autor: Bajik
„Úsměv trvá chvilku, ale někdy se na něj vzpomíná celý život.“ Neznámý autor
Tom Billa spatřil teprve, když byl pár kroků od něj. Jeho černé vlasy se na slunci leskly, jako by si je posypal diamanty, tisíci diamantů. Jeho kůže byla snad ještě bělejší než sníh, ve tvářích však chytal trošičku růžový nádech. Podle jeho rychle se zvedajícího hrudníku usoudil, že určitě pospíchal.
Kvůli němu…?
Bill si docela oddechl, když konečně našel ten patřičný stánek, u kterého se měli sejít. A srdce mu poskočilo, když tam uviděl Toma. Bál se, že kvůli jeho pětiminutovému zpoždění odešel. Anebo že se tam vůbec neukáže. Ale on tam seděl a díval se přímo na něj. I když mu přes jeho kšilt neviděl do očí, věděl, že se dívají přímo na něj. Tomovy rty se zkroutily do úsměvu a Bill mu úsměv jen nesměle oplatil.
Tom se zvedl a šel k němu… asi tři kroky. Bill na něj působil ještě křehčím dojmem než ráno, než v noci. Než když ho uviděl poprvé. Měl chuť ho na místě zlíbat k smrti.
„Ahoj,“ pozdravil ho Bill stejně nesměle, jako se předtím usmál. Tom šel do kolen – Billův úsměv se nedal s ničím srovnat! Spíš s úsměvem někoho jiného…
„Ahoj,“ odvětil mu Tom a přemýšlel, jestli ho obejmout nebo ne.
O tom samém přemýšlel Bill. Měl chuť ho obejmout, i když nevěděl, jestli by všechno nezkazil. V tomhle vážně ještě neměl praxi.
Tom k němu však přistoupil a objal Billovo třesoucí se tělíčko. Cítil na svém krku jeho zrychlený dech. Zašeptal mu do ouška: „Políbil bych tě, ale je tu spousta lidí… co mě zná.“ Hlavně holky, se kterejma jsem se vyspal, domyslel si Tom. Většina z nich byla totiž pěkně nakrklá a byly by schopné o něm šířit takové klepy, až by se divili všichni svatí. A nejen ti!
Bill byl docela v šoku z toho, co mu řekl.
„A kdyby tu ta spousta lidí nebyla?“ zeptal se ho takticky, aniž by přemýšlel. Spíš jen řekl svou myšlenku nahlas. Byl zvědavý, co mu bráška odpoví. Přece by mu tu pusu dal i tak, kdyby mu na něm aspoň trošičku záleželo!
Tom byl jeho otázkou překvapený. Za Boha nevěděl, co říct. Jedno mu však bylo jasné – Bill tu pusu prostě chce. A ten styl, kterým si o ni řekl, byl nanejvýš roztomilý. Podíval se Billovi do očí a pronesl s lišáckým úsměvem na tváři: „Mám nápad.“
Pustil Billa z objetí a ukázal nahoru. Následovalo vyvalení očí jeho mladšího bratra. „Pojď,“ řekl Tom, chytl ho za ruku a táhl ho za sebou jako kačenku na provázku.
Společně se proplétali mezi lidmi různého věku až k eskalátorům. Tam se už proplétat nemohli, protože by to ani nešlo díky počtu lidí, stojících před nimi. Vyjeli do prvního patra a přeběhli skoro půlku obchoďáku, dokud Tom nezabočil doprava a prudce neotevřel dveře. Ocitli se na chodbě se schodištěm, které vedlo do druhého patra, jež bylo dočasně uzavřeno. Vyběhli schody a Tom pomalu otevřel těžké dveře. Oba se ocitli ve zcela opuštěném patře.
Tom přešel zhruba na místo, kde dvě patra pod nimi stál stánek se zmrzlinou, u kterého se měli sejít. Olízl si rty a posunkem prstu mu naznačil, aby šel za ním.
Bill našlapoval lehce jako baletka, pomalu jako šneček. Pohled měl upřený do země, koutky jeho rtů se zvlnily do nepatrného úsměvu. Když byl od Toma asi 10 kroků, zvedl hlavu a podíval se do jeho čokoládových očí.
Tom k němu přistoupil a řekl: „Ahoj.“
„Ahoj.“
„Ani noha kromě nás.“
„Všiml jsem si.“ Vztáhl k Billovi ruku, ten ji chytl a Tom si svého bratra přitáhl k sobě. Něžně ho objal a Bill šeptl: „Kolik je tu lidí, co tě zná?“
„Jen jeden,“ odpověděl Tom a podíval se Billovi do tváře.
Bill se opřel čelem o jeho a jemně mu sundal kšiltovku. Nebál se dát své city najevo. Teď už byl šťastný. Jeho duše byla kompletní. Už mu nic nechybělo.
Tom dal pár pramínků Billových vlasů, co mu sklouzly do tváře, za ucho a pohladil ho po tváři. Nechápal, co se s ním děje.
„Je to šílený, Billí.“
„Ale úžasně šílený.“ Tom se krátce zasmál a konečně svého bratra políbil.
Bill měl pocit, že se s ním točí celý svět. Stál v pustém patře obchoďáku, pod sebou stovky, tisíce lidí. Ale u sebe měl tu nejdůležitější osobu ze všech.
Líbali se dlouho. Ani jeden neměli v plánu s tím skončit. Lehké doteky rtů se postupně měnily v nebezpečnou hru jejich jazyků. Jak jinak…
„Hej, co tam vy dva děláte?!“ zakřičel chlápek v černým, když viděl vášnivě líbající se dvojici.
Tom se okamžitě od Billa odtrhl a podíval se za sebe. Bill nenápadně nakoukl. Tom se na Billa podíval a kývl hlavou směrem ke schodům.
Bill zakýval na souhlas a chytl Tomovu packu. Bill začal pomalu couvat k rozbitým eskalátorům.
„Jak jste se sem dostali?!“ zakřičel chlap a rozeběhl se proti nim jako zuřivý pes.
Dvojčata strouhla ostrou zatáčku a utíkala do prvního patra. Všichni se po nich dívali. Chlápek, co za nima utíkal, si mohl plíce vyřvat, jak moc křičel: „STŮJTE!“ Dole přetrhli žlutou pásku s nápisem Nevstupovat!, a zmizeli mu v davu lidí. Nakonec oba vběhli do slepé uličky a začali se smát.
„Asi bychom si měli změnit identitu, co ty na to?“ navrhl Tom.
„Jak to chceš udělat?“
„Je tu spousta obchodů, pokud sis nevšiml.“
„Fakt? Neměl jsem šanci se tu porozhlídnout, když jsem měl tvůj jazyk v krku,“ připustil Bill.
„Neříkej, že ti to vadilo.“ Bill se zadíval do země a potom řekl: „Vadilo mi to… když jsi přestal,“ a podíval se na Toma skrz řasy. Nevinně se usmál a připojil se svými ústy k Tomovým rtům. Věnoval mu lehký, jemný polibek.
Tom si však zase myslel trošku víc. Jeho rty opět začaly být hladové, toužil po něčem víc než jen po něžných polibcích. Pronikl svým jazykem hluboko do Billových úst.
Bill ho od sebe jemně odstrčil.
„Už tu nejsme sami. Je tu přece spousta lidí, co tě zná, zapomněls snad?“ upozornil ho.
„Já? To tys mě začal líbat!“
„Psst,“ šeptl Bill a položil mu prst na rty, „nijak ses ale nezdráhal.“ Vymanil se z jeho objetí a chtěl se vrátit do toho chumlu lidí.
„Kam jdeš?“ zeptal se Tom. Nechtěl, aby Bill odešel. Nechtěl tam zůstat sám. A ani nechtěl jít zpátky domů. Ne tak brzo. Bráška se na něj otočil a roztomile pronesl: „Jeden chytrák řekl, že tu je spousta obchodů…“ Tom se usmál a udělal pár dlouhých kroků ke svému dvojčeti.
Společně bok po boku, ruku v ruce, procházeli obchod za obchodem. Tomovi to vlastně začalo být vskutku jedno, jak bude vypadat. Vždyť Bill měl tak jemnou tvářičku, že bylo stěží poznat, jestli to je děvče nebo ne. I když mu něco chybělo… a zároveň přebývalo…
Nakonec zakotvili v obchodě s oblečením Tomova typu. Tam se Billovi nějak zvlášť nelíbilo, ale nedal to na sobě znát. Teda aspoň se o to snažil. Musel to přece vydržet kvůli Tomovi, ať chtěl nebo nechtěl.
Když se Tom konečně rozhoupal a vybral si nějaký trička na zkoušku, nechal schválně závěs trošku poodtažený. Tušil, že Bill bude nenápadně nakukovat a pak dělat že nic. Chvilkama mu přišlo, jako by svého bratra znal odmalička. Jako by spolu vyrůstali, prožili dětství, společně procházeli pubertou. Jenže o něm vlastně nevěděl nic.
Vlastně kdo by odolal nenakouknout za závěs na Tomovo tělo, hm? přemýšlel Bill a neváhal. Ani nedělal nenápadného. Stál tam opřený a sledoval, jak si Tom sundává tričko. Sledoval jeho vypracované bříško v zrcadle. Tak moc se ho chtěl dotknout. Ještě víc než v noci, kdy se ho mohl dotýkat dosyta. A taky že se dotýkal. A nechtěl nikdy přestat.
Tom ho v zrcadle viděl. Viděl jeho zasněný pohled, který směřoval jen na něj. Možná ani nechtěl, aby to skončilo takhle. Aby se do něj vlastní bratr zamiloval. Přímo mu to sálalo z očí; tenhle pohled Tom znal naprosto dokonale. Viděl jich už tucty… Ale ten Billův byl prostě… awww. Číslo jedna. Vyhrál to na plný čáře. Otočil se na zvědavou osůbku za svými zády.
Bill zrudl a zalezl za závěs. Oh, neměl ho přece vidět! Nejraději by se stal neviditelným. Kdyby ho přece nikdo neviděl, mohl by ho očumovat dlouhatánsky dlouho.
Tom si na sebe natáhl jedno tričko o velikosti dětské peřiny a vylezl z kabinky. Sjel Billa od hlavy až k patě a rozesmál se. Pohled na stydícího se Billa byl vážně směšný. Dvojče se na něj podívalo a jen kuňklo: „Dobrý tričko.“ Tom přestal. Zvedl Billovi lehce bradu, aby mu viděl do očí a zeptal se: „Pročpak se červenáš? Viděl jsi snad něco mládeži a dětem nepřístupného?“ Bill zakroutil hlavou.
„Ty nejsi mládeži nepřístupný…“
autor: Bajik
betaread: Janule
jupííííí Andílek se dočkal xDD no nic, nevšímat si mě… mám radost 🙂
ten Tom je ale kretén… se za brášku stydí bo co? chjo 🙁
kabinka? supeeer… představivost pracuje xDD
moooc pěkné 🙂 ♥ ♥
moc krásná povídka!!! perfektní!!! honem díle…..Andílku, copak se ti vybavilo? xD
krasnéé..ryyChlo dal xD
dááál
bože, to bylo dokonalý♥♥♥♥
jak se Bill červenal, jůůů:-)
tuhle povídku prostě miluju♥
Andílek ma tusim rad kabinky:DDD inak super poviedka:DD
tahle povídka je prostě úžasná…x))moc hezky napsaný a popsaný…x)) rychle dál, těšim se na pokráčko, pže sem hrozně zvědavá..x))
bože to je tak dokonalá povídka….
miluju ji
Kabinka. No, každopádně je to inspirativní xD Krásný…