Chaos v duši 7.

autor: Áďa

Ach jo, kdo mě zase otravuje? pomyslel jsem si, když jsem šel otevřít. V tuhle noční hodinu mi snad už můžou dopřát trochu nočního klidu, ne? Nevrle jsem otevřel dveře.

„Jé, ahoj,“ uvítal jsem poněkud zaskočeně Davida. „Promiň, úplně jsem na to naše setkání zapomněl… Pojď dál.“
„Díky,“ řekl David a vešel do pokoje.

Zkoumavě se po něm rozhlížel. Přešel k oknu, vyhlédl z něj a teprve pak se posadil do křesla. Jelikož v mém jednolůžkovém pokoji bylo jen jedno křeslo a já nechtěl trčet na tvrdé židli, sedl jsem si do tureckého sedu na postel a tázavě na našeho manažera pohlédl.

„Tak o čem jsi chtěl mluvit?“
„Já jen, že…“ zasekl se a jakoby váhal, co má říct dál. „Dneska jsi byl fantastický.“
„No…“ lehce jsem zčervenal. „To už jsi mi ale dnes jednou říkal. Já myslel, že chceš řešit něco jiného, když jsi mi to nemohl říct před klukama.“
„Nooo… to taky.“

Zarazil se a bylo na něm vidět, že neví, jaká slova má zvolit. Abych se přiznal, docela mě to štvalo. Poslední dobou na mě pořád tak divně kouká, a teď jsem přijde jenom proto, aby mi znovu řekl, jak jsem výborný? Každopádně, i když mě už začínal unavovat, taktně jsem se nutil předstírat soustředění. Byl to koneckonců náš manažer, tak na něj nemůžu být moc drzý, a z nějakého důvodu jsem tušil, že zívnutí na celé kolo by bylo v tuto chvíli více než nevhodné.

„Totiž… chtěl jsem se tě zeptat, kdy s tím hodláš skoncovat.“
Překvapeně jsem na něj vykulil oči. S čím mám jako hodlat skoncovat?

„A s čím, prosím tě?“ zeptal jsem se ho užasle.

„S tou tvou únavou,“ zadíval se na mě upřeněji, než kdy jindy.

„S jakou únavou zase?“
„Bille! Ty si vážně myslíš, že jsme všichni slepí? Vidíme to na tobě! Jsi přepracovaný! Sotva se držíš na nohou, a přesto si na svá záda bereš další a další a další práci, nikdy si neodpočineš! Tom už je z tebe na nervy, a i Gustav s Georgem jsou nesví! Copak myslíš, že nevidíme, jak se pořád klepeš, jak už nemůžeš dál? Potřebuješ si odpočinout!“

To už jsem nevydržel a protočil oči v sloup. To si snad dělá legraci, že mi přišel dát kázání ohledně toho, ať zvolním tempo! No a co, že to na mně všichni vidí, jak jsem ze všeho poněkud špatný! To si mám jako na čelo nechat vytetovat Hey, já jsem úplně v klidu, jenom jsem před týdnem zabil člověka a budu se z toho ještě chvíli vzpamatovávat, jinak úplně ok, takže prosím laskavě ignorujte výkyvy mých nálad či co? Jsem rád, že o tom nikdo zjevně neví, a pokud jim tohle vadí, tak jak asi jinak má taková hvězda jako já maskovat deprese? Vděčně jsem přijal, že si všichni myslí, jak jsem unavený, jak je toho na mě moc, ale přesto se s tím hrdinně vypořádávám, a tak to prostě zůstane! Pravdu neví ani Tom, takže nevidím sebemenší důvod, proč by o tom měl vědět David!

„To je v pohodě,“ zavrčel jsem. „Nic mi není, a až mi něco bude, dám vám to všem vědět!“
„Uklidni se,“ zvýšil hlas David. „Nemusíš být na mě hned tak jízlivý!“
„Jo tak já jsem jízlivý, jo?“ začal jsem se vztekat. „To vy mi nedáváte pokoj! Všichni se na mě sypete jako vosy na lízátko! Já jsem rád, že všechno stíhám, a vy do mě ještě všichni rejpete! Napřed Tom, teď ty… Kdo to bude příště? Zhypnotizujete Gustava? Naočkujete Georga? Podplatíte ochranku, aby to ze mě vymlátila?“

Seskočil jsem z postele a rázným krokem zamířil do koupelny. Tahle debata vážně neměla význam. Doufal jsem, že když se půjdu „nenápadně“ odlíčit, tak že Davidovi více než důrazně naznačím, aby odešel.

„Ale já to dělám pro tebe!“ křikl za mnou David. „Protože ty mi za to stojíš!“

Zastavil jsem se ve dveřích a znuděně se na něj podíval.

„Umíš ty vůbec mluvit o něčem jiném, než o penězích, které ti s klukama vyděláváme?“
Zaskočeně na mě pohlédl.

„Co tím chceš říct?“ zatvářil se ublíženě.

„Abys ze sebe přestal dělat víc než moji mámu a chůvu v jednom,“ odsekl jsem a rozhodně zašel do koupelny.

Opravdu jsem si přál, aby si David tohle gesto vyložil jako povel k odchodu. Už mě to vážně nebavilo. Že se o mě stará Tom, to chápu. Že má o mě obavy celá skupina, i on, jakožto manažer, to taky chápu. Ale tohle už skutečně přehání! Krom toho, ty jeho pohledy poslední dobou… Horší jak třináctiletá fanynka! Ta zbožnost v jeho očích, co se to zase naučil, sakra? Fakt už mě tím docela dost deptá!

Po pečlivém odlíčení jsem sklonil obličej pod vodovodní kohoutek, abych ze sebe dostal případné poslední zbytečky makeupu. Voda mě něžně hladila po tváři a její šumění mi znemožňovalo jakkoliv vnímat okolní svět. Neslyšel jsem tiché cvaknutí klíčku, zamykajícího vstupní dveře… Poté, co jsem vypnul vodu, zabořil jsem obličej do hebkého ručníku a důkladně ho sušil. Vůbec jsem neřešil, že háček visí tak nízko, a že se musím sklonit do hlubokého předklonu, abych se pohodlně osušil. Instalatéři holt asi nepočítali s osobami vyššího vzrůstu. Zatímco jsem však byl předkloněný a utíral si obličej, ucítil jsem něco divného. Jakoby čísi ruka přejížděla přes džíny na mém vyšpuleném zadku…

Trhl jsem sebou a prudce se narovnal… a v zrcadle spatřil Davida, jak za mnou stojí, fascinovaně na mě hledí a dotýká se mého pozadí. No to si snad ze mě dělá prdel! Agresivně jsem se na něj otočil.

„Co to sakra…“
Víc už jsem říct nestihl. Drsně mě natlačil zády na kachlíčkovanou zeď, kde mě držel v železném sevření.

„Miluju tě,“ dýchl mi do tváře. „Už tolik týdnů a měsíců po tobě toužím…“
Užasle jsem vytřeštil oči. Cože? Než jsem ale stihl cokoliv namítnout, pokračoval.

„Víš, jaké to pro mě bylo, když jsem se ti to snažil všelijak naznačit, a ty ses tím víc bratříčkoval s Tomem, víš, jaké to pro mě bylo peklo? Ale nevadí, dnes jsem se konečně dočkal a tím víc si to vynahradíme!“

Šokem mi poklesla čelist a v tu chvíli jsem nebyl schopný jednoho jediného pohybu. Byl jsem tou informací zcela zparalyzovaný. To snad nemyslí vážně! To nemůže být pravda! Že by se náš manažer do mě opravdu zakoukal? To by byla představa hodná tak třinácti až patnáctileté puberťačky, ale ne dospělého chlapa! Jako aspoň by se tím konečně vysvětlily ty jeho podivné pohledy a chování, ale i tak! To je prostě zcela absurdní a směšné!

Z nečekaného tranzu mě probralo až to, jak jsem ucítil, že mi rozepnul pásek. Prošlehl mnou vztek. Tak tohle teda ne! To jsem nedovolil ani Tomovi! Myslí si snad ten vůl, že jsem jeho hračka nebo co? To, že se do mě zamiloval, nic neznamená!

„Ne!“ zaryčel jsem a začal se zmítat. Trhal jsem sebou, mlátil a škrábal. Vypadalo to, že ho můj nečekaný pud sebezáchovy poněkud zaskočil, už už to vypadalo, že se vysvobodím z jeho bezcitného sevření…

„Tak na to zapomeň!“ sykl.

Jeho pěst vystřelila k mému obličeji… a mně se zatmělo před očima, zatímco jsem se bezvládně svezl po zdi až na podlahu, kde jsem zůstal nehybně ležet. Prosím, ať si mě teď přestane všímat, modlil jsem se v duchu. Ať si myslí, že jsem omdlel a odejde…

Mé motlitby však nebyly vyslyšeny. Zatímco jsem ze všech sil bojoval se mdlobami, cítil jsem, jak mě napůl zvedl a kamsi vlekl. Netušil jsem, kam mě to táhne, všechno kolem mě bylo nějak rozmazané a potemnělé…

Ucítil jsem, jak mnou praštil na postel. Jeho ruce vjely pod moje tričko, a jelikož jsem se stále snažil udržet se při vědomí a na nic jiného neměl síly, bez nějakých větších obtíží se mu podařilo strhnout ze mě tričko a lehnout si na mě. Teprve po nějaké chvíli jsem se začínal z té rány vzpamatovávat. To už jsem ale cítil, jak jeho ruce přejíždějí po celém mém těle a stahují mi džíny a boxerky…

„Ne,“ zamumlal jsem a pokusil se mu postavit na odpor.

Ačkoliv jsem se však snažil bránit ze všech sil, on byl silnější a netrvalo mu vůbec dlouho, než mi zkroutil ruce za záda tak bolestivě, že jsem se zasténáním zůstal nehybně ležet, zatímco jsem přerývaně oddechoval.

„Tak je hodný Billíšek,“ pohladil mě se škodolibým úšklebkem po tváři. „Víš, že jsem silnější, než ty. Takže buď radši hodný a poslušný chlapeček, jinak tě to bude hodně moc bolet, a já bych ti opravdu moc nerad ublížil.“

Zděšeně jsem na něj kulil oči a srdce mi zběsile tlouklo. Chvíli mi upřeně hleděl do očí, jakoby si vychutnával, jak jsem proti němu bezmocný. A pak se jeho rty začaly blížit ke mně…

Když se mě dotkly, křečovitě jsem zavřel oči a stiskl své rty, jak nejpevněji jsem mohl. Nebude mě přece líbat, to nedovolím! O pár vteřin později, poté, co mě jeho ústa nelítostně tlačila a drtila, mi však do očí vhrkly slzy.

„Aaaaau!“ vykřikl jsem, když jeho zuby surově prokously mé rty.

Na to on nejspíš čekal. Využil okamžik, kdy jsem vyjekl, a vnikl svým jazykem do mých úst. Přestože jsem trhal hlavou, jak jen to šlo, neubránil jsem se. Zůstal jsem tedy ležet, v očích slzy, a vnímal jsem jen jeho dychtivý jazyk a mou vlastní horkou krev, stékající mi z protržených rtů po bradě a taky do hlubin úst až kamsi do krku, dál, než dosáhl jeho jazyk…

V jeho polibku nebylo ani sebemenší stopy po Tomově ohleduplnosti a vůbec jakékoliv něžnosti. Rval mě jako šelma svou kořist. Sotva jsem stíhal dýchat, jeho jazyk, vnikající mi skoro až do krku, mě dusil. Jediné, co jsem mohl pro svoji obranu udělat, bylo nesouhlasně hučet a bezmocně kopat nohama kolem sebe. Ruce mi držel v bezcitném sevření a pokračoval ve zkoumání mých úst, ačkoliv jsem už skoro vůbec nedokázal dýchat, kyslíku, který se mi dostával do plic, bylo čím dál méně. Snažil jsem se mu to naznačit tichými nářky, on to ale okázale ignoroval, naopak svou aktivitu ještě zvyšoval. Ale já už to dlouho nevydržím! Opět se mi začalo zatmívat před očima…

Teprve když mé tělo ochablo a já mu jakkoliv přestal vzdorovat, se ode mě odpojil. Vděčně jsem přijal pocit volnosti ve svém krku a zalapal po dechu. Vteřinový pocit uvolnění ale netrval dlouho. Zatímco se můj dech v rámci daných možností zklidňoval, jeho dech naopak zrychlil, když se přisál ústy na můj hrudník. Do toho jsem pocítil, jak prsty jedné jeho ruky zajíždějí mezi mé půlky. Druhou rukou tiskl a hnětl můj rozkrok. Škubl jsem sebou. Ne! Já nechci!

Napadlo mě, že by mě snad mohl venku na chodbě někdo slyšet a přijít mi na pomoc, pokud začnu ječet.Ještě jednou se mé tělo vzepjalo v chabém protestu, přičemž jsem začal křičet…

Na tvář mě štípla facka. Jeho ruce okamžitě změnily pozici, když jedna z nich prudce sevřela mé vlasy a druhá mi uštědřila další pohlavek.

„Drž hubu,“ zavrčel na mě výhružně. „Nebo mám snad přidat další bolest?“

V tu chvíli mnou ale projela vlna naděje. Z chodby jsem slyšel vzdálené hlasy Toma a Georga! Určitě se za mnou budou chtít stavit, a až tohle uvidí, tak mi pomůžou!

David je ale slyšel taky. Chvíli jsme oba napjatě hleděli ke dveřím. Když se ozvalo ťukání, bleskurychle mi dlaní ucpal ústa.

„Bille?“ ozval se za dveřmi Tomův hlas. „Jsi tam?“

Jak jsem mu jen chtěl dát najevo, že ho slyším! Bráško, jsem tady! Přijď a zachraň mě! upínal jsem k němu zoufale v duchu všechny své myšlenky, zatímco jsem bezmocně ležel a Davidova dlaň mi bránila vydat ze sebe jakýkoliv zvuk. Viděl jsem, jak se klika pohnula, dveře však byly zamčené! Davidovi se ve tváři mihl vítězoslavný úsměv, zatímco Tom zvenčí lomcoval klikou.

„Nech toho,“ slyšel jsem Georga. „Třeba už spí.“
„Nespí, vždyť jsem ho před chvílí slyšel křičet!“ odporoval Tom.

„Tak to bylo třeba ze spaní, víš, jak teď během spaní křičí pořád…“
To snad ne! zakvílel jsem v duchu. Tome, nenech si to namluvit! Prosím, nepřestávej! Zavolej někoho!

„Jenže já se mu musím omluvit,“ promluvil Tom. „Pohádali jsme se.“
„Tak to necháš na ráno, taky se nic nestane. Beztak teď nejspíš chrápe jako zabitej… Pojď.“

NE! Nechoďte nikam! prosil jsem je v duchu. Tome, nechoď pryč! Vždyť ty cítíš, že něco není tak, jak má být! Nenechávej mě tu!!!

Odpovědí mi však byly pouze vzdalující se kroky a slábnoucí hlasy. Zděšeně jsem pohlédl na Davida. Ten se zatvářil, jako by mu právě spadl do klína celý svět, načež se opět vpil jazykem do mých úst. Tentokrát si ale začal rozepínat kalhoty. Děsil jsem se toho, co bude nejspíš následovat…

„Konečně,“ vydechl po chvíli… a držíce mě pevně za boky, vnikl do mě na jeden prudký, tvrdý příraz.

Křečovitě jsem zavřel oči a vykřikl bolestí. Ani jsem nevnímal, jak mě se slovy Sklapni, sakra! opět udeřil přes zraněné rty. Zmítal jsem se, prohýbal, dělal všechno možné, abych ho ze sebe dostal, ale nešlo to. Pokusil jsem se vycouvat do hořejší části postele, on mi však drsně stiskl ramena a zatlačil mě zpět.

„Ne, prosím,“ otevřel jsem slzící oči a prosebně k němu vzhlédl. „Prosím, ne- auuu…“ sykl jsem, když začal zrychlovat tempo. „Nech mě, prosím… ne… to bolí…“

On se mi však vysmál do očí a umlčel mě dalším bezcitným polibkem. Němě jsem polykal slzy, jak se ve mně pohyboval, zle a surově. Už jsem se přestával jakkoliv bránit. Stejně jsem proti němu neměl žádnou šanci, byl silnější a jakýkoliv můj vzdor, byť sebemenší, ihned ztrestal palčivými ranami. Bezmocně jsem spočinul na hebkých peřinách a tiše vzlykal, zatímco on se čím dál tím víc dostával do ráže. Oba jsme sténali. On však slastí, já bolestí…

Po chvíli, pro mě nekonečné věčnosti, dlouze vykřikl a já cítil, jak se ve mně rozplývá jeho teplá tekutina. Nešťastně jsem vzdychl, když se položil na mou hruď a odpočíval, zatímco jeho ruce objímaly mé boky.

„Bylo to úžasné,“ zašeptal.

Jemně mě začal hladit po tvářích, které dosud pálily po jeho fackách. Citlivě mi stíral slzy a posléze ze mě konečně vystoupil. Vzápětí ale chytil mou bradu a stočil ji tak, abych mu musel hledět do očí.

„Ale příště chci vidět z tvojí strany větší aktivitu, jasný?“
Vyděšeně jsem polkl.

„Jak… jak příště?“ zakoktal jsem.

„Až tě zase přijdu takhle večer navštívit,“ usmál se na mě a v očích se mu rozsvítily potměšilé jiskřičky. „Nebo snad mám světu prozradit tvoje malé tajemství?“
„Co… co tím myslíš?“ vysoukal jsem ze sebe. „Jaké moje tajemství?“

Neměl jsem tušení, co by na mě mohl chtít světu prásknout. Jedno ale bylo jisté. Ať už to mělo být cokoliv, dnes už mi to bylo jedno. U něj by mě už nic nepřekvapilo.

„Ale? Tak ty nevíš?“ nasadil překvapený tón.

Stále mě svírajíc za hlavu, naklonil se blíž ke mně a ztlumil hlas.

„Tak pojď se mnou vzpomínat,“ vybídl mě. „Copak jsi dělal ve čtvrtek, druhého listopadu? Když Tom ležel v horečkách a já ho hlídal, aby ses mohl projít?“

Vytřeštil jsem na něj oči a smrtelně jsem zbledl. Nemohl mě snad vidět! Vždyť byla strašně hustá mlha! Nadechl jsem se, abych něco řekl, on však nelítostně pokračoval dál.

„Myslíš, že mi uniklo, jak tě ten paparazzi provokoval? Že jsem neviděl, jak jsi ho umlátil? Jak jsi táhl jeho tělo pod keř a šel někam zničit jeho foťák?“
„Ale…“ začal jsem, stisk jeho rukou mi ale až příliš jasně naznačil, že udělám líp, když budu mlčet.

„V noci jsem se pro to tělo vrátil. Jak už jsem ti dnes řekl a taky dokázal, miluju tě,“ syčel téměř šeptem. „A protože jsem nechtěl, aby to tělo někdo našel, tak jsem ho zničil. Bylo by přece tak jednoduché dát si dvě a dvě dohromady, Bille, kdyby ho našli u tvého domu, nemyslíš? Nechtěl jsem, abys měl průšvih a opletačky s policií! Tak jsem se pro něj v noci vrátil a spálil ho na zahradě a popel vsypal do kanálu. Takže můžeš být bez obav, nikdo, kromě nás dvou, o něm neví, a žádná policie tě nebude podezřívat.“

Na chvíli se odmlčel a stále mi upřeně hleděl do očí.

„Má to ale jeden háček,“ poznamenal. „Celý ten proces, to, jak za tebou dolejzal, to, jak jsi ho zmlátil, zjistil, že je mrtvý a odtáhl ho pod ten keř, to všechno mám zaznamenané. Celou tuhle velkolepou podívanou jsem si totiž nahrál do mobilu a záznam pro případ ztráty telefonu stáhl na disketu.“

Začal se mi nedostávat kyslík. To snad není pravda! Bože, řekni, že to není pravda, že mi lže! Rozechvěle jsem se na něj podíval.

„Takže si doufám rozumíme,“ usmál se na mě. „Buď budeš hodný a poslušný a dělat vše, co po tobě budu chtít, nebo se může stát, že ten záznam náhodou spustím před klukama z kapely nebo před někým, kdo má soudní a trestní pravomoci, co říkáš?“
„To… to nemyslíš vážně, že ne?“ hlesl jsem.

„Ale ano.“
Zvedl se, natáhl na sebe oblečení a pohladil mě ve vlasech.

„Jsi tak roztomilý, Billíšku,“ zaculil se. „Už se těším na naši další spolupráci. Zatím dobrou noc!“

Odemkl dveře a odešel. Strnule jsem hleděl před sebe ještě dlouhou dobu poté, co zmizel. Tohle přece nemůže být pravda! Kéž bych se vzbudil a zjistil, že celá dnešní noc byla jen jedna z mnoha hrozivých nočních můr! Prosím, kéž by to tak bylo! Pomalu mi však začínala docházet krutá realita. Dnešní noc se i se všemi jejími hrůzami opravdu stala, a já jsem nyní absolutně v Davidově nelidské moci. Zhasl jsem lampu, schoulil se pod peřinu do klubíčka a rozbrečel se do polštáře…

autor: Áďa
betaread: Janule