autor: Janule
„Do hajzlu!“ práskl Thorsten vztekle pěstí do stolu. Tohle se může stát jen jemu… Když už to konečně vypadalo, že se mu začne dařit, že bude mít prachy a zdrhne z tohohle podělanýho malýho města, zase se všechno zhatí. Jeho oči padly na mobil, ležící na stole. Na jeho zazvonění už čekal týdny jako na smilování, a teď se z něj zřejmě stala perfektní cesta přímo k němu. FBI… znělo mu v hlavě… jak daleko můžou být s pátráním v Evropě, parchanti… musí doufat, že ho ještě nemají v síti a co nejrychleji se zbavit jediného důkazu, podle kterého by se k němu mohli dostat. Všechno s klientem se řešilo přes prostředníka po telefonu, takže ho musí okamžitě zničit. Chmátl po mobilu a rychle se snažil dostat dovnitř. Nervozitou se mu třásly prsty, než se mu po dlouhé minutě podařilo odsunout zadní kryt mobilu a doslova z něj vyrvat simkartu. Ten hnusný umělohmotný obdélníček se zlatým plíškem uprostřed teď schytá jeho vztek. Vzal zapalovač a bez váhání začal vysokým plamenem ničit důkaz o tom, že měl kdy něco společného s organizovaným zločinem. Plast se v jeho prstech začal pomalu kroutit a černat, a zlatý chip uprostřed se zahříval. „Do prdele!“ zařval Thorsten, když si na něj omylem sáhl. Vztekle odhodil zkroucené zbytky simkarty do plného popelníku a s popáleným prstem v puse sledoval její zkázu… takhle se nejspíš nezničí, bude ji muset nějak dorazit…
„Co tady proboha vyvádíš?“ ozval se za ním překvapený hlas Vivian, která právě opustila koupelnu. V županu a s turbanem na hlavě stála a zírala na neuvěřitelně páchnoucí hořící vajgly v popelníku. Neviděla, že je v té změti oranžových filtrů ještě umělá hmota, která z toho všeho smrdí nejvíc.
„Jsme v hajzlu, Viv,“ otočil se k ní manžel od stolu a v jeho očích bylo vidět skutečné zoufalství a paniku. Sledovala, jak se mu klepe ruka, v které stále ještě držel zapalovač.
„Co se stalo?“ vydechla zděšeně, protože v tomhle stavu viděla svého muže poprvé v životě. Vždycky byl silný a sebevědomý, teď z něj najednou byla třesoucí se troska.
„Chytli je! Našeho klienta nejspíš dneska ráno zatkli a nás budou mít za chvíli taky. Musíme zdrhnout, nic jinýho nám nezbejvá. Obleč se a okamžitě začni balit, musíme vyrazit co nejdřív,“ probral se najednou Thorsten z letargie. Došlo mu, že hroutit se teď nemůže, na to není čas. Musí jednat, aby se zachránil. I kdyby měl do smrti utíkat po celé zeměkouli, zavřít se nenechá.
„Co bude s Niky?“ zoufale vzlykla Viv, když jí došlo, co po ní Thorsten chce.
„Zbavíme se jí,“ odsekl a odstrčil ji, aby mohl projít. Dál už se o tom nehodlal bavit, teď nebyl čas na nesmysly a hysterické scény, teď šlo o každou minutu a hlavně o jeho budoucí život…
„Ne, to ne…!“ vykřikla Viv a chytla svého muže za triko, když kolem ní procházel. Pohrdavě na ni pohlédl, pevně chytil štíhlé zápěstí, které se ho snažilo zadržet, a stiskl tak silně, dokud neviděl obličej své ženy stažený v bolestivé grimase. Naklonil se k jejímu uchu a zasyčel: „Buď zticha, nebo to bude horší! Budeš poslouchat, rozumíš!?“ šklebil se zle. „Svoje hysterický scény si nech, až budeme v bezpečí, teď se seber a dělej, co ti říkám,“ postrčil ji směrem ke schodišti do prvního patra, kde měli ložnici a šatnu. „Sbal, co můžeš, hlavně šperky, doklady a všechno, co má nějakou cenu, budeme to potřebovat,“ dodal a konečně pustil její ruku. Vůbec neměl v úmyslu ji brát s sebou, ale to ona se nikdy nedozví…
„Přece jí tu nenecháme,“ vzlykla Vivan a držela se za bolestivé místo. Očima zabloudila ke dveřím, vedoucím do sklepa, za kterými byla její holčička… její Niky…
„Ještě žes mi to připomněla,“ ušklíbl se Thorsten. „Zabalíš až za chvíli, teď se seber, namíchej jí koktejl z těch prášků, co ti zbyly a nalej to do ní třeba násilím,“ vydal rozkaz. Viv se zmohla jen na nevěřícné kroucení hlavou, jako by nechtěla uvěřit tomu, co slyší. „Doufám, že jí to nebude dlouho trvat, udělej to pořádně silný… pak rychle vypadneme,“ zněla další slova, jež doléhala k jejím uším jakoby zdálky. Byla schopna jen naprázdno otevřít pusu, když slyšela rozsudek smrti pro svou malou Niky. „Živá rozhodně nezůstane, nehodlám se nechat zavřít, až nás ta malá čubka popíše policajtům,“ upřesnil Thorsten, aby jí konečně došlo, co přesně po ní chce.
Vivian jen třeštila oči hrůzou na monstrum, které ještě nedávno tak šíleně milovala. Tohle byl konec. Věděla, že je rozhodnutý a že už ho nic nemůže zviklat, přesto se alespoň pokusila.
„Ne… ne… to neuděláš… to nesmíš… to…“ šeptala zoufale, „nemůžeš ji zabít… musíme ji vzít s sebou…“
„Jistě že to neudělám. Uděláš to ty, miláčku,“ ušklíbl se ironicky. Nehodlal si špinit ruce, na to měl lidi. „A neboj se, vezmeme ji s sebou… v kufru a pečlivě zabalenou. Vyhodíme ji někde cestou do škarpy,“ prohlásil rezolutně, aniž by projevil jakékoliv známky lidskosti. Vivian jen němě zírala a hlavou jí lítaly myšlenky jedna přes druhou. Musí ji zachránit… prostě musí, tohle nesmí připustit. Ale jak… proboha jak…
„Jestli jí nezabiješ ty, udělám to já,“ slyšela, když se probrala z transu. Thorsten se vrátil dva kroky k šuplíku v nábytkové stěně a za chvilku už držel v ruce povědomé černé pouzdro. „Ale udělám to jinak, nebudu se patlat s nějakejma práškama,“ dodal a poklepal na tvrdý kožený obal. „Bude to rychlý a čistý,“ ušklíbl se a začal se dobývat do pouzdra pro pistoli, kterou zdědil po otci. Byla sice stará, ale perfektně udržovaná, Vivan ji velice dobře znala. Už ji párkrát měla u spánku, když „zlobila“. Na její původ a legalitu se nikdy radši neptala, věděla, že by se nedozvěděla nic pěkného. Stačilo, když jednou našla mezi knihami tchánovu starou průkazku s dokonale vyvedeným hákovým křížem, kterou její cynický manžel používal jako záložku do knihy „Main Kampf“. Mohla se jen domýšlet, že otec jejího muže nejspíš za války pracoval v místním koncentračním táboře.
„Ne! Ne… já to udělám,“ vykřikla rychle. Věděla, že jakmile Thorsten jen trochu zapochybuje o její loajalitě, Niky už nikdy v životě neuvidí denní světlo. Musela ho zdržet. Bylo potřeba vymyslet něco, aby ji zachránila, ale na to potřebovala čas… ten získá jedině tak, že se bude tvářit pokorně a smířeně. „Dojdu pro ty prášky, mám je schovaný v kuchyni… to bude hned… už jdu, Thori, už jdu…“ snažila se rychle vypadat jako hodná ženuška, která poslouchá svého tyrana, ale hlavou už jí běžel plán, jak zachránit sebe a svoje dítě…
„No vidíš, že to jde…“ usmál se Thorsten sebevědomě a pistoli prozatím položil na stůl. Konečně se umoudřila, megera… až tu holku otráví, donutí ji, aby se sama střelila do hlavy, a sám uteče někam hodně daleko. Všechno to bude vypadat jako její práce… od začátku to tak měl naplánované… kdyby ho chytli, věděl přesně, jak bude vypovídat. Jeho žena byla přece šílená. Tak strašně toužila po dítěti, až ho nakonec unesla a držela ho bez jeho vědomí u nich doma pod zámkem. Věděla, že on má od dětství klaustrofobii a do sklepa nikdy nechodí. Jenže když se chovala podezřele a ve sklepě byla čím dál častěji, bylo mu to podezřelé… jednou se tam podíval a zhrozil se, když našel unesenou dívku, po které, jak věděl z televize, pátrala policie. Pohrozil jí, že všechno nahlásí, ale ona mu mezitím ukradla pistoli po otci a snažila se ho zastřelit. Tak tak se mu podařilo utéct a ona zřejmě pochopila, že už nemá šanci a než by šla do vězení, radši unesenou dívku otrávila a spáchala sebevraždu. To mu přece musej spolknout i s navijákem, kreténi… jediný slabý článek v jeho připravené výpovědi byla ta pistole, ale lepší dostat podmínku za nelegálně drženou zbraň po otci, než za únos… to mu bylo jasné. Teď musí začít urychleně balit…
♣♣♣
„Takže si to ještě jednou projdeme.“ Tom ležel na břiše ve své posteli, pod sebou zmuchlaný polštář, v puse vražený konec propisky a před sebou blok plný poznámek. Jeho bratr seděl těsně vedle něj, opřený zády o palubky a nervózně si okusoval nehet na prostředníčku levé ruky, kde ho rozčiloval malinký kousek oprýskaného laku. „Nejdřív musíme zjistit, kdo je ta Vivian, o který Niky mluvila. Pokus se z ní vytáhnout, jak vypadá, co dělá, prostě cokoliv… každej detail je důležitej…“ pročítal Tom svoje poznámky, které si dělal podle Billova vyprávění. „Pak je důležitej popis toho chlapa, ale o tom se toho asi moc nedozvíme, jestli se o ni stará jen ona… ale zkusit to můžeš, za to nic nedáš,“ mrkl na Billa, ležícího vedle něj na posteli. „Nech jí, ať ti ještě jednou vypráví svoje první dojmy, když se probudila, to může hodně napovědět… budeš mi to přeříkávat a snad v tom najdu nějakej důležitej detail… prostě musí nás něco napadnout… nejseme blbí, ne?“ usmál se povzbudivě na Billa. „No a pak se soustřeď na popis místnosti a všeho, co je v ní. Každej sebemenší detail může pomoct,“ uzavřel Tom své instrukce.
„Fajn, takže jdem na to,“ přikývl Bill. „Budu ti to nahlas přeříkávat a ty budeš zapisovat důležitý věci, jo? Snad to nějak zvládnem,“ nadechl se nervózně Bill. „Kdybych to říkal moc rychle, dloubni do mě, musím se soustředit na její myšlenky, tak nebudu moc mluvit, to je šíleně těžký… prostě mě stopni, jo?“ zadíval se na své dvojče, ležící vedle něho. „Dej mi pusu,“ šeptl ještě potichu skromnou prosbu. Byl šíleně nervózní… něco mu říkalo… snad intuice… že tenhle rozhovor je strašně důležitý… jestli propásnou šanci, bude to průšvih. Klepaly se mu ruce, když objímal Toma. Potřeboval jeho blízkost, musel se uklidnit, jinak si snad nervozitou okouše všechny nehty.
„Pojď ke mně,“ zašeptal Tom, než Billa objal a stáhl k sobě. Líbal svého rozklepaného brášku lehounce na čelo, na nos a tváře, a přitom mu šeptal: „Neboj se, to zvládneš, jsi nejlepší… dokážeme to, uvidíš…“ přitiskl své rty na Billovy a něžně se s nimi mazlil. Hladil ho po zádech a snažil se ho co nejvíc uklidnit… museli jít na to.
„Děkuju,“ šeptnul Bill, když se po chvíli odtrhli. „Miluju tě,“ naposledy políbil Toma na rty a posadil se. Zavřel oči, soustředil se na spojení, které před čtvrthodinou přerušili, kvůli domluvě s Tomem a modlil se, aby se obnovilo.
„Niky, jsi tam?“ poslal první myšlenku a napjatě čekal. Podvědomě vyhledal bratrovu ruku a stiskl ji… chvíli bylo ticho… sakra… nic se nedělo… „Tak Niky… haló, ozvi se,“ zoufale vyslal další myšlenku. Spadl mu obrovský kámen ze srdce, když se mu hlavou konečně rozezněla Nikolina odpověď.
„Jojo, jsem tady, jen jsem poslouchala Schrei, musela jsem to vypnout,“ vysvětlila svoje zpoždění. „Mám ji,“ oddechl si nahlas a usmál se na Toma. „Poslouchala naše cédéčko,“ protočil oči v sloup, ale usmíval se. Tom pustil jeho ruku a hned si začal zapisovat svoje postřehy.
„Už jsem se bál, že se nespojíme, tohle mi nedělej, nebo mě příště klepne…“ poslal úlevnou odpověď Niky.
„Jasně, promiň, ale když já se nudila a tohle je jediný, co tu mám,“ omlouvala se Niky.
„Tak jo… začneme. Jen abys věděla, jak to bude fungovat. Mám tu vedle sebe Toma, budu mu říkat tvoje odpovědi, on bude zapisovat, abychom se nad tím potom mohli v klidu zamyslet a přijít na řešení, jo?“
„Dobře, tak se ptej…“ vyzvala ho Niky a maraton otázek a odpovědí mohl začít.
♣♣♣
Vivian se musela chytit kuchyňské linky, jak se jí klepaly nohy. Strach o Niky byl vyčerpávající. Měla pocit, že se co nevidět zhroutí, ale to bylo to poslední, co by v téhle chvíli potřebovala. Musela zachovat chladnou hlavu a udělat všechno tak, aby to vypadalo, že se chystá Niky zabít. Samozřejmě Thorstenovi lhala, když tvrdila, že prášky má schované v kuchyni… měla je v šuplíku nahoře v ložnici. Otevřela skříňku s potravinami a chvíli zkoumala, čím by se dal věrohodně nahradit roztok prášků… její oči skončily svou rychlou pouť na modré krabičce s obrázkem bábovky… doktor Ötker… a jeho Solamyl… Vivianina záchrana. Rychle po ní natáhla ruku a sevřela ji v prstech. „Díky, doktore,“ zamumlala pro sebe, ale pozorně sledovala, jestli neuslyší blížící se Thorstenovy kroky. Rachotil něčím v obýváku, předpokládala, že otvíral skříňky a šuplíky a balil. Vyndala velkou sklenici, nasypala do ní bílý kukuřičný škrob, natočila k němu vodu a vidličkou pořádně rozmíchala… výsledná bílá voda zhruba odpovídala barvou smrtícímu koktejlu, který po ní chtěl namíchat Thorsten. Tak… tohle by bylo.
Pohled jí padl na dřevěný stojánek, v němž byly zapíchnuty všechny její pečlivě nabroušené kuchyňské nože… třesoucí se rukou sáhla po jednom z těch větších. Vytáhla ho a opatrně zasunula do velké čtvercové kapsy svého froté županu. Naštěstí v ní celý zmizel… snad neprořízne špičkou silnou látku a nebude patrný svými obrysy na první pohled… musela doufat, nic jiného nezbývalo… teď musela odčinit to, co svojí naivitou a láskou k manželovi napáchala. Ona mohla za všechno… unesla Niky, starala se o ni, aby ji mohl prodat klientovi… byla vinna a teď musela udělat všechno pro to, aby to odčinila… i za cenu toho, že bude muset zabít… trhla sebou, když dvě vteřiny poté uslyšela blížící se kroky svého muže.
„Tak už to máš?“ objevil se mezi dveřmi. Jeho pohled padl na sklenici s bílou vodou a bylo vidět, že je spokojený. První lest Vivan vyšla. „Pohni zadkem… čas běží,“ vybídl ji neurvale a čekal, až jeho žena vezme sklenici a projde kolem něj na chodbu. Jednu ruku měl nenápadně schovanou za zády, aby nepostřehla, že v ní drží nabitou pistoli. Byl připraven…
Viv stála nerozhodně nad schody, které vedly k Nikolinu vězení. Zírala nepřítomně na dveře potažené plechem, zevnitř izolované, aby tam i zpět propustily jen minimum zvuků. Musela dolů… bylo třeba Thorstena donutit jít tam, kde ho svíraly záchvaty klaustrofobie, při nichž ztrácel jistotu a sebevědomí. Jedině tak ho mohla přemoci a zachránit Niky. V duchu se modlila, aby všechno vyšlo tak, jak si za krátkou dobu naplánovala.
Pomalu sestupovala schod po schodu, jednou rukou se přidržovala dřevěného zábradlí, aby nespadla, v druhé se jí klepala sklenice s obarvenou vodou. Doufala, že všechno proběhne tak, aby se toho Niky nemusela účastnit… neměla v plánu vůbec otvírat dveře. Klíč od nich schválně nechala nahoře… vše bylo součástí jejího dokonalého plánu. S každým dalším schodem v ní rostla naděje, že se to podaří… vzdouvala se v ní nenávist vůči muži, který ji k tomu všemu přinutil, k člověku, kterého ještě před týdnem tak oddaně milovala… to byla minulost… teď jí v krvi pomalu začínal kolovat adrenalin… byla připravena ho zabít…
Thorsten šel Vivian v patách a sestupoval těsně za ní. Nahoře rozsvítil slabé světlo, které jen tak tak osvětlovalo vstup do sklepní místnosti a pomalu se mu začínalo stahovat hrdlo úzkostí. Nenáviděl to tu… kdysi ho sem zavíral otec po výprasku, když provedl něco, co se neslučovalo s jeho přísnými zásadami a od té doby sem chodil, jen když opravdu musel. Izolace místnosti před příchodem Niky pro něj byla jako očistec. Vzpomínky na dětství byly příliš bolestné. Miloval a nenáviděl svého otce zároveň. Nikdy své city k němu nepochopil, ale rozhodl se to v sobě potlačit. Teď bylo ale nejdůležitější dostat se z průšvihu, který si sám nadrobil, jeho strach a klaustrofobie musely stranou… Zhluboka se nadechl a sestoupil z posledního schodu. Byli u cíle. Opřel se vysíleně o zeď za sebou, ruku s pistolí stále za zády, palec připravený k jejímu rychlému odjištění. Chvilku se nic nedělo, když se Viv k němu náhle otočila.
„Zapomněla jsem nahoře klíče,“ zachraptěla a sklopila pokorně hlavu. Očekávala ránu. Většinou v takových situacích přicházela, ale tentokrát se to nestalo… zvedla opatrně oči.
„Bože můj, ty jsi tak blbá!“ vyhrkl zlostně manžel. Zadívala se bojácně do jeho brunátného obličeje. Thorsten vypadal, že co nejdřív praskne vzteky. Tohle mu ta megera snad dělá naschvál. Snažil se v duchu ovládat… nemohl ji uhodit… teď ne… v pravé ruce měl nabitou pistoli a musel dávat pozor na každý pohyb, aby nevystřelila předčasně. „Padej pro ty klíče,“ štěkl vztekle, „počkám tady,“ dodal a probodával ji zlýma očima.
„Podrž mi to, prosím?“ přistrčila mu sklenici s bílou vodou k volné ruce a donutila ho, aby kolem ní pevně obtočil prsty. Doufala, že jí to pomůže v tom, co teď musela udělat. V duchu se modlila celou cestu ze schodů… přesvědčovala sama sebe, že to dělá pro dobro nevinné dívky… buď ona, nebo on… nebyla jiná cesta.
„Rovnou vem něco na zamíchání, nějak se ti to usadilo na dně,“ řekl Thorsten, když se zadíval na sklenici. Dole byla vrstva bílého prášku. Takhle by roztok byl o hodně slabší a to nemohl potřebovat. Ta holka musela být mrtvá rychle, aby si byl jist, že ho nepráskne a mohl odjet. „Radši půjdu s tebou,“ rozhodl se náhle… ještě by nahoře mohla provést nějakou levárnu, bude lepší, když si ji pohlídá.
Ve chvíli, kdy zvedl oči ke své ženě, zablýsklo se mu před očima a stříbrná čepel kuchyňského nože prorazila jeho hruď. Otevřel údivem ústa v němém výkřiku, prudký náraz ho přirazil na zeď za ním. Sklenice mu vypadla z ruky, roztříštila se o zem a bílá voda se rozstříkla všude kolem. Nevěřícně zíral do očí své ženy, v nichž nenacházel ani špetku slitování. Nechápal… tohle přece nemohla být pravda… tohle se nemohlo stát… ne jemu… proč zrovna jemu… šílená bolest přetrhla jeho myšlenky, když Vivan se zaťatou čelistí vytáhla zkrvavený nůž z jeho hrudi, aby znovu udeřila. Než stihl jakkoliv zareagovat, měl dlouhou čepel z chladné oceli opět zaraženou v hrudníku, ale tentokrát jeho žena mířila víc vpravo, aby zasáhla srdce. Neuvěřitelná bolest pohlcovala jeho mysl, začínal pomalu chroptět, cítil, jak mu krev z plic zaplavuje hrdlo… ztrácet vědomí… musel rychle něco udělat, věděl, že má poslední šanci se alespoň pomstít.
„Ty svině!“ zachrchlal a z koutku úst mu začal vytékat malý pramínek krve. Palcem odjistil pistoli sevřenou stále pevně v pravé ruce a z posledních sil ji zvedl. Vystřelil ve chvíli, kdy ostrá čepel nože přesekla dobře mířenou ranou jeho krční tepnu… kulka se zaryla přesně doprostřed Viviania čela. Thorstenova poslední myšlenka patřila milovanému a současně nenáviděnému otci… v duchu mu děkoval, že ho naučil tak dobře mířit.
Slabá žárovka nad plechovými dveřmi nyní osvětlovala dvě těla. Muž a žena leželi na zemi v podivné pozici na sobě, jeden přes druhého, v kaluži jejich smíchané krve.
autor: Janule
betaread: Janik
cože???? on ji zabil?????? no to snad nééé, myslela sem, že aspoň Viv přežije, panebože. Jak Bill Niky najde??? tak to mě teda zajímá. Ale Vivian je mi strašně líto
ajaj… tak upřímně tohle jsem vůbec nečekala… to jsem zvědavá jak tohle dopadne….
dokonale napínavý…. rychle dááál 😀
Měla jsi pravdu, vůbec bych se nedivila, kdyby všichni oněměli a nenapsali komentáře:D Mně to pár minut trvalo, než jsem se do toho pustila:D
Uff, co na tohle napsat? Vážně mě to rozhodilo, ale jak se začínám vzpamatovávat z toho náhlého a radikálního zvratu, mám z toho asi radost:) Nevím jistě:) Možná za chvilku si to ujasním:D
Ohromně dobrá zpráva je, že Thorsten je mrtvý. U Vivian mám smíšené pocity… na jedné straně ji lituju, byla to nešťastná ženská, která to asi neměla v hlavě až tak v pořádku, když žila s takovým vyšinutým parchantem a navíc ho milovala, snášela jeho tyranství a prakticky mu sloužila. Řekla bych, že touha po dítěti jí trošku zatemnila rozum, a rozhodně nebyla bez viny. Její smrt se dá považovat za oběť, kterou by asi ráda podstoupila i vědomě, aby zachránila Niky. Tím se její provinění asi maže, řekla bych, protože pokud si teď kluci pohnou a nenechají Niky umřít hladem, tak by to mělo být ok. Nebo ji zachrání policie, když půjdou po Thorstenovi a Bill nakonec nebude mít zásluhy? No, uvidíme:D
V každém případě, akční scény ti jdou stejně skvěle jako ty sexuální:D Bylo to napínavé a strhující, přesně jak to má být:)) Myslím, že pokud by někdo měl psát praktická upozornění pro čtenáře jako ''nádech'', jsi to ty:D:D
Tím se dostávám k tomu, jakou radost mi udělal tvůj včerejší komentář:D Myslím, že je v top 3 nejlepších komentářů:)) Děkuju moc:-* (A Tom hezky spí, zdi jsou poctivě dělané, takže nic neslyšel a neuslyší;) Zas tak krutá nejsem:D )
Jsem nehorázně zvědavá, jak to bude pokračovat, protože se nabízí několik cest, kudy se můžeš pustit:) Další díl bude… v úterý? Jo, v úterý. Takže, pokusím se dorazit co nejdřív, i přes nepřízeň osudu:D:D
A ještě jsem si vzpomněla, jak krásná byla scéna, kdy se Bill spojoval s Niky a Tom ho tak krásně uklidňoval:) To jsou ty okamžiky, které v povídce miluju nejvíc:-* Prostě nádhera:D
ty woe O_o
Tedy myšlenkové pochody Thorstena jsou neuvěřitelné… Všechno hodit va Viv a sám vyklouznout bez jakýchkoliv následků… Je to opravdu strašné. Jsem ráda, že je po něm, zasloužil si to. Chudák Vivien, ach jo. Ale všechno nemůže být jen veselé. Strašně napínavý díl, Janulko, tohle jsem fakt nečekala. Snad Niky vyvázne, těšila bych se na její setkání s jejím "telepatickým" – ZACHRÁNCEM Billem ? No, musím si počkat :))))))
jojo, tohle se sakra špatně komentuje…
Je krutý říct, že je to pro VIv možná lepší? Já bych jí nepřála, aby za vraždu toho hajzla s nacistickou výchovou trpěla ve vězení. Tohle bylo rychlý a bezbolestný…snad je budou sousedi postrádat, jenže to by pak Nikolku nezachránil Bill, ale někdo jinej, že? Takže bude muset konat, než děvčica začně hladovět a než začnou smrdět rozkládající se těla…
fuj, zase se šťourám v hnusné realitě 😀
Som rada , že je "Thori" mŕtvy , fakt bol hrozná sviňa ! Všetko si plánoval 😀 Toe neuveriteľné 😀 HAJZEL !!!!! No a Vivian , zachovala sa ako matka , chcela zachrániť svoju "dcéru " . Ale ….Problém . Viv toho megeru zabila , meger zabil Viv. Niky je uveznená za zamknutými dverami s jedinou zbraňou , telepatiou . Ja si v tejto chvíli neviem ani len predstaviť , ako to dopadne .
Mňa to hrozne …tak duševne ……roztoto……..rozhodilo !
a sakra… chudák Viv :-((( a co teprve to psycho, pokud to všechno dopadne tak, že kluci Niky najdou, a ted tam všichni uvidí ty dvě těla… to bude psycho!!!
Ty jo, jsem v šoku. Počítala jsem s tím, že Vivian se v rozhodující chvíli Thorstenovi vzepře. Už se to v ní kumulovalo nějakou dobu, a když to přišlo, nebylo jiný východisko. Jedno bych ale neřekla… a to, že to bude tak radikální. Tohle byl normálně thriller, scéna jako z televize 🙂 Když se Viv rozhodla svého manžílka zabít, nebylo mi ho vůbec líto, zato smrt Viv byla dost nečekaná… a musím přiznat, že mě to docela zasáhlo. Sice v tom jela taky, ale postupně se probrala a všechno si uvědomila. Byla vlastně sama obět a tohle si nezasloužila…
Nastává ovšem otázka, co bude s Niky. Sice unikla o vlásek smrti z ruky Thorstena, ale pokud jí kluci co nejdříve nenajdou, zemře na vyhladovění. Předpokládám, že umyvadlo tam má, takže dehydratace snad nehrozí 🙂 Jenomže co jíst nemá. Člověk sice bez jídla vydrží hodně dlouho… myslím, že asi 60 dnů, nebo tak nějak… ale ne věčně.
Už se nehorázně těším na další díl!
uh.. Zajímalo by mě jestli to Niky slyšela.. čekala jsem že se nakonec pozabíjí oba.. bála jsem se že se něco stane i niky… uh už se teším na další 😛
Ježiš cožeeeee? Jako to ne tohle! Kdo teďka pomůže Nicky?
Tohle byl uplně nejnapínavěší díl ze všech napínavejch dílů!
Billí budeš si muset pospíšit!
uaaa
honem dáááááááááál
prosíííííím
<3
Děkuji právě si mě připravila o jeden z mých životů…
Jak se Niky dostane ven? On zabil Viv!!! Ten debil já ji měla ráda :'(
Takový drama…
Mám z toho upe zrychlenej dech…. Asi fakt umíram xD
mazec…
Hmmm… to bylo zajímavé. Upřímně řečeno, akční scény… to není nic pro mě, kupodivu mě nudí, vždycky přeskakuju řádky a v podstatě si přečtu až konec, abych se dozvěděla, kdo zemřel a kdo naopak přežil. Musím říct, teda nerada, ale přiznám se, že tady jsem to udělala taky tak. Prostě jakmile jsem zjistila, že se schyluje k nějaké té akci, jen tak jsem přelétla text očima a přečetla si konec. No ale pak jsem se pokorně vrátila na začátek a ten thriller jsem zvládla slovo za slovem. A tentokrát jsem se vůbec nenudila! Ani trošičku :))) A co bych tak k tomuto napínavému dílu řekla? S Thorstenem si nebudu špinit ruce, jen snad, že bych pochválila jeho plán úniku, to rozhodně nebylo špatně vymyšlené; s Vivian jsem se vypořádala u jednoho z předchozích dílů, ani její smrt můj názor nezměnila, nevím, proč bych měla litovat únosce dětí. Niky budu držet palce, aby nezemřela hlady a ve zdraví se dočkala Vánoc v rodinném kruhu. Zbývají mi Bill s Tomem. Musím je pochválit, jak zodpovědně přistupují k záchranné akci, pěkně s blokem a propiskou, to se mi líbí. Není nad moderní metody 🙂 Ne, opravdu si z nich nedělám legraci. Je krásné si číst, jak do toho jdou spolu a jak starší bráška svého mladšího sourozence povzbuzuje, posiluje a podporuje. To je napínavější čtení než lecjaký thriller :)))))
Och, tak toto je nečakané. Už som si hovorila, že Vivian zachráni Niki a Bill bude nakoniec zbytočný, ale takto je to asi ešte horšie. Chúďa Niki zamknutá bez jedla a asi tam nemá ani vodu. To dlho nevydrží. Bill bude musieť makať aby to stihol.Si skvelá, takto to zamotať.
Oh bože! Tak tohle jsem absolutně nečekala a musím se přiznat, že dobrou minutu po přečtení dílu jsem jenom zaraženě seděla, oči vytřeštěné a byla jsem opravdu v šoku! Takový krvák! Vůbec jsem nečekala, že se nakonec Vivien Thorstenovi vzepře, ale jsem za to ráda, protože nebýt toho, tak by byla Niky už dávno mrtvá. Takle Viv aspoň trochu odčinila své špatné skutky, ale i tak..teď tam bude chudina Nikča sama, neví co se děje, bez jídla, bez pití a jestli ještě k tomu slyšela ten výstřel. Bože, mě je jí tak moc líto 🙁 Bill si musí sakra pohnout!
Ten Thorsten to měl ale všechno hezky vymyšlené. Vůbec jsem nečekala, že je tak chytrý na to, aby si vymyslel záložní plán, kdyby se něco posralo. No, nebýt Vivieniné lásky k Nikče, tak mu jeho plán 100% vyšel. Opravdu jsem koukala, jak skvěle do detailů to měl vymyšlené. Tohle bych do něj neřekla.
Ale Tom s Billem mě opravdu těší 🙂 Líbí se mi, jak spolupracují. Jak Bill chce od Toma pomoct a cítí se jistější, když je u něj Tom. Je to prostě krásné 🙂 A oba k tomu přistupují tak zodpovědně, jsem strašně ráda 🙂 Tak snad se jim podaří Nikču zachránit včas.
No fuj. Tak ted sem zvědavá jak se z toho Niki dostane…