Only For You 32.

autor: Cera

V sinalé tváři se skrývá bolest. V nekonečné hlubině moří, jež ve vteřině z čokoládově hnědé změnila se překvapením v nejtemnější čerň, se zračí bolest, čišící z koutů jeho vlastního srdce. Srdce, které krvácí a jeho ledová ulita rozpadá se v tříšť. Rozpouští se. Do krůpějí slaných slz, co rozlily se do očí. Bledé rty se chvějí, možná ledový vítr rozechvěl je a ony se teď samy nedokáží zbavit toho nezřetelného třasu.
Drobné střípky, pozvolna se skládající do mozaiky pravdy uvnitř jeho nitra, rozdírají plíce. Do krve snad. V tom mrtvolném tichu je syrovost vzduchu příliš čirá.
Opět letí. V temnotě bezedné propasti, jež se těsně před ním tak náhle otevřela. Propasti, do níž zřítil se jedním neuváženým krokem. Obrazy okolo něj se formují do jasných tvarů a on je přesto nedokáže rozeznat. Pálí z nich oči. Avšak čas běží dál, ačkoli mysl nevnímá tu nesrovnalost pohledu.

*

Tak pohlédni, Bille,
jak chutná čiré zoufalství…

*

Pravda sladce našeptává slova, jež kráčí jen pozvolna proudem krvavých lží, tekoucích ze zčernalých ran. Snad ona hořkost slepé naděje vyléčí ta zranění. Možná…
Asi…
Neví.
Jediné, co v tomto okamžiku, kdy všechno náhle zdá se tak vzdálené a naprosto beze smyslu, vnímá, je cit. Tak skutečný, že musí shlédnout na své dlaně, aby se ujistil, že nezanikly v plamenech ohně, který se roznítil v jeho nitru.
– Hlas v jeho mysli, nesoucí se ozvěnou (zavadila o stříbro z pavučin, někdo by měl vytřít ten prázdný zčernalý kout!), v té nekonečné prázdnotě, tiše našeptává, ať zadusí ho. Rychle. Než bude pozdě-
A přesto všechno se jeho těla zmocňuje lenost, netečnost k tomu vtíravému šepotu, který z posledních sil snaží se křičet svoji obhajobu.
Už dál nesmí naslouchat těm svodům.
Mohl by pak… nemilovat.
A to nemůže dopustit.
Protože bez lásky, jejíž oddaností se v té osudné chvíli v duchu tak slepě vysmíval do tváře, ač nahlas se to jeho ústa neodvážila vyslovit, by přestal existovat. Bez svého dvojčete…
… by zemřel.
V náruči strachu – v náruči samoty…
„Ve mně se pomalu ochlazuje, jak dlouho tu ještě oba budeme?
Zůstaň tady, stíny mě chtějí předejít. A když půjdeme, tak půjdeme jen ve dvou. Jsi všechno, co jsem já, a všechno, co protéká mými žilami. Vždycky se poneseme, jedno, kam poplujeme, jedno jak hluboko…“ Nezpíval, pouze šeptem pronášel jednotlivé verše, jakoby se snad chtěl mimoděk ujistit, že chladný závan ledového strachu byl jen pouhopouhou iluzí bez pádných opodstatnění.
Nevědomky.
Osamělá slza. Stéká po líci. Znovu.
Neříkal jsi náhodou, že už nebudeš brečet?
…
Osamělá?
Ne! Víš moc dobře, že ne…
„Bille? Kdy sis vzpomněl?“ Světlovlasý hoch se pokusil prolomit ono dokonalé ticho a roztříštit ho na tisíce drobných sklíček. Nicméně marně. Jakoby tíseň, tak znatelně prostupující celou místností, obcházela své oběti ve stále menších kruzích, a s každým dalším krůčkem pozvolna utahovala svou průzračnou síť.
Toužil ta slova zakřičet, namísto toho je však pronesl téměř neslyšně. Radost vystřídaly obavy a nejistota. Obavy, že ona zranění duše jsou ještě hlubší a vážnější, než jak se na první pohled zdály být… Něco v Billových očích se zlomilo. Nějaká hráz čerstvě postavená rozumem se zhroutila do vln pod silou všemožných pocitů, které se nedařilo již dále skrýt.
Bolest. Strach. Beznaděj. Vztek a žárlivost. Láska a nenávist.
Téměř se ztrácel v tom nekonečném spektru.
„B…“ Slova mu uvízla v hrdle. Zorničky se rozšířily v němém tom zoufalství.
„Nevzpomněl.“ Jednoduchá odpověď. Strohá. Bodala do srdce. Odrážela přesně to, co Gustav před zlomkem okamžiku spatřil v jeho očích, jindy plných sladké čokolády. Dnes mírně nahořklých. Ochucených chutí prohry a…
Resignace.
„Ale jak…“
„Tom mi tu píseň zahrál hned druhý den po mém příjezdu domů. Zmínil se tehdy přede mnou poprvé o skupině a o tom, že nám skládám texty. Tak nějak jsem ve skrytu duše doufal, že bych si třeba potom mohl na něco vzpomenout, ale…“ Odmlčel se. Před očima se mu opět přehrálo těch několik krátkých chvil. Výraz Tomovy tváře – zoufalost, kterou se tehdy možná ani nesnažil skutečně skrýt… Bolelo to.
Jak jen mohl být tak slepý? Nevšimnout si…
„Ale co, Bille?“ Gustav svými prsty lehce stiskl ledovou dlaň černovlasého chlapce a na rtech vykouzlil další ze svých jemných, povzbudivých úsměvů. Podvědomě tušil, že pokud jej nedonutí mluvit, jednoho dne ho jeho vlastní myšlenky, co mu nyní pozvolna zevnitř jistojistě sžíraly mysl, zadusí.
„Ublížil jsem mu. Vším co jsem řekl, udělal…“ Světlovlasý hoch ucítil, jak se mu Billovy nehty zaryly hluboko do kůže, avšak nedal na sobě nic znát a raději se rozhodl vyvrátit jeho mylné domněnky.
„To si určitě jen namlouváš. Nemůže to být až tak hrozný. Vždyť…“ Chtěl pokračovat ve svém začínajícím monologu, nicméně byl nemilosrdně přerušen hned na počátku prudkým vyškubnutím chlapcovy ruky z jeho vlastní dlaně.
Do očí se mu teď vpíjel pár rozšířených temně hnědých duhovek a on se nedokázal vymanit z jejich zajetí. Naprosto jej uhranuly.
„To nemůžeš pochopit…“ Bledé rty se lehce pohybují ve vyslovení těch několika málo slov. Jeho mysl je vnímá, však neschopna jim přikládat bližší význam.
Nemůžeš…
Pochopit?!
Vždyť by si to tolik přál…
Porozumět.
Dovtípit se skutečnosti a pomoci.
Zachránit přátele, jejichž láska pozvolna rozpadá se v trosky…
„Proč bych nemohl?“ Přímá otázka vyžaduje přímou odezvu. Ovšem nedočkala se. Zrak uhnul zbaběle k zemi a ústa se nenechala ovládat.
„Protože…“
„Tohle není odpověď, Bille. A ty to moc dobře víš.“ Odvětil Gustav a trochu vyčítavě na kamaráda pohlédl. Vyčkával.
„Ne, máš pravdu. Není.“ Povzdechnutí beze slov dopovídá větu. Řekne toho víc. Zdálo se mu to, nebo bylo vskutku tak hlasité?
„Tak v čem je problém?“
„Já… bojím se. Bojím se, že když si připustím, že k Tomovi možná něco cítím, ublíží mi. Opustí mě. Sprostě mě odkopne a vrhne se do náruče jedné z těch dlouhonohých, tuctových holek, co se kolem něj neustále točí. Pomstí se za všechna utrpení, která jsem mu způsobil, a já nezůstanu ničím víc, než opuštěným zchátralcem, jenž po nocích píše verše a do jednotlivých slok vplétá svůj žal. Netoužím potom být pouhým odrazem iluzí nějakého citu či pouhou přestupovou stanicí do dalšího vlaku…“ Snůška rozpolcených pocitů pomalu vyplouvá napovrch. Duše, co bojí se být milována, a přitom po tom neskonale touží. Přání, které si od samého začátku musí zákonitě odporovat.
Ponuré.
„Bille, přeháníš. Tom tě má rád. Raději by zemřel, než aby tě viděl jakkoli trpět.“ Namítl znovu Gustav a pohlédl černovlasému chlapci zpříma do očí. Ačkoli před pár minutami ještě trochu v koutku mysli pochyboval, nyní si byl zcela jist. Svým místem na půli cesty mezi dvojčaty, stojícími každé na opačném konci. Svou rolí.
A on ji musel sehrát dobře.
„Nemá. Už ne.“ zakroutil Bill odmítavě hlavou.
„A na to jsi přišel zas jak? Uvědomuješ si vůbec, že mi tu už nejmíň čtvrt hodiny omíláš pořád dokola naprostý nesmysl? Tom tě miluje, pochop to konečně!“ Gustav si připadal, jakoby mluvil do zdi. Vysoké, oprýskané, jíž hrozí, že se každou chvíli sesune k zemi, ale pomoc nepřijímá.
„Kdyby mě miloval, pochopil by, že ta slova, která jsem mu tehdy řekl, už dávno neplatí. Kdyby mě miloval, nebyl by s ní.“
„S kým?“¨
„S Krásou…“ Při vyslovení té přezdívky, se mu obličej stáhl do bolestné grimasy. Jen pouhá vzpomínka na ni mu ubližovala.
Nenáviděl ji.
„Kdo je… Krása?“ Gustavovi se na čele objevila drobná vráska. Nejistě si poposedl. Alespoň jednou, na kratičký okamžik, si dovolil zapochybovat. Ovšem opravdu jen na okamžik. Znal Toma. Pro své dvojče se změnil.
„Dlouhonohá, prsatá koza,“ odpověděl Bill bez rozmyslu a světlovlasý hoch sedící naproti němu vyprskl smíchy. A to podivné cosi, jakoby zmizelo…
Na chvíli…
„Tady není nic k smíchu.“ Ohradil se a ukřivděně na kamaráda pohlédl.
„Tom měl pravdu. Víš, že když žárlíš, jsi hrozně roztomilej?“ opomenul Gustav záměrně chlapcovu poznámku a dál se na něj vesele uculoval.
„Já nežárlím.“
„Žárlíš a nemáš proč.“
„Ne.“
„Bille…“ povzdechl si světlovlasý hoch a oči protočil v sloup. „Přiznávám. Možná kdysi, zdůrazňuji kdysi, by byl něčeho takového schopný. Ale rozhodně ne teď. Ne tobě.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Omyl. Já si vůbec nejsem jistý. Pouze si vždycky vzpomenu, jak o tobě Tom mluví, jak se na tebe dívá a…“
„Jak?“
„Já nevím. Tak nějak… fascinovaně. Když vejdeš do místnosti, je to, jako by přestal vnímat všechno ostatní…“ Vysvětloval Gustav. Avšak ačkoli se snažil sebevíc, zdálo se mu, že nikdy nenalezne dost přesná slova na to, aby dokázal správně popsat jas v Tomových očích, když našel i sebemenší záminku se na svého brášku třeba jen usmát, pohlédnout do těch temně hnědých hlubin nebo se jej dokonce dotknout, zřetelné napětí a zároveň podivnou uvolněnost čišící z jeho těla…
Jedním jediným slovem…
Zamilovanost.
Zamilovaný Tom… Zní to tak zvláštně, téměř až neskutečně. Pouhý vtip, co předstírá, že je pravdou. Iluze. Nic jiného.
A přesto všechno…
Realita.
Zamilovanost.
Zamilovaný.
Otázka na příslovce je Jak?
Pak tedy…
„Zamilovaně.“
Dohněda zbarvené duhovky se plní perlami rosy, jež jasně září v bílém světle jiskřiček hvězd. Na tom přeci nezáleží, že tu vodu někdo osolil.
„Vyprávěj mi něco o něm. O nás…“ špitl potichu chlapec s vlasy barvy havraní, který se nyní pohodlně usídlil na židličce a opírajíce si bradu o stůl, prosebně vzhlédl k druhému chlapci.
„Co bys chtěl slyšet?“
„Nevím. Něco z dětství.“ Pokrčil Bill rameny a nevině se na bubeníka pousmál. Myšlenky mu znovu samovolně zabloudily k dnešnímu snu. Vlastně nikoli snu, vzpomínce.
Jeho vlastní.
„Vzpomínám si na naše první setkání v první třídě. To jsme se ještě neznali. Stáli jste vedle sebe, drželi se za ruce a snažili se neupustit dva velké kornouty sladkostí, co všichni dostávají na zahájení. Raději jste s nimi zápolili v jedné ruce, než abyste se náhodou pustili a riskovali tak, že vás rozdělí.
Ovšem stejně se to těm ropuchám nakonec podařilo.“ Ušklíbl se Gustav.
„Proč?“ vykulil černovlasý hoch očka a zakabonil se jako malé dítě, kterému jeho maminka vykládá pohádku před spaním, když krásnou princeznu, do níž se zamiloval princ ze sousedního království, unesl zlý čaroděj a uvěznil ji v černé věži.
„Nemohly to s vámi vydržet. Když jste seděli vedle sebe v lavici, neustále jste si povídali a pošťuchovali se, a když vás pro změnu rozsadili, posílali jste si psaníčka nebo vykřikovali uprostřed hodiny.
Tom si to obzvlášť v šesté třídě strašně vyčítal. Nedokázal snést pomyšlení, že tě nemá na dohled a nemůže ochraňovat tak, jak by straší bratr měl.“
„Ochraňovat mě? Před čím?“ nakrabatil Bill čelo a narovnal se.
„Před jednou partou z vyšší třídy.“ Odvětil Gustav a na moment se odmlčel. Snad věřil v slepou naději, že jej Bill zastaví nějakou další doplňující otázkou ze svého dlouhého seznamu a on se bude moci vyvléct z toho nepříjemného tématu, jenž nemohl skončit jinak než-li špatně.
Špatně pro Billa.
Nač zbytečně oživovat škaredé vzpomínky? Vždyť jejich přítomnost není nikterak důležitá. Pouze až příliš brzy ničí vidinu sladké harmonie. Nic víc.
Ano, doufal, avšak marně.
„Stalo se to týden po tom, co sis nechal obarvit vlasy načerno a začal se výrazněji líčit. Měli jsme tehdy s Tomem o hodinu delší vyučování a tys nás měl čekat na autobusové zastávce. Ale když jsme k ní přišli, nebyl jsi tam.
Ještě nikdy jsem neviděl Toma tak vyděšeného jako tehdy. Celou němčinu mi pořád dokola říkal, že je určitě něco špatně. Nechápal jsem to. Bláhově jsem si myslel, že prostě jen zkazil tu předchozí písemku. Došlo mi to až ve chvíli, kdy tě našel o několik bloků dál v parku sedět na lavičce. Jednoduše to vycítil. Tekla ti krev z nosu a pravou tvář jsi měl jeden velkej monokl. Brečel jsi a nechtěl nám říct, kdo ti to udělal.
Toma to tenkrát docela dost vzalo. Druhý den přišel s tím, že prostě zmlátí všechny kluky ve škole – jednou na toho idiota natrefit musí. Ale tenhle plán jsem mu naštěstí stihl včas rozmluvit.
Asi jsem udělal chybu.
Odpoledne jsme tě našli ještě v horším stavu a nezbylo nám nic jiného, něž tě sledovat. A hlídat.
Ti čtyři kluci na tebe čekali kousek za školními pozemky… Myslel jsem, že je Tom přinejmenším zabije, jak se na ně vrhl. Víš, Bille, nikdo nesměl ublížit jeho malýmu dvojčátku. Tehdy a vlastně ani teď.
Ovšem… Oni byli silnější. Kdyby se tam náhodou neobjevila Markova parta, pěkně bychom to schytali. Všichni tři.“
„Mark?“ Černovlasý chlapec, který si šel právě nalít druhou skleničku Coly se musel opřít o kuchyňskou linku. Ruce se mu neovladatelně roztřásly.
Ten Mark?
„Jo. Mark, jeho kumpáni a dokonalá Lola.“
Lola…
Dokonalá…
Krása.
To jméno…
Zní jak pro děvku!
„Tomova první holka.“
Lola.
Obrazy okolo něj se zhouply v rozmazanou paletu barev, co změnila se v nejsvětlejší šeď. Téměř bílou, poznamenal by. Bílou, měnící se v chomáčky mlhy, přes níž nevidí a slyší jen šum.
Tomova…
– Ten, jenž v prvních momentech zdál se tak hlasitý, pozvolna utichá.
… první…
– Již neslyší nic. A vidí…
…holka…
– Svět ponořen do tmy.
Jinak už nic.

autor: Cera

betaread: Janule :o)