Symphonie 27. (konec)

autor: B-kay

 

 

Teď vás zřejmě šokuju, ale tohle je opravdu poslední díl téhle povídky :). Myslím, že byla celkem dlouhá a je čas na něco novýho. To ale neznamená, že jsem ten konec nějak odflákla. Opravdu jsem se snažila, aby vystihl všechno, co jsem cítila a co jsem vám chtěla prostřednictvím téhle povídky ukázat. Tahle povídka totiž vznikla jednoho krásnýho dne, co jsem si pouštěla Th-čka :-* a zrovna u písničky Totgeliebt jsem dostala takovej malej nápad, až z toho vzniklo tohle.

Proto je tahle povídka věnována právě písničce Totgeliebt. Protože bránit se lásce, která je mnohem silnější než smrt, je zcela zbytečné. A tohle byla hlavním tématem téhle povídky. Od začátku jsem psala o lásce, jako o věci, která dokáže jenom ublížit a způsobit bolest… : ( taky jsem si s tím zažila své a právě proto jsem své pocity vkládala do postavy Billa. Ale možná až teď jsem pochopila, že si každý zaslouží šanci na změnu… Mohli jste vidět, že tím víc Toma nenáviděl, tím víc jej to k němu lákalo, a tím víc po něm toužil. A právě v tomhle dílku jsem vám chtěla dopřát pořádný twincest, láskování, a tak doufám, že se mi to v závěru také podařilo :), ale už nebudu víc předbíhat.

Děkuju za všechny dokonalé komenty a doufám, že jsem vám tak jako tahle, budou líbit i ostatní povídky:-*

Vaše B-kay : ) …

Třásl jsem se jako malej kluk, tak moc mi chyběly jeho polibky a měkkost, s jakou se mě dotýkal. Jeho vůně se prudce bila s tou mou a já jsem po chvilce přestal sebou zmítat a jen jsem pod ním klidně ležel a sledoval jsem výraz jeho tváře, když zvyšoval naléhavost polibků. Spolupráce se však nedočkal. Nechal jsem jej, ať si dělá, co chce, ale pomáhat jsem mu tedy určitě nechtěl…

 

TOM:

I když se nebránil, nespolupracoval. Jeho oči byly doširoka rozevřené, a zatímco já jsem se snažil udobřit si jej, on se na mě jenom zklamaně díval. V jeho očích bylo pořád neskutečné množství ostrého chladu, který mě zevnitř sžíral. Zkazil jsem úplně všechno! Táta se mnou nemluví a odmítá se na mě dívat. Alex se na chvíli někam vypařila, ale to je mi úplně fuk. A Bill? Ten mě nenávidí a pohrdá mnou. Jediná, kdo se mnou ještě mluví, i když jenom přes telefon, je mamka. Ta mi však ohledně vztahu s bratrem pomoct nemůže, a tak jsem na to zůstal úplně sám. Celý měsíc jsem se snažil k Billovi nějak přiblížit, ale on mi pořád utíkal. Po nocích se na pokoji zamykal a mobil mi nezvedal. Jako bych pro něj náhle přestal existovat. Já vím, že jsem mu moc ublížil, ale nemusel by mě tím trápit ještě víc. V očích se mi hrdě hlásí drobné slzy pokaždé, kdy kolem mě projde bez jedinýho povšimnutí, jako bych byl pro něj jenom vzduch. Na tváři mě ještě pořád pálí lehký odtisk tátovy dlaně… I když je to už několik dní, co jsem mu řekl pravdu, nepřestalo to bolet. Ta bolest se však netýká jeho fyzické síly… Zklamal jsem jej. Nikdy předtím jsem jej neviděl plakat… Vždy jsem jej měl za hrdýho a silnýho chlapa, ale já mu vrazil mnohem větší dýku do zad, než byl schopen unést. A to se snadno neodpouští…

A při pohledu na Billa mi bylo ještě hůř…

Líbal jsem jej jemně. Nepoužíval jsem jazyk k dráždění a vymáhání, nýbrž k lehkému mazlení a opatrným dotekům. Dlaněma jsem hladil jeho třesoucí se zápěstí a s přivřenýma očima jsem vnímal jeho nádhernou vůni a klidné dýchání. Sem tam jsem se od jeho rtů odsunul a pomalounku jsem sál kůži na jeho krku stejně, jako tu malou jizvu.

„Tome, už dost,“ vydechl tiše a po dlouhé době jsem znovu ucítil, jak mě jeho dlaně odsouvají. Já jsem si však nedal říct. Už to prostě nešlo vydržet… Tak dlouho jsem po něm toužil a žil jsem jenom pro okamžik, kdy se jej znovu budu moci dotknout. Už dávno jsem přestal doufat, že by to přebolelo samo od sebe a všechno by bylo v pořádku. „Tome, jdi pryč,“ zašeptal skoro plačtivým tónem, když jsem se mu zahleděl hluboce do očí. Do těch tolik vášnivých očí…

„Proč mi to pořád děláš? Copak ti nestačí, jak moc jsem kvůli tobě trpěl? Já už se nechci trápit… odejdi,“ klouzal pohledem střídavě z mých očí na mé rty. Chtěl mě líbat, toužil po mně stejně jako já po něm, ale možná jsem byl jediný, kdo byl ochotný zapomenout na všechno a žít od začátku…

BILL:

Co jsem měl dělat?!

V očích se mu skvěla lítost a ta veliká modřina, jež mu zdobila levou tvář, jenom podkreslovala to, čím vším si musel projít. Přesto všechno byl okouzlující. Jeho divoká vůně plná skryté smyslnosti a touhy, se prodrala do všech smyslových orgánů mého těla, a kdybych v sobě nenašel skrytou sílu a chlad, dokázal bych s ním promilovat celou noc… Když jsem se miloval s holkou, bylo to jiné… Chyběla tomu ta razance, zakázaná přitažlivost, ale snad nejvíc láska… Milování s Tomem bylo to nejkrásnější, co jsem prožil. Po tom všem, co jsem mu udělal… Čím víc jsem se ho snažil kdysi nenávidět, tím víc jsem toužil poznat, jaké to asi je… Jak líbá, jak dokáže prožívat cizí doteky a zdali je jeho milování opravdu tak neskutečné, jak o tom básnila Alex. Naneštěstí jsem to však všechno poznal a právě ta má zvědavost mě přivedla až sem…

Smutně jsem se na něj díval, s pusou pořád pevně semknutou. Věděl jsem, jak dokáže být dráždivé, když cítíte na rtech horký dech toho druhého, a proto jsem jej raději nechtěl provokovat.

„Bille,“ měkkým tónem vyslovil mé jméno a chtěl se ke mně alespoň přitulit. Chtěl cítit, že jej mám pořád ještě rád, ale já se od něj odsunul a otočil jsem se mu zády. „Bille, prosím, takhle to nemůže skončit,“ z jeho hlasu jsem poznal, že pláče. Já také plakal. Dostali jsme se do situace, ze které jsme neuměli uniknout. „Bille, prosím tě… tohle nesmíš udělat! Chceš, aby to všechno skončilo jenom kvůli ní?!“ prudce mě k sobě otočil tváří a probodával mě přímo zoufalým pohledem. Zhluboka jsem se nadechl a snažil jsem se zformulovat to, co mi jako jediné přišlo na mysl.

„Nekončí to kvůli ní, ale kvůli nám. My oba jsme to zkazili. Já jsem tě odmítal a tys mě podvedl… vinu na tom máme oba. Nebudu tě z ničeho vinit, jenom tě prosím, abys mě už nikdy nebral jinak než jako bratra. Protože to já také jsem,“ na chvilku jsem se odmlčel a naléhavě jsem sklonil hlavu, už jsem se na něj nedokázal dívat. „Jsem tvoje dvojče a ne milenec. Mezi náma může být jediné pouto a to je pouto dvou bratrů… zřejmě jsme udělali chybu,“ bezmocně jsem se k němu znovu otočil zády a tvář jsem ponořil do polštáře. Dřív, než Tom slezl z mé postele, jsem ještě na zádech ucítil třesoucí pohlazení…

Ta cesta byla pro mě tím nejhorším, co se kdy mohlo stát. Slyšet Toma plakat a nemoct se jej dotknout, mě přímo doráželo. Jako by mi někdo náhle vyrval srdce a surově po něm šlapal. Když jsme se ráno ubytovali v dalším z těch luxusných hotelů a já se uviděl v zrcadle, připadal jsem si jako nějakej králík. Oči jsem měl pláčem opuchlé a mírně zčervenalé. Neměl jsem ani sílu nalíčit se a jít na snídani. A krom toho jsem pochyboval, že tam Tom šel. Čekalo nás jedno menší vystoupení jako hostů v místní televizi a navečer jsme měli naštěstí volno.

Zničeně jsem dosednul na čistotou vonící povlečení a zlehka jsem projel po měkké matraci. Z očí mi znovu stékaly slzy, proti kterým jsem už nedokázal bojovat. Všechno, co jsem mu řekl nebo co jsem udělal, bylo jenom kvůli tomu, aby se už netrápil. Chtěl jsem být k němu surovej a skončit to s klidem ve tváři, jenomže mé slzy mi moc nepomohly k drsnýmu výrazu… Udělal jsem to vlastně kvůli nám. Vztah mezi mnou a jím by nevyšel. Ale já jej přesto pořád miloval. Chtěl jsem být s ním, ležet v jeho náručí a slyšet jeho klidnej hlas. Nebo se na něj alespoň dívat a pozorovat jeho hezkou tvář… místo toho jsem tady byl sám a topím se v dalším návalu slz. Kluci si naštěstí ničeho nevšimli, bylo by od nás sobecké přenášet naše problémy a nálady na ně. Zejména Gustav zářil jako sluníčko. Toma měl od první chvíle rád, stejně jako i mě. A to, že jsme se usmířili, jej nesmírně těšilo. Proto jsme to nechtěli zkazit tím, že mu řekneme pravdu. Pak by to bylo mnohem bolestivější…

TOM:

Maskérka se zase natrápila, než mi ukryla tu bouli pod okem. Dnes jsem neměl náladu na žádné vystoupení a už vůbec ne na hraní před publikem. Chtěl jsem se zavřít v pokoji a nejraději zapomenout na všechno, co se dělo kolem mě. Kdybyste jej viděli… Při pohledu na něj jsem si nadával ještě víc. Nikdy jsem si s ní neměl nic začínat! Nebyla ani z poloviny taková, jako Bill. Zvenku působil energicky a smyslně, ale jeho srdíčko bylo křehké a zdrcené…

Celkově naše vystoupení stálo za prd. Takhle bych to okomentoval já. Ostatním se to však neskutečně líbilo a David nás dokonce pozval na večeři za skvěle odehranou akustiku. Nechápal jsem jej. Bill se přeci skoro vůbec neusmíval a já na něj ani jednou nepohlédnul. A hlavním důvodem byla písnička – Totgeliebt… Pomalu jsem ji začínal nenávidět. To ona zničila všechno! Ona byla první skladbou, kterou jsem od nich slyšel, a právě ona mě naprosto uchvátila. Díky ní jsem poznal, že dokážu něco víc, než jenom opravovat auta a dělat ze sebe totálního vola v místním baru. A ona mě také přivedla k bratrovi…K bratrovi, do kterého jsem se šíleně zamiloval. Svůj život bych mohl označit jako nějakou nepovedenou grotesku, beze špetky humoru. Jedinou radostí byl vztah s Billem, který se rozplynul stejně nečekaně, jako vzrostl…

U večeře jsem seděl naproti němu. Takže určitě pochopíte, proč jsem se jídla ani nedotkl. A když jsem se konečně ocitl za zavřenýma dveřma svýho pokoje, nejraději bych vypadl. Můj život neměl v poslední době žádný smysl a ani mě samotnýmu nedával logiku. Zkazil jsem všechno, co šlo a cítil jsem se jako ubožák. To jsem to dopracoval…

BILL:

Nevydržím to bez něj!

Už to dýl nejde! Tak moc mi chyběly jeho polibky, pohlazení a něžný úsměv. Já jsem byl na něj přeci taky zlej. Nemluvil jsem s ním, vinil jsem jej i za tu nehodu a za všechno zlé, co mě potkalo. On mi to přesto bez jedinýho slova dokázal odpustit, dokonce se do mě zamiloval. Miloval mě, i když už zřejmě ani nevěřil, že to ještě někdy mezi námi může být hezké. Dnešní vystoupení jsme oba protrpěli. Stejně, jako i tu „úžasnou“ večeři, během které si naší změny všimli i ostatní, naštěstí tomu nepřikládali veliký důraz. On mi také odpustil a na nic se mě neptal. A já to musím udělat také… musím mu věřit, když s ním chci žít i jinak, než jako jeho dvojče…

 

TOM:

Zrovna jsem se chystal do postele, když se dveře mého pokoje nesměle otevřely a dovnitř nakoukla Billova tvář. Projel můj zoufalý obličej uplakaným pohledem a poté tiše vstoupil. Já si totiž na rozdíl od něj dveře nezamykal a každou noc jsem doufal, že se jednou objeví… Beze slova jsme na sebe hleděli a třásli jsme se jako u našeho prvního polibku. Billovy vlasy byly mírně rozčepýřené, přesto však dokonalé a já cítil pořád větší touhu dotknout se jich… Dovolit mým dlaním zaplést se mezi ně a vnímat jejich lehkost, stejně jako já chtěl vnímat jeho. Nesměle jsem se nadechl a pootevřel jsem ústa. Chtěl jsem konečně něco říct, ale Bill mě předběhl. Několika kroky přiběhl ke mně, a bez varování mě dlouze políbil. Čekal bych tedy všechno, ale tohle ne!

Když se ode mě odsouval, zhluboka dýchal a jeho oči se soustředily pouze na ty mé.

„Miluju tě,“ vydechl a začal mou tvář pokrývat přímo zoufalými polibky.

„Já miluju tebe,“ zašeptal jsem mezi jeho roztouženými polibky a snažil jsem se pochopit to štěstí, co mě potkalo. Bill se na mě smutně usmíval a jeho polibky nabíraly na divokosti. Jeho studené dlaně se mi draly pod triko, které ze mě svlékl přímo zuřivým tempem. Naléhavě mi sundal z hlavy kšiltovku a rozpletl dredy, které mi vzápětí dopadly na nahá ramena. Konečně jsem v jeho očích viděl chtíč a touhu. Naléhavě sál mou kůži na břiše, prsty mnul bradavky a vášnivě skousával můj podbřišek. Jedním pohybem ze mě svléknul černé tepláky i spodní prádlo, a očima ztemnělýma vášní se na mě díval. Jeho rty však vzápětí líbaly má stehna a boky a já se nedokázal víc udržet. Sténal jsem, zoufale jsem vzdychal jeho jméno a bylo mi jedno, že jsem jediný, kdo byl nahý. Věděl jsem, že zanedlouho už sám nebudu. Bill dlaní přejížděl po mém vzrušení a dřív, než si jej vložil mezi rty, mě ještě naposled políbil na podbřišek. Stačilo jenom několik pohybů jazykem a já měl chuť křičet. Nenechal jsem jej, aby svou práci dokončil, prudce jsem jej vyzvednul do náruče a hluboce jsem jej políbil. Bill sice protestně mručel, ale když poznal, že jej vedu k posteli, uvolněně zasténal a nadšeně proplétal naše jazyky… Sem tam mě za rty zatahal nebo mé rty jemně skousl. Šílel jsem z něj…

 

BILL:

Tom mě povalil do rozestlaných peřin a vzápětí ze mě oblečení málem strhnul. Byli jsme jako šílení. Líbali jsme se snad hodiny. Vzrušení jsme přes sebe nemotorně klopýtali a všemožně jsme se po sobě převalovali. Zvládli jsme se milovat celou noc. Jednou na posteli, pak jsme dopadli na studenou podlahu a pak jsme skončili až v koupelně ve sprše…

Když jsem se ráno probudil v jeho náručí, pochopil jsem, že je láska o tomhle! Láska není jenom štěstí a radost. Mezi námi prostě už nikdy nemohl být vztah normální. A s tím jsme se museli smířit. Zamilovali jsme se do sebe a skutečná láska vždy překoná všechny problémy. Zdali to zvládne i ta naše, to ještě nevím. Tak jako tak se Toma nevzdám a budu bojovat proti všem, kteří nám budou chtít ublížit. A tohle je prosím láska…

KONEC 🙂

autor: B-kay
betaread: Janule