autor: Áďa
Ukázalo se, že Tom měl nakonec pravdu. Dnešní koncert se skutečně vydařil. Hala byla plná a publikum se mnou komunikovalo více než ukázkově. Zpívali se mnou snad všechny písničky a já jsem ani nemohl koukat po živém mrtvém přízraku, který mě pořád pronásledoval. Uznávám, že jsem po celou dobu vystoupení nervózním pohledem propátrával první řady a asi jsem svým nejistým kukučem pár dívek vyděsil. Bylo vidět, jak se strachují, co se mnou je. Neomdlel jsem však a setrval v záři reflektorů až do samého konce, jenž teď nabíral na obrátkách. Po všech možných přídavcích jsme hráli poslední písničku. Všichni se smáli, protože se jim líbila, zpívali se mnou a zároveň někteří brečeli, jelikož věděli, že už zbývá jen pár akordů a koncert skončí…
„Ich bin daaaaaa,
Ich bin da, wenn du willst,
Ich bin daaaaaa,
Ganz egal, wo du bist,
Ich bin daaaaaa, schau in dich rein,
Dann siehst du mich,
Ich bin daaaaaa,
Wenn du nach mir greifst, dann halt ich dich…“
Dal jsem do téhle písničky všechno. Ve vyšších tóninách jsem musel přivřít oči, jak jsem zpěv prožíval. Ale to se neprojevilo jako moc dobrý nápad. Vždy, když jsem oči přimhouřil, spatřil jsem před sebou Tomův obličej… jeho rty, jak se ke mně blíží… a o to upřímněji se mi text téhle písně linul z krku.
„… an deiner Seite,
nur eine Weile,
du bist nicht alleine.“
Hala explodovala ohlušujícím aplausem. Všichni tleskali, křičeli a hvízdali, zatímco my jsme se šťastně uklonili, s úsměvem jim zamávali a jeden po druhém opustili podium.
„Teda kluci,“ vítal nás David v backstage. „Tenhle koncert neměl chybu… Vypadal sice jako každý jiný, ale jak jsi, Bille, zpíval An deiner Seite, tak to bylo prostě úžasný… dokonalý…“
Obdařil jsem ho úsměvem a všiml si, jak se mu rozzářily oči.
„To jo,“ přidal se Gustav. „Zpíval jsi to jinak… tak jakože procítěněji, než kdy jindy. Ani ne tak celou tu písničku, jako poslední refrén a konec.“
Lehce jsem zčervenal. Věděl jsem, že když mou mysl ovládal Tomův obrázek, tak že zpívám o něco upřímněji, neboť jsem to jaksi podvědomě zpíval jen a pouze jemu. Ale že to bude až tak moc znát?
„No tak, na co jsi u toho myslel?“ zaculil se na mě David.
Všiml jsem si, jak se Georg a Gustav nenápadně přitočili blíž ke mně, a za jejich zády jsem viděl Tomův obličej. Zvědavě na mě koukal, a jeho oči měly neproniknutelný a tajuplný výraz… Ne, sakra! Nemysli na ty jeho oči, ty osle! okřikl jsem se v duchu.
„No?“ povzbuzoval mě David.
„No, abych byl opravdu upřímný,“ začal jsem rozvážně.
Neuniklo mi, jak sebou Tom při těchto slovech lehce trhl.
„… tak jsem myslel zrovna na to, že už je poslední písnička, že už zbývá jen pár vteřin… a já u toho neomdlel.“
Georg vyprskl smíchy.
„To jsme si mohli myslet! Tak ono to vypadá, jako bys myslel na nějakou holku, a ty tím místo toho oslavuješ neomdlení…“
Stále se chvějíc smíchy, odešel do lednice pro colu a Gustav mu šel v patách. Na chvíli jsme v místnosti zůstali jen já, Tom a David. Vyměnili jsme si s Tomem pohled. Bylo vidět, že do poslední vteřiny netušil, co odpovím. A já se zase s radostí vpíjel do těch jeho sametově hnědých hlubin… Ne! Idiote! Přestaň s tím! zaklel jsem v duchu, ale ono to nešlo. Ty jeho oči byly tak fascinující…
„Bille?“ ozval se David.
S vypětím všech sil jsem odtrhl pohled od Toma, a snad jsem byl v tuhle chvíli Davidovi i vděčný za to, že mě přiměl odvrátit od bratra zrak.
„No?“
„Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit,“ řekl, ale nějak se přitom na mě nedíval a s velikým zájmem zkoumal zapínání svých hodinek.
„Žádný problém,“ pokrčil jsem rameny. „O co jde?“
„Ale tady ne,“ zavrtěl hlavou David. „Musím s tebou mluvit o samotě… Mohl bych se kdyžtak, až přijedeme na hotel, stavit k tobě do pokoje?“
„No…“ zrozpačitěl jsem. „Beze všeho, není problém.“
„Bezva,“ usmál se plaše a opustil místnost.
„Ale tady ne,“ zavrtěl hlavou David. „Musím s tebou mluvit o samotě… Mohl bych se kdyžtak, až přijedeme na hotel, stavit k tobě do pokoje?“
„No…“ zrozpačitěl jsem. „Beze všeho, není problém.“
„Bezva,“ usmál se plaše a opustil místnost.
S nadzdviženým obočím jsem se obrátil na Toma.
„Co to bylo?“ zeptal jsem se ho. „Chápal jsi to? O čem chce se mnou mluvit, když to nemůže být před vámi? Vždyť jediné, co s námi řeší, jsou přece koncerty, které se týkají nás všech!“
„Nevím,“ odpověděl s pokrčením ramen Tom a bylo vidět, jak přemýšlí. „Vážně netuším, o čem s tebou chce mluvit…“
„Nevím,“ odpověděl s pokrčením ramen Tom a bylo vidět, jak přemýšlí. „Vážně netuším, o čem s tebou chce mluvit…“
Zachmuřil jsem se.
„Přijde mi poslední dobou nějaký divný. Každou chvíli na mě kouká jinak, než normálně, nebo se na mě šklebí…“
„Nevím,“ zakroutil hlavou brácha. „Tak třeba ti chce dát kázání za to tvoje věčné zaspávání a nechce z tebe dělat vola přímo před námi… Ale vlastně se ani nemusí snažit, protože to my už přece dávno víme…“
Chvíli trvalo, než mi došlo, co tím Tom vlastně myslel.
„Nevím,“ zakroutil hlavou brácha. „Tak třeba ti chce dát kázání za to tvoje věčné zaspávání a nechce z tebe dělat vola přímo před námi… Ale vlastně se ani nemusí snažit, protože to my už přece dávno víme…“
Chvíli trvalo, než mi došlo, co tím Tom vlastně myslel.
„Cože?“ přimhouřil jsem oči. „Zopakuj to!“
„No já nic opakovat nemusím, slyšel jsi to dobře a správně,“ culil se Tom, a přitom lehce couval.
„No já nic opakovat nemusím, slyšel jsi to dobře a správně,“ culil se Tom, a přitom lehce couval.
„Ty zmetku,“ sykl jsem. „To si vypiješ!“
S úšklebkem jsem popadl pálku od pince, a vrhl se na bráchu, on to však vytušil a vzal nohy na ramena do vedlejší místnosti. Vletěl jsem tam za ním. Málem jsem srazil Georga, který na nás překvapeně zíral, jak se po pokoji honíme jako Tom a Jerry, nechávajíce přitom za sebou celkem slušnou spoušť.
„Jen počkej, ty parchante!“ křičel jsem na něj. „Já ti dám, že před vámi David nemusí říkat, že jsem vůl!“
Lítali jsme dokolečka po obou dvou pokojích, přičemž místa, kudy jsme proletěli, značil bordel hodný uragánu. Nakonec Tom zakopl o práh a natáhl se jak dlouhý, tak široký na podlahu. Využil jsem příležitosti a skočil na něj, až heknul, a začal ho řezat – samozřejmě že opatrně – pálkou přes záda a hlavu. Svíjel se pode mnou a křičel, jak moc ho to bolí, přitom se ale smál jako sluníčko…
Géčka radši opustili pokoj s tím, že na nás počkají v autě, že prý jsme horší než malé děti a až se vyblbneme, tak máme dát vědět. Chvíli jsme za nimi nechápavě koukali, a když zmizeli, tak jsem opět pokračoval ve výchovné lekci, kterou jsem svému bratříčkovi uštědřoval.
Zjistil jsem ale, že moje pohyby jsou jaksi pomalejší a jemnější. Tom se mezitím otočil na záda a mrkal na mě těmi svými kukadly. Škubl jsem hlavou. Brácha přestaň! Přestaň mi tohle dělat! V tu chvíli se ale jeho ruce sevřely kolem mého krku, přitáhly si mě k sobě… a já opět cítil jeho sametové rty. Znovu mnou projel ten nádherný pocit. Už jsem své rty pomalu pootevíral, když mi v hlavě blikl červený vykřičník.
A dost! zařval na mě hlásek mého nitra. Co to zase děláš???
Co asi, líbám toho, koho miluji…
Ty neuvěřitelné nukleární hovado! Víš vůbec, koho líbáš?
Ty neuvěřitelné nukleární hovado! Víš vůbec, koho líbáš?
No jasně, že jo! Mou lásku!
NE! Tvého bratra! Vzpomínáš, co sis přísahal, když jsme vjížděli do Amiens?
No že už to nikdy nenechám dojít takhle daleko!
No? A co děláš teda teď, mi pověz! Hele nech toho a jdi od něj, nebo přivedeš do maléru sebe i jeho!!!
A to je pravda… to je přesně to, co jsem nechtěl, zatáhnout nás do průšvihu…
Trhl jsem hlavou a vyškubl se z jeho objetí. Slezl jsem z něj a zvedl se na nohy. Pořád zůstával ležet a nechápavě na mě hleděl.
„Bille?“
„Musíme jít, Tome. Už na nás všichni čekají.“
„Musíme jít, Tome. Už na nás všichni čekají.“
Nervózně jsem pohlédl do zrcadla visícího na stěně a prohrábl si vlasy. O pár vteřin později jsem v odrazu spatřil za sebou bráchu.
„Bille, proč jsi to udělal?“ zeptal se mě potichu. „Něco se ti nelíbilo?“
Zhluboka jsem si povzdychl a upřel pohled na jeho odraz.
Zhluboka jsem si povzdychl a upřel pohled na jeho odraz.
„Ne, Tommy. Ty jsi úžasný jako vždycky. Já jen, že… Prostě jen nemám náladu, nic víc…“
Viděl jsem, jak probodává můj pohled. Věděl, že k němu opět nejsem zcela upřímný a spatřil jsem, jak se v jeho očích rozsvěcují jiskřičky lítosti.
Viděl jsem, jak probodává můj pohled. Věděl, že k němu opět nejsem zcela upřímný a spatřil jsem, jak se v jeho očích rozsvěcují jiskřičky lítosti.
„Bille… proč mi poslední dobou jenom lžeš? Ode dne, co jsme vyjeli na turné, jsi jako vyměněný. Děsíš se všeho a všech kolem sebe. A navíc mi přestáváš říkat pravdu. Co ti je?“
Na chviličku jsem zavřel oči v bolestné grimase. Proč mi tohle dělá? Proč mě prostě nemůže ignorovat a akceptovat jako Georg a Gustav? Vím, že to myslí dobře, že mi chce pomoci. Copak si ale neuvědomuje, jak mě těmihle dotazy mučí? Že mi je pak z toho všeho ještě hůř? Že za mými bezesnými nocemi v posledních dvou třech dnech stojí místo mrtvoly výčitky vůči němu? Zhluboka jsem se nadechl.
„Říkám ti, že mi nic není! A že pokud by bylo, tak se to včas doz – „
„To právě že nedozvím!“ vykřikl. „Protože zatímco já se ti snažím pomoct a nevím jak, tak ty mi jen sprostě lžeš do očí!“
„To právě že nedozvím!“ vykřikl. „Protože zatímco já se ti snažím pomoct a nevím jak, tak ty mi jen sprostě lžeš do očí!“
Tahle slova mnou projela jako záblesk elektrického proudu. Jak tohle může říct? Zamrkal jsem, abych zadržel pláč.
„Jak… jak něco takového vůbec můžeš říct?“ zašeptal jsem.
„Asi tak, že už mi to tvoje věčné přetvařování se leze krkem!!!“ prskl Tom a sjel mě nasupeným pohledem.
To už jsem nevydržel. Z mých očí vytryskly slzy.
„Tome, a – ale já… Já ti to teď p – prostě říct ne – ne – nemůžu… Ne – nech mi prosím č-čas…“
„Čas? A na co? Aby sis mohl vymýšlet, čím mě budeš oblbovat příště? Co mi zase budeš nalhávat bez mrknutí oka?“
„T – ty paranoidní bl – bl – blbečku!“ zařval jsem na něj, zatímco tváře se mi leskly slzami. „Ty si vážně my – myslíš, že ti l – lžu schválně? Že ne – ne – nemám na práci nic lepšího, než tě ta – ta – tahat za nos?“
„Vypadá to tak! Když se mi ani nejsi schopný dívat se při těch tvých kecech do očí, ty lháři!“
„Magore!“ zakvílel jsem a vyběhl místnosti.
„Čas? A na co? Aby sis mohl vymýšlet, čím mě budeš oblbovat příště? Co mi zase budeš nalhávat bez mrknutí oka?“
„T – ty paranoidní bl – bl – blbečku!“ zařval jsem na něj, zatímco tváře se mi leskly slzami. „Ty si vážně my – myslíš, že ti l – lžu schválně? Že ne – ne – nemám na práci nic lepšího, než tě ta – ta – tahat za nos?“
„Vypadá to tak! Když se mi ani nejsi schopný dívat se při těch tvých kecech do očí, ty lháři!“
„Magore!“ zakvílel jsem a vyběhl místnosti.
Hnal jsem se chodbou a pro slzy ani neviděl na cestu. Nevěděl jsem, kudy to běžím, nevěděl jsem, kam. Jediné, co jsem věděl s naprostou jistotou bylo to, že jsem chtěl být sám… co nejdál od bratra…
Najednou jsem vrazil do něčeho měkkého. Zamrkal jsem, vzhlédl k tomu… Byl to David, jenž se tvářil nadmíru překvapeně.
„Bille!“ vyhrkl. „Co ti je?“
„A – a – ale nic,“ zavrtěl jsem hlavou a rychle si dlaní otřel oči. „Jen jsem si na něco smutného vzpomněl, nic víc.“
„Jsi strašně přetažený,“ poznamenal ustaraně. „Měl by sis odpočinout. Pojď, dovedu tě k autu. Georg s Gustavem už tam na vás čekají.“
Vnímal jsem, jak si mě bedlivě prohlíží. Za běžných okolností by mi to už vadilo, teď mi to ale bylo jedno. Nechal jsem ho, aby mě odvedl k autu, které nás všechny mělo odvézt zpět do hotelu. Cestou skrz prázdnou chodbu mi něco vykládal, já ho ale absolutně nevnímal. Chtěl jsem jen, aby mě Tom přestal trápit. Aby se mě už na nic neptal, aby dělal, že se nic neděje a že je všechno v pořádku. Nic víc jsem nechtěl…
„A – a – ale nic,“ zavrtěl jsem hlavou a rychle si dlaní otřel oči. „Jen jsem si na něco smutného vzpomněl, nic víc.“
„Jsi strašně přetažený,“ poznamenal ustaraně. „Měl by sis odpočinout. Pojď, dovedu tě k autu. Georg s Gustavem už tam na vás čekají.“
Vnímal jsem, jak si mě bedlivě prohlíží. Za běžných okolností by mi to už vadilo, teď mi to ale bylo jedno. Nechal jsem ho, aby mě odvedl k autu, které nás všechny mělo odvézt zpět do hotelu. Cestou skrz prázdnou chodbu mi něco vykládal, já ho ale absolutně nevnímal. Chtěl jsem jen, aby mě Tom přestal trápit. Aby se mě už na nic neptal, aby dělal, že se nic neděje a že je všechno v pořádku. Nic víc jsem nechtěl…
Cestou na hotel vládlo v autě hrobové ticho. Gustav a Georg na mně viděli, jak jsem vyvedený z rovnováhy, na nic se mě však nevyptávali, za což jsem jim byl vděčný. Tom si ťukal cosi do mobilu, ale i tak jsem cítil, že se na mě co chvíli zadíval. A já upřeně hleděl do noční ulice, zatímco na řasách se mi objevila droboučká slza. Proč prostě nemůžu být šťastný? Proč jsou všechny krásné okamžiky mého života tak krátké a následuje je takový smutek a bolest? Proč prostě nemůžu na některé věci zapomenout a žít dál bez nich? Do toho se teď kvůli tomu všemu pohádám se svým bráškou… Když jsme vystoupili z auta, ani jsem se s nikým nerozloučil. Jen jsem se rozběhl ke svému pokoji, kde jsem za sebou zabouchl dveře a prudce oddychoval.
Co to se mnou sakra je? Je to snad trest za to, že jsem zabil toho reportéra? Že mě, jak říkal Tom i přízrak ze snu, děsí každý stín, je to snad kvůli tomu? To proto sebou trhám, kdykoliv mě někdo osloví?
Mlčky jsem přistoupil k oknu a zamyšleně hleděl do noční tmy. Myšlenky se mi rozeběhly do všech světových stran, načež se ale zvolna vrátily ke dnešnímu dopoledni. Znovu jsem si vybavoval Tomovy dotyky a jeho horké rty, pak jsem ale prudce zavrtěl hlavou, abych z ní tyhle vzpomínky vyhnal. No tak, Bille, vzchop se… Víš přece, co ti bráška říkával, když jsi byl malý. ˇVšechny starosti, i když se ti to teď nezdá, postupně zmizí a bude líp… Ano, přesně tohle mi říkával, kdykoliv mě něco trápilo a já měl dojem, že už to nezvládnu. Zhluboka jsem vzdychl a zavřel vyčerpaně oči, když se ozvalo zaklepání na dveře…
autor: Áďa
autor: Áďa
betaread: Janule
hezky napsaný…x)) zajímalo by mě, co mu ten David chce… těšim se na pokráčko..x)) Bill by se mohl přestat bránit a s Tomem si něco začít….x))
no mě by zajímalo co mu che ten David…….
je to úžasnýý!!! nádhera, ježiš, ale at se bill tomovi oddá, prosím!! 😀
noo zajimavééé.. sem cela zvedava
Že je to Tom a omluví se?Všechnospolu vyřeší a bude to fajn
Krásný, moc hezky napsaný, škoda toho zaklepání na dveře, které nás utlo :)))
Je jasný,co mu chce David.On to viděl.Viděl,jak Bill zabil toho reportéra.Vždyť se tehdy v okně pohnula záclona,takže to ví buď Tom,nebo David-nikdo jinej tam nebyl.A Tom to očividně neví,takže je to jasný….Chudák Billly 🙁
mám takoví nepěkný dojem že David Billa..
Kdopak to klepe, David nebo Tommy?
Chci v prvé řadě napsat, že Billovi naprosto rozumím, nelze písničku zazpívat jinak než nádherně procítěně, dokonale, když myslí na Tommyho a zpívá vlastně pro něj. Tyhle momenty opravdu dělají se mnou divy. A Tommyho oči – Ádi, stačí zmínka, natož tvé krásné popisy, ty mě tímto dílem naprosto mučíš. Ale KRÁSNĚ mučíš.♥
A když Bill řekl: "Líbám toho, koho miluji… (tomu hlásku, se kterým mluvil)"…OMG♥ A co musím taky podtrhnout – pořád je lepší mít výčitky vůči Tommymu než vidět mrtvolu, že?
David si Billa prohlíží? Oh, jeje, když v tom jsou city (jak jsi mi nepřímo potvrdila), tak je tu jedno vysvětlení – Bill se Davidovi líbí. Pořád se mi nějak nechce věřit, že by byl David svědek toho, co se v parku stalo. Nevím, co takoví lidé pak chtějí, peníze za mlčení – tak to chodí, že? A to už by po Billovi snad chtěl dávno. V tom bude spíš to "něco", Billova krása a jeho tělo… (Už zase kombinuju nekombinovatelné, tak mě omluv, to jsou mé fantazie…):)))))
A jsem ráda, že začíná být Tommy na Billa tvrdý, musí, jinak Billovi z toho neštěstí nepomůže. Musí znát pravdu!
Chtěla bych si vždy přečíst tolik dílů najednou, ale opravdu se bojím, že mi unikne něco, co by mě mrzelo…
Znovu jen musím chválit a chválit, jak krásně dokážeš psát. Máš velký talent.
Ach, škoda, že na svoj sľub nezabudol, nemusel by sa tak ovládať…