Symphonie 26.

autor: B-kay

TOM:

Bill bolestně stiskl rty a smutným pohledem sledoval kapky, nyní už slabého deště.

Přesně jsem věděl, na co myslí. Věřil mi… a já jej zklamal. Zklamal jsem jej tak, jako jsem zklamal snad všechny lidi, na kterých mi ještě skutečně záleželo. Lhal jsem tátovi, v nouzi jsem podlehl Alex, a tím jsem se připravil i o to nejcennější. Při pohledu na něj mi bylo mnohem hůř. Ty nádherné oči měl podlité slzami a neskutečným zklamáním. Rty se mu mírně chvěly, jak se snažil zůstat v klidu a potlačoval pláč a bezmoc, která se v něm hromadila.

V tu chvíli mě jistě nenáviděl. Já bych to cítil zřejmě stejně. Slíbil jsem mu, že mu neublížím… že si s ním nebudu zahrávat a nezničím to, co ke mně cítil. Jenomže jsem udělal pravý opak.

„J-já vím, na co teď myslíš,“ byl jsem si vědom své chyby, a proto nemělo smysl něco zastírat nebo se zbytečně omlouvat. Bill však pořád hleděl do studeného skla, ve kterém se jako na průzračné hladině jezera odrážela jeho tvář.

„Myslíš?“ vydechl a jenom nepatrně nahlédl do mé tváře.

„Jo. Právě přemýšlíš, cos udělal, že sis mě zasloužil. Proč jsem se ti vlastně navezl zpátky do života, a proč jsi dovolil, abych ti jej kompletně zničil. Možná mě nenávidíš, možná že se na mě už nikdy nepodíváš, ale já ti přesto všechno můžu říct jenom jediné,“ opatrně jsem vzal do dlaní jeho utrápený obličej a zahleděl jsem se mu hluboce do očí, které už nedokázaly potlačovat nával slz. Byl tak nádhernej… a já jej nedokázal uchránit. Neuchránil jsem jej před sebou samým a takhle to pak všechno dopadá.

„Nebudu se omlouvat. Omluvu nepotřebuješ slyšet, a to já moc dobře vím. Bille, já tě ale pořád miluju. A i kdyby se stalo cokoliv, už se to nikdy nezmění. Tys mě prostě naprosto okouzlil a já z tebe dokázal šílet. J-já tě nechci ztratit, ne kvůli ní,“ připadal jsem si jako idiot. Měl jsem to nejlepší na světě a já jsem to ohrozil kvůli nějaké bezvýznamné holce, která ještě nadevše ani nebyla má…

„Bille, co mám udělat, abys mi věřil?“ z mého hlasu už čišelo zoufalství. Už jsem se nedokázal dívat na to jak trpí. A už vůbec ne, když trpěl kvůli mně…

BILL:

Už jsem se na něj prostě nedokázal dívat. Pokaždé, když jsem nahlédl do jeho podmanivých očí a chtěl jsem mu odpustit, viděl jsem jej v náruživém objetí s ní. Ale co jsem také čekal??

Možná jej sex se mnou chvilku bavil, ale byl jsem jenom další z jeho chvilkových záležitostí. Nikdy ke mně nic skutečného necítil, leda tak bratrskou lásku. Lhal mi ve všem, ale můžu si za to vlastně jenom já. Já přeci dovolil, aby vstoupil do mého srdce. Já jsem jej provokoval. Já jsem jej nevědomky sváděl a také jsem to byl já, kdo jej miloval…

Můj názor na lásku byl ještě pesimističtější, než kdy předtím. Srdce jsem uzamknul jenom pro jedinou osobu, která jej však náhle nelítostně podupala a bez okolků se jej vzdala. Směl jsem si užít pouhých 7 dní skutečné lásky v domnění, že to tak bude napořád. Byl jsem jako blázen. Až tady se ukázalo, kolik hloupostí nadělají zamilovaní lidé. Ale k čemu to? Tom měl raději navždy zůstat mým bratrem a naše rty se neměly nikdy setkat. Když se tak na to ale dívám, teď už je pozdě litovat. Vlastně lituju už skoro měsíc. Už to bude přesně pět týdnů od toho osudovýho večera, kdy jsme to prostě skončili.

Nebyla hádka, nebyly ani slzy, ty však v mém případě přišly hned poté, co se za ním zavřely dveře. Před klukama sice hrajem dokonalý divadýlko, ale mezi náma už není nic. Tom se sice snaží – prý to s ní skončil a také se přiznal i tátovi, ale tím mi nepomůže. Akorát přišel o další osobu, která mu věřila… Já si však řekl, že bylo trápení dost. Nic kromě muziky a textů pro mě neexistovalo. Žádná láska nebo slzy. Slzy i lásku jsem utápěl do slov, které jsem po nocích psal na papír. Každá píseň však byla stejná. Stejně smutná, stejně veselá, prostě byly všechny úplně stejné. Ničím výjimečné… jako bych ztratil dar, díky kterému se nám podařilo prorazit. Jako by mi jej vyrval stejně, jako i mé srdce…

Právě jsme jeli tourbusem do dalšího města. Se strnulým výrazem jsem sledoval hladký strop, na kterém se vytvářely zvláštní obrazce, které vytvářely světla aut, projíždějících kolem nás. Nebylo sice tak pozdě, ale já se nedokázal tvářit vesele a hrát s klukama karty. Tohle umění s Tomem prostě nesdílím… Ach bože. Už jenom to jméno mi způsobuje husí kůži. Rychle jsem se otočil na bok a silně jsem přivřel víčka. Už jsem na něj nechtěl myslet. Nejraději bych tuhle etapu svýho života prostě smazal a zapomněl na ni. Zapomněl na to, co ještě pořád cítím…

Miluju ho. Šíleně moc ho miluju, přesto se však bojím dát mu ještě šanci. A vlastně taky proč? Nechci vypadat jako nějaká zatrpklá puberťačka, ale i kluci mají srdce a dokážou cítit. A zejména já jsem už jako malej kluk prožíval všechno citlivěji než můj bráška. On mi pak byl skvělou oporou, na kterou jsem se mohl vždy spolehnout. Tedy alespoň do doby, než nás naši rozdělili… Vzdal jsem to. Dneska zřejmě neusnu. Zpod polštáře jsem vytáhnul menší pytlík gumových medvídků a opatrně jsem si vložil dva mezi rty. Ledva jsem je spolknul, už se dveře vedoucí k našim postelím tiše otevřely a dovnitř vstoupil někdo, koho jsem takhle poslepu nedokázal rozeznat. Překvapeně jsem sledoval, že ten někdo leze za mnou nahoru a vzápětí jsem tlumeně vykřikl do něčí dlaně, když se ke mně ta osoba prudce přitiskla a násilím mi zacpala pusu. Nejdřív jsem se opravdu polekal, když jsem však rozeznal Tomův obličej, snažil jsem se křičet, ale moc dobře věděl, proč mi nejdřív zacpal pusu.

„Bille, přestaň,“ zašeptal měkce a chtěl mě políbit, já jsem však odmítavě stiskl rty a všem jeho polibkům jsem se snažil vyhýbat. „Já to už nevydržím,“ zasténal a jemně se přitiskl k mým přímo slepeným rtům. Mé tělo zalehl tím svým a dlaně, kterýma jsem se ho snažil odstrčit, mi držel pevně nad hlavou, zatímco mě něžně líbal.

Třásl jsem se jako malej kluk, tak moc mi chyběly jeho polibky a měkkost, s jakou se mě dotýkal. Jeho vůně se prudce bila s tou mou a já jsem po chvilce přestal sebou zmítat a jen jsem pod ním klidně ležel a sledoval výraz jeho tváře, když zvyšoval naléhavost polibků. Spolupráce se však nedočkal. Nechal jsem jej, ať si dělá, co chce, ale pomáhat jsem mu tedy určitě nechtěl…

autor: B-kay

betaread: Janule