autor: Vanity
Čtvrtý díl je malinko smutnější, protože v Tomově vzpomínce Bill odchází. Avšak každá láska má naději a pokud se jedná o dvojčata, nenechala bych je, aby se trápili, aby byli každý sám. Jednoznačně totiž patří k sobě a jen tak je něco nerozdělí. Mohou se hádat, mohou se smát, ale v každém případě se musí milovat. Protože jejich láska naplňuje náš život, naši fantazii a dává nám volnou ruku v našich představách.
Proto je tento díl věnovaný všem, kteří kdy napsali jednu či více twincestních povídek.
Vanity Blair…
***flash back***
„Tome?“ ozval se nesmělý hlásek, za kterým se oslovený otočil. Bill stál opřený o protější zeď, ve tváři vepsané překvapení. Proč má Tom v náruči miminko, a proč jsou všude cizí zavazadla?
„Musíme si promluvit…“ řekl Tom zastřeným hlasem. Připadalo mu, jako by někdo mluvil za něj. Pokynul Billovi, aby šel do obýváku a posadil se. Chtěl si sednout k němu, ale za těchto okolností jej nechtěl zbytečně dráždit. Proto si sedl i s malým uzlíčkem do křesla. Obálku, již držel v ruce, podal Billovi. Nedokázal by to říct vlastními slovy. Bylo to příliš komplikované.
Billovi se klepaly ruce. Připadalo mu, že ten dopis čte snad hodiny. Tom… Jeho Tom je táta.
Se slzama v očích k němu zvedl pohled a nepatrně se usmál. Tomovi svitla malá naděje… Třeba… Možná… Snad…
Billovy oči sklouzly na spícího chlapečka a jeho slzy opustily svůj úkryt.
„Je ti tolik podobný…“ zašeptal.
„Bille já to nevěděl, přísahám…“
„Já vím, nezlobím se. Vždyť ses mi sám přiznal, že si s Julií chvíli byl, pamatuješ? Je pravda, že tenkrát mě to docela vzalo, ale teď to chápu. Když si však přišel s pugetem růží a s přísahou, že mi už nikdy neublížíš, myslel jsem si, že je to všechno za námi. Jenže… Ty jsi táta. Máš miminko, které tě potřebuje mnohem víc než já a prosím, kvůli mně, nedávej ho pryč. V tomhle musím s Julií souhlasit. Také bych nebyl schopný jej opustit.“
„Ale já to sám nezvládnu. Potřebuju tě.“
„Tomi, já slibuju, že se jednou vrátím, ale tohle je na mě příliš. Já teď potřebuju být sám. Nejspíš si vezmu na nějaký čas pauzu a odletím. Nevím kam, ale to teď není podstatné.“
„Ty mě chceš opustit? Lásko, prosím…“ I Tomovu tvář teď zakrývaly hořké slzy. Bylo to čím dál horší a horší. Bill se zvedl z pohovky a klek si těsně před Toma s miminkem. Prstem opatrně přejel děťátku po tvářičce a usmál se.
„Dej mi čas, prosím… Nechci tě opustit, jen o tom potřebuju chvíli přemýšlet. Já se k tobě vrátím. Slibuju Tomi, že to udělám…“ zašeptal a vtiskl mu jemný polibek na rty. Následně na to se zvedl a odešel do patra, aby si zabalil nějaké věci a mohl co nejdříve odletět.
***konec flash backu***
Každou noc Tom usínal s přáním, aby ráno u své postele našel usměvavého Billa. Jejich poslední rozhovor si pamatoval až příliš dobře. Říkal, že o tom potřebuje chvíli přemýšlet. Chvíli!! Jenže z chvíle se staly čtyři měsíce a Tomova naděje pohasínala. V koutku svého zlomeného srdce věřil, že se jednou Bill vrátí, ale nedokázal reálně uvažovat nad tím, jak dlouho to bude ještě trvat.
Zhasl stolní lampu a rozsvítil nástěnné světlo, na které byl Filípek navyklý. Bál se tmy, stejně jako Bill. Tom ulehl do postele i s Filípkem, dnes jej chtěl mít u sebe, nechtěl jej dávat do dřevěné postýlky, která stála pod oknem.
„Když budeme věřit, Filípku, vrátí se k nám…“ zašeptal, políbil synka na čelo a sám zavřel své unavené oči a odebral se do říše klamných představ a snů.
autor: Vanity
betaread: Janule
úžasný….x))
Nádhera *fňuk*
nedokážu si představit Toma s miminkem ale v téhle povídce je tak sladkej!!!!
Pises naprosto uzasne! Neznam nikoho, kdo by psal lip! Honem pis dal, chci vedet jak to dopadne.. 🙂