Momenty 9.

autor: Dania

Zíral na nadpis dalších pár nekonečných minut. V mysli mu běžel nespočet scénářů, od těch nejoptimističtějších až po ty nejpříšernější. Jedno mu bylo ale naprosto jasné, znamenalo to komplikace. Zrovna teď, když se jeho vztah s Anisem vyvíjel jakž takž podle jeho představ. Nepomáhal mu ani Davidův upřený, vyčítavý pohled.

„Tak můžeš mi říct, co to všechno znamená?“ zeptal se manager svého svěřence.

Bill se posadil na pohovku s hlavou v dlaních.

„Je to skutečná fotka nebo další montáž?“

„Skutečná,“ zašeptal Bill.

„A kdo je ten druhý?“ další otázka, která měla na chlapce podobný účinek jako šlehnutí bičem.

„Já… nevím, jestli ti to můžu říct.“ Hlasitě polknul a konečně sebral dost odvahy podívat se managerovi do tváře.

„Bille, nehraj si se mnou. Musím to vědět, abych mohl podniknout náležitá opatření. Musíme na to nějak reagovat!“

„Já vím, ale musím si s ním nejdříve promluvit.“ Bill si povzdechnul. „A nešlo by to zahrát do outu? Říct, že je to montáž? Kdo mi dokáže, že to není pravda? Takových „skutečných“ fotek už tu bylo. Hmmm, co myslíš?“ Bill upřel na Davida pohled plný naděje. Nedovedl si představit, že by se jeho soukromý život měl propírat v médiích více než doposud.

Místností se ozvalo vyzvánění příchozího hovoru. Bill sáhl po telefonu, při pohledu na volajícího se mu sevřel žaludek. Nepochyboval, o co se jedná. Přijal hovor a s omluvným úsměvem odešel do koupelny.

„Bille.“

„Ahoj, Anisi,“ promluvil se sevřeným hrdlem.

„Už to víš?“

„Jo, už je tu David a mámí ze mě rozumy.“ Na chvíli se hlas na druhé straně linky odmlčel.

„Neboj, o tobě jsem neřekl ani slovo,“ pokračoval Bill.

„No… díky. Víš, co by to znamenalo pro moji kariéru…“

„Aha, tvoje kariéra. A co ta moje? Takže pěkně v tajnosti, podržet ti, na to jsem dobrej, že?“

Začínal být rozčilený. Cítil se ukřivděný, zklamaný.

„Tak jsem to nemyslel, sakra! Jen jsem chtěl vědět, jestli už jsi se to dozvěděl, nic víc!“ Opět se na pár chvil rozhostilo ticho.

„Může tě to nějak ohrozit?“ zeptal se Bushido.

„Nevím, napadlo mě tvrdit, že je to montáž. Ale bude to slovo proti slovu.“

„Aha. Jsi v pohodě?“

„Anisi?“

„Hmm?“

„Můžeš sem přijít, prosím?“ zašeptal Bill. Z nějakého, jemu neznámého, důvodu cítil v očích slzy. Věděl, že právě tahle situace je jedna z těch, při kterých jej potřebuje mít vedle sebe. Cítit jeho podporu, jeho blízkost.

Na chvíli bylo opět ticho. Když vyslovoval svoji prosbu, nedoufal, že by ji Anis vyslyšel. A čím delší bylo ticho na druhé straně, tím smutnější a zklamanější byl.

„Dobře, za chvíli jsem tam.“ Po těchto slovech se v telefonu ozýval už jen oznamovací tón. Bill roztřeseně držel přístroj v dlani a nepřítomně zíral na display. Slyšel dobře? Opravdu přijede?

Vyšel z koupelny připraven zbavit se Davida.

„Dave? Potřeboval bych, abys odešel. Za chvíli přijde… ehm, můj přítel – jestli ho tak můžu nazvat. Musíme si promluvit. Takže bych ti byl neskonale vděčný, kdybys po zbytek dopoledne zapomněl, kde jsem ubytovaný. Potom se ti ozvu a probereme to, dobře?“

„Dobře, já jen doufám, že víš, co děláš.“ Po těch slovech se zvedl a odešel.

****

Po dvaceti minutách nervózního přecházení po místnosti, se konečně ozvalo klepání na dveře. Bill šel s bušícím srdcem otevřít. Nevěděl, jakou reakci má čekat.

„Pojď dál,“ dostal Bill skrz sevřené hrdlo.

Anis se sklopenou hlavou vešel do místnosti. Počkal, až Bill za sebou zavře dveře. Díval se na černovlasého chlapce, nenalíčeného, neučesaného, s vlasy staženými do ohonu. Připadal mu tolik zranitelný! Tak křehký jako panenka. Avšak ani to mu nezabránilo v tom, udělat to, proč sem přišel. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale byl vyděšený. Celá ta záležitost jej vyděsila k smrti. Uvědomil si, co všechno by se mohlo stát, kdyby se to skutečně provalilo. Kdyby skutečně veřejnost měla důkazy, že spolu spí. Nebyl na to připravený, prostě nebyl. A proto celou cestu sem do hotelu přemýšlel. A došel k jedinému závěru. Už takhle dál nemohl a ani nechtěl pokračovat.

„Jen jsem ti chtěl říct, že už nemám zájem.“ Viděl, jak se po jeho slovech Bill nahrbil.

„Měj se, ahoj.“ Prošel kolem něj a tiše za sebou zavřel. Rázným krokem došel k výtahu a čekal. Pozoroval špičky svých bot a neustále před sebou viděl Billův výraz, jeho postoj, nahrbená ramena, zavřené oči. Slzy.

„Nenávidím tě!“ podíval se na původce těch slov. Bill stál na chodbě, v očích vztek smíchaný s bolestí. Tváře mokré od slz. Propalovali se pohledem. Bushido jen sklopil hlavu a nastoupil no výtahu. Cítil divný pocit v krku, v hrudi. Věděl, co to znamená, bohužel jeho strach byl silnější.

****

O 4 měsíce dříve…

Těch osm dní bylo naprosté peklo. Nedokázal se na nic soustředit. Jeho myšlenky se neustále točily kolem Anise a jeho slov. Jeho odmítnutí. Bolelo to. Šíleně moc. Nedokázal se přes to přenést. Byla to rána pod pás, naprosto nečekaná.

Ani Tomova reakce jej nepřekvapila. Musel jej uklidňovat, aby neprovedl nějakou hloupost. Nechtěl se tím už zabývat. Už to stejně nemělo smysl. Litoval se. Litoval, že neměli šanci se více sblížit. Vzdal to. Začínal si myslet, že jeho neschopnost navázat milostný vztah, je cenou za jejich úspěch. Nikdo na světě nemá všechno. On má peníze, slávu, rodinu, milujícího bratra, žije svůj sen. Jen té lásky se nedostává. A asi to tak má být. Jeho život by potom byl naprosto dokonalý. A dokonalost neexistuje. To už během svého života stačil poznat. Nic a nikdo není dokonalý. Nikdy.

Právě seděl opřený o čelo postele, v uších sluchátka a listoval módním časopisem. Za chvíli museli odejít na televizní live interview. Věděli, jaké otázky jsou pro ně připraveny, avšak nějakou záludnou a nečekanou pro ně má moderátor vždycky připravenou. A tušil, čeho se bude týkat ta dnešní. A už proto se na dnešní rozhovor naprosto netěšil. Neměl ráno chuť ani vstát z postele.

Včera s Tomem dlouho do noci rozebírali jeho pocity z celé té záležitosti. Tom ho přesvědčoval, že Bushido pro něj stejně nebyl ten pravý. Že na něj čeká někdo lepší, někdo hodnější a milejší. Někdo, kdo si jej zaslouží. Jenže Bill věděl, co jej na Anisovi přitahuje, co na něm miluje, proč toužil být jen s ním. To tajemství si však nechal pro sebe.

Zavřel časopis a odhodil jej na druhou stranu postele. Vstal, protáhl se a zkontroloval svůj vzhled. Všechno bylo jako obvykle, perfektní. Klepnutí na dveře jej upozornilo, že je na čase odejít. Vzal si svoji tašku a tiše opustil místnost.

****

Seděl v křesle a zíral na obrazovku. Nedokázal se přinutit se nedívat. Když se objevil na obrazovce, napřímil se. Zesílil zvuk a hltal pohledem každý jeho pohyb. Byl… nádherný. Ano, ve své mysli se nestyděl použít toto slovo pro vyjádření pocitu, který cítil při pohledu na něj. Bill se usmíval, avšak Anis věděl, že je to jen fasáda. A za tu nutnost přetvářky mohl on. Každý den se přesvědčoval o tom, že žádné jiné řešení neexistovalo. Že je mu tahle nejlépe. Jenže to nezabíralo. Pokaždé vymyslel nějaký další argument, který čím dál chaběji ospravedlňoval jeho chování. Jenže ani jednu z těchto myšlenek by nikomu nepřiznal.

Jeho pohled se vrátil zpět k obrazovce. Moderátor právě vznesl další, podle vysílacího času poslední, dotaz.

„Bille, jistě se k tobě donesly obrázky, které před více než týdnem obletěly snad všechny bulvární plátky. Mohl by ses k této záležitosti nějak vyjádřit?“

„No, jak už jsem jednou řekl, je to další z řady montáží, kterých bylo na toto téma vytvořeno již nespočet. Nevím, proč bych se k tomu měl nějak blíže vyjadřovat.“

„Jenže autor fotografie, a ne jen on, tvrdí, že falsifikace je vyloučena. Fotografie byla podrobena i expertíze na posouzení pravosti.“

„A co po mně vlastně chcete slyšet? Že jsem gay? Nebo že mám milence? OK, jsem gay a mám milence. Máte ještě nějaký další dotaz, ke kterému potřebujete moje vyjádření? Co třeba ta pomluva, že jsem vlastně holka. Jo, jsem holka! A nebo že umírám na podvýživu? Jistě, jak jinak, umírám na podvýživu.“ Bill se odmlčel, lehce narůžovělý v obličeji se nadechl a pokračoval: „Pokud chcete věřit všemu, co se o nás povídá, tak si věřte. Na co je potom moje vyjádření, když jej neustále někdo zpochybňuje? Víte, jsem člověk jako každý jiný a o některých věcech je mi nepříjemné diskutovat stále dokola. A tyhle záležitosti jsou jedny z nich. Už snad tisíckrát jsem odpovídal na dotazy týkající se mé sexuality. A tisíckrát jsem tvrdil, že gay nejsem. A i když se mě zeptáte po tisící první, tak vám odpovím stejně. Já nejsem gay. Nemám milence. Nejsem holka a rozhodně neumírám na podvýživu.“ Po těchto slovech se odmlčel. Moderátor rychle ukončil show a na obrazovce běžely už jen závěrečné titulky.

Bushido seděl jako opařený. Aby pravdu řekl, ze začátku si myslel, že to Bill opravdu přizná. Aniž by si to uvědomil, vyťukal Billovo číslo a přiložil telefon k uchu. Po pátém zazvonění to konečně zvedl.

„Co je? Chceš se mi zase posmívat? Nebo mi ublížit? Já už to nesnesu, Anisi!“

„Ne, nechci ti ublížit. Já… jen… díval jsem se na tu show. Já… asi jsem se unáhlil. Chybíš mi, maličký. Možná… když budeš chtít, můžeme se někdy sejít… promluvit si.“ Aniž by se rozloučil, ukončil hovor. Nechal ruku s přístrojem klesnout do klína a volnou dlaní si přejel přes obličej. Co to zase provedl?

autor: Dania

betaread: Janule