Please, don’t let it go… 17.

autor: Ivetka

 

„Tome, otevři mi ty dveře…“ řekla už rozčileně mamka. Neotevíral jsem z toho důvodu, protože jsem se bál, že je tam s ní Bill…

„Je tam Bill?“ zeptal jsem se tiše a sednul si ke dveřím. „Ano, ano, je,“ odpověděla nechápavým tónem hlasu.

„Nechci ho vidět,“ řekl jsem a zase se hystericky rozbrečel…

„Dobře, Tome. Už odešel,“ zamumlala po malé chvilce…

S nejistotou jsem otočil malým stříbrným klíčkem v zámku a posunul se dál od dveří… Mamka okamžitě vešla dovnitř a zase zavřela.

„Tome. Co se stalo?“ pošeptala a klekla si ke mně. Snad se bála, abych se nerozpadl jako domeček z karet, když do něj někdo prstem lehce cvrnkne.

„Já… ty víš, co bylo mezi mnou a Billem, že ano?“ pošeptal jsem s pláčem…

„Ano. Ano, to mi došlo. Ale jelikož je twincest už povolený, nemůžu vám v tom ani já, ani Gordon bránit…“ hladila mě po dredech, jako malého nevinného pejsánka…

„On… dneska jsem ho načapal s nějakou holkou, jak… a… ještě mi vynadal, že jsem… do jeho pokoje, kde to dělali, vešel…“ vybuchl jsem už po několikáté jako sopka… Pláč nešel zastavit a ani uklidnění maminky mě nezachránilo od kruté budoucnosti.

—

 

Měl jsem vysoké horečky. Neměl jsem chuť k jídlu, spíš jsem jenom pil. Bill o mě nejevil zájem, byl jsem už třetí den v pokoji, nevycházel jsem ven, měl jsem strach, že ho potkám… několikrát jsem měl i mdloby. Večer jsem nemohl usnout, všude jsem viděl to, co jsem viděl minule… to, jak se nad ní Bill skláněl a… bože, je to nechutný… mamka společně s Gordonem, se o mě starali. Nosili mi jídlo, i když moc nejím, ale snažím se, pro radost těch, co mi zbyli… Pod očima jsem měl kruhy, oči oteklé od neustálého brečení. Doktor říká, že je to kvůli stresu, to všechno. Horečky, že se obává toho, že se mi udělá pásový opar. Ani nevím, co to pořádně je, ale jestli jsem to dobře pochopil, je to něco, co se projeví na vnějšku vašeho těla díky neustálému stresu. Takže to můžu brát trošku optimisticky, když řeknu, že já jsem celý pásový opar.

„Dobře. Nebudu ti to nutit, když už nechceš, ale děláš mi starost, Tommy,“ řekla mamka a dala mi hřejivou pusinku na čelo. Zavřel jsem oči a tiskl k sobě svou peřinu. Mamka tiše odešla a v mém pokoji zase nastalo ticho, avšak ne na moc dlouhou dobu. Po několika sekundách, co se dveře od mého pokoje zavřely, jsem na chodbě slyšel zaklapnutí jiného zámku – Billových dveří. A pak křik mamky. Nebylo jí moc rozumět, ale porozuměl jsem pasáži: „Tohle jsi chtěl? Aby to kvůli tobě dotáhnul až sem? Kdybys ho jenom viděl… jenom ho viděl…“ víc jsem nerozuměl… zase jsem se rozbrečel. Nechtěl jsem, aby se do našich sporů pletla mamka. Bylo mi to líto, v poslední době jsem hodně přecitlivělej. Vždycky se třesu, když ke mně mamka jde. Asi se bojím…

Kolik asi mohlo být? Sedm hodin večer? V mém pokoji už byla tma a já se koukal skrz malé tlumené světélko nedaleko mě, které rozsvítila mamka do země, a přemýšlel. Jestli má tohle vůbec budoucnost. Takovýhle život si nepřeje snad nikdo.

Trošku mě vyděsilo, když už všichni spali, ale najednou jsem slyšel lehké zavření dveří, zase od Billova pokoje a náhlé kroky, blížící se k tomu mému. Začal jsem se třást, co když mi chce něco udělat za to, že po něm mamka odpoledne vyjela? … Dveře od mého pokoje se najednou otevřely. Neměl jsem ani sílu překulit se na záda a kouknout se, jestli je to vážně on… peřinu jsem si k sobě přitiskl víc a moje třesení se trošku začalo stupňovat. Do očí se mi dostaly zase slzy a já se celý vzepjal.

Ano, bylo to on. Sedl si na kraj postele, kam jsem byl otočený obličejem, asi do úrovně mých boků. Koukal jsem stále do země, ale jeho pohled jsem na sobě cítil…

„Bože, vypadáš hrozně,“ šeptl trošku starostlivě a natáhl ke mně ruku, snad aby mi mohl upravit dredy… trošku jsem se od něj natáhl a začal se klepat ještě o něco víc. „Šššš… nechci ti ublížit…“ pošeptal a pohladil mě po tváři. „Bože můj. Tohle jsem nechtěl. Víš, jak mi tímhle ubližuješ?“ pošeptal a pokračoval. „Jsi tak bledý. Oteklý. Rozpálený. Bez života, proč?“ … musel jsem odpovědět.

„Drž hubu o bolesti… a neptej se mě, proč takhle vypadám. Kvůli tobě takhle vypadám? Líbí se ti to na mě takhle koukat a litovat mě? O tebe už nestojím,“ zasýpal jsem skoro neslyšně „Tome. Tohle neříkej, prosím tohle ne. Je mi to všechno tak hrozně líto… nechci ti ublížit ještě víc, ale… to s tou holkou bylo jenom proto, abych na tebe zapomněl. Ale já nezapomněl… bolí to teď ještě víc, víš? Tolik výčitek jsem nikdy neměl… srdíčko mě bolí,“ do jeho očí se taky dostávaly slzy. Koukal jsem už na něj. Vzal mou studenou dlaň a přiložil si jí na místo, kde má srdíčko.

„Proč… proč mi tohle děláš?“ pošeptal jsem tiše… z očí mi vyjelo několik slz. Pomalinku jsem se otočil na záda.

„Jsi nemocný, Tome,“ pošeptal mi.

„Jsem,“ dodal jsem a koukl jsem se na něj… „ze všeho nejraději bych na to všechno zapomněl, ale nejde to. Nejde,“ pošeptal. Natáhl jsem po něm ruce a on se instinktivně sklonil. Oba jsme se objali.

„Já na tebe chci zapomenout… jestli jsem v životě něco udělal špatně, tak za to teď umírám… zabíjíš moje srdce, Bille,“ zašeptal jsem mu do ucha.

„Tome. Tohle neříkej, bude to dobrý,“ brečel… tak moc mě to bolelo i za něj…

„Ale… miluju… miluju jeho vraha, Bille… miluju tebe…“ zase jsem se hrozně rozbrečel

„Lásko,“ zašeptal a dal mi pusinku na čelo, „nevysiluj se. Ráno moudřejší večera. Spinkej, ano? Budu u tebe,“ pošeptal a pevně mi stiskl ruku…

autor: Ivetka
betaread: Janule