autor: Bajik
Ohh, jsem ráda, že se vám tahle povídka líbí a děkuju za všechny komentíky :-***. Bohužel ale nemám moc času na psaní, protože jsem prvním rokem na SŠ, takže se pořád ještě musím tak nějak učit a nedostanu se na moc dlouho na počítač nebo na net. Ale na Vánoce dostanu notebook, tak to snad bude lepčejší než teď. I tak se budu snažit psát co nejčastěji.
Krásné počtení :-** Váš Bajik
„V životě nevěř tomu, kdo tě klame, ale nezklam toho, kdo ti věří.“
Neznámý autor
Tom potichoučku vklouzl do chodby. Bylo teprve kolem půl sedmé ráno. Podle toho, jak znal Beátu, za a) ani si nevšimla, že celou noc nebyl doma a za b) byla přeci sobota, a to vždycky spí hodně dlouho. Na tohle však tolik spoléhat neměl…
Ve dveřích vedoucích do kuchyně se objevilo strašidlo v županu. Tohle si prvně pomyslel Tom, když spatřil Beátu nenamalovanou, neučesanou a celkově neupravenou. Lhal by, kdyby tvrdil, že se jí nelekl.
„Kdes byl?!“ zeptala se ho přísně jako malého kluka, který přišel pozdě na večeři jen kvůli tomu, že si hráli na zloděje a policajty.
„Kde bych měl být? Byl jsem se projít…“
„Celou noc ses procházel? Netahej mě za nos, Thomasi!“
Tom zakroutil hlavou a chystal se vymést ledničku. Vždyť snídaně je základ.
Beáta ho chytla za rukáv a otočila ho čelem k sobě.
„Ptala jsem se tě na něco!“ Tom pokrčil rameny a s klidným hlasem odpověděl: „Nemusíš mi to opakovat, já tě slyšel.“ Beáta zrudla.
„Neodmlouvej!“
„Já neodmlouvám, jen říkám, že jsem tě slyšel.“ Pustila sevření jeho rukávu. Neměla na to rozčilovat se hned po ránu.
Sedla si na židli a opřela si hlavu o zeď. „Tome,“ řekla už trošku vyrovnaněji, „mám snad tohle zapotřebí?“ Tom v šoku otevřel ledničku. Neřekla mu Tome, jak je rok dlouhý! Možná ještě dýl. Vytáhl krabici pomerančového džusu a zhluboka se přímo z krabice napil. Tenhle Tomův zlozvyk dostával Beátu rovnou na psychiatrii – Nenáviděla, když někdo pije z krabice. Především ale Tom, ten otravnej komár, co jí pije krev 24 hodin denně/ 7 dní v týdnu.
Tom vrátil džus zpátky do lednice a jeho výraz se změnil v přirozenou znuděnost. Nějak přestal mít náladu na Beátu a její vyčítání. Sám sebe už viděl v posteli spát. Vždyť jí mohlo být tak akorát jedno, kde byl v noci, když to není jeho matka. A on nemohl ani říct pravdu, ne že by po tom nějak toužil. Jak by mohl říct, že se byl podívat v bordelu za svým bratrem a skoro si to spolu rozdali? To by asi vážně neunesla.
„Povíš mi, kde jsi byl? Bála jsem se, žes utekl,“ zkusila to Beáta znovu. Tom sáhl do chlebníku a vytáhl pečivo o velikosti menší bagety, co tam zbylo od včera. Nedala by pokoj, toho si byl vědom. Měl dvě možnosti – buď říct první blbost, co ho napadne, anebo odejít do pokoje bez jediného slovíčka. Vybral si první variantu, za druhou mu to nestálo. Musel by si vyslechnout spoustu keců okolo.
„Jeden kámoš měl novou hru, úplnej výstřelek. Musel mi to ukázat, a tak jsme hráli celou noc, dokud nedošla jeho máma z noční. Fakt bomba.“
„Tys byl u Andrease?“
„Ne,“ řekl rychle Tom, „toho kluka neznáš. Je z druhýho konce Hamburgu.“
„Aha. A to jsi nemohl dát aspoň vědět?“
„Nikdy to po mně nechceš,“ pokrčil Tom rameny, vzal bagetu a letěl do pokoje. Co kdyby se na něco ještě ptala?
Když se to vezme kolem a kolem, Bill mu vlastně ukázal hru. Nemravnou, protizákonnou, pro všechny ostatní nemožně nechutnou. Pro ty dva však něco vzrušujícího, vášnivého, nekonečného.
Tom se v pokoji zamkl a práskl sebou na postel. Chtělo se mu spát jako kojenci, ale nedokázal zavřít oči, aniž by nemyslel na své dvojče. V uších ještě pořád slyšel jeho steny, cítil jeho horké prsty… všude.
Natáhl se k šuplíku a otevřel ho. Někde tam měl mezi krabičkami od kondomů ležet mobil. Jeho starý, dobrý kamarád. Zapnul ho a zkontroloval stav kreditu. Mezi tím mu došlo nespočet sms. Všechny od holek, které s Tomem strávily jednu noc a slibovaly si mnohem víc… nocí. Tom je s opovrženíhodným pohledem smazal, aniž by je četl. Beztak věděl, co v nich bylo. Ahoj Tome, ta noc s tebou byla skvela!!!:-* Nesejdem se nekdy jen tak? Pokecame…:-D Papa, tvoje xxx :-***
Znal všechny varianty těhle naivních zpráv. Žádná z nich asi nechápala, že Tom si chce jen užívat.
Zvolil Nová textová zpráva a rychlostí blesku mačkal tlačítka. Text 2x přepisoval, než ho konečně odeslal na číslo, které od rána patřilo Billovi. Potom mobil položil vedle postele a usnul jako štěně. Jako nadržené štěně…
Když se Bill konečně dostal domů, bylo kolem sedmý. Musel totiž ještě uklidit a odprosit majitele, že už tohle nikdy neudělá. Přesně to, co mu řekl Tom.
„No vidíš, že umíš být hodný kluk,“ řekl majitel a přitáhl si Billa k sobě. Bill věděl, co bude následovat. Zatnul zuby a pevně zavřel oči, aniž by majitel ještě něco udělal. Majitel se na něj zaraženě podíval a odstrčil ho od sebe, až chudák Bill zase skončil na zemi. Bill otevřel oči a spatřil přísně se dívajícího majitele. Ten mu opovržlivě hodil obálku, kde byla jeho „výplata“. Bill se sesbíral ze země a rychle vypadl na vzduch.
I přes to, že ho bolely záda, uvnitř kypěl štěstím. Takovým zvláštním typem štěstí.
Byl zamilovaný. Zamilovaný do svého bratra. Byl nedočkavý; každou chvíli se díval na mobil, jestli mu nedošla zpráva. Chtěl, aby už bylo odpoledne. Aby ho znovu viděl.
Cestou domů se ještě stavil v obchodě, aby koupil něco na snídani za to málo, co dostal. Málem zapomněl vrátit košík, v jakém byl rozpoložení. Jak byl rozrušený. Ani by ho nevrátil, kdyby ho u dveří nenapomenula prodavačka.
Když konečně zamykal vstupní dveře jejich malého bytečku, byla jeho mysl v jiné dimenzi. Bill měl tak moc usměvavou náladu, že svým úsměvem předčil záři slunce. Odnesl nákup do kuchyně a ihned šel do koupelny. Sotva otočil klíčem v zámku, seděl už na zemi opřený o dveře a užíval si konečně neskrývaně pocitu zamilovanosti. Nikdo s ním nic takového ještě neudělal. Nikdo v něm neprobudil tu bouři pocitů, které dosud neznal.
Vášeň. Něha. Vzrušení a spousta dalších. Dohromady to v něm udělalo nejsložitější chemickou reakci – LÁSKU. Tímhle si byl tak moc jistý, jak ničím jiným.
Musel se uklidnit. Nemohl přece takhle napochodovat do kuchyně. Matka by to poznala a ptala by se. Měla Billa přečtenýho jako jeden její román, co pořád čte dokola a zná ho nazpaměť. A copak by jí Bill mohl říct, že se zamiloval do svého bratra, který ho navštívil v bordelu a zaplatil si ho na celou noc? To by jí musel zavolat záchranku, tohle by vážně neunesla. Asi by ji ranila mrtvice.
Napustil si vanu plnou horké vody a pěny vonící po vanilce. Než konečně otočil kohoutkem a tím vypnul vodu, prohlížel si svou modřinu na boku před velikánským zrcadlem. Mobil si položil vedle vany a uvelebil se ve vodě. Najednou mobil zavibroval. Bill nadskočil aspoň půl metru vysoko a sáhl po ručníku. Osušil si ruku a přečetl si zprávu. Tetelil se blahem, když zjistil, že ji poslal Tom. A tetelil se ještě víc, když si ji přečetl. Položil mobil zpátky, zavýskal štěstím a zajel pod hladinu vody.
Ahoj Bille. Co takhle o pul treti v obchodaku v centru? Budu cekat u stanku se zmrzlinou. Doufam, ze nemas nic v planu a nenechas me cekat. Kdyby se neco zmenilo, napis. Tom
PS: Taky na to furt myslis?… Urcite jdes jeste do hajan, takze krasne sny :-**
„Tomé!“ ozvalo se a Tom sebou ve spánku trhl. Vždyť měl ták krásný sen… A ona ho musí probudit! Cítil se nemožně polámaný; jako praštěný kovadlinou po hlavě. Kdyby byl menší, zaškemral by – Ještě chvilku, mami…
Ale teď už přece vůbec malý nebyl, i když se tak občas dokáže chovat.
Rozespale slezl dolů do kuchyně a bez všelijakých keců okolo Beátina vaření snědl celý oběd. Vždycky si něco vymyslel, aby ji naštval, ale tentokrát otevíral pusu akorát, když chtěl sezobnout těstovinu z vidličky.
Beze slov také odešel. Mířil rovnou do koupelny. Shodil ze sebe oblečení, co měl na sobě ještě odvčera, a vlezl do sprchy, kde si na sebe pustil horkou vodu.
Přemýšlel, co bude dál. Přemýšlel, co bude s ním a Billem. Chtěl o svém bratrovi zjistit víc. Vlastně to potřeboval. Chtěl o něm vědět všechno. Naprosto všechno.
Nikdy s nikým nebyl dýl než měsíc. Všechno, co trvalo jednu noc, pouštěl z hlavy. Dál se o ty dívky nezajímal. Možná párkrát. Ale Bill byl něco extra.
Něco křehkého, krásného, nevinného, nedospělého. Nedokázal by ho takhle opustit.
A ani to nechtěl.
Kolem druhé hodiny vyrazil. Cesta do centra trvá autem za malého provozu 10 minut, pěšky zhruba 25 minut. Jenže byla sobota, všude spousta lidí jako každý víkend. Jet autem by byla za sobotního provozu v takovém teple sebevražda. Byl sice duben, ale teploměr ukazoval 25°C.
Když Tom vešel do obchoďáku, byla tam skoro hlava na hlavě a příšerný vedro! Nyní se mu to zdálo jako dost blbej nápad, sraz v největším obchodním centru v Hamburgu.
Stoupl si k jednomu ze zmrzlinových stánků, u kterého stála dlouhatánská fronta. Sedl si na lavičku vedle a díval se do země, po lidech, po vchodu. Pár slečen v kraťounkých sukýnkách se za Tomem otočilo. Tak jako vždycky… On ale čekal na někoho jiného.
Když Bill vylezl z vody, měl už na prstech varhánky. Jen v ručníku přeběhl chodbu do svého pidi-pokojíčku. Tělo si namazal voňavým tělovým mlékem a navlíkl na sebe kalhoty na spaní. Zakutal se do deky a snažil se usnout. Marně.
Nedokázal by usnout, ani kdyby si vzal celé balení prášků na spaní. Nemohl se dočkat, až odbije aspoň druhá hodina, nejlépe však půl třetí, a on bude se svým bráškou.
Pořád nějak nemohl uvěřit, že mu dokázal takhle rychle uvěřit. Nebyl mu vlastně ani moc podobný. Ale jeho oči… byly stejné jako ty, které vidívá v odrazu zrcadla. A jeho očím věřil.
Pustil si tedy svého starého strýčka discmana a zaposlouchal se do cd Coldplay, co dostal na Vánoce od strejdy. Od Sebastiana…
Usnul. Když se vzbudil, sluníčko mu svítilo do okna a ozařovalo celý jeho pokoj. Zprvu ho záře oslepila, ale postupem času si začal zvykat na světlo. Měl by se naučit zatahovat si závěsy, prolítlo mu hlavou a vylezl z jeho vyhřátého pelíšku. Šel rovnou do kuchyně, kde už seděla jeho matka u hrnku kávy. „Ahoj, Billí. Kde jsi byl celou noc? Přišla jsem domů jen chvilku po tobě, takže se nesnaž nic zapírat.“
Bill nevěděl co říct. Pravdu nikdy. Dopadlo by to katastrofálně, toho si byl vědom. „Musel jsem tam zůstat dýl. Za trest…“
„Za trest?“
„Blbě jsem vytřel… Neboj, jen jsem tam seděl a pak uklidil. Nic víc, mami.“
„Vždyť já nic neříkám.“ Na dlouhou dobu se zamyslela. „Neměla jsem ti dovolit tam dělat. Neměla jsem tam vůbec chodit. Bylo by míň problémů a ty bys tam nemusel tvrdnout celou noc. Tohle musí skončit, Billí.“
„Ale mami…“
„Neboj, zlatíčko,“ řekla Simone a konejšivě syna pohladila po tváři, „já už to nějak vymyslím.“ A odešla do ložnice. V noci měla směnu. Bill nenáviděl nemocniční prostory. Nenáviděl nemocnice. Strávil v nich hodně času svého dětství. Pokud se tomu ovšem dětství dalo říct…
Teprve teď se podíval na hodiny. Vytřeštil oči a začal panikařit. Bylo skoro třičtvrtě na dvě.
Vletěl rychle do koupelny a zapnul si žehličku na vlasy, kterou dostal od babičky na narozeniny. Rychle sáhnul po matčině pouzdře se šminkami. Vytáhl z něj černou tužku na oči a řasenku. Obtáhnul si oči a tužku použil i jako stíny. Potom si spěšně prodloužil své řasy a sáhnul po rozžhavené žehličce. Na vlasech si dal záležet, však taky přišel díky tomu o dalších deset minut.
Vběhl do pokoje a ze skříně vytáhnul první tričko, které viděl. Teda ne že by jich měl plnou šatní skříň… Oblékl si kalhoty, které měl večer, a spěchal ven. Obul si okopané boty a chystal se odejít.
„Kam jdeš?“ zeptala se Simone.
„Jdu ven. Vrátím se… nevím kdy.“ A vzpomněl si na mobil, který nechal v koupelně. Rychle ještě líbnul mámu na tvář a letěl pryč.
Utíkal městem, proplétal se mezi davy lidí, než nezahlídnul prosklené průčelí obchodního centra.
Vběhl dovnitř a hledal stánek se zmrzlinou. V krvi mu koloval adrenalin a navíc mu bylo neuvěřitelné horko. V dolním patře bylo několik stánků se zmrzlinou a Bill je oběhnul úplně všechny. Jen u jednoho však seděl dredatý chlapec v děsně velkých kalhotách…
autor: Bajik
betaread: Janule
já tuhle povídku prostě zbožňuju:-) těšim se na další díl, tenhle byl úžasnj,t smska:-) krása
na tohle se těším už… nevím jak dlouho, skoro věčnost myslím… 🙂 je to úžasný, ještě žádná povídka mě takhle nechytla… 🙂
jen tak dál, kluci 😉
krááááásaaaaa, okorat utnuto zrovna když se tozase začalo rozjíždet
úžasný….x)) tahle povídka je doopravdy skvělá… líbí se mi děj, kterej se liší od ostatních…x))) sem zvědavá, jak to bude pokračovat…x))
No téééda…takhle to utnout…rychle pokračuj dál, chci aby už byli spolu..chci vědět, co budou spolu dělat…:-)
potřebuju další díl jako drogu :DD omg..skvělé skvělé skvělé…
hej tohle je tak skvělá povídka!!! honemky dáááál!
K tomu prostě musím něco přidat. Má to napětí a už se nemůžu dočkat dalších dílů!!!
Je to prostě krásné, nemám co dodat :)))
honem dááál
mě to baví 🙂
Poslední dobou už ani moc nechodím na net. Přednost dostaly jiné věci. Ale tenhle příběh si ráda a s chutí přečtu, pokud budeš pokračovat dál tak, jak pokračuješ teď 😉 Je to zajímavé. Možná kdyby tam bylo více detailů, více rozepsané pocity, třeba by mě to dokázalo více vtáhnout do sebe, ale i tak mám ten příběh ráda 🙂
A na škole ti přeju hodně štěstí 😉 Zářiovou depku až máš za sebou, tak bacha na únor, pro mě je vždycky nejhorší 😀
Rychle další dílek…Super povídka
rychlo daleeeeeeeeeeeeeeej!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!xD
Je to dobré 🙂 Jsem zvědavá, co bude dál…
no to bolo mile.. heh.. Bill sa nam zamiloval..achh…