autor: Janule
„Bille!!“ uslyšel za sebou volat dívčí hlas. Generálka skončila, kluci šli šmírovat prsaté rekordmanky a on se vracel sám do šatny, aby ho Nathalie mohla nalíčit na přímý přenos. Otočil se a čekal, až k němu doběhne dívka, mávající v ruce oranžovobílou krabičkou. Pod přísným dohledem Sakiho sáhl do kapsy pro lihovku, dokonce ještě dřív, než slyšel to obvyklé: „Podepíšeš se mi, prosím?“
„Jasně, pro koho?“ zvedl oči a čekal na jméno, které má načmárat.
„Suzan,“ vyhrkla dívka „…děkuju…“ stála a čekala, až její idol zkušenou rukou načmárá své klikyháky na booklet cédéčka. Bill splnil svou hvězdnou povinnost a booklet dívce vrátil. Sledoval, jak se roztřesenou rukou snaží tuhý papír nacpat zpět do umělohmotného obalu, ale postranní háčky ji neustále zrazovaly. S úsměvem natáhl ruku: „Můžu?“ vzal jí obě části cédéčka a zkušeně jedním tahem zasunul oranžovobílý papír na své místo. Už se chystal obal zavřít, když se zarazil a opatrně vyloupl kulatý disk z krabičky… chvilku si ho soustředěně prohlížel.
„To je originál,“ nesměle pípla dívka a s obavami zírala na Billa, co dělá.
„Jo, já vím, jen se chci na něco mrknout,“ omluvně se na ni usmál, v tu chvíli mu nedošlo, že působí divně, tak trochu jako revizor z úřadu pro dodržování autorských práv. Soustředil se na mrňavá číslíčka, natištěná po okrajích a u středu disku. Byla tam spousta čísílek v řadách a různých sestavách, ale jejich smysl mu unikal. Tohle je možná ta cesta, kterou zvolil Tom… zacvakl disk zpět do krabičky a podal ho dívce.
„Díky, ještě něco?“ viděl jí na očích, že by ráda něco dodala.
„No… ehm… mohla bych ti dát pusu?“ nesměle pípla. Usmál se a přikývl. Trochu se sklonil a současně jí nastavil tvář, aby ho nelíbala na pusu… to neměl rád… Susan se ho nesměle dotkla naleskovanými rty a vypadala, že co nevidět omdlí štěstím.
„Teda brácha,“ ozvalo se mu za zády, „si tady užíváš a já nic, jo?“ šklebil se za ním Tom.
„Jéééééé, podepíšeš se mi taky?“ hned se chopila příležitosti Susan. Tom nahodil sebevědomý úsměv borce a okamžitě začal s dívkou flirtovat. Bill jen nestačil zírat… Když Toma líbala už potřetí na tvář, radši se sebral a nasupeně odkráčel do šatny, sedl si nešťastně k zrcadlu a zíral na sebe, dokud nepřišli ostatní. Občas musel zatnout zuby, aby kolem sebe neplival hořlavé sliny žárlivosti…
„Tak jaký byly prsa,“ zeptal se sarkasticky těch tří maníků, co se pohodlně rozsadili kolem něho. Jen Tom si všiml tónu Billova hlasu, cítil, že je na něj nabroušený a otázka nepochybně směrovala k němu… rozhodl se to ignorovat… zase by se rafli a na to teď nebyl čas. Byl rád, že se slova ujal Georg.
„Boží, ty bláho, nádherný kozy…“ vydechl obdivně basák. Bubeník se nevyjadřoval a Tom se jen pobaveně usmíval, když si všiml Billova nenápadného úšklebku. „Takovýhle,“ naznačil Georg pro názornost rukama malé melouny a div mu nestekla slina. „Škoda, že byly upnutý v těch pitomejch podprdách, ale až budou dělat ten rekord, jdem si stoupnout do zákulisí… už jsme si tam vyhlídli perfektní místo. Budem je mít jak na dlani, holky šikovný… Jdeš taky, Bille, ne? Musíš se aspoň teoreticky vzdělávat, když v praxi seš mimoň,“ zapáleně agitoval basák. Bill jen protočil oči v sloup, tohle neměl zapotřebí. Ti nahoře, co mu nadělili jeho schopnosti, moc dobře věděli, jak zařídit, aby se jeho energie nezkřížila s tou ženskou… holky se mu prostě nelíbily. Daleko víc ho vzrušoval jeho bratr, který si momentálně nenápadně ťukal na čelo, aby ho upozornil, že má u něj telepatickou poštu. Tak trochu očekával omluvu za to flirtování před šatnou, ale když si za chvíli přečetl nápis: Spolupracuj, vsadili jsme se, aby to bylo věrohodný, byl malinko zklamaný. Nedal to ale znát, přikývl a usmál se na Toma. Musel uznat, že nebylo za co se omlouvat, ale stejně by ho to potěšilo… Niky momentálně ve svém vězení spala, aby nabrala síly do dalšího boje, takže měl klid a mohl nerušeně přemýšlet a logicky uvažovat.
„Dave,“ začal pomalu Tom se svou malou lstí, „máš někoho známýho u výroby cédéček?“ začal zvolna.
„Si piš… proč?“ odpověděl machr David sebevědomě. Jak šlo o známosti, tam byl na koni… měl známé prakticky všude…
„Včera jsme se s bráchou vsadili, tak potřebuju něco zjistit,“ vysvětlil a čekal, až se David začne vyptávat. Nemusel dlouho čekat, v tomhle byl manažer spolehlivý.
„O co šlo? Ani jsem si nevšim, že byste byli nějak na kordy,“ udiveně mrkl na Billa, který se v tu ránu zatvářil otráveně a na znamení, jak mu jeho dvojče leze na nervy, zvedl oči v sloup.
„No… napadlo mě, že bychom mohli udělat třeba autogramiádu v obchodě, kde se prodalo vylosovaný cédéčko, víš?“ začal váhavě Tom. „Aby se jako podpořil prodej… ale nevim, jestli se dá zjistit, kde bylo konkrétní cédéčko koupený. Myslel jsem, že třeba vylosujem jeho číslo a tam, kde se prodalo, tam se pojedem podepisovat…“ dovedl ke konci svou řeč, ale nadechl se a pokračoval. „Jenže nevím, jestli to jde… Jsem si říkal, že jak jsou na cédu ty mrňavý číslíčka, jestli jsou na každým jiný… Bill tvrdí, že je to kravina, já zase, že to určitě jde… třeba by se to dalo zjistit přes čárovej kód nebo tak…“ vysvětlil obsah svého nápadu a čekal, co na to manažer. Bill na bratra obdivně zíral, jak opět dokázal bez uzardění lhát… i když devadesát procent z toho, na co se ptal, byla vlastně pravda… lež byla jen o té sázce.
„Tak to fakt netuším, ale můžu se Franka zeptat… vydrž…“ reagoval Dave akčně a začal listovat telefonním seznamem ve svém mobilu. Za malou chvilku se spojil se svým známým, stál u okna, zíral z něj na prostranství před halou a tiše mluvil, aby ho ti dva sázkaři neslyšeli.
„O co jste se vsadili?“ zeptal se, když típnul hovor a otočil se k nim. Zajímalo ho, jak bolestná bude prohra jednoho z nich, v tomhle byl vždycky škodolibý.
„No… o to… o uklízení,“ nenapadlo Toma nic inteligentnějšího. „…celej měsíc,“ dodal, aby to nevypadalo jako nějaká prkotina.
„Bille, můžeš si oddechnout, luxovat bude Tom,“ vítězně prohlásil David.
„Do prdele…“ vypadlo z Billa zcela spontánně. Naděje na brzkou záchranu Niky byla v háji.
„Já myslel, že se budeš radovat a ty si ještě stěžuješ?“ divil se David jeho reakci. „Nejsi nemocnej?“ popošel k němu a významně mu přiložil dlaň na čelo, aby se přesvědčil, že nemá horečku. Pokud věděl, každou vyhranou sázku Bill většinou oslavoval tancem a zpěvem, a tahle reakce byla vskutku netradiční.
„Nic mi není… jen jsem si myslel, že by to třeba fakt mohlo jít,“ smutně odpověděl Davidovi.
„Vy jste divný,“ zakroutil hlavou manažer, když na ně tak koukal… oba byli smutní jak šafářův dvoreček, ani jeden se nevztekal, ani jeden se neradoval. Nechápal, o co tu šlo, ale když už obětoval čas a energii na telefonát Frankymu, hodlal svým svěřencům vysvětlit, jak to vlastně s těmi cédéčky je.
„Frank říkal, že identifikovat jednotlivý cédo nejde. Jsou na nich sice čísla, ale ty označujou spoustu jinejch věcí. Třeba zemi, ve který to vyšlo, pořadí série a tak dál… už si nepamatuju, co mi o tom Frank všechno vykládal, bylo to samý cizí slovo. Každá série cédéček má sice jiný čísla, ale těch tisíce kusů v ní jsou označený všechny stejně. To není jako výrobní číslo u televize… tohle funguje trochu jinak,“ dodal ještě na vysvětlenou a sedl si zmoženě na židli. „Takže máte po srandě, pánové…“ dodal a chvilku uvažoval s podepřenou bradou. „Ale nápad to není špatnej…“ zvedl k nim oči, „co kdybychom prostě vyhlásili, že prodejna, která bude mít nejvyšší prodej všech vašich cédéček, uspořádá autogramiádu…“ zamyslel se a čekal, co oni na to.
„To ne, Dave, to už zavání vydíráním… kašli na to, byl to blbej nápad,“ odporoval Tom.
„No… ještě to promyslím, proberu to s Patrickem a uvidíme…“
„Fakt na to kašli, Davide… víš co by byli schopný některý prodejci udělat pro reklamu? Nestojím o to, aby naše cédéčka kupovali majitelé obchodů jen proto, aby měli nejvyšší prodej a pak popularitu z naší autogramiády… to by bylo jen samej podvod… “ Bill se snažil mu Tomův vymyšlený nápad celkem logicky rozmluvit. Měl pravdu, z toho by nevzešlo nic dobrého, prodej měli i tak jeden z největších v Německu.
Bill zvedl své smutné oči k Tomovi a zarazil se, když se setkal s jeho pohledem, ve kterém už nebylo po smutku ani stopy. Kývl hlavou, jako by naznačoval „co je?“ a Tom si ťukl krátce na čelo. Bill opět vlezl do jeho dredaté hlavinky a tam si přečetl: „Mám novej nápad, ale až doma, jo?“ Kdyby Bill mohl, ihned by mu poslal odpověď ve stylu: „Jasně, to víš, to ti tak žeru… zase ňáká konina,“ ale nebylo jak ji Tomovi doručit, tak radši mlčel. Tom se vítězně usmíval, což bylo v téhle chvíli samozřejmě podezřelé.
„Hele, nechceš chodit uklízet taky k nám, když se na to tak těšíš?“ pobaveně pronesl Georg.
„Nerej, ty milovníku,“ nenápadně Tom odvedl pozornost jinam… Gustav se jeho narážky ihned chytil a začal se vyptávat na podrobnosti včerejšího Geova sexuálního dobrodružství, jehož vývoj sice v průběhu večera sledoval, ale musel odjet zrovna v nejlepším.
***
„Teda zklamaly mě, holky,“ stěžoval si ublíženě Georg, když se vraceli dodávkou do studia. „Taky ty podprdy mohly nechat spadnout,“ dál rozebíral rekord, který všichni, včetně Billa, sledovali ze zákulisí. Dámy byly sice cudně otočeny ke kamerám zády, aby bylo vidět, jak zručně rekordman rozepíná ty titěrné háčky, ale měly na prsou zkřížené ruce, aby jim ani náhodou drahocená podprsenka nespadla. Pár si jich sice všimlo nezvaných čumilů, ale o to víc si své ruce přitiskly… kvůli live přenosu nesměly udělat nic, co by kluky alespoň trochu pobavilo.
„Stejně by tě nenechaly šáhnout,“ odbyl jeho stížnosti Tom. „Gusto, tak povídej, jaká byla oslava?“ změnil téma. Zatím nebyl čas na pořádný rozhovor, všechno přehlušilo pětašedesát párů dámských ňader a nikdo se ani nesnažil je trumfnout.
„Ale jo, dobrý… grilovali jsme, ještě teď je mi blbě, jak jsem se přežral,“ poplácal si svůj pupík, který byl jeho neustálým problémem číslo jedna. Přestože denně vydal u bicích tisíce kalorií, jakmile se jen trošku víc najedl, bylo to hned vidět. Občas vyčítal dvojčatům jejich bezedné žaludky a štíhlé postavy, ale nebylo mu to stejně nic platné, svoje geny tím nezměnil.
„A co ti dala rodinka k osmnáctinám?“ zvědavě se zeptal Bill, aby taky přispěl do diskuse. Když se mluvilo o prsou, neměl k tomu celkem co říct… to už ho víc zaujal chlápek, co zvedal zubama obrovské závaží. Při sledování jeho rekordu, ho skoro rozbolely zuby, jak to s ním prožíval. Fujtajbl… tohle si fakt nedovedl představit.
„Ani mi nemluv,“ zašklebil se Gustav. „Před tejdnem se máma ptala, co chci. Nevěděl jsem… jako vždycky, tak jsem řek, že prostě něco cool,“ usmál se a pokračoval, „jenže znáte naší matku… srandičky… děsně vtipná… dali mi lednici, a prej jestli je to jako dostatečně cool,“ zcela vážně pronesl Gustav a čekal, jestli to osazenstvo pochopí.
„Cože?“ ozval se první Bill. „Jak cool? Co je na lednici cool?“ divil se a vrtěl přitom hlavou. „Ty se stěhuješ? Potřebuješ novou ledničku? Žes nic neřek?“ dumal dál Bill se zachmuřenou tváří. „Máš doma takovej servis a chceš bydlet sám, jo? Nejsi blbej?“ zvedl k němu pohled Bill, když celou svou vymyšlenou teorii ukončil.
„No, víš, Bille… lednice je prostě studená… tedy cool… anglicky, víš? Máma je prostě vtipná,“ začal se řehtat Gustav vykuleným očím mladšího z dvojčat, přesně tohle očekával. Když to Billovi konečně docvaklo, rozesmál se spolu s celým osazenstvem auta.
„Jo… tvoje máma byla vždycky cvaklá, to je fakt,“ dodal ještě se smíchem a v duchu paní Schäferovou ocenil, byla fakt kreativní.
„A co s ní budeš dělat?“ vyzvídal Tom.
„S matkou? No nic… nechám si jí,“ odpověděl Gustav.
„Ty vole… s lednicí,“ upřesnil Tom, na co se ptal.
„Jo tááák, no nic, nechám jí v garáži, až se budu stěhovat, tak se bude hodit, ne?“
„No jo… to je fakt. Ale to ti projde záruční doba. Za deset let ti už nikdo neuzná reklamaci, protože nepočítám, že by ses do tý doby ráčil osamostatnit… kdo by ti vařil, uklízel a pral, když na to máš doma dvě baby, ne?“ uzavřel Tom kauzu „cool dárek“ a nasadil si do uší sluchátka i-podu. Potřeboval trochu muziky svého srdce, aby se mu cestou líp přemýšlelo. Chystal se po návratu Billovi nastínit svůj další plán a na to se chtěl pořádně připravit. Nehodlal už zažít další fiasko jako dnes odpoledne. Tohle už snad vyjít musí.
***
„Tak povídej, co tě novýho napadlo?“ vyzval Bill svého staršího a chytřejšího bratra, aby mu svěřil své sladké tajemství, které před ním celé odpoledne tak střežil. Obával se sice, že to bude opět k ničemu, ale určitá naděje, že se to nestane, tady byla. Doufal v to… modlil se za to, protože po každém dalším rozhovoru s Niky začínal být čím dál tím nervóznější. Měla už dost nepříjemný hlad, sklep postupně zchladl, a protože měla na sobě pouze svoje letní tílko, zahřívala se peřinou. V podstatě už chodila pouze na záchod a jinak byla zavrtaná v posteli, kde si držela své tělesné teplo. Snažila se pít po troškách, aby jí voda vydržela, bohužel kyblík byl už jen z poloviny plný a nikdo z nich netušil, na jak dlouho jí bude muset vystačit. Nejhorší ale byla její psychika, začínala to vzdávat a přestávala věřit, že ji můžou najít. Bill mohl jen doufat, že ji za chvíli neopustí síly do té míry, že s ním přestane komunikovat, to by pak byl obrovský problém. Už teď se snažil, aby Niky hodně spala a spojovala se s ním jen občas a tím šetřila síly.
Tom se posadil na postel a vedle sebe odložil blok, do kterého si psal poznámky.
„Pojď ke mně, povím ti to,“ lákal Billa k sobě poplácáním na svá stehna. Celý dlouhý den se ho nemohl ani dotknout a měl neodolatelnou chuť se s ním alespoň trošku pomazlit. Pohled na tolik prsatých ženských v něm sice nevyvolal žádné zvláštní vzrušení, ale když stáli ve tmě a sledovali probíhající rekord, Bill se nenápadně natlačil svým klínem na jeho zadek a rukou mu hladil bok… dýchal mu přitom za krk a Tomovi bylo jasné, že je to bratrova skvělá strategie, jak odlákat jeho pozornost od ženských před nimi. Musel uznat, že se to Billovi víc než dařilo, ale teď si hodlal vybrat odškodnění za pokažené představení.
Bill zamkl dveře a sedl si svému bráškovi na klín. Opřel se mu zády o hrudník, hlavu položil na jeho rameno, nechal se obejmout kolem pasu a čekal napjatě, co se dozví. Jenže Tomovi se nějak mluvit nechtělo… lehce líbal Billa na krk, hladil jeho bříško a mlčel.
„No tak, Tomi… cos vymyslel,“ natočil hlavu, ale v tu chvíli se k jeho rtům přitiskly ty bratrovy, jako by přesně na tenhle okamžik čekaly.
„Líbej mě,“ zašeptal tiše Tom, když se na chvilku oddálil. „Až dostanu pořádnou pusu, tak ti to povím,“ dodal s šibalským úsměvem, aby si zajistil, že jeho úsilí bude odměněno. Bill si zhluboka povzdychl, protože mu bylo jasné, že pokud nesplní Tomovo přání, nic se nedozví. Natolik už svého bratra znal. Lehce povystrčil jazýček a přejel jím po bráškových plných rtech, vzdálených jen pár milimetrů od něj. Rty naproti se okamžitě pootevřely a z nich mu vyšel vstříc Tomův úžasně hladký a zvědavý jazyk, který v tu ránu zaplul jako ještěrka do jeho úst. Oba zavřeli oči, aby si své dlouhé líbání víc užili, Tomova ruka zajela pod bráškovo tričko a hladila jeho krásnou hladkou pokožku. Když se ovšem začala pomalu blížit k zapínání jeho džín, Bill ji chytil a zastavil.
„Tohle jsme si nedomluvili,“ vyčítavě pohlédl Tomovi do očí, které se pootevřely.
„Já vím, ale ty ses taky neptal, jestli mě můžeš hladit po zadku, když jsme čučeli na ty kozatky,“ odpověděl Tom. Na tohle Bill neměl protiargument a jen se usmál.
„No jo… když jsem stál tak příhodně za tebou a tobě málem vypadly oči z důlků… chtěl jsem ti připomenout, že tam nejsi sám,“ zubil se na Toma, když přiznával a odkrýval svou strategii.
„To mi došlo,“ zasmál se Tom. „Tak jo… čas letí, pusu jsem dostal, tak ti to teda řeknu. Heslo zní: „discman“. Bill chvilku mlčel a pak pokýval hlavou.
„Dobrý heslo… a co dál?“ vyčkával, protože mu bylo jasné, že Tom se chce se svým nápadem pochlubit. Nehodlal mu to kazit tím, že by mu hned na začátku zkazil pointu. Rozhodl se hrát, že ho ani nenapadlo, co by se dalo na discmanu najít. Napadlo ho to… ale nebyl si jistý, jestli to nedopadne stejně jako s cédéčkem.
„No… nic tě nenapadá?“ udiveně se zeptal Tom. Myslel si, že má chytřejší dvojče. V životě by si nepomyslel, že na něj bratr bude hrát takovouhle komedii. Když Bill jen bezradně zavrtěl hlavou, usmál se. „Tak jinak… co jsme hledali na cédéčkách?“
„Čísla,“ odpověděl Bill jako ve škole.
„Správně… a co budeme hledat na discmanu?“
„Taky čísla…“ usmál se Bill, když za svou odpověď dostal další pusu, tentokrát na nos.
„No vidíš, žes na to přišel. Až nám Niky nadiktuje výrobní číslo discmanu, rozjedem akci. Musíme sehnat nějaký kontakty na výrobce, tamodtud na distributora a tohle úžasný číslo nás zavede až tam, kde Vivian ten přístroj koupila,“ vzal to už Tom hopem, nebylo proč věc protahovat. Teď byl důležitý čas, takže se Bill po dalším polibku, kterým odměnil Toma za skvělý nápad, rozhodl vzbudit Niky. Číslo, které mu nadiktuje, bude jen odrazový můstek. Ještě je čeká spousta práce…
autor: Janule
betaread: Janik
úžasný díl:-) Billova strategie je dost dobrá:D:D jenom doufám, že z toho discmana konečně něco bude, aby jim tam Niky neumřela:(
Achich ouvej, chudák holka. Jak jsem ji ze začátku neměla ráda, tak teď ji fakt lituju. Je opravdu v záviděníhodný situaci. A co až tam ty mrtvoly začnou smrdět… :o)
A těm dvou pakám to jde strašně pomalu, nebo teda alespoň mě už to tak připadá. Furt nějaká televize, rozhovory a kdovíjaký nesmysly. Cédéčko stroskotalo, tak teď zas budou hledat discmana… A co jako potom, až budou vědět, kde ho Viviana koupila… Pořád mi není jasný, jak najdou ten barák, kde ta holka je. Chjo, začínám z toho bejt nervní a okusovat si tu samým napětím svoje pracně pěstovaný drápky…. :o)
Každopádně miluju scénky, kdy Billík žárlí a při tom to není doprovázený nějakejma hysterickejma scénama, tady to bylo popsaný úplně perfektně. Ty jeho grimasy jsem viděla uplně živě. :o)
Bill je prostě žárlivka, chápu, že dav vnadných děv v podprsenkách mu přišel jako ohrožení, ale provokovat brášku hlazením po zadečku…mnoo, já to beru, Tom se nechával ocicmávat Suzankou:o)
Taky jsem pro, aby jednali rychle, než bude kostra i z Nikolky, to je samý ťuťu, ňuňu, a chudák holka se někde ve sklepě třese zimou:o)
Výrobní číslo discmana by už mohlo zabrat, prosím, prosím, mě jí je líto:'(
Bill se umí tak krásně urážet, když žárlí:)) Myslím, že tady k tomu ani důvod neměl, ale zřejmě si nemůže pomoct, co?:) Tom by ho zase měl pro jednou ujistit o své nehynoucí lásce:D Ať se nám Billík pro příště neužírá zbytečnou žárlivostí;))
Cédéčko zklamalo, to je škoda… ale discman by mohl být dobrá cesta. Čas se krátí, sice už Niky bezprostředně nehrozí vykuchání nebo zamordování pro neužitečnost, ale smrt hlady a žízní je taky smrt. Takže by hoši měli ještě trochu šlápnout na plyn:)
Tomovo malé vydíráníčko na konci bylo roztomilé:D Už jsem říkala, jak mám ráda tyhle chvilky, takže to opakuju:D Jsou to tak krásné okamžiky, kdy jsou spolu a jen si užívají vzájemné blízkosti a lásky:)
A nemůžu opomenout Gustavovu cool lednici:D To byl fakt originální dárek:D Ale když si vzpomenu, kolikrát třeba Bill řekne v rozhovoru ''it's really really cool'' a podobné variace, tak bych tu lednici dala spíš jemu:D:D Možná rovnou dvě, i s mrazničkou:D Tom má zase v oblibě 'and 'stuff like that'' na to by se taky dalo určitě něco vymyslet:D Jejich angličtina je zábavná:D Vtipná:D Od ''I mean…'' přes ''you know…'' až po ''and… yeah.'':D:D To je asi tou lednicí, jinak bych o tom nezačínala:D
Těším se na pokračování, jsem zvědavá, jestli bude discman k něčemu, nebo to nakonec dopadne tak, že Niky bude zachráněna haldou ozbrojených chlapů ze speciální jednotky FBI (to mi připomnělo skvělé knížky o jednotce FBI, kde její členové mají parapsychické schopnosti – skoro jako Bill – a pátrají po těch nejhorších masových vrazích… ale to jsem odbočila) Tak jsem zvědavá, jak jsi to vymyslela:D:D
Ještě jsem chtěla pochválit ty nové anetky:) Myslím, že by to mohlo být užitečné. Když to vezmu podle sebe, tak hypoteticky kdybych nepsala komentáře, asi by mě to přimělo něco napsat – musela bych se stydět, kdybych klikla na 'pouze četla':)) Tahle povídka si rozhodně zaslouží okomentovat:))
Jejej jen aby to už konečně vyšlo.. Nicky už tam asi moc dlouho nevydrží, ani se jí nedivim (nemyslim pití a tak, ale psychiku).. musí to bejt dost na mozek, bejt někde zavřená a s nevědět co se děje..
Ještě že maj takovej vliv a kontakty, nevim jestli by se k tomu normální smrtelník dostal přes výrobní čísla discmanů a CDček 😀
tak honemko dááál =o)
jo tohle už musí vyjííít :):):) moc hezkej díl…. prostě dokonalý jako vždy :):)
nejlepší povídka toto 😉
No Gustavova mamka je opravdu dobrá. Ta lednička mě pobavila. A doufám, že se dvojčatům konečně podaří najít Niky.
Hmmm, krásný … Škoda, že se to zaseklo u zapínání Billových džín… Tahle povídka mě dostává víc a víc, jsem ráda, že jsem jí poznala, dokonalost :))))
teda Gustavova máme je fakt luxusní… by mě ani ve snu nenapadlo…xDxDxD tím si mě vážně dostala…xD moc hezky napsaný, tak jako vždycky…x)) doufám, že to s tim discmenem dopadne, když u toho cedka to nešlo…x)) těšim se na pokráčko je to vážně zajímaví….x))
Ahoj holky moje, :o)
jsem ráda, že se vám to líbí a řekla jsem si, že bych se vám taky jednou za čas měla ozvat, co? K ledničce jen tolik, že jí Gustav podle rozhovoru skutečně k osmnáctinám dostal, ovšem jakou přesně, o tom už nebyla řeč. Musela jsem trošku zapojit fantzii, abych to nějak vyřešila, protože zrovna tenhle detail mi přišel naprosto dokonalej k použití. Snad se to povedlo, ale jestli to tak skutečně bylo, těžko říct, tohle jsem si fakt musela dovymyslet ke skutečnosti. Pak ještě k těm pětašedesáti babám, taky se minule někdo ptal, jestli je to podle skutečnosti, tak je… tenhle rekord skutečně na Guiness rekordech byl, narazila jsem na to, když jsem o tý akci sháněla informace, no a tohle nepoužít, to by byla přece škoda. :o) Rozhovor a vystoupení jsem pominula, nebyl to ten, o kterým jsem psala v první řadě, to je hudba daleký budoucnosti, ke který se už nedostanu. :o)
Je mi jasný, že se vám všem zdá, že je Niky už strašně dlouho sama, ale ono to jen tak vypadá. Teď je sobota večer,od schůzky Billa s Nikoliným otcem uběhlo 6 dní, od chvíle, co se ti dva vzájemně povraždili, jeden den, což zase není tak dlouho… a hlavně, já to píšu detailně, takže mi jeden den trvá i tři, čtyři díly… pak to vypadá, jako by se ti kluci flákali, ale protože při tom všem musej i normálně žít a nikdo nesmí nic vědět, je to holt zdlouhavý… 😀 Mějte s nima trpělivost. :o) Pa J.
PS: všem moc děkuju za krásný komentáře, hned se mi píše líp :-*
krásný dílek 🙂 snad jim ten discman vyjde… nj, Tom chytrá hlavinka 🙂 to jsem na to zvědavá, jak jim to klapne či ne…
Snad chuderka neumře hlady 🙁
Ovšem Gustav má skvělou mamku xD
Ach Janule, jsem ráda, že jsi nám to přiblížila :))) Tak já kliknu na to druhé…. Ach jo, já bych klikala pořád :))) Prosím, nevšímat si mě :)))
Ono to nejde !!! Sakra, vy to máte teda "vymakaný" !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Tato povídka mě dostává, už musím i něco napsat. To bych si snad i koupil v knižnim vydání / samozřejmě s fotografiemi/. Prostě dííík .
kozatky 😀 wow , máš nových čitateľov , aj tak je nad slnko jasné , že som chodia okúňať angličanky a medzi sebou sa dohadujú na učení češtiny , pretože tvoju poviedku si nesmú nechať ujsť =D ja im moc fandím , aby Niky našli ,ale hrozne mooc , Tom , Billov Gaget , je bystráá hlavička x)
Já tě vážně obdivuju, Jani. To snad ani není možný. Miluju tu tvojí preciznost a přesnost, s kterou to všechno píšeš. Události ti do sebe perfektně zapadají a jednotlivý situace a detaily jsou tak neuvěřitelně věrohodné a hlavě podle skutečnosti, že mi to hlava skoro nebere, jak tohle dokážeš. Skloubit to všechno do tak jedinečnýho, kouzelnýho příběhu, to je vážně Dar :))
Pasáž s ledničkou mě rozesmála. Gustavova mamka je vážně číslo, synáček by rád něco cool, tak mu to daruje doslova 😀
Billova roztomilá žárlivost se opět projevila, to je dobře. Já nevím proč, ale tyhle chvilky se mi děsně líbí. Jak se ježí a vzteká, že jeho láska kouká po nějakejch prsatkách… a přitom Tom nemyslí na nic jinýho než na svýho černovlasýho ďáblíka, co ho tajně hladí po zadku 😀
Musím se přidat k většině, Niky je mi taky líto. Ale věřím ve skvělé schopnosti a vynalézavost dvojčat. Ti dva jí určitě najdou včas, tím jsem si jistá!
Skvělý jako vždy, Janulko, co víc k tomu můžu říct? :))
To byl zase skvělej díleček 🙂 Já si to tak užívám, to tvoje detailní psaní, klidně by mohlo být i detailnější, já bych se vůbec nezlobila, čím víc detailů, tím lépe. Jako vždycky plavu proti proudu a nemohu se připojit k těm netrpělivým čtenářům, kteří požadují rychlejší akci. Niky je mi sice líto, ale chápu, že všechno má svůj čas a prostě se mi nechce záchranáře nějak popohánět. No jasně, já vím, jde o život, ale věřím, že nenecháš Niky zemřít.
Musím říct, že jsi mě svými povídkami dokonale vycvičila a jakmile jsem si přečetla o té cool lednici, ani okem jsem nemrkla, a přestože jsem žádný rozhovor na toto téma nečetla, hned mi bylo jasné, že Gustav takový dárek skutečně dostal. To samé s tím podprsenkovým rekordem 🙂 Fascinuje mě, jak tyhle reálie dokážeš zapracovat do děje. Fakt obdivuhodné. A ty žárlivé scénky mezi dvojčaty! To je tak úžasné! Nikdy bych nevěřila, že zrovna já budu opěvovat žárlivost. Ale v tvém podání je to tak neuvěřitelně roztomilé, ať už žárlí Bill a nebo Tom 😉
Takže se moc a moc těším na další detailní popis ze života dvou příležitostných záchranářů 🙂