autor: Janule
Vivian před chvílí odešla s nádobím od večeře a Niky zůstala zase sama. Seděla zabořená v měkkém křesle, pečlivě česala Kačenčiny blonďaté vlásky a bylo jí smutno. Stýskalo se jí čím dál tím víc po životě tam venku… zakazovala si to, věděla, že si tím nepomůže, jen sama sebe ničí, ale nešlo to… slzičky jí stékaly po tvářích samy od sebe, a když ta slaná voda sjela až ke rtům, olízla ji.
„Nebreč, ty tele,“ řekla potichu sama sobě, popotáhla a utřela si nos. „Vždyť se ti nic neděje… máš Kačku, máš Billa…“ zvedla uslzený pohled ke stolu, kde stál ve stejné poloze obal od cédéčka, z něhož na ni vážně zíral oranžovobílý chlapec. Ale nemáš mámu a tátu… dodala už jen v duchu a oči se jí znovu zalily slzami. Nechtěla brečet, chtěla být statečná, vzdorovat a nepoddat se tomu, ale dnes ji nějak opustily síly. Zalovila v kapse džín a vytáhla balíček papírových kapesníčků, aby se vysmrkala… Už když se ráno probudila, byla smutná. Nevěděla proč, nejspíš se jí něco zdálo a stesk zvítězil nad jejím odhodláním.
Celkem už si zvykla na pravidelný denní režim – snídaně, oběd, večeře, a vyhovovalo jí to; pravidelnost dávala jejímu životu alespoň nějakou jistotu, ale strach, který měla pokaždé, když zarachotily klíče v zámku, v ní zůstával dál. Něco jí říkalo, že důvod, proč je tu zavřená, brzy vyjde najevo, a té chvíle se strašně bála. Jednoho dne nevstoupí do dveří Viv s jídlem, ale ten chlap… tím si byla jistá… jenže s tím nemohla vůbec nic dělat… byla naprosto bezmocná a mohla jen čekat, co si na ni osud přichystal. Utřela si slzy a znovu se zahleděla na stůl… Bill… její láska… i když platonická, ale silná… milovala ho od první chvíle, kdy viděla jeho obrázek, a když poprvé uslyšela jeho hlas, bylo to už definitivní… byl vlastně jediný člověk, který jí tu poskytoval útěchu, i když jen svým hlasem nebo vyfocený na papíře… neměl tušení, že ona někde trpí a bojí se o svůj život, ale to mu přece nemůže vyčítat…
Nevěděla, že to tak není. Nepamatovala si své sny, ve kterých s Billem mluvila poslední dvě noci. Netušila, že se v ní konečně probudily schopnosti, jichž se tak strašně bála celé dětství. Nevěřila babičce… ani nechtěla věřit, že si ji to nakonec stejně najde samo… myslela si, že tomu dokáže odolat… nechtěla být výjimečná… chtěla žít normální život obyčejné holky. Ten jí ale zřejmě nebyl souzen. Osud si pro ni přichystal tvrdou zkoušku… nejspíš aby ji přesvědčil, že být výjimečný není zas tak špatné, jak se může zdát. Teď, když se v ní konečně všechno probudilo, byl na řadě další stupeň téhle osudové hry.
Její podvědomí se právě teď rozhodlo, že už má dost jiné hry… hry na schovávanou, kterou s ním hrálo Nikolino vědomí… rozhodlo se, že to tak nenechá a vyloží karty na stůl…
V tu chvíli naprostého klidu se totiž Niky stalo něco zvláštního. Hlavou jí probleskla vzpomínka. Nepatrný útržek snu, ve kterém si s někým povídala… bylo to tak známé… tak strašně blízké a důvěrné… zavřela oči, položila hlavu na opěradlo křesla a zkoušela si vzpomenout, co to mohlo být. Zastřeně slyšela něčí hlas, ale bylo to tak zvláštně divné… ten hlas byl uvnitř její hlavy a byl jí povědomý… nebyl tu nikdo, kdo by stál vedle ní a mluvil, ani to nepřipomínalo telefonický rozhovor… bylo to prostě úplně jiné, než co kdy v životě poznala. Divný pocit… Usilovně se snažila vzpomenout si, kdy a kde už tohle zažila… jenže jak to přesně v těchhle chvílích bývá, nešlo to. V hlavě vymeteno, pusto a prázdno. Za nic na světě si nemohla vybavit cokoliv, co by jí mohlo pomoci.
Ještě chvíli to zkoušela, ale nakonec se vzdala… nemělo cenu se snažit vyvolat vzpomínku zpátky… byl to jen nějaký záblesk, těžko mohla dělat něco víc… bezmyšlenkovitě hladila vlásky panenky a vzpomínala na domov… na rodiče, na Lucku, dokonce i na spolužáka Jirku, kterého už od školky neměla ráda, protože jí neustále ubližoval. Jak ráda by teď koukala na jeho šklebící se pihatý obličej, jen kdyby mohla být zase doma… slzy se znovu začaly hrnout ven, tak radši zavřela oči a během chvilky začala pomalu upadat do spánku. Nebránila se tomu, ale pořád ještě částečně vnímala svět kolem sebe, když jí z ničeho nic hlavou zahřmělo: „Zavolej Billa!“
Trhla sebou a prudce otevřela oči, jak se lekla. Co to bylo? Kde se to vzalo v její hlavě? Proč by měla volat Billa? Vždyť s ním mluví celý den, i když on o tom neví. Dívala se ospalýma očima na jeho fotku a byla v pokušení na něj opravdu zavolat. Usmála se sama pro sebe… Jsem snad cvok? Nebudu přece volat někoho, kdo mě nemůže slyšet…
A přesně v tuhle chvíli se jí rozsvítilo v hlavě. Cvaklo to, jako by někdo zmáčkl vypínač a dosud temnou místností se rozlila sluneční záře… všechno se najednou vynořilo z mlhy a získalo jasné ostré obrysy. Vzpomněla si na vše, co se dělo poslední tři noci, dokonce si i uvědomila, že tu poslední Billa volala marně, že se s ní nespojil. Najednou jí vůbec nebylo divné, jak je to všechno možné… prostě to věděla.
„Panebože!… Babi!… Ono se to fakt splnilo!“ vydechla překvapeně do tiché místnosti, když pochopila, že je najednou schopna telepaticky komunikovat. „Děkuju…“ zašeptala, „panebože… děkuju…“ šťastně se usmívala v počátečním šoku, až se konečně rozesmála… vyskočila z křesla, přitiskla si Kačenku na prsa a radostí se zatočila, div neupadla. „Babičko děkujů…“ zakřičela nahlas. Tohle bylo přece skvělé! Nádherné! Byla to naděje! Naděje na záchranu! Bill přece říkal, že ji hledá, že ji chce zachránit! Bill… její láska Bill… měla pocit, že z toho co nevidět omdlí… Tohle bylo tak strašně zvláštní… tak neskutečné… jako v pohádce… vždyť ona přece už dávno věděla, že je na něm něco zvláštního… že je jiný než ostatní… měl nádhernou zářící auru, která ji fascinovala, a proto byla na jeho fotky schopna zírat hodiny a zkoumat její barvy. Na každé viděla jiné, podle toho, jakou měl zrovna náladu při focení, jestli mu bylo dobře nebo špatně… a teď je to on, kdo ji chce zachránit… vysvobodit z tohohle divného zajetí… jenže neví jak, uvědomila si náhle, a její radost na chvilinku zeslábla… Posmutněla, ale hned to zase hodila za hlavu. Tohle se přece musí nějak vyřešit, hlavní bylo, že o ní někdo ví, že se o ni zajímá, hledá ji a povídá si s ní. A ještě ke všemu je to zrovna ON… mohla zažít v tu chvíli víc štěstí? Těžko… tohle bylo víc, než kdy od života očekávala.
Rozhodla se, že to zkusí… Zkusí zavolat Billa. Teď hned!
♣♣♣
„Bille! Haló, Bille, slyšíš mě?“ rušil někdo Billa ze spánku. „Ještě ne… Nech mě spát, Tomi,“ pomyslel si otráveně, a automaticky myšlenku odeslal tomu, kdo ho budil… otočil se na druhou stranu a přikryl si hlavu peřinou. Najednou se mu v hlavě ozval dívčí smích.
„Já nejsem Tom, jsem Niky,“ slyšel zřetelně. „Niky?“ řekl nahlas a otevřel prudce oči. Posadil se na posteli a zíral do šera pokoje. V tu chvíli si uvědomil, že by si měl zprávu pro ni pomyslet, aby ho slyšela. „Niky, ahoj… kolik je hodin?“ zeptal se zmateně a snažil se zaostřit na budík. Nějak se nemohl zorientovat v čase, ale spící Tom těsně vedle něj mu připomněl, že šli spát až ráno… číslo 7:09, svítící červeně na budíku, bude nejspíš večerní čas. Potvrdilo mu to i zakručení jeho žaludku, které se vzápětí ozvalo do ticha pokoje.
„Já mám na discmanu půl sedmý, ale nevím, jestli je to přesně, řídila jsem si to odhadem,“ odpověděla mu Niky a pořád bylo slyšet v jejím hlase radost.
„Bude čtvrt na osm, tak si to oprav,“ automaticky odpověděl, a až poté mu teprve došlo, co vlastně Niky řekla. „Půl sedmý večer? Ty mě voláš v půl sedmý večer?“ zopakoval zmatený z toho, jak je to možné. „Vždyť doteď to šlo jen v noci…“
„Jo, ale něco se změnilo… mám pro tebe dobrou zprávu,“ nadšeně posílala myšlenky jednu za druhou z radosti, že jí to tak perfektně jde. Učila se rychle…
„Tak povídej a nenapínej,“ usmál se Bill a mezitím udiveně hypnotizoval hrníček a křišťál, které ležely nečinně na jeho nočním stolku vedle postele a do téhle konverzace evidentně nezasahovaly. To bylo zvláštní, ale vysvětlení přišlo vzápětí od Niky.
„Poprvé s tebou mluvím a vím o tom,“ vydechla nadšeně Niky. „Já vím, zní to divně, ale až dodneška se mi to všechno jenom zdálo,“ dodala, aby mu to nějak líp vysvětlila.
„Jak zdálo? Ty jsi spala, když jsme spolu mluvili?“ ubezpečoval se, že to dobře pochopil.
„Jo, asi jo, protože když jsem se ráno probudila, vůbec nic jsem si nepamatovala. Až před chvilkou mi to najednou blesklo hlavou a já si na všechno vzpomněla. Proto jsem tě vlastně zavolala, chtěla jsem to zkusit. A povedlo se…“
Bill zíral před sebe na hrnek a myšlenky mu lítaly jak zběsilé. Alkohol je sice ještě trošku zpomaloval, ale už to nebylo tak hrozné. Takže Niky s ním mluvila jen ve spánku… proto se nejspíš tak rychle odpojovali, nedokázala to ovládat a v jeho moci nebylo kontakt udržet… teď to vypadalo na daleko silnější a stabilnější spojení.
„Takže teď spolu můžeme mluvit a ty nezmizíš jako vždycky…“ konstatoval radostně.
„Asi jo, já nevím. Bille, já mám strašnou radost, že jsi to ty, s kým můžu mluvit… víš já… já tě mám… moc… to… no… ráda, víš?“ koktala, aby mu řekla, co má už dlouho na srdci. Nevěděla, jestli s ním dnes nemluví naposledy v životě, musela to ze sebe dostat.
„Já vím… tvůj taťka mi to říkal,“ usmál se Bill.
„Tys mluvil s mým tátou?“ vykřikla udiveně Niky. „Jak se má, povídej mi o něm. A co maminka? Kdy jsi s nima mluvil… a co je vlastně dneska za den? Jsem tady zavřená a nemám tušení, jak dlouho,“ chrlila na něj Niky otázky a na svoje vyznání v tu ránu zapomněla. Najednou měla na srdci důležitější věci.
„Počkej, počkej… ne tak rychle, vezmu to postupně, jo?“ zarazil ji pobaveně Bill, ale vůbec se nedivil, že je tak dychtivá se všechno dozvědět hned. „Tvůj táta někoho požádal o pomoc… a já dostal za úkol tě najít. Sešli jsme se před čtyřmi dny v Berlíně, řekl mi o tobě spoustu věcí, půjčil mi tvůj nejmilejší hrníček, ale neviděl mě, byl jsem za plentou, takže netuší, kdo tě hledá,“ usmál se sám pro sebe. Nebude teď Niky zatěžovat svými pocity, když na něj její otec útočil, aniž by věděl, že tam sedí zrovna on… už to v sobě nějak překonal, i když to bylo nespravedlivé… teď šlo hlavně o Niky a její svobodu, tomu musí podřídit všechno. V duchu se nadechl a dál posílal své myšlenky. „Moc se o tebe bojí, ale když jsem jim řekl, že žiješ, skákali radostí…Policie už to vzdala, ale vaši věří, že tě najdu,“ ujistil Niky. „Já v to zatím jen doufám,“ pomyslel si, ale tuhle pravdu si radši nechal sám pro sebe a neodeslal ji.
„A co mamka, viděls jí?“ ptala se dychtivě Niky, byla strašně nedočkavá vědět všechno hned.
„Maminka tam byla taky, ale mluvil jsem hlavně s tátou,“ vysvětloval trpělivě a hrál si při tom s Tomovými dredy, které se plazily vedle po polštáři.
„Mamča neumí německy, to je jasný,“ pochopila Niky hned, „táta tady chvíli pracoval, takže se domluví,“ objasnila Billovi taťkovu slušnou němčinu. „A jak jsem tady vlastně dlouho,“ zeptala se znovu, byla netrpělivá.
„No… když ti řeknu, že Gustav má dneska narozeniny, tak bys jako správná fanynka měla vědět, jaký je datum,“ zkusil jejich hovor vést do lehčí roviny.
„Osmýho září? No to je perfektní, to ještě nebyly Vánoce… já se bála, že jsem o ně přišla. A co je vlastně za den?“ dodala už trochu sklesle. Najednou jí došlo, že i když mluví s Billem, zatím to nic neřeší, není jasné, jak ji chce vlastně najít.
„Pokud mi to ještě dobře myslí, tak pátek. Ale včera jsme tak trošku slavili, takže jsme pili a to víš… nedopadlo to nejlíp,“ zasmál se Bill.
„Tak proto jsem tě marně volala,“ pobaveně odpověděla Niky. „Ráno jsem se vzbudila smutná a vůbec jsem nevěděla proč,“ dodala. Teprve teď to pochopila, myslela si asi, že se se svým zachráncem už nikdy nespojí.
„Jo, šli jsme spát až ráno, promiň,“ omluvil se. „Chtěl jsem to zkusit, ale začali jsme pít moc brzo a kolem třetí už jsem byl tak trošku namol… to by nevyšlo,“ vysvětloval, proč vzdal jejich noční rozhovor. Dobrá vůle tu byla, ale skutečnost jeho odhodlání sfoukla pár skleničkami šampaňského.
„Nevadí…“ usmála se Niky shovívavě. Billovi by odpustila všechno…
„Vypadá to, že už si teď můžeme povídat, kdy budem chtít, to je perfektní, budem se moct průběžně domlouvat, jak tě co nejrychleji dostaneme domů,“ zkonstatoval Bill, když o tom tak uvažoval.
„Myslíš, že to dokážeš?“ zeptala se smutně Niky.
„Jasně, to zvládnem,“ ujistil ji Bill, i když si nebyl vůbec jistý ani sám sebou. Ona ale musí věřit, že se mu to povede. Nesmí pochybovat, byla by na tom pak psychicky ještě hůř než teď… musel začít fungovat jako někdo, kdo ji podrží a dodá jí naději… „Budu ale potřebovat tvojí pomoc…“ odhodil peřinu, natáhl si boxerky a pohladil Toma po zadečku, který na něj vykoukl. Nevěděl jistě, jestli mu Niky nemůže nahlížet do hlavy, ale zatím žádný její pokus nezaznamenal, pouze vysílala myšlenky, které on přijímal. Jestli se v ní ovšem probudí i tahle schopnost, bude si muset dávat velký pozor na to, aby mu nečetla v jeho bohaté kartotéce… to, co by tam našla, by ji asi hodně překvapilo. Teď bylo nejdůležitější neztratit s Niky spojení, nic nebylo jisté a ubíhající čas byl jejich nepřítel.
„To je jasný, tak kde mám začít?“ zeptala se Niky s radostí v hlase. Konečně si mohla povídat s živým člověkem, který ji vnímá a mluví s ní… po pěti týdnech to byla neskutečná úleva…
Bill mezitím vstal a vydal se na záchod… šampaňské chtělo ven, dál už to nešlo protahovat a myšlenka, že během téhle intimní činnosti si bude povídat s Niky, ho rozesmívala. Kdyby tušila, co dělá, když jí říká: „Povídej mi, co si pamatuješ z únosu,“ nejspíš by zrudla jako rajčátko, ale nedalo se nic dělat… musel se krotit, aby nic nepoznala… ulevilo se mu, když se konečně na sebe díval do zrcadla a čistil si zuby…
***
„Tome, vstávej,“ hladil spletené vlasy, vykukující zpod peřiny, když se vrátil z koupelny. Udržoval hovor s Niky a poslouchal její vyprávění, a přitom se snažil vzbudit své dvojče. Potřeboval se s ním poradit, na co se Niky ptát. Bylo lepší, když na to byli dva, potřeboval podporu, aby mu neunikl sebemenší detail. Tom byl ten, kdo se z nich dvou vždycky řídil rozumem, Bill se rozhodoval spíš podle momentálních pocitů… kombinace jejich uvažování jim zaručovala vždycky správná rozhodnutí. To teď museli bezezbytku využít.
„Hmmm…“ ozvalo se zamručení a současně se štíhlé tělo pod peřinou otočilo k Billovi zadkem. Jasný signál, co si o vstávání myslí…
„Tome… je půl osmý večer, vstávej, potřebuju něco důležitýho,“ přemlouval ho Bill. Odhodil bráškovu peřinu a přilehl si k němu. Objal ho kolem pasu a hlavu zabořil do dredů… ještě z nich byl cítit včerejší kouř a stopy alkoholu, do kterého si nejspíš jeho opilý bratr některý z dredů namočil… „Smrdíš, lásko…“ zašeptal mu do ucha a současně ho na něj políbil. Miloval by ho, i kdyby se vymáchal v močůvce…
„Zima…“ zavrčel Tom a snažil se nahmatat přikrývku, o kterou právě přišel, ale měl smůlu. Bill ji hodil daleko z jeho dosahu. Ucítil na zádech bratrovu ruku, jak mu po nich jezdí dlouhými nehty a šimrá ho až těsně nad zadečkem. Ovšem když ta nezbedná packa přelezla jeho bok a mířila cestičkou rovnou dolů, aby se přesvědčila, jak se má druhá čakra, chňapl a rychle ji chytil. Celé tělo měl v tu ránu pokryto husí kůží, ale účel Billovy mise to dokonale splnilo. Byl vzbuzený…
„Ty ještě nemáš dost, Jůlinko?“ otočil se líně k Billovi s poťouchlým dotazem, když si vzpomněl na jejich ranní opilecké dovádění… zamžoural do jeho krásných očí.
„Možná bych si dal říct,“ usmál se Bill a vlepil Tomovi peprmintovou pusu na čelo, „ale není čas, potřebuju poradit, Romeo,“ dodal a posadil se na posteli, zatímco poslouchal Nikolino vyprávění. Bylo strašně těžké vnímat ji, odpovídat a zároveň se snažit rozumně mluvit s Tomem. Připadal si jako schizofrenik, kterému v hlavě mluví jeho druhá osobnost.
„Jo ták… ty potřebuješ moudrou radu staršího bratříčka?“ povytáhl Tom vítězně obočí a posadil se. Roli nepostradatelného sourozence měl ze všech nejradši… „Tak to milerád posloužím, ale až si dojdu na záchod, bráško, jinak by se mohlo stát, že bys pak musel převlíkat peřiny, a toho tě chci ušetřit,“ hrabal se přes Billa ven z postele.
„Proč já? Snad ty, ne?“ divil se Bill.
„Protože mě miluješ, to zaprvé, zadruhý to nesnášim, to víš moc dobře, a za třetí ode mě něco potřebuješ, ne? A dokonce rychle…“ zašklebil se Tom. „Tak vidíš,“ zhodnotil svoje důvody a věc považoval za vyřízenou… Ve spěchu si natáhl boxerky pohozené na zemi, kdyby se náhodou potkal na chodbě s Geovou dámskou návštěvou. „Počkej na mě, jsem tu za chvilku,“ usmál se od dveří, než je za sebou zavřel. Miloval svou roli staršího a chytřejšího, i když mu ji Bill dopřával jen velice zřídka. Většinou se spíš pohádali o to, kdo z nich má pravdu, to bylo určitě častější, ale teď musela nastat dokonalá spolupráce, šlo o život.
„Tsss,“ sykl Bill nad drzostí svého dvojčete, natáhl se na záda a čekal… poslouchal vyprávění Niky a snažil se zapamatovat si každé její slovo…
♣♣♣
Thorsten znuděně sledoval večerní zpravodajství, když najednou jeho oči zůstaly vytřeštěně zírat na obrazovku. Beze slova hypnotizoval rty moderátorky, z kterých pomalu vycházela slova, jež zničila všechny jeho životní plány jako mávnutím kouzelného proutku:
„V americkém městě Portland, stát Oregon, byl dnes brzy ráno evropského času zatčen vůdce mezinárodního gangu obchodníků s lidskými orgány, dvaašedesátiletý Henry Miller. Podle zprávy FBI vedou nitky této rozsáhlé zločinecké organizace nejen do Asie a Afriky, ale i do evropských států. Největší obchody probíhaly mezi USA a Polskem, Francií a bohužel i Německem. Jak nám prozradil šéf útvaru rychlého nasazení, zatýkání hlavních mozků gangu proběhlo současně v několika státech a vyšetřování bude i nadále intenzivně pokračovat. Henry Miller byl na základě návrhu státního zástupce vzat do vazby a hrozí mu podle zákonů státu Oregon nejvyšší trest, tedy trest smrti, který byl v tomto státě obnoven referendem v roce 1984. O dalších podrobnostech vás budeme brzy informovat.“
Konec… tohle byl jeho konec… nitky, o kterých ve zpravodajství mluvili, vedly nejspíš i k němu.
autor: Janule
betaread: Janik
😀 😀 😀
Tedy, odrovnávat mě, se ti dneska dařilo, nejdřív smíchem a pak začínajícím dramatem, zjevně začíná final countdown, chudák Niky, Bill by měl pohnout tou svojí malou prdelkou, než nám jí Thorsten zakope na čtvrtky v lese za domem. Tam jí bude telepatie na dvě věci… Snad bude děvče na Vánoce doma, když si to tak přeje, má na to hooodně času :o)
tak to je síla!!! proto se ten "klient" neozýval… no snad to ještě nějak dobře dopadne, starší moudřejší bráška poradí a pro Niky si do její pohádky vecválá rytíř Bill na bílém koni :-)) už se těším na pokráčko 🙂
Jejda, parádní průser na obzoru, já se tu málem zadusila zbytkem šlehačky, který mi dala matka zlikvidovat z nějakýho jejího cukrářskýho veledíla… Ani nechci domýšlet, co teď rychle začne panikařící Thorsten honem vyvádět, aby se zbavil nechtěných důkazů – tedy Niki. Tak teď teprv začnou nervi, asi by se s Billem měli přestat vykecávat o nedůležitostech a honem přejít k věci, páč tohle je troufám si říct katastrofa….
Fuj, mi ta šlehačka uplně zhořkla v puse. Jsem si tu před darem vybrala jednu jednodílovku od Helushky (tuším, že Zakázaný – teď si na ten název nevzpomínám přesně) a tam to dopadlo úplně tak debilně tragicky, že když jsem viděla zveřejněný Dar, tak si říkám "jo, spravím si chuť" a ona další jobovka…
Tím se samozřejmě nesanžím říct, že by bylo něco špatně. Spíš naopak. Je to perfektní, teď se teprv musí zákonitě rozjet pořádná akce. Hlavně aby to Billík ustál, až mu Niki začne v hlavě ječet o pomoc z toho, že ji táhnou někam pryč. No raděj, aby se k tomuhle ani nedostalo. Spíš ať s tou dredatou chobotničkou honem rychle něco vymyslej. :o)
Každopádně jestli ji zachráněj, tak Bill má asi do konce života v hlavě druhej hlásek, kterej si s ním bude chtít pořád povídat… :o)
totálně mi takhle povídka zvedla náladu :D:D
skvěle se to vyvíjí 🙂 jen tak dál :):):)
Jujda…Už se blýskalo na nadějné zítřky když už niky oběvila tu schopnost… Mno… ale nic nejde hladce.. 😀 bylo by zajímavé kdyby opravdu viděla co Bill provádí 😀
daaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaal
páni páni páni…..já nemám slov. Já si chci s Billem taky takhle telepaticky povídat:D
teda až se v Niky probudí i jiný schopnosti bude se hodně divit:D ale doufám, že se z ní stane twincestní fanynka:D
a dobře Thorstenovi tak, blbeček jeden:P aspoň dá Niky pokoj a Bill si pro ni přijede:-)
Vůbec si neumím představit, jak bych to zvládala já, být na místě Niky, byť i se schopnostmi po babičce. Vypadá to, že ty úžasné schopnosti objevila Niky právě včas. Ten poslední odstavec byl hrozivý. Ale třeba by se mohl Thorsten vyděsit do té míry, že by ani nestačil zahladit stopy, nechal by na místě manželku i oběť a prostě by jen tak uprchl… teď nevím, kam ti zločinci v dnešní době prchají… no prostě někam daleko. A Vivian se svou touhou po rodičovství by neměla být pro Billa a jeho staršího a chytřejšího brášku takový problém. Ti dva stateční zachránci by to mohli zvládnout tak, aby byla Niky do Vánoc doma :)))
Hmmm… tak teď nevím, co mě to popadlo, já autorům většinou neradím, jak by měli s povídkou naložit. To bude asi tím, že se mi tenhle díl opravdu moc a moc líbil. Fakt že jo. Vážně moc 🙂
Ajéjej. Tohle bude mít ještě rychlý děj 😉 Hádám, že Thorsten nebude déle snášet, jen tak pro nic za nic, Niky v jejich sklepě, ale ty sama víš, jak to všechno dokonale načasovat.. teď když si můžou Niky a Bill "telefonovt zdarma" 😀 Plány na osvobození se z nula procent dostávají na nula celá dvě procenta 😀
a Tomův nahý zadek, který svítil na Billa zpod peřiny nemá nejměnší chybu 😀 Nemůžu si pomoc, ale takové miniaturní detaily mi způsobí největší záchvaty smíchu 😀 Janu, miluju tě! :D.. těším se na další díly ;):)
jóóóóó !! twe =D toe super správa ! tá nají za dnešný shit day !Niky normálne kecá s Billom , Bill pri tom vyprázňuje kontajner (tzn. čurá) 😀 úchvat =D všetko je to písané takým uvoleno-dramatickým štýlom , na nič netlačíš a na všetko je čas , presne , tak , jak to Džesi ráda =D ♥♥♥
zboznujem tvoje poviedky=D
Yaaaaaaaay mno tak nejdřív bych měla začít dejchat.. ten poslední odstavec mě teda dostal.. zrovna když už Nicky pořádně komunikuje a někam se to hejbe, tak tohle jo? chjo, jenom doufám, že se jí nebude chtít zbavit dřív než bude mít Billík šanci na záchranu..
honem honem dál dál dál =o)
Cha, a máme tě, Thorstene:DAle ne, jako vždy naprosto bravisssimo díl, sice jsem si taky připadala jako schyzofrenik, vždycky se do toho úplně dostanu, takže jsem v podstatě jeden z nich, takže mě taky trošku mátlo když mluvil i s Niky i s Tomim zároven…ale zvyknu si, jen piš pilně dál, prosííím:)
No hlavně, at se nesnaží zbavyt se Niky, když už ty nikdy tu zátěž nevydržej… Tak to je dooost krutý, to se mi líbí. Vypadá to dost dobře, Niky přišla na svoje schopnosti, Billa s Tomem určitě něco napadne a Thörsten je v… víme kde 😀 Ideální! 😀 Jenom nechci, aby se něco stalo Viv… Protože ona na tom má taky svůj podíl, že…
Teď je ale otázka, kdo Niky najde dřív – pokud se jí teda ten blbec dřív nezbaví – jestli FBI nebo TB 😀 Nová organizace 😀
Bille, Niky, hodně štěstí…
Tak tohle je tedy hodně napínavé. Takovéhle zvraty. Že Niky mluví telepaticky s Billem je úžasné, krásná ta pasáž před tím, než se jí to povedlo, to vzpomínání, nebo spíš uvědomování a následné záblesky v paměti. Moc bych Niky přála, aby na vánoce už byla šťastná doma, v rodinném kruhu. Taky by mě zajímalo, jestli její telepatie zajde dál a "přečte si ty hříšné Billovi myšlenky",snad ne. Moc krásný :))))
Tak. Tohle byla asi nejsilnější kombinace ze všeho vůbec. Jeden díl plný skvělýho sexu s vtipným okořeněním a hned druhý, kde se dozvíme, že došlo k zásadnímu průlomu. Měla bych nějak zklidnit svý srdce, nebo mi vyskočí z hrudi a nadšeně se pokutálí až do Prahy, aby ti mohlo dát sladkou pusinku na obě tváře… a co bych si bez něj počala, že jo? 😀
Dvojčata byla jako Romeo a Jůlie dokonalá. Ta role jim sedla, jak s oblibou říkáváš, jako prdel na hrnec… a Bill to ke všemu podtrhoval svojí ohromnou roztomilostí, jak byl trochu nadranej. A striptýz? Krucifix, to bylo tak hot! A samozřejmě další z tvých skvělých nápadů! 🙂
No, mám upřímnou radost, že si Niky konečně uvědomila schopnosti a může s Billem komunikovat. To je zásadní, snad už to půjde teď lehčeji. Špatný ale je, co jsme se dozvěděli na konci. Ten hajzl Thorsten se dozvěděl něco, co tam mělo ještě radši zůstat. Teď se bude chtít Niky co nejdřív zbavit a zahladit důkazy… a toho se bojím! No, snad to naše Jůlie zvládne. Má Romea a ten ji vždycky podrží. A spolu to dokážou. To se vsadím na hrob pana Shakesearea 😀
Tak jsem si přečetla všechny komentáře nade mnou a usoudila jsem, že bylo všechno řečeno, všechno pochváleno:) Ale já si stejně neodpustím menší zhodnocení, když už jsem se po několika zmařených pokusech konečně dostala k tomuhle dílu:)
Zásadní průlom je tady, Niky si uvědomila své schopnosti a začala je používat na jedničku:) Naprosto bezkonkurenční scéna byla, kdy Bill v duchu mluvil s Niky a při tom se věnoval svému bratrovi a druhá, kdy vykonával ranní potřebu:D:D Při téhle části jsem se od srdce smála, protože díky tvému umění všechno dokonale popsat, jsem to všechno viděla jako živý:D Myslím, že už jsem se párkrát pokoušela popsat, co je tak skvělého na způsobu, jakým píšeš, ale moc se mi to nedaří vystihnout:) Rozhodně k tomu přispívají malé, téměř nenápadné detaily, které všechno dělají tak nějak opravdovější a věrohodnější… zase nemůžu přijít na ta správná slova, tak snad příště:D
Poslední odstavec působí nebezpečně… opravdu pochybuju, že si nechá v domě někoho, kdo je pro něj najednou bezcenný… a ani Vivian to určitě nedokáže ovlivnit. Takže to vidím na závod s časem a s jedním prevítem. Ale Niky má tajnou zbraň v podobě Billa a jejich schopností… tak snad to pomůže:)
Když už jsme u těch telepatických a podobných schopností, občas si říkám, zda nějaké nemáš i ty:) Asi tak před dvěma měsíci jsem poupravovala díl DF s číslem 37, ve kterém je první akce:) Mezitím jsem se podívala, zda není u 17.dílu, který byl ten den aktuální, nový komentář. Byl tam tvůj:D Když jsem si ho četla, začala jsem tě podezírat, že musíš taky mít tyhle schopnosti, protože jsi – mimo jiné – napsala ''to má chudák Bill tak na dvacet dílů…'' Pamatuju si na to, protože jsem si říkala, že ti to touhle dobou napíšu, abys věděla, že ses trefila na díl přesně:)) Tehdy mě to dost pobavilo, a protože se ve svých předpovědích strefuješ dost často… určitě nějakou tu schopnost máš:D:D
A tvoje rozbory beru naprosto vážně:D Navíc se vždycky dobře bavím, když je čtu… to jsem si při tom posledním vzpomněla, jak jsi kdysi psala, že se z Ley půjdeš utopit, jak je dokonalá:D A teď na ni nostalgicky vzpomínáš:D:D Já se teď s její neutuchající dokonalostí potýkám denně:D
Tak, vím že poslední část sem nepatří, netýká se povídky, ale chtěla jsem ti to prostě říct;) Příště se polepším, slibuju;)
Doufám, že tady nemám moc nesmyslů, nemám čas to po sobě přečíst:) Za případně chyby se omlouvám a stydím:D:D A zítra se stavím na 26:))
Tak ten konec dílu mě dostal! Ani nevím proč, ale úplně mě při těch zprávách běhal mráz po zádech a na chvililinku mi zabylo Thorstena líto, že je konec a brzy na něj můžou přijít. Ale říkám, jenom na malou chviličku 😀 Jinak mu přeju to nejhorší, co jde! A těším se, že na ně brzy přijdou. Jenom mám toršku strach, protože Thorsten je teď vyveden z míry, dostal strach a opravdu se bojím, co teď bude chtít dělat. Mám strach, že by Bill nestihl Nikču zachránit. Bože, tohle je tak napínavé!!