Chaos v duši 5.

autor: Áďa

Do uší mi doléhalo prapodivné hučení. Nevěděl jsem, jestli je to spíš šumění nebo bzučení. Vím jen, že mě to probudilo a rozléhalo se to celou mojí hlavou. Nesouhlasně jsem zamručel a otevřel oči.

„Dobré ráno,“ usmál se na mě Tom.

Rozespale jsem se na něj zaculil.

„Do – do – dobré ráno,“ zívl jsem na celé kolo.

Ve srovnání s tím, jak bídně jsem se cítil včera, mi dnes bylo o poznání líp. Hlava už mě nebolela a boule na týle byla sotva hmatatelná. Zjistil jsem, že ten tichý zvuk má na svědomí hustý vytrvalý déšť, jenž bubnoval do oken. Venku to sice vypadalo velmi pochmurně, zato mně bylo dobře. Peřiny byly teploučké a pod mým krkem jsem cítil bratrovu ruku…

„Tommy?“ zeptal jsem se ho. „Tos tu ruku měl pod mým krkem celou noc?“
„Jo, měl,“ přikývl s úsměvem.

„Jééé… a neodkrvil jsem ti ji?“ staral jsem se.

Sám jsem totiž bytostně nesnášel, když jsem si ruku nebo nohu přeležel, a chudák Tom měl tu svoji zaklíněnou pod mou hlavou několik hodin…
„Ne, to je v pořádku,“ odvětil.

Konečky prstů pohladil mé rameno a volnou rukou mi z čela odhrnul pramínek vlasů. Upřeně se mi zahleděl do očí a já už zase viděl ty droboučké zlatavé tečky na jeho duhovkách. Byly tak nádherné. Blížily se ke mně čím dál víc…

„Bille?“ zeptal se mně. „Já jen… Totiž… Jsi určitě v pořádku? Nechceš mi třeba něco říct?“

Vzhlížel jsem do jeho obličeje. Samozřejmě by tu bylo něco, co mě trápí. Co působí mé děsivé noční můry. Co mi dělá klamné, ale naprosto reálné přeludy a vize. Co mě děsí více než všechno ostatní na tomhle světě. Copak mu to ale můžu říct? Ano, můžu. Ale ztratil bych ho. Vím přesně, jak by se zachoval. Napřed by tomu nechtěl věřit, a pak by mě začal považovat za blázna. Pod záminkou, že se jedná pouze o moje dobro, by mě určitě nechal zavřít do nějakého ústavu, nebo hůř, do vězení. Sice by tam za mnou každý den chodil, to vím. Ale navždy bych ho ztratil. A to by mě zlomilo…

„Ne, Tome,“ zavrtěl jsem hlavou, ačkoliv mi bylo těžko od té lži.

Nejspíš to na mně poznal, neboť jsem, ačkoliv jsem se tomu bránil ze všech sil, uhýbal pohledem. Jemně sevřel mé tváře do svých hřejivých dlaní.

„Prosím, nelži mi,“ zašeptal smutně. „Znám tě přece tolik let. Vím, že nejsi zcela v pořádku. Že tě něco trápí. Všiml jsem si, jak se poslední dobou budíš celý zpocený, kolikrát ze spaní křičíš Pomoc!, a házíš přitom sebou jako šílený. Poznám, že ti něco je, tak, jako ty to vždycky poznáš na mně.“
Sklonil se ještě blíž ke mně.

„To včerejší omdlení nebyla náhoda, že ne?“zeptal se mě. „Něco tě muselo strašně vyděsit… Vím, že tebe totiž jen tak něco na kolena nesrazí…“

Jeho slova mě až bolestivě pálila v duši. Jakoby mi četl myšlenky! Není divu, je to můj bratr, který mě zná víc, než kdokoliv jiný na tomhle světě. Ale tohle jsem mu opravdu říct nedokázal.

„Neměj strach, bráško,“ hlesl jsem. „Neboj, kdyby mi bylo opravdu něco vážného, tak bych ti to přece samozřejmě řekl, to víš – “

„Tak proč to neuděláš?“ nadzvedl tázavě obočí. „Vždyť to přece na tobě vidím! Děsíš se, kdykoliv na tebe někdo promluví, pořád se kolem sebe tak trhavě ohlížíš! Bráško, vždyť se mi ztrácíš před očima!“
Na řasách se mu zatřpytila slza, která se zvětšovala a zvětšovala, až se nakonec odtrhla a skanula na mou tvář, kde se roztříštila v tisíce droboučkých světélek. Tom se pousmál a setřel ji ze mě, jeho úsměv ale vzápětí pohasl, když popotáhl nosem.

„Vidím, jak mi tě něco ničí. A ty mi k tomu nic neřekneš. Místo, abys mi něco alespoň naznačil, abych ti mohl pomoci, mě necháváš jen tak bezmocně přihlížet tomu, jak se mi ten, na němž mi záleží ze všech nejvíc, ztrácí před očima…“

Vytáhl zpod mého krku svou ruku a odtáhl se ode mě. Slezl z postele a přistoupil k oknu, z něhož zamyšleně sledoval vytrvalý déšť.

Pozoroval jsem jeho záda a bylo mi do breku.

Ani nevíš, jak moc rád bych ti to řekl! Jsi jediný, komu bych se k tomu přiznal… Ale ty bys pak musel žít s vědomím, že tvůj bratr je vrah…

Zběsile jsem zamrkal a sotva slyšitelně vzlykl.

Uvědomuješ si vůbec, jak moc mi těmihle slovy ubližuješ? Když vím, že víš, jak mi je, že nejsem v pořádku… Víš, jak strašně mě to bolí, když ti musím lhát?

Otřel jsem si dlaní oči, vylezl z postele a přistoupil k němu, kde jsem zůstal tiše stát po jeho boku. Chvíli jsme mlčky sledovali déšť. Pak se na mě smutně podíval.

„Trápíš mě, bráško.“

Jemně jsem opřel svou hlavu o jeho rameno.

„Promiň mi to,“ špitl jsem.

V tichosti uplynulo několik vteřin, než jsem ucítil, jak mě Tomova ruka objala kolem ramen. Přitáhl si mě k sobě. Zatímco jsem s výčitkami klopil oči k zemi, nadzvedl mi jemně hlavu a zadíval se na mě tím svým ochromujícím upřeným pohledem.

„Vždyť víš, že na tebe se zlobit nejde,“ zašeptal mi do vlasů. „To ty mi promiň. Za to, že na tebe naléhám. Věřím ti a vím, že mi to řekneš, až přijde ten správný čas. Až ty budeš chtít.“

A pak, přímo ve chvíli, kdy jsem se rozmýšlel, jak mu odpovím, jsem ucítil jeho horké rty na těch mých. Projelo mnou mrazení, ale neustoupil jsem, nevykroutil jsem se z jeho sevření. Sice jsem mu nic neusnadňoval, nevyvíjel jsem žádnou aktivitu, protože jsem v hloubi duše věděl, že to, co teď děláme, je špatné, a že bychom měli okamžitě přestat. Přesto jsem však setrvával v jeho objetí. Cítil jsem, jak mi bezděčně klesají víčka, když se Tomovy rty dotýkaly těch mých. Byl jsem jako v tranzu, ztratil jsem nad sebou přehled. Věděl jsem, že jsem teď plně v bratrově moci, že se nedokážu jakkoliv bránit… a možná vlastně ani nechci…

Podvědomě jsem pootevřel rty, když tlak těch jeho lehce zesílil, a o pár vteřin později se jeho jazyk lehce dotkl mého. Ten dotyk byl letmý, opatrný a jakoby bázlivý. Jakoby Tom očekával, kdy se z tohohle tranzu proberu a vytrhnu se z jeho sevření. Já jsem ale ničeho takového nebyl schopný. I když se mi kdesi v hlavě ozýval protestující hlásek. Přestože jsem věděl, že se nechováme správně, zcela jsem se Tomovi podvolil. Další dotyk jeho jazyka už byl jistější. Jemně zkoumal můj piercing, a čím dál dychtivěji, přesto však stále opatrně a ohleduplně, se nořil hlouběji a hlouběji do mých úst…

Ani jsem nevnímal, jak jsme se dostali přes půl pokoje až k posteli. Pouze jsem cítil, jak jsem dopadl na záda do měkkých peřin. Tom na mně ležel, a zatímco mě čím dál vášnivěji líbal, jeho dlaně mi hřejivými pohyby hladily tváře, ramena a hrudník. Ačkoliv se mi při těch dotycích lehce ježily vlasy v zátylku, bylo to nádherné, snad nikdy jsem se necítil blaženěji…

Tomovy rty se oddálily od těch mých a já po nekonečné době otevřel oči.

„Miluju tě, bráško,“ dýchl mi do tváře. „Miluju tě, a dám ze tebe krk… I kdyby se dělo cokoliv, nikdy tě neopustím, vždycky tu pro tebe budu, ať budeš kdekoliv…“

Usmál jsem se na něj a on mi úsměv vrátil. Věnoval mi jeden letmý polibek, načež jsem cítil, jak se jeho hřejivé ruce přesouvají z mého hrudníku na boky.

„Kdyby se ti cokoliv nelíbilo nebo ti to bylo jakkoliv nepříjemné, řekni mi to… prosím…“

Kývl jsem hlavou. Zatímco se jeho jazyk opět vnořil do mých úst, vnímal jsem, jak se mu zrychlil dech, jak jeho dlaně vřele hladí mou hvězdu. Opět jsem zavřel oči a vychutnával si tu něhu, kterou mi bráška poskytoval. Bylo mi tak nádherně… Jediné, co jsem cítil, byl jeho konejšivý jazyk a hřejivé dlaně, laskající mou hvězdu. Pomalu, pomaličku sjížděly k jejím spodním hrotům a ještě níž…

V tu chvíli začal zběsile vyzvánět můj mobil. Prudce jsem sebou trhl, a i na Tomovi bylo vidět, že se lekl. Vyměnili jsme si pohled, rezignovaně se pousmáli a já se natáhl pro telefon, abych zjistil, kdo nás to takhle vyrušil.

„Haló?“

„No budíček,“ houkl na mě Davidův hlas. „Nevím, jestli si to pamatuješ, ale za hodinu odjíždíme do Amiens, a protože jsem tebe ani Toma neviděl na snídani, tak jsem tě chtěl radši vzbudit, abyste zase nezaspali.“

„Cože?“ vykulil jsem na Toma oči. „Už za hodinu? Kolik je?“
„Skoro jedna!“odpověděl David.

Překvapením mi poklesla čelist, a podle jeho šokovaného výrazu se zdálo, že i Tom ztratil přehled o čase.

„Ok, tak my jsme za deset minut na snídani. Zatím,“ rozloučil jsem se s ním.

Mrkli jsme s Tomem na sebe. Ač neradi, oblékli jsme se, já mu dovolil ještě jeden letmý polibek a vydali jsme se na snídani…

O hodinu později už jsme s plnými žaludky seděli v autobuse. Zatímco Gustav jako vždycky seděl u notebooku a Georg se rozvalil na gauči, sedl jsem si k oknu a opřel o něj hlavu. Zamyšleně jsem sledoval, jak po skle stékají kapky deště, klesající z olověné oblohy. Ve skutečnosti jsem však byl myšlenkami někde úplně jinde. Někde u Toma, který teď zrovna spal o patro výš.

Přemýšlel jsem o dnešním dopoledni. Byly to naprosto dokonalé chvíle, nikdy mi snad nebylo líp, než když jsem cítil, jak se mě bráška dotýká. V duchu jsem si znovu vybavoval všechny jeho pohyby. Konejšivý jazyk… hýčkající dlaně… jeho hřejivý dech…

Ne! zanadával jsem v duchu. Zapomeň na to!

Když já ale nemůžu zapomenout… a ani nechci…

No tak! Vždyť víš, jak těžké je pro tebe lhát mu do očí i v současnosti, kdy je to „pouze“ tvůj bratr, víš, jak by ti bylo, kdyby byl pro tebe něco víc? Nedokázal bys mu lhát, a ty to víš. Časem by ses mu k tomu přiznal, a v té vteřině by se mezi vámi dvěma vytvořila propast, která by vás od sebe navždy odloučila… To bys snad chtěl? Kvůli několika krásným chvílím bys vás oba přivedl až do hlubin trápení?

To ne! Ale…

Zhluboka jsem si povzdychl. Nepatrně jsem škubl hlavou a opět začal vnímat slzy deště. Ten hlásek svědomí má asi pravdu… Ne asi, ale určitě. Tohle Tomovi nemůžu udělat, dovolit, aby mezi námi bylo něco víc a pak mu říct, kdo vlastně zabil toho šíleného reportéra. To nemůžu. I když by to třeba pochopil, už by mi pak nikdy nedůvěřoval tak hluboce jako teď. A tuhle jeho důvěru jsem nechtěl ztratit, nikdy!

Sice mi z toho bylo těžko u srdce, ale věděl jsem, že dělám správnou věc. Že to tak bude mnohem lepší pro nás pro oba. Dnešní dopoledne se prostě už nikdy nebude opakovat, nedovolím, aby se ke mně zase někdy takhle přiblížil. Být v mé blízkosti samozřejmě může, ale žádné nenápadné dotyky a objetí a polibky, už nebudou existovat, rozhodl jsem se pevně, když jsme míjeli ceduli s nápisem Amiens.

autor: Áďa
betaread: Janule