autor: Áďa
Spokojeně jsem se usmál a pohodlně se natáhl na gauči. Nerad jsem to přiznal, ale i mně už náš tourbus po těch necelých dvou týdnech chyběl. Rozhlédl jsem se po něm, a když se zavřely dveře a náš řidič nahodil motor, když jsem cítil, jak se autobus jemně chvěje a vyráží polykat nekonečné tisíce kilometrů silnic, cítil jsem se konečně zase doma.
Všechno vypadalo úplně stejně jako vždycky. Já jsem si s okamžitou platností zabral pro sebe delší stranu gauče a ovladače od televize a dvd přehrávače. Tom seděl vedle mojí hlavy, držíce v jedné ruce plechovku coly a v druhé kousek jeho oblíbené sýrové pizzy, přičemž upínal oči na obrazovku, sledujíc, co vybírám za film. Gustav seděl se sluchátky v uších u notebooku a Georg plenil naši zásobu gumových medvídků. Stiskl jsem na ovladači tlačítko Play, naládoval pod svou hlavu další polštář a plnými doušky si začal vychutnávat náš krátce přerušený mnohaletý rituál, jenž nás už takovou dobu provázel spletí nekonečných hodin cest…
Autobus se míhal noční dálnicí jako temný přízrak. Postupně jsme se jeden po druhém odebrali do postele, kde jsme usnuli za příjemného brumlání motoru. Bylo to tak příjemné po době strávené doma. Zachumlal jsem se do své peřiny a s radostí se nechal uspávat houpavým pohybem…
Stál jsem v ulici před naším domem. Tentokrát byla mlha nenávratně rozplynuta v dálavách, zatímco nade mnou se rozprostíralo noční nebe poseté hvězdami. Byla mi zima, chtěl jsem domů, ale nemohl jsem, pouze jsem stál pod lampou a na někoho nebo na něco čekal. Po chvíli se vedle mě objevil Tom.
„Neboj se, bratříčku,“ zašeptal a pohladil můj nervózní obličej. „Dnes nepřijde, dneska tě nechá na pokoji.“
Zachvěl jsem se.
Zachvěl jsem se.
„Ne, Tome, on přijde. On mě nenechá na pokoji. Nikdy mě nepřestane pronásledovat…“
„Neboj, bude to dobrý,“ konejšil mě.
„Neboj, bude to dobrý,“ konejšil mě.
V tichosti uplynulo několik minut… Z křoví se ozval šramot a posléze z něj trhavým krokem vyšlo tlející mrtvé tělo, třímající v ruce fotoaparát. Zachvěl jsem se a ucouvl, zatímco Tom se náhle ztratil a tělo se dopotácelo až ke mně.
„Nikdy se mě nezbavíš,“ zachraplal. Sundal si z tváře červa a naklonil se až těsně k mému obličeji.
„Můžeš na mě sice zapomenout, ale půjde ti to jen přes den. Ty totiž víš, že já se k tobě budu vracet vždycky a po nocích se tvá duše bude bát každého stínu… Možná na mě pozapomeneš, ale můj stín tě bude sužovat až do konce tvého života…“
Zděšeně jsem se přitiskl k plotu.
Zděšeně jsem se přitiskl k plotu.
„Ne, prosím,“ vzlykl jsem. „Jdi pryč a nech mě být… Mohl sis za to sám, kdybys mě neprovokoval, tak jsem ti nic neudělal…“
„Nemáš být tak vznětlivý,“ zasyčel na mě, zatímco jeho hnijící ruka se vztahovala k mému ramenu.
„Nemáš být tak vznětlivý,“ zasyčel na mě, zatímco jeho hnijící ruka se vztahovala k mému ramenu.
„Ne… prosím… nech mě už být, prosím!“
Jeho ruka se však ke mně blížila víc a víc, až se nakonec lepkavá tlející dlaň dotkla mého ramene a pevně jej sevřela…
„Pomoc!“ zakřičel jsem zoufale. „Pomoc!!!“
Jeho ruka se však ke mně blížila víc a víc, až se nakonec lepkavá tlející dlaň dotkla mého ramene a pevně jej sevřela…
„Pomoc!“ zakřičel jsem zoufale. „Pomoc!!!“
„Bille, klid! Vždyť se nic neděje!“
„Ne, dostal mě! Pomoc!“
„Bille! Bille, vzpamatuj se! Jen se ti něco zdálo!“
Rychle jsem otevřel oči. Nade mnou se skláněl Gustav, který mě pevně držel za rameno a lehce mnou cloumal.
„Ne, dostal mě! Pomoc!“
„Bille! Bille, vzpamatuj se! Jen se ti něco zdálo!“
Rychle jsem otevřel oči. Nade mnou se skláněl Gustav, který mě pevně držel za rameno a lehce mnou cloumal.
„Bille, seš v pohodě? To byl jen sen…“
Vykuleně jsem na něj třeštil oči a snažil se ovládnout svůj přerývaný dech. Sklouzl jsem pohledem na jeho ruku. Držela mě přesně v tom místě, kde mě držela ta tlející ruka.
„Chtěl jsem tě jenom vzbudit, protože za dvacet minut jsme v Paříži.“
Překvapeně jsem pohlédl z okna. Byl už bílý den. Roztřeseně jsem se posadil, a zatímco jsem se drbal ve vlasech, v mé mysli stále dozníval ten sen. Nikdy se mě nezbavíš… Znovu se mi před očima objevovala moje pěst, barvící obličej do krve… Ležící bezvládné tělo…
„No tak, netvař se tak zničeně!“ usmíval se na mě Tom. „Já věřím, že vidět hned po probuzení Gustavův obličej těsně nad sebou není zrovna žádný med, ale pořád lepší Gustav, než kdyby tě vzbudil Georg, ne?“
Začal se smát vlastnímu vtipu, zatímco jsem se na něj nechápavě podíval.
Začal se smát vlastnímu vtipu, zatímco jsem se na něj nechápavě podíval.
„No tak, Bille! Úsměv! Před námi je Paříž, za pár hodin touhle dobou máme zkoušku a zítra bude koncert!“
„Jo,“ zamumlal jsem.
„Jo,“ zamumlal jsem.
Měl jsem pocit, jako by mě někdo zmlátil, cítil jsem se jako přejetý parním válcem. Se zívnutím jsem na sebe natáhl triko, načež jsem zjistil, že jsem si ho oblékl předkem dozadu. Přetočil jsem ho, aby bylo správně, a vrávoravým krokem se přidal k ostatním.
„Teda koukám, že ses opravdu moc dobře nevyspal,“ poznamenal Georg. „Nechceš si dát kafe?“
„Ale jo,“ zabručel jsem a sledoval z okna, jak se k nám blíží Eiffelova věž. „Díky,“ kývl jsem hlavou, když mi dal do ruky kouřící šálek.
„Ale jo,“ zabručel jsem a sledoval z okna, jak se k nám blíží Eiffelova věž. „Díky,“ kývl jsem hlavou, když mi dal do ruky kouřící šálek.
Lokl jsem si a cítil jsem, jak se spolu s teplou tekutinou šíří mým tělem lehká úleva. No tak, vždyť to byl jen sen, koukej se sebrat, honilo se mi hlavou, zatímco skrz mraky vykouklo listopadové sluníčko. Dopil jsem kávu, protáhl se a usmál jsem se, když si Tom začal Georga dobírat kvůli jeho vlasům. Třeba se opravdu nic nestane, říkal jsem si. Nikdo přeci dosud o ničem neví… Už se tím netrap…
Hodil jsem si přes ramena mikinu, popadl tašku a přidal se po bok Toma, když jsme vystupovali z autobusu, který zastavil přímo před hotelem. Rozdali jsme pár autogramů, nechali se vyfotit hloučkem fanynek, a když jsme se konečně dostali k recepci, s radostí jsem uvítal kartu od pokoje, kam jsem se hned odklidil. Ještě jsem zaregistroval, jak nám David oznamuje, že ve čtyři hodiny odpoledne bude zkouška, načež jsem za sebou zabouchl dveře a rozhlédl se po svém dočasném útočišti.
V pokoji bylo příjemné teplo. Byl světlý, prostorný a velmi útulný. Z okna byla vidět Eiffelovka a fontána, tryskající v hotelové zahradě. Natáhl jsem se na obrovskou pohodlnou postel v domnění, že budu relaxovat, ale aniž bych věděl jak, usnul jsem, jako když mě do vody hodí, sotva jsem se dotkl hřejivých peřin…
Probudilo mě až zvonění mého mobilu. Rozespale jsem pohlédl na displej. Volal mi Tom. Jé, co se zase děje?
„No?“ zívl jsem do telefonu.
„No kde seš?“ houkl na mě. „Už jsme všichni před hotelem a čekáme na tebe, vždyť máme tu zkoušku, a když jsem ťukal na tvoje dveře, tak ses ani neozýval, takže jsem myslel, že seš někde venku!“
„Ne, jen jsem spal,“ odpověděl jsem mu. „Tak počkejte, za pět minut jsem tam…“
„Ne, jen jsem spal,“ odpověděl jsem mu. „Tak počkejte, za pět minut jsem tam…“
Ačkoliv jsem byl celý rozespalý, těchhle pár hodin spánku mě posílilo mnohem víc než uplynulá noc v tourbusu. Hodil jsem na sebe mikinu, prohrábl vlasy hřebenem, zachumlal se do kabátu a šály a svižným krokem jsem se dostal před hotel, kde už kluci s Davidem netrpělivě přešlapovali.
„No to je doba!“ podíval se David významným pohledem na hodinky.
„Promiň,“ zamumlal jsem a provinile sklopil oči. „Nějak jsem zaspal…“
„Tos teda musel mít opravdu silný spánek,“ rýpnul si do mě Georg. „Vždyť Tom ty dveře málem rozmlátil, jak do nich bouchal.“
„No jo,“ pokrčil jsem rameny a hodil na bratra omluvný pohled, načež jsme sedli do auta, které nás odváželo do haly, kde se měl zítra konat koncert.
„Tos teda musel mít opravdu silný spánek,“ rýpnul si do mě Georg. „Vždyť Tom ty dveře málem rozmlátil, jak do nich bouchal.“
„No jo,“ pokrčil jsem rameny a hodil na bratra omluvný pohled, načež jsme sedli do auta, které nás odváželo do haly, kde se měl zítra konat koncert.
„Ale je na tobě vidět, že ses prospal,“ poznamenal Tom, sedící vedle mě. „Vypadáš mnohem líp než dopoledne.“
Nezatěžoval jsem se odpovědí, pouze jsem mocně zívl tak, že jsem mu poskytl luxusní pohled hluboko do svého krku a útrob.
„Abys mě náhodou nesežral,“ zaculil se na mě.
Lehce jsem mu úsměv oplatil a zadíval se z okna na rušné pařížské ulice, dokud jsme nezastavili před halou…
Zkouška proběhla lépe než dokonale. Úplně jsem z hlavy vytlačil všechny starosti a deprese. Soustředil jsem se na zpěv jako nikdy, a když uplynuly dvě hodiny a my opouštěli zatím ještě prázdnou halu, jež měla být zítra nabitá k prasknutí, věděl jsem, že nás čeká nádherné vystoupení. S radostí jsem přijal Georgův návrh, že si všichni zajdeme před spaním do hotelového baru na pivo…
„Tak na zítřejší koncert!“ pozvedl Tom ruku s panákem.
Všichni jsme si ťukli a kopli skleničky do sebe, načež jsme si dali každý jedno pivo. Povídali jsme si a mně bylo blaze. Po hodně dlouhé době jsem neměl v hlavě ani jednu starost. Žádné mrtvoly a obličeje prolezlé červy. Přede mnou byli jen moji nejlepší přátelé, rýsoval se úžasný koncert a vše bylo podle největšího pořádku. Jediné, co mi trošku vadilo, že David, sedící stranou, ze mě nespustil oči. Koukal se na mě zvláštním pohledem, napůl zachmuřeným, napůl zamyšleným. Co mu zase je?, pomyslel jsem si, v tu chvíli Tom ale pronesl vtip takového charakteru, že jsem se neudržel a vyprskl zlatý mok ze svých úst přímo do Georgova obličeje. Celý náš stůl vybuchl smíchy, zatímco já zrudl jako rajče.
„Promiň,“ vyrazil jsem ze sebe, zatímco Georg se z té sprchy pomalu vzpamatovával, načež se začal taky smát. Nakonec jsem chytil výtlem i já…
„Tak kluci, hodně štěstí!“ popřál nám David následujícího dne těsně před koncertem.
Se staženými žaludky jsme se blížili k podiu, zatímco už zdálky jsme slyšeli rozvášněné ječení tisíců dívek. Těsně před vystoupením jsme na sebe mrkli, zhluboka se nadechli a vystoupili na podium.
Byla to nádhera. Hala byla přeplněná k prasknutí. Tom zářil jako sluníčko, když spustil intro k Übers Ende der Welt, načež se k němu přidali i Georg s Gustavem, a následně i já. Šlo nám to báječně, byli jsme dokonale sehraní a jásající fanoušci vytvářeli senzační atmosféru…
Dokud jsem koukal do prázdna, kamsi přes halu, bylo všechno v pořádku. Náhle ale jen kousek přede mnou vyšlehl ze stovek záblesků z foťáků jeden obzvlášť oslepující… Foťák. Muž, fotící mou modřinu na pravé tváři, nalhávající mi smyšlený článek. Jeho přístroj vyslal přece úplně stejné světlo! Nebylo jako ty jiné blesky kolem, tenhle byl jiný… Hlasy vřískajících dívek se mi začaly vytrácet z hlavy, odkud je vytlačoval ledový šepot. Nikdy se mě nezbavíš… Vždycky se k tobě budu vracet… NE! Nemysli na to! Zpívej! prosil jsem v duchu zoufale sám sebe.
„Achtung, fertig, loss und…“
Zasekl jsem se. Stál hned v první řadě! Mezi dvěma dívkami se tísnil přesně ten člověk! Vypadal navlas stejně jako předtím, než jsem ho zabil. Zděšeně jsem vytřeštil oči. Hypnotizoval mě pohledem! Nikdy se mě nezbavíš… Vždycky si tě najdu…
Vyděšeně jsem vykřikl, když se ten muž vyšvihl na podium. Nevnímal jsem, že se na mě kluci překvapeně dívají. Že hrají znovu počátek refrénu, u něhož jsem se zasekl. Viděl jsem, jak se ten chlap blíží ke mně!
„Pomoc!“ zaječel jsem.
Pozpátku jsem chvatně ucouvl několik kroků, načež se mi do sebe zapletly nohy. Cítil jsem, jak padám pozpátku k zemi. Jak mě cosi tvrdě udeřilo do hlavy a pak vše kolem mě utichlo a zmizelo v nepropustné tmě…
„Bille?“
Bratrův hlas ke mně doléhal jakoby z velikánské dálky. Nemohl jsem se ani hnout, po chvíli se mi však přeci jen povedlo otevřít oči. Zmateně jsem zamrkal. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem…
„Bille! Jak ti je?“
Viděl jsem rozmazaně, jak se Tom nade mnou sklání, přičemž mu tvář stínily obavy. Chtěl jsem mu odpovědět, jediné, co však opustilo má ústa, bylo zasténání, když mi hlavou prošlehla pálivá bolest, vycházející z týla. Pocítil jsem, jak mi Tom položil na čelo studený obklad, a pak už jsem viděl jeho ustaranou tvář, jen kousek od té mé.
„Kde… kde to jsem?“ vyšlo ze mě.
„Na hotelu.“
Lehce jsem svraštil čelo. Na hotelu? Jak to, vždyť jsme přece měli mít…
„Koncert?“ hlesl jsem slabě.
„Zrušili jsme ho. Omdlel jsi hned při první písničce. Vypadal jsi, jako bys měl záchvat, napřed jsi se zasekl, pak jsi začal zničehonic křičet, a pak jsi ztratil vědomí, a jak jsi spadl, tak ses praštil o schod do týla…“
Aha, tak proto ta bolest hlavy… Smutně jsem si povzdechl. Jak je vůbec možné, že jsem omdlel? Co se stalo? Vybavoval jsem si náš nástup na podium, jak zpívám, a hala je přeplněná tisíci vřískajících dívek… Ale co bylo pak? Jak to, že jsem takhle zkolaboval? Musel se zrušit celý koncert… ten, na který se Tom tolik těšil, první po jeho nemoci. A to jen a pouze kvůli mně…
Jakoby vycítil, na co myslím, pohladil mě Tom po tváři.
„Nic si nevyčítej, bráško,“ pousmál se na mě. „Vím, jak ti je… Prostě se to holt občas stane, a za to nemůže nikdo z nás, a už vůbec ne ty.“
„Ale – „namítl jsem, Tom však jemně položil svůj ukazováček na mé rty.
„Ale – „namítl jsem, Tom však jemně položil svůj ukazováček na mé rty.
„Lež a odpočívej, zítra v Amiens jim to všechno vynahradíme. Slibuju.“
Zatímco jeho ruka spočívala v mých vlasech, vzdychl jsem. Měl jsem co dělat, aby mi do očí nevhrkly slzy. Jak jsem jen mohl takhle selhat? Zklamal jsem fanoušky… sebe… a hlavně Toma… Mlčky jsem na něj pohlédl, jak leží vedle mě, a provinile jsem sklopil oči.
„Bille…“
Otočil jsem se na druhý bok, zády k němu. Nemohl jsem se na něj dívat, věděl jsem, jak moc se na tenhle koncert těšil. A já mu ho takhle zkazil…
Najednou jsem pocítil, jak se jeho ruka v mých vlasech začíná pohybovat. Jemně tlačila na pokožku mé hlavy a příjemně mě hladila. Cítil jsem, jak se Tomovy prsty probírají záplavou mých vlasů. Bylo mi to tak příjemné, že se mi dařilo přestat myslet na tu bolest a smutek. Klížily se mi oči. Už jsem téměř spal, když jsem ucítil něco hřejivého a hebkého vzadu na svém krku. Bylo by možné, že mě bráška políbil? Byl jsem však natolik znavený, že jsem nad tím nestihl ani pořádně přemýšlet. Během pár vteřin jsem se propadl do nekonečné říše snů…
autor: Áďa
betaread: Janule
no to asi nebylo příjemný toho člověka takhle vidět….fujky…
Moc pěkná povídka… 🙂
úžasný to je, nádherný, ale chudák bill!!!! snad to dobře dopadne, uá
úžasná povídka;)
Ach, ale tohle musely být krásné sny, když jej Tommy políbil do vlasů♥
O Billa se ale dost bojím, hrozně ho tíží svědomí. Kdyby ten muž zemřel, muselo by to prasknout, ne? Vždyť to byl park…tam by mrtvolu našli hned. Chudák Billí…
Panák + pivo? To musel být pěkný haran! A nelíbí se mi David. Nemá něco za lubem? Ví o citech Billa s Tommym? Zase samá otázka.
Krásný moment – Tommy spustil intro…awwww♥ Jak já tohle miluju! To jsou MÉ chvíle blaženosti♥
[5]: no asi takhle.logicky bráno, by tu mrtvolu našli. jenomže realisticky bráno, tohle byla moje úplně první povídka, když nebudu počítat moje dva předchozí relativně směšné pokusy o psaní typu "brutálně dlouhá kapitola", která ve skutečnosti zabrala jednu wordovou stránku… a ani jsem nějak tehdy nebrala v potaz logiku, já jen byla unešená dokumentací z Zimmer 483 Tour, a podle toho to pak vypadá 😀
David něco za lubem má, ale o citech zatím neví, i když to s nima má dost společného.
[6]: "Relativně směšné pokusy o psaní"? Tohle je určitě vtip! Miluju tvé psaní!!!♥
Davida nemám ráda, tady v povídce, ani ve skutečnosti! Ale opět říkám – je to jen můj problém…
Tak teraz som zvedavá, či má Bill vidiny, alebo ten reportér naozaj žije 😀 chúďatko, mal by sa niekomu priznať. Prečo mám pocit, že David o tom niečo vie?
Mám stejny pocit jako ty Zuzano.