Mám tě před očima a stejně tě nevidím 7.

autor: Meline

Čawík lidičkyyy! V první řadě bych se chtěla omluvit, že tak dlouho nepřibyl žádnej dílek této povídky, ale ve škole teď toho bylo moc a nestíhala jsem. Samozřejmě se to pokusím napravit. Slibuju vám, že budu psát každou volnou chviličku, co budu mít. 😉 Takže chci vám všem popřát příjemný čtení a doufám, že se vám tento dílek bude líbit stejně tak jako ty předešlejší…

Lucas:

„Lucasi, vstávat.“ Začal do mě někdo šťouchat.

„Mhhhmm, co je?!“ Zabrblám podrážděně.

„Měl bys vstát a začít si balit, abys přesně v 16:00 stihl vlak do Berlína.“

„Do Berlína?!“

„Jo slyšel si snad, ne?!“

„A co tam budu jako dělat? Můžeš mi říct?!“

„No jistě, že můžu. Gordon ti domluvil pobyt u jeho tety, a teď tam budeš docházet do školy. Takhle už by to nemohlo dál pokračovat. To, co se stalo posledně… Tohle je nejlepší řešení pro tebe a Billa. Zatím…“

„Takže nejlepší řešení, jo?! Ale jak pro koho! Možná pro tebe. Chceš se mě prostě jenom zbavit. Vždyť co by ne, jako obvykle, Lucas je velkej kluk, ten si poradí sám, že jo!!“ Začínám docela zvyšovat hlas.

„To by stačilo!! Ještě ti pořád není 18, takže si na mě nebudeš vyskakovat, a teď se bez řečí sbal!“ Třískla dveřmi od pokoje a odešla. Jo, to je pro ni typické, utíkat od problémů.

„Bude to pro tebe a Billa lepší.“ Zopakuju ironicky slova, která před chvílí byla vyřčena z jejích úst. Chce si to ale jenom ulehčit. Chce to nejlepší pro sebe, ne pro mě. Vždycky jsem se cítil tak odstrčeně, cize… jako bych ani nebyl její syn. Větší péči věnovala vždy Billovi. Strávila s ním mnohem více času. Dávala na něj větší pozor. Říkávala mi: „Bill je citlivější, musím ho víc opatrovat a ty jako jeho starší bratr taky. Ty seš silnej kluk. Více než se zdá.“ Dělala, jako bych měl srdce z kamene. Více času jsem trávil s tátou. Ale když se naši rozvedli, táta se odstěhoval, máma si našla Gorgona a já neměl už nikoho. Ne, že bych s Gordonem vycházel nějak špatně, ale ani s ním si nějak extrémně nerozumím. A s Billem… už vůbec ne. Já vlastně… dělám všechno pro to, abych s ním nevycházel. Tolik mě bolelo, když máma viděla jenom jeho a mě přehlížela, jako bych byl kus bezcenného hadru, co se válí někde na zemi, tak proč si ho všímat. Ale i přes to všechno mám Billa rád. Je to přece jen můj mladší bráška. Když mu ve škole ubližovali kvůli jeho vzhledu nebo měli nějaké pitomé narážky, vždycky jsem ho chránil, stál za ním. Máma měla pravdu. Bill je citlivější, jenže si měla uvědomit, že já mám taky city. Chci toho tak moc?! Jen aby si máma uvědomila i mou existenci, ne jen tu Billovu. A aspoň jednou mi řekla větu: „Mám tě ráda.“ nebo „Sem na tebe pyšná.“ Těchto slov jsem se však od ní nikdy nedočkal a asi ani nedočkám, jak to tak vypadá. Tisíckrát se má mysl zabývala tím, co je na mně vlastně tak špatného… nikdy jsem však nenašel odpověď. Povzdechnu si. Když mě tu nechtěj, prosím nebudu jim to ztěžovat. Začnu si tedy balit věci…

Bill:

Pomalu otevřu oči, a když spatřím tvář toho nejroztomilejšího stvoření na světě, pousměju se. Takže to nebyl sen.

„Uff.“ Úlevně si oddechnu. Je tak dokonalý. Dokázal bych se na něj dívat celé hodiny. I když řekněme si upřímně, jenom dívat? ]:-> No měl bych se klidnit, na co to zase myslím×D Snažím se tedy opatrně, abych ho nevzbudil, vstát z postele, což se mi samozřejmě nepodaří. „Co to tu vyvádíš?“ Pozvedne obočí a usměje se tak, jak to umí jen on. Bože, asi se mi zastavilo srdce. Najednou se začne smát.

„Co je?“ Nechápu.

„Ale nic, jen bys měl zavřít pusu, aby ti tam nevletěla moucha.“ Řekne se smíchem. Urychleně si uvědomím, jak to asi muselo vypadat, když na něj koukám jak na svatej obrázek, a ještě k tomu mám dokořán otevřenou pusu, div mi slina neukápla. Naoko jsem se urazil. „Ale Billí, přece by ses na mě nezlobil?“ Podívá se na mě tím psím pohledem, že by snad na místě roztál i ledovec.

„No….“ Udělám zamyšlenej obličej. „Kdybys mi dal pusu, tak už možná ne.“

„Ty jeden vyděrači.“ Řekl se smíchem. „Tak dobře.“ Dal mi takovou letmou pusu, sotva se dotkl mých rtů.

„Cože? Takovou malou?“

„Říkal si pusu…“

„Ale když jsem řekl pusu, myslel…“ Nestihnu to doříct, protože si mě Tomí přitáhl k sobě a začal mě líbat. Naše jazyky spolu rozehrály vášnivou hru a já myslel, že zešílím slastí. Najednou však dovnitř vešel doktor. Okamžitě jsme se od sebe odtrhli.

„Dobré ráno, pane Kaulitzi. Vidím výraznou úlevu.“ Řekl a letmo se podíval na mě. Má tvář snad vystřídala všechny stupně červené. Pípnu něco ve smyslu dobrý den a se slovy: „Omluvte mě,“ se vypařím z pokoje. Jakmile dojdu na pánské toalety, chrstnu na sebe studenou vodu. Bože takovej trapas.

Tom:

Něco mě vzbudilo. Když otevřu oči, vidím Billa, snažícího se neslyšně dostat z nemocničního lůžka, aniž by mě probudil. Což mu jaksi nevyšlo.

„Co to tu vyvádíš?“ Pozvednu obočí a mírně se pousměju. Kouká na mě vykuleně těma svejma krásnýma čokoládovýma očima a u toho má pootevřenou pusinku. Vypadá tak legračně a já se samo začnu hned smát.

„Co je?“ Řekne, a přitom se roztomile nafoukne jako ty malý děti, co jim jejich mámy nekoupí lízátko×D.

„Ale Billí, přece by ses na mě nezlobil?“ A nadhodím andílkovskej pohled. Tohle vždycky zabere.

„No…“ Vypadá, že přemýšlí. To sem zvědavej, co z něho vyleze. „Kdybys mi dal pusu, tak už možná ne.“ Usměje se jako úplný neviňátko.

„Ty jeden vyděrači.“ Rozesměju se. „Tak dobře.“ Dám mu takovou miniaturní pusu na rty.

„Cože? Takovou malou?“ Začne mít protesty×D.

„Říkal si pusu…“

„Ale když jsem řekl pusu, myslel…“ Přitáhnu si ho k sobě a začnu ho vášnivě líbat. Oba si ten polibek vychutnáváme.

„Dobré ráno, pane Kaulitzi. Vidím výraznou úlevu.“ Přeruší nás právě vcházející doktor. Okamžitě se od sebe odtrhneme a Bill zrudnul jako rajče. Něco zabrblal a vypařil se z pokoje. „Takže, Tome, jak se cítíš?“

„No, už lépe.“ Usměju se a taky mírně zrudnu.

„To sem si všiml, tvůj ehm… přítel?“

„Ano.“

„No a nebyla za tebou včera náhodou ehm… no… přítelkyně?“

„Není to moje přítelkyně, pouze známá.“

„Ach tak. Takže teď k té ruce. Uděláme ještě nějaké testy, a jestli bude vše tak jak má být, mohl bys jít dnes domů.“

„Vážně? To je skvělé.“

„Dobře, takže v devět hodin buď připravený, přijde si pro tebe sestra a vezme tě na to vyšetření.“

„Jistě.“ Nadhodím holywoodský úsměv. Po chvíli do pokoje vstoupí Bill.

„Bože to byl trapas. Říkal něco, když sem tu nebyl?“

„Ne jen se mě ptal, jestli si můj přítel.“ Usměju se.

„A co si řekl?“ Ptá se zvědavě.

„No… řekl jsem, že si mi najednou vtrhl do pokoje a než sem stihl pobrat vo co go, vrhnul ses na mě…“

„Tome… tohle si neřekl, že ne.“ Nadhodil úplně zděšený výraz.

„Jasně, že ne.“ Začnu se chlámat.

„Ty…“ Začne se chlámat taky a lechtá mě.

„B… Bi… Billí prosím tě, už to… toho nech nebo… um… umřu smíchy.“ Na chvíli přestane.

„Když mi řekneš, co si mu řekl, tak přestanu.“

„Prosté ano.“

„Ano?“ Zvedne obočí.

„Ano. Prostě, že si můj přítel.“ Úplně se rozzáří.

„Já si myslel, že mě zapřeš nebo něco a…“

„Proč bych tě měl zapírat?“

„Já nevím, mohl by ses za mě stydět nebo…“

„Stydět?! Za tebe?! Nikdy bych se nestyděl za svou lásku. Jak tě to mohlo jenom napadnout?!“

„Já… já nevím… promiň…“

„Nemusíš se omlouvat, ale už nikdy si nemysli takovýhle věci, ano?“ Jenom roztomile zakývá hlavou.

„Můžu tě políbit?“

„Na to se nemusíš ptát, ty moje trdýlko.“ Usměju se a přitáhnu si ho k sobě…

autor: Meline

betaread: Janule