autor: Áďa
Cesta do Prahy byla sice hodně dlouhá, ale proběhla celkem hladce. Jelikož jsem byl hodně vyčerpaný, skoro celou dobu jsem chtěl prospat, abych nabral alespoň nějakou energii. Nemohl jsem ale zanic usnout, děsil jsem se toho, že mě ve snu bude opět pronásledovat David nebo mrtvola. Pořád jsem se přetáčel z boku na bok a ne a ne zabrat…
„Na, Bille,“ ozval se za mnou nečekaně Tomův hlas. „Tohle ti pomůže.“
Překvapeně jsem se otočil od stěny autobusu a viděl bratra, jak se nade mnou sklání a podává mi sklenici vody a nějaký bílý prášek.
Překvapeně jsem se otočil od stěny autobusu a viděl bratra, jak se nade mnou sklání a podává mi sklenici vody a nějaký bílý prášek.
„Co to je?“
„Prášky na spaní. Myslím, že by se ti mohly občas hodit, tak jsem ti do kabelky hodil celé plato,“ odpověděl, zatímco jsem z jeho dlaně bral malou pilulku. „Jsou poměrně silné a hlavně by se ti nemělo nic zdát.“
„Prášky na spaní. Myslím, že by se ti mohly občas hodit, tak jsem ti do kabelky hodil celé plato,“ odpověděl, zatímco jsem z jeho dlaně bral malou pilulku. „Jsou poměrně silné a hlavně by se ti nemělo nic zdát.“
Vděčně jsem se na Toma usmál. Zapil jsem prášek a vrátil mu prázdnou sklenici.
„Ty jsi zlatíčko,“ šeptl jsem.
Pousmál se. Položil skleničku na zem, sedl si na kraj mé postele a chytil mě za ruku.
„Zůstanu tu s tebou, dokud neusneš.“
Byl jsem mu za to neuvěřitelně vděčný. Nikdy jsem uspávacím práškům moc nevěřil, už po pár vteřinách jsem ale na sobě začal cítit jakousi malátnost. Slabě jsem se stihl na Toma pousmát, než se mi jeho tvář definitivně ztratila v nepropustné, sametově černé tmě…
Když jsem se probudil, byli jsme jen kousek od Prahy. Protáhl jsem se, zívl na celé kolo a seskočil z postele. Po hodně dlouhé době jsem se cítil opravdu odpočatě a plný energie. Hodil jsem na sebe mikinu, na hlavu narazil čepici a sešel dolů za klukama.
„Dobré ráno,“ usmál jsem se na ně, vytrhl Georgovi z rukou láhev coly a napil se, načež jsem mu ji s mohutným odříhnutím vrátil.
Tom se na mě culil, Gustavovi taky cukaly koutky úst a Georg se tvářil zcela zaskočeně.
„No tohle…“ vypadlo z něj. „Ještě pár hodin zpátky jsi byl jako přejetý parním válcem, a teď seš horší jak zhulený sluníčko!“
„Že jo?“ušklíbl jsem sem se. „Počkej ale, to je dobrý přirovnání! Sluníčko je zhulený, vymejšlíme kraviny… To je hustý, poslouchejte! Sluníčko je zhulený, vymejšlíme kraviny… Sluníčko je zhulený, vymejšlíme kraviny…“
Začal jsem si tenhle rým broukat pořád dokola jako ten největší šílenec. Zpočátku se tomu všichni smáli a kroutili nade mnou hlavou, po chvíli je to ale přestalo bavit, tak jsem radši zmlkl a sedl si k oknu.Vykoukl jsem ven a sledoval, jak se k nám blíží silueta Pražského hradu. Už jsem se na koncert opravdu těšil, když si vzpomenu, jak dopadlo naše poslední vystoupení v tomhle městě… Organizace a spolupráce s Interconcerts byla šílená, zrušili nám všechny autogramiády, a i samotný koncert byl divný. Ale letos to bude úplně jinak! Ještě jsem přesně nevěděl jak, ale měl jsem dojem, že tentokrát fanoušky určitě nezklameme.
Když jsme se dostali k recepci hotelu a převzali karty od pokojů, přidal se k nám David. Hrklo ve mně, ale snažil jsem se nedat nic najevo, ačkoliv ve mně byla malá dušička.
„Tak, kluci, dneska máte celý den volno, vřele vám doporučuju relaxovat, ale pokud budete chtít jít do města, tak mi předem napište nebo zavolejte, a dohodneme ochranku, aby se vám nic nestalo. Jinak žádné blbosti, žádné výtržnosti jako minule, jasný?“ dodal a přísně se podíval na Georga.
„Proč přitom koukáš zrovna na mě? Jako… já a výtržnosti?“ zeptal se překvapeně Georg a zatvářil se jako to největší neviňátko. „Nikdy!“
„Hele,“ nasadil David kázavý tón. „Já si na rozdíl od tebe pamatuju, jak jsi tady posledně ze vzteku poslal, zřejmě pod vlivem alkoholu, recepční do oněch končin a úmyslně jsi polil místní koberce červeným vínem!“
Gustav a Tom vybuchli smíchy, a i já jsem se lehce pousmál, zatímco Geo zrudl jako rajče a zatvářil se zahanbeně.
„Ok, šéfe,“ vysmekl Davidovi ironickou poklonu. „Tak já teda radši mizím na pokoj…“
Vydal se chodbou, a Tom s Gustavem ho následovali. Chtěl jsem taky vyrazit, ale v tu chvíli mi na rameno dopadla Davidova ruka.
Vydal se chodbou, a Tom s Gustavem ho následovali. Chtěl jsem taky vyrazit, ale v tu chvíli mi na rameno dopadla Davidova ruka.
„Ty si jen hodíš věci na pokoj a přijdeš za mnou, jasný?“ zašeptal mi do ucha.
Polkl jsem a nejistě se na něj podíval.
„Ale…“
Jeho prsty zesílily stisk a do jeho hlasu se vkradl výhrůžný tón.
Jeho prsty zesílily stisk a do jeho hlasu se vkradl výhrůžný tón.
„Žádné ale,“ zasyčel. „Koukej dělat, co ti říkám! Jasný?! Nebo snad mám před Tomem vytáhnout svůj mobil a pustit mu jedno zajímavé video?“
„N – ne!“ vyjekl jsem. „Tak jo… tak… tak já jsem za pět minut u… u tebe.“
„No výborně, tak se mi líbíš, hodný Billíšek,“ usmál se na mě a pustil mě.
„N – ne!“ vyjekl jsem. „Tak jo… tak… tak já jsem za pět minut u… u tebe.“
„No výborně, tak se mi líbíš, hodný Billíšek,“ usmál se na mě a pustil mě.
Rychle jsem odešel do svého pokoje. Položil jsem kabelku na postel a přistoupil k oknu. Chvíli jsem hleděl do prázdna, nevnímajíc starobylé kouzlo stověžaté matky měst. Viděl jsem, jak se v dálce třpytí Vltava, a jak vítr shazuje ze stromů poslední listí, bylo vůči vzduchu tak bezmocné, jako já vůči našemu manažerovi. Kdy ho to přestane bavit? Zhluboka jsem vzdychl, otočil se od té podzimní krásy, opustil jsem pokoj a vydal se prázdnou hotelovou chodbou k Davidově pokoji. Váhavě jsem vztáhl ruku a téměř neslyšně zaklepal na dveře.
„No to ti to trvalo,“ uvítal mě poté, co otevřel. „Dovnitř!“
Poslušně jsem vešel do jeho pokoje a postřehl, jak za mnou zavřel. Poté se ke mně začal blížit. Lačně si mě přitom prohlížel, jako když hladový sup zkoumá čerstvou zdechlinu, jako když feťák získá svou drogu na dosah.
Když už byl dostatečně blízko, chytil mě rukama kolem pasu a přitáhl mě k sobě. Projel mnou odpor a touha vzdorovat, ale radši jsem nic nedělal, věděl jsem, že by mě zase přemohl.
„Jsi tak sladký,“ zašeptal.
Ještě chvíli koukal do mých nervózních očí, načež vtiskl své rty na moje. Škubl jsem sebou, protože se dotýkal i mých zranění, jelikož jsem ale o další krvavé díry zájem neměl, povolil jsem stisk a podřízeně jsem rty pootevřel, aby jeho jazyk mohl projet do mých úst. Byl úplně stejný jako včera, v jeho gestech opět nebyl žádný náznak něhy či laskavosti, jeho pohyby vyjadřovaly zejména sílu a dominanci.
Nešťastně jsem vzdychl, když mě strhl na postel a začal mi chtivě rozepínat kalhoty.
„Neee,“ zaprosil jsem polohlasem. „Prosím, ne…“
Na tvář mě štípla facka.
„Drž hubu, ty sráči,“ zavrčel. „Budeš dělat to, co ti řeknu, a zdržíš se veškerých komentářů, jasný?“
Se slzami v očích jsem němě přikývl. Poté mě přes místo, do něhož mě udeřil, jemně pohladil.
Se slzami v očích jsem němě přikývl. Poté mě přes místo, do něhož mě udeřil, jemně pohladil.
„Víš, ty jsi úplně úžasný kluk, Bille,“ zamumlal. „Jen tě občas musí někdo pořádně zpacifikovat.“
Jeho ruce sjely z mé tváře a začaly přejíždět po mém penisu, a posléze i po zadku. Pevně jsem zavřel oči. Kdyby byl alespoň z poloviny tak citlivý a jemný jako Tom, když už nic jiného! On měl ale zřejmě pocit, že když mi nebude působit bolest, tak to asi nebude ono či co… Bezmocně jsem ležel a nechával ho, aby si s mým tělem dělal, co ho zrovna napadne. Po chvíli si nade mě klekl a vytáhl mě do polosedu.
„Tak, a dneska uděláme malou změnu,“ zazubil se na mě. „Dneska mi ho vykouříš.“
Zbledl jsem.
„Co – cože?“
„Ano,“ usmál se na mě. „Něco se ti snad na té představě nelíbí? Hodláš snad zase protestovat?“
Vyzývavě se mi zadíval do očí a výmluvně si prokřupl klouby. Rozechvěle jsem pohlédl na jeho pěsti.
„Ano,“ usmál se na mě. „Něco se ti snad na té představě nelíbí? Hodláš snad zase protestovat?“
Vyzývavě se mi zadíval do očí a výmluvně si prokřupl klouby. Rozechvěle jsem pohlédl na jeho pěsti.
„N – ne,“ vykoktal jsem.
„Tak to je dobře,“ pohladil mě, načež se zničehonic opřel rukama o moje vlasy, prudce zatlačil mou hlavu do svého rozkroku, a než jsem se na cokoliv zmohl, surově mi vecpal svůj penis do úst.
„A dělej!“ sykl výhružně.
Jeho ruce stále působily na mou hlavu drtivým tlakem, teď mě navíc pěstmi sevřel vlasy a sem tam za ně prudce škubl. Myslel jsem, že se asi pozvracím, nemohl jsem však jinak. Bázlivě jsem mu ho začal sát.
„Výborně, Billí,“ vydechl a slastně přivíral oči. „To je ono…“
Nucený strachem z jeho síly, přejížděl jsem jeho přirození jazykem a zintenzivnil sání. Zatím se to dalo přežít. Po chvíli ale začal přirážet, nejdříve jenom zlehka, poté však čím dál víc zrychloval. Cítil jsem ho skoro až v žaludku, a pomalu se mi přestávalo dostávat dechu. Začínal jsem se dusit.
„Ummmmgh,“ pokusil jsem se vydat aspoň nějaký zvuk, jeho naběhlá chlouba však byla horší než roubík.
Začal jsem se zmítat, neboť se mě začínala zmocňovat panika a strach z nedostatku kyslíku. Rukama jsem ho od sebe odstrkoval, ale nedokázal jsem to! Sevřel mi hlavu ještě pevněji, tak, že jsem nevěděl, jestli dřív omdlím drtivým tlakem, nebo díky dušení…
„Aaaaaaaaaaaaaaach!“ zavyl úlevou, když se do mých úst udělal a konečně ze mě vystoupil.
Vyčerpaně jsem padl na postel. Celý jsem se třásl a přerývaně dýchal. Pootevřel jsem rty, abych se mohl nadechnout. Vnímal jsem, jak mi z úst vytéká jeho sperma…
„Tak to ne, chlapečku!“
Pevně mě uchopil za bradu a násilím mi zavřel pusu.
„Polykej! Ale dělej!“ nařídil mi.
Z té představy se mi dělalo poněkud mdlo, ale hlavně jsem chtěl zase srovnat svůj dech, a k tomu potřebuju i dýchat pusou! Snažil jsem se mu to nějak naznačit, on ale stále pevně tiskl mé rty k sobě.
„No tak?!?“
S vypětím všech svých chabých sil jsem všechno spolkl, a poté konečně pustil mé rty a já mohl vděčně zalapat po dechu.
„Šikulka můj malej,“ pochválil mě, přičemž si na mě lehl a hladil mě po celém těle. „Vidíš, jak ti to šlo.“
Stále jsem se chvěl jako osika, když do mě znovu vstoupil, tentokrát v jiném místě. Prohnul jsem se jako luk, pevně semkl oční víčka a sykl jsem. Opět mě chytil za ramena a strhl pod sebe.
„Hele já tě va… varuju,“ dýchal prudce v rytmu svých rychlých přírazů. „Ještě… ještě jednou mi tak… takhle zkusíš u… utéct, a uvi… uvidíš!“
Mlčky jsem přikývl na srozuměnou a bez jakéhokoliv dalšího obranného projevu, kromě tlumených nářků, jsem odevzdaně ležel, nechávajíc ho, aby se vydováděl, a jen jsem se v duchu modlil, aby už přestal… aby už mě nechal být…
„Auuu!“ zasténal jsem, když udělal jeden obzvláště bolestivý příraz.
„Auuu!“ zasténal jsem, když udělal jeden obzvláště bolestivý příraz.
„Hubu drž, sakra!“ udeřil mě do hlavy. „To máš za to, jak jsi mě nechával tak dlouho čekat!“
„Ale já…“
Nedokončil jsem. Jen se mě zmocnila hluboká tma, když jsem pod drtivým úderem jeho pěsti ztratil vědomí…
„Ale já…“
Nedokončil jsem. Jen se mě zmocnila hluboká tma, když jsem pod drtivým úderem jeho pěsti ztratil vědomí…
Cítil jsem na čele cosi studeného. Něco jsem polohlasně zamumlal a pomaličku otevřel oči. Všechno kolem mě bylo jaksi rozmazané, tvary ale postupně začínaly nabírat ostřejší obrysy. Nade mnou se skláněl David. S úlevou jsem zjistil, že už je oblečený.
„Seš v pohodě?“ zeptal se, přičemž mi přejížděl čelo studeným hadříkem.
„Já… já nevím…“ hlesl jsem sotva slyšitelně.
Byl jsem tak rozlámaný… Měl jsem pocit, že se mi hlava rozskočí snad na tisíc kousků, jak mi třeštila.
„Hlava…“ zasténal jsem, přičemž se mi oči lehce protočily v sloup.
„Musíš si odpočinout a vyspat se,“ usoudil David. „Ať máš sílu na zítřejší autogramiádu a koncert. Pojď, odvedu tě na pokoj.“
Cítil jsem, jak mě podebral a postavil na nohy, byl jsem ale natolik malátný, že jsem se na nich sotva držel. David to postřehl a přehodil si mou ruku přes své rameno. Vyvlekl mě z pokoje. Ani netuším, jak jsme se dostali přes chodbu až do toho mého. Vnímal jsem jen, jak mě položil do postele a jak mě přikrývá až po bradu peřinou.
„Spi sladce,“ zašeptal a vtiskl mi na rty polibek. „Po dnešku si to zasloužíš…“
Naposledy prohrábl rukou mé vlasy a odešel.
Naposledy prohrábl rukou mé vlasy a odešel.
autor: Áďa
betaread: Janule
to je pěkně hnusný chci aby už ho david nechal na pokoji.je mi ho líto prosím
tak to je neco… boze… david.. je teda pekne ostrej.. moc hezká povídka
To je takovej hajzl!!! Ale to zhulený sluníčko mě dostalo XD
Bléééé… je mi blbě z představi BillxDavid… ale povídka je to krásná.. zhulený sluníčko xDD já měla dost
no ten David je ale hajzl! panebože…co bude příště?
To je fakt takovej kokot, že to svět neviděl :-/
PRoc? Proc mu to dela? KURVA PROC?!
no to si dělá prdel, bože můj, chudák bill, to snad neni možný, chudááček!!!!!ale je to krásný!
nechutné o_O
"Zhulený sluníčko" – to jsem ještě neslyšela :)))
Tommy, kde se flákáš, když tě Bill nejvíc potřebuje? Opravdu Davida nesnáším a tady si body tedy nepřipíše.
A co bude potom, až Bill Davida přestane bavit? Co pak udělá s nahrávkou? Předá policii? Tohle nic neřeší, to, že Bill se nechává zneužívat… Navíc si myslím, že takové břemeno nemůže Bill zvládnout – vražda, opakované znásilňování. Takhle nejde žít! Bille, svěř se Tommymu, budete na ty problémy dva a Tommy tě miluje, on tě v maléru a v bolesti nenechá…
To je zase neskutečné drama, ale krásné!♥♥♥
BTW: psala jsi, Ádi, o dokumentu z turné Zimmer 483. Miluju ten moment, kdy Tommy hraje na španělku v hotelovém pokoji(tuším)- Monsoon – a Bill zpívá…jen tak, to je nádherné.♥♥♥
[10]: tak tenhle moment taky miluju 🙂 celkově se jim ten dokument moc povedl.