autor: Ivetka
,,Máte nový případ. Jedná se o jednoho uneseného kluka. Jmenuje se Bill Kaulitz, bydliště apod. máte napsané v téhle složce. Bill je mezi pohřešovanými už 8 dní. Tady nebo v okolí byl viděn naposledy 14.8., různé informace a podrobnosti jsou taky ve složce. Rodiče a nejbližší příbuzní a přátelé jsou předvoláni na zítra k výslechu.“ Seznámí mě s novým případem ředitel.
Už když jsem byl malý kluk, snil jsem o tom, že ze mě jednou bude přinejmenším policista, ale jádrem mého snu bylo být vyšetřovatel. Dotáhl jsem to ve své profesi poměrně daleko, to se popřít nedá. Jsem se svou prací plně spokojený. Zachránil jsem už několik životů, to je vlastně taky účel mojí práce… A to je ten nejkrásnější pocit, co může vůbec existovat.
—
,,Paní Kaulitzová, neměl váš syn nějaké nepřátele nebo nějaký konflikt, spor s někým z vašeho okolí?“ tohle je jedna z několika mála otázek, na kterou se v těchto situacích ptám pokaždé.
,,Ne, to rozhodně ne. Bill je mírumilovný chlapec a hádky jsem u něj nikdy nepozorovala často. Se všemi vycházel dobře..“
,,Paní Kaulitzová…“
,,Prosím, říkejte mi Simone…“ přeruší mě.
,,Děkuju…“ sednu si naproti ní ke stolu. ,,Vidím na vás, že jste velmi starostlivá matka. Svého syna určitě milujete, já ale potřebuji pravdivé odpovědi, na jejichž základech si budu moct vybudovat jistou skutečnost a podle ní se řídit dál. A jestli mi s tím nepomůžete, nebude to vůbec lehké…“ Rozhodně jí nechci nijak vystrašit…
,,Dobře… Bill… Bill byl vždycky jiný než ostatní. Od malička, tedy… asi od páté třídy základní školy se začal líčit jako děvče. Začalo to tím, že šel převlečený za strašidlo na Halloween. Líbilo se mu, jak byl ten večer nalíčený, proto mi další dny tajně kradl líčidla a líčil se před zrcadlem u sebe v pokoji.
Začal se i zženštile oblékat. Nosil přiléhavé a vyzývavé věci. Děti v jeho věku ještě nepomýšlely na to, vzít do ruky něco, jako je lesk na rty nebo oční stíny, tužka na oči nebo pudřenka. Jemu se to líbilo, začal si budovat svůj styl. A ani přes moje zákazy si to nenechal vymluvit. Děti z jeho třídy, a vlastně z celého okolí, ho za to, jak vypadal, začaly odsuzovat. Mnoho z nich se s ním kvůli tomu přestalo i bavit. Dokonce ho šikanovat. Jenomže děvčatům, která byla ve svých třídách značně oblíbená se Bill líbil. A na to žárlili kluci, kteří byli stejně staří, i kteří byli starší. Ti co mohli, tak si na něj začali dovolovat, dokonce ho i šikanovat. Z Billa se rázem stal uzavřený kluk, nikdy by nám neřekl, co se u něj ve škole děje, protože se bál výhružek, které mu dávali jeho vrstevníci.
Kdyby nebylo jeho kamarádky Sáry, dodneška bychom to asi nevěděli. Všechno nám to řekla, na základě toho se to všechno začalo řešit. Víte, z Billa je dnes hezký kluk. Nosí slušné oblečení, dokonce je i na můj vkus hezky nalíčený. Tolik holek po něm letělo, tolik holek po něm křičelo, že vypadá jak transsexuál, nebo homosexuál. Bill se se všemi těmito narážkami smířil. Mělo to přece i kladnou stránku. Našel si tolik nových přátel. Začal chodit na gymnázium, konečně se mu začalo dařit, když ho vzali i na vysokou jazykovou školu. Tam si našel zase mnoho nových přátel, ale jeden… Jeden z nich byl zásadně proti tomu, když je někdo homosexuální nebo podobně. Byl i proti tomu, když se kluci líčí. Nebo holky vypadají jako kluci. Všechno musí sedět. To bylo u Billa ale jinak. I přes výhružky Samuela, který se bavil s kluky, kteří se mnohokrát zapletli do pouličních bitek nebo jiných přestupků, si Bill zanechal svůj původní vzhled. Jednou to ale dopadlo i tak, že Bill přišel zmlácený. Po několika hodinách naléhání řekl, že za to může ten jeho kamarád s jeho partou. Že si na něj počkali u podchodu u železničního přejezdu. Potom to už bylo tak, že Bill chodil domů pořád později a později… Jednou ale nepřišel už vůbec… mobil vypnutý, žádné známky po něm. Jsem si skoro jistá tím, že za to může ten Samuel s jeho kamarády. Tohle ale není normální. Nechci nikoho falešně obviňovat, ale od té doby, co zmizel Bill, se ve škole neukázal ani Samuel, ale pár lidí z jeho party jsem nedávno viděla…“
Tahle informace mi přišla docela zajímavá…
,,Máte nějaké fotky Billa, nebo něco, kde je zřetelně vidět?“
,,Ano, samozřejmě, přinesla jsem si s sebou několik fotografií. Billa si totiž vybrali i jako fotomodela,“ Simone vytáhne z kabelky velkou obálku, kterou mi záměrně podá.
,,Děkuji…“ okamžitě z obálky vytáhnu asi 10 fotografií. Hned u první se zaseknu a pootevřu pusu. Někoho tak nádherného jsem v životě neviděl…
,,Mohla bych vám pomoci při pátrání těch kluků ze Samuelovo party…“ moc nevnímám a dál si prohlížím ty dokonalé fotografie…
,,Simone. Mohl bych si ty fotografie zatím ponechat? Samozřejmě je v pořádku vrátím! A s nalezením těch pachatelů… můžeme se jet podívat po okolí už hned teď…“ nabídnu, hned to odsouhlasí.
,,Počkejte… támhle… to jsou oni. Nejsou ale všichni. Myslím, že dva chybí. Ale jsem si jistá tím, že to jsou oni…“
—
,,Pánové. Máme na vás tolik důkazů. Půjdete do vězení ještě na delší dobu za zadržování informací! Je to jenom na vás,“ vzal jsem si ty hochy na kobereček. Tenhle případ řeším už týden. Ale až dneska jsem je odchytil všechny. Tenhle případ chci vyřešit kladně! Toho kluka by byla vážně škoda. Je to první z případů, kde jsem si fotografie oběti musel dokonce stáhnout do počítače. V tomto případě oskenovat. Jeho krása je vážně výjimečná.
— Bill —
Vůbec nevím, kde to jsem, pamatuju si akorát to, že jsem šel ze školy, když mě přepadl ten idiot Samuel, který je tu mimochodem se mnou. Probudil jsem se až tady. Za krabicemi v nějakém sklepě nebo kde to jsem. Je to tmavá místnost a Samuel sem chodí jednou za den, aby mi sem přinesl plátek chleba s vodou, což stejně nesním, protože mám tak sevřený žaludek, že už jenom při pohledu na to je mi špatně. Někdy se ale napiju…
Mám strach… že už nikdy neuvidím mámu… už nikdy neuvidím lidi, na kterých mi tolik záleželo. Už jako vysvobození vidím jenom smrt. Mám křeče v břiše z toho, jak nejím. Všechno mě bolí, mám na těle několik odřenin, řekl bych, že ti hajzlové mě sem táhli po zemi. Jsem tu svázaný k vodovodnímu potrubí, dokonce i nohy mám svázané. Nechápu to, co tím chce docílit? To je to vážně takový idiot? V tom případě nechápu, jak ho mohli přijmout na vysokou školu. Na rukou mám odřeniny od toho provazu, kterým jsem přivázán k tomu potrubí, je moc pevně uvázaný. Už ani nebrečím, nekřičím, nemám sílu. Nemám sílu se bránit jeho každodenním kopancům a fackám. Jednou mi dokonce říkal, že až to na něj přijde, tak mě znásilní, čehož se bojím asi nejvíc. Už mě to ani tak nebolí, když do mě kope, mlátí mě. Když cítím tu bolest, dodává mi to poslední jistotu v tom, že ještě stále žiju. Jenomže nedávám moc nadějí tomu, že ještě dlouho budu.
— Tom —
,,Dobře! Já to řeknu… i když mě za to asi zabije!! Má ho v domě, kde umřela asi před půl rokem jeho babička. Vězní ho ve sklepě. Chodí za ním každý den. Je ale nebezpečný, má u sebe zbraň. Nikdy jsem v tomhle nechtěl jet s ním, ale kdybych do toho nešel, zabil by mě. Je až moc sebevědomý… a nebezpečný… můžu vám přesně popsat, kde se ten dům nachází…“ řekne jeden z nich…
,,Odveďte je do cely, kromě tohohle…“ ukážu na toho, co se přiznal. ,,Ty mi přesně řekneš, kudy mám jet. Jak něco posereš, zabiju tě já a ne on!“ Vyhrožování není moje stránka, ale lidi na tohle většinou skočí. ,,Dobře…“ kývne…
Zavolal jsem Simone, jak se věci mají, a ať zatím zůstane klidná. Posléze jsem si zavolal posily a toho kluka, který se mi představil jako Rush, jsem si dal na pouta a do svého služebního auta si ho posadil na místo spolujezdce… Musíme být hodně, hodně nenápadní a opatrní…
—
,,Támhle to je,“ ukáže na skromný rodinný baráček. Přes vysílačku se spojím se všemi vozidly jedoucími za mnou, aby odstavili svá auta a šli pomalu za mnou a za tím klukem. Zaparkujeme auta na okraje silnice a pomalu se vydáme podél rozsáhlého keřového porostu k domu, kde má být Bill.
,,Vy se ujmete hlavních dveří a vy se rozestoupíte všude okolo baráku, kdyby chtěl uniknout jinudy. Buďte ostražití. Má zbraň a je nebezpečný…“ upozorním je a oknem v přízemí nakouknu na situaci uvnitř… Chudáček Samuel. Vypadá velmi namyšleně a očividně o ničem neví. Sedí u televize a pochutnává si na polárkovém dortu…
I já mám na sobě neprůstřelnou vestu, z bezpečnostních důvodů. Rushe dám do rukou jednomu kolegovi a potichu, co nejtišeji otevřu hlavní vchodové dveře a vydám se spolu s několika muži podél chodby. Musím nás pochválit, jsme velmi, velmi tišší. Máme výhodu, že sedačka, na které Samuel sedí, je postavená tak, že je k nám zády. Potichu k němu dojdu a mou pistoli mu přiložím na spánek.
,,Ani se neopovažuj po něčem šáhnout, ruce nahoru!“ řeknu vážně. Když se mi podaří mu nasadit želízka, kývnu na jednoho z chlapů, co tu jsou se mnou.. ,,Počkejte venku. Tohle už zvládnu sám. Zatím zavolejte matce Billa, aby se sem dostavila…“
Vydám se ke schodům, které vedou do sklepa…
— Bill —
Že by si sem ten hajzl pozval ještě nějaké kamarády, aby se pochlubil svou kořistí? Nahoře někdo dupal, a podle kroků to nebyl jen jeden člověk. Cítil jsem každý krok blížící se ke dveřím, za kterými jsem já. Bylo mi to už jedno. Spíš jsem se modlil, aby mě už zabil, to by bylo spíš vysvobození. Když se otevřou dveře od místnosti, ve které jsem, skrčím se víc do klubíčka, aby neměl tak lehké se ke mně dostat… Kouknu se směrem, kterým většinou přichází…
— Tom —
Otevřel jsem dveře, v téhle místnosti jsou krabice, hodně papírových krabic. To mě ale neobelstí. Jsem rozhodnutý prohledat každou místnost, která v tomhle sklepě je! Dojdu pomalu k těm krabicím. Na pravé straně je malá ulička, která vede za ty krabice… Vydám se k ní a dojdu za krabice… ,,Pane bože“ dám si na pusu ruku. Je k nepoznání… Kouká se na mě docela vystrašeně. Nasucho polknu a dám si ruku znovu podél těla a pomalu k němu dojdu. Kleknu si k němu…
,,Ahoj Bille… Jsem Tom…“ začínám docela koktat… ,,Už je to dobrý, ano? Už… už je všechno dobrý…“ natáhnu k němu ruku a pohladím ho po tváři… Docela mě překvapí, když sebou ucukne. Chce ke mně natáhnout ruce, ale kvůli provazům, na kterých je přivázaný to nejde… ,,Počkej..“ vyndám z kapsy nůž a pomalu ho od nich odříznu i na nohou…
Obejme mě… je mi tak neuvěřitelně krásně, když vím, že jsem udělal další dobrou věc, ještě ke všemu pro někoho, jako je on.
,,Děkuju“ pípne skoro neslyšně, asi nemá moc síly…
,,Není za co… ššš…“ vezmu deku, která je nedaleko těch krabic a zabalím ho do ní. Vezmu ho do náručí jako princeznu a jdu s ním pomalu ven.
—
,,Dobrý den. Přišel jsem si pro ty moje fotografie…“ právě sepisuju jeden formulář, takže až teď od něj zvednu hlavu, naskytne se mi pohled na nejdokonalejší osobu na světě. Za těch 14 dní se srovnal, vypadá tak úžasně, ještě lépe, než na těch fotografiích.
,,Sa… samozřejmě…“ skloním se k zásuvkám mého stolu, abych vyndal obálku s jeho fotografiemi…
,,Dělám si srandu. Pokud chcete, tak si je nechte, na památku…“ usměje se… Asi… asi se zblázním! Všechno vidím tak zpomaleně. Všechno slyším zdálky, je mi úžasně. Hřeje mě u srdce a v podbřišku mám hejno malých motýlků…
,,Dobře… Děkuju…“ pousměju se…
,,Můžete…? Na chvilku? Stoupnout si?“ obejde stůl.
,,Samozřejmě,“ rychle vstanu a kouknu se na něj…
,,Děkuju… Moc děkuju za to, co jste pro mě udělal,“ pevně mě obejme…
Zavřu oči… nasaju vůni z jeho vlasů. Tak dokonale voní… Taky ho pomalu obejmu.
,,Není za co,“ pípnu rychle a dál si užívám toho dokonalého pocitu… Co když je to láska na první pohled? Vážně se to dá? Zamilovat se? Při práci?
V objetí setrváme díky bohu dlouho.
,,Mohl… bych vás někdy pozvat… na kávu, na oběd, večeři?“ začnu se ptát, jako malý kluk…
,,Bylo by mi potěšením, Tome…“ usměje se. ,,Tady na mě máte číslo. Ozvěte se, až vám to bude vyhovovat,“ podám mu mou vizitku a usměju se. ,,Děkuju… Mějte se…“ rozloučí se polibkem na tvář a odejde… Skousnu si spodní ret… Taková vlna rozkoše mnou ještě nikdy neprojela. Tohle jsem nikdy nezažil!
—
,,Pojďte dál,“ pozvu ho. Nakonec jsme se domluvili tak, že půjdeme na kávu ke mně domů. Bill se zřejmě moc necítí vystupovat někde ve společnosti. Tady aspoň bude klid.
,,Tykej mi už…“ znervózňuje mě, jak blízko za mnou stojí… a líbí se mi, jak je pohotový
,,Dobře,“ pousměju se a oba hrnky zaleju vroucí vodou a kávy osladím… ,,Bille, myslíš, že se člověk může zamilovat v práci…?“
,,Samozřejmě, člověk se může zamilovat naprosto všude, a nečekaně. A to je potom ještě krásnější, než když to člověk očekává.“ Oba dosedneme vedle sebe na sedačku v obývacím pokoji.
,,V tom případě jsem se asi zamiloval…“ sklopím hlavu. Nechci být nijak rychlý, nechci být ani drzý nebo neomalený.
,,A kdo je ten šťastný?“ koukne se na mě…
,,Víš, Bille…“ sklopím hlavu ,,Ono to není tak lehký. Možná je to jenom pocit. Zatím. Chtěl bych tomu nechat trošku času…“
,,Tak… u koho máš tedy alespoň ten pocit…?“ napjatě čeká odpověď…
,,Ehm… já…“ začnu nejprve koktat, ale potom to ze sebe všechno nějak dostanu.
,,U tebe…“ vydechnu a zavřu oči. Čekám facku, nebo něco…
— Bill —
Je tak sladkej, už jsem myslel, že mi to neřekne. Je to na něm poznat už delší dobu. Seznámili jsme se poměrně rychle. Byli jsme spolu párkrát i venku, ale dneska… je to naprosto jiný. Romantický a úžasný!
Bez dlouhého rozmýšlení se k němu nakloním a dlouze ho políbím na rty. Protože právě s ním jsem šťastný. S nikým jsem nikdy nezažil to, co s ním. A taky nikdy nezažiju. U něj jsem teprve poznal, co to znamená slovo láska. A toho si budu vážit až do mého posledního výdechu. Miluju ho. Miluju mého zachránce. To on si pro mě přijel na bílém koni… To on… autor: Ivetka
betaread: Janule
och, já chci pokráčko :'( neprodleně 😀 je to fakt krásný, Tom jako policista.. Mmm.. 🙂
Oh panebože… Toe nááádhernýýýý!!! Úžasnýý dokonalýý!!!! 🙂 Uf. Upe dojemnýý náádhernýý.. uff.. 🙂 Kwášný 🙂
to je dokonalá povídka ♥
nádhera x))
wow to je kráásné <3
to bylo… úžasný… skvělej nápad ♥♥
Ivetko, to se ti moc povedlo, hezky se mi to četlo. Tom jako policista, dobrý nápad 🙂 Jsem ráda, že Tom Billa tak rychle našel, dneska bych nějaké drama se špatným koncem zvládala poměrně dost těžce 🙂
to bylo naprosto skvělý….x)) doopravdy nádherně popsaný…x)) Tom jako policista..?? taky mě to parkrát napadlo asi taky kůli tomu, že to dělá táta…x)) nevadilo by mi kdyby bylo pokráčko ale i takhle je to bestovní…x))
ou..to je klaaasny:-*
aaawww to je naprosto dokonalý..krásný…fakt moc 🙂
ááách …rozplynula jsem se 😀
Je to dokonalý!Vážně dokonalý!
Ooo! TO je…Ooo….! 😀
týjo, to je nádhernýýý, omg, dokonalý vážně!!! ách, krása
No perfektní!!!! velmi mě ta povídka zaujala…byla nádherně zpracovaná!
Moc krásné ….
Ohh.. moc děkuju za podporu, věřím, že spolupráce s někým z vás by byla taky dost dobrá! 🙂 Moc děkuju, strašně mě to potěšilo 🙂
Woah, nádherný:) Moc se mi to líbilo:) Je to takový jiný a přitom stále krásný:)
To je upa husty, moc hezky =)
ono nebude pokračko? asi v tom nebyli sourozenci že?
krasny 🙂
wow.. tohle se ti fakt moc povedlo 🙂 trochu jiny než ostatni povidky.. takovy.. netypicky 😀 važně super.. 😉
jůůůůů toe hezkýýý 🙂 a vůbec mi nevadí, že tam nejsou sourozenci…je to stejně hezkýýýý 🙂