Jak ti můžu pomoci 5. (konec)

autor: Backy

Simone, šla pomalu do schodů a Bill s Tomem jí poslušně následovali.
„Mami, můžu se zeptat, kam se budu stěhovat?“ zeptal se Tom a nenápadně mu vhrkly slzy do očí. Podíval se zaraženě na mámu, nakukujíc do Billova pokoje.
„Vidíš tu skříň?“ zeptala se a ukázala na malou prázdnou skříňku v Billově pokoji.
„Tak tam za chvilku uvidím všechny tvé věci!“ pravila přísně a Tomovi se začaly dělat mžitky před očima.
„Nemůžu spát u Billa v pokoji! Má tu malou postel a hroznou zimu,“ pravil Tom a zaklepal si na čelo.
„Nemyslela jsem, že budeš spát u Billa v pokoji. Ty budeš spát S Billem v pokoji!“ křikla a dala velký důraz na slovo s Billem.
„Navíc, jste bratři a jedna postel vám naprosto stačí.“ Řekla nakonec a otočila se zády. Tom se již radši nehodlal odmítat a mít nějaké námitky. Vešel do svého pokoje a stoupl si před svou skříň. Rozhodoval, co si má vzít s sebou.
„Tome, nezapomeň, že tam budeš nejméně měsíc! A do svého pokoje nevkročíš! I kdybych ho měla zamknout a pojistit kódem jako trezor!“ ozval se zezdola Simonin hlas. Tom se raději nerozhodoval. Všechny věci si narval do Billovy skříňky.

„Kam se hodláš s tou peřinou jít? Na vandr?“ zeptala se Simone a vytrhla Tomovi jeho peřinu z rukou.
„Tak když budu spát na zemi? Víš jakou tam má Bill zimu?“ pravil rozhodně Tom a vytrhl mámě deku zpátky.
„S tím se budeš muset smířit! Buď na holé zemi v zimě, nebo v teplíčku s Billem v posteli.“ Vykřikla Simone a ukázala mu ukazováčkem na Billův pokoj.
„Jak ti můžu pomoci?“ zeptal se Bill se slzami v očích.
„Radši mě nech na pokoji!“ vykřikl Tom a nafoukl tváře. Sedl si na židli a naštvaně opíral lokty o stůl.

A za chvilku to je tady. Už vidím, co všechno mi zas bude vyčítat. Řekl si Bill a posmutněl. Vešel do pokoje a oblékl si pyžamo. Zalehl do postele a vyčkával na to, až se Tom vysprchuje a přijde k němu do pokoje s plnou pusou nadávek. Tom vešel do pokoje a lehl si na studenou zem.
„Dobrou noc, miláčkové!“ křikla zezdola šťastná Simone a také si šla lehnout. Bill se pořádně nadechl a hned zase vydechl.
„Hele, pokud ti to vadí, pojď si lehnout do postele. Já si už na tu zimu zvykl. Na zemi se vyspím. Ještě dostaneš zápal plic.“ Pravil Bill a sám se divil, kde se v něm tolik kuráže najednou vzalo.
„Zůstaň tam, kde jsi.“ Odpověděl nevrle Tom a oklepal se zimou. Bill to zkusil znovu.
„To není legrace Tome, pojď si lehnout do postele, já půjdu na zem.“ Pravil kurážně Bill a přestala se mu klepat kolena.
„Už jsem řekl! A neotravuj!“ vykřikl Tom a otočit se zády. Billa to mrzelo. Nabízí se mu a on to jen ignoruje. Bill si s tím už hlavu nelámal a usnul.

„Bi-Bille? Bráško? Spíš?“ drkotal Tom zuby a dožadoval se pozornosti svého dvojčete. Bill se rychlostí blesku probral.
„Co se děje Tome? Vždyť je pomalu jedna ráno.“ Zeptal se Bill.
„Měl jsi pravdu. Nedá se tu spát. Prosím, pusť mě jen na krajíček k sobě.“ Žadonil Tom a Bill nemohl věřit svým uším. Bill kvapně odkryl polovinu své postele a posunul se na kraj, aby si měl Tom kam lehnout. Tom se cítil hodně nesvůj. Připadal si trapně. Nejdříve jen na něj tak hnusnej a teď žadoní, aby si k němu mohl lehnout. Divil se, že Bill je na něj stále tak hodnej.

*************ASI PO DESETI MINUTÁCH**************

„Bille, proč je mi pořád zima?“ zeptal se Tom.
„Jsi nejspíš podchlazený. Neboj, za chvilku to přejde.“ Pravil Bill a mile se usmál.
„To dříve asi zmrznu.“ Pravil opět smutně Tom a sklopil pohled.
„Tak to ti musíme pomoci!“ řekl Bill a pousmál se.
„Jak mi chceš pomoci?“ zeptal se udivený Tom.
„Jak jen budu moci!“ šeptl Bill a položil na bratra svou ruku. Postupně si na něj lehal.
„Bille? Jsi normální?“ Vydrkotal Tom, ale všiml si, že mu začíná být tepleji. Ne, jen zvenku. Dokonce i zevnitř. Když se Tom pořádně zahřál, chytl Billa okolo boků.
„Děkuju, ti Bille.“ Pravil Tom a jemně se otřel o Billovy rty. Bill se zachvěl. Tak úžasný pocit už dlouho neměl. Již delší dobu cítil, že jeho vztah k bratrovi se změnil. Možná to byl důvod, který je rozdělil. Bill si na Toma pohodlně lehl a usnul.

Ráno se šla Simone podívat, jestli tu chladnou noc Tom přežil. Číslo na ambulanci je 155, jen abych si ho už předpřipravila. Řekla si a usmála se. Co ale bylo pro ni větším překvapením, když spatřila dva andílky, ležíc na sobě. Musela se pousmát. Volat se nikam nebude. Bill otevřel oči a všiml si, kdo to vylehává pod ním.
„Šípková Růženko vstávat! Už je den!“ křikl Bill a věnoval mu polibek.
„Jsem snad nějaká Růža, ty princátko zženštělý?!“ řekl naštvaně Tom a zasmál se.
„A i kdyby, jste mě chtěl probudit, tak se vám to nepovede! Jelikož jeden polibek nestačí!“ řekl vychytrale Tom a vyčkával na další políbení.
„Dobrá, Růžo.“ Pravil Bill a začal bratra lechtat.
„Tak to jsme si nedomluvili! Bille, nech toho!“ křičel Tom. Jen co spadli z postele, tak to Tom vzdal.
„Rozjedeme to úplně nanovo?“ zeptal se Bill ve smyslu nového, spokojeného, bratrského života. Teprve teď si Bill všiml matky ve dveřích.
„Vy jste ale střeva!“ řekla Simone a zasmála se. Tom na Billa šibalsky mrkl.
„Jdem!“ šeptl Tom a oba dva skočili na Simone. Ta neudržela rovnováhu a i s nimi spadla na zem.
„Vždyť říkám, že to nemáte v hlavě v pořádku!“ zasmála se a znovu si stoupla. Kluci se objali a neustále se křenili.
„Vidíte, jak vám to spolu sluší!“ pravila Simone. Bill se přišklíbl a políbil Toma na tvář.
„Co to bylo?!“ vyděsil se Tom a vykuleně se podíval na Billa.
„Chtěl jsi probudit ne, ty Růžo!“ pravila Simone a všichni se začali smát.

autor: Backy

betaread: Eleanot