Prosit je zvláštní pocit

Ztrácíš se před očima, rosteš jen ve vlastním stínu…
Říkal jsem ti to pořád, pořád! Že jsi tak strašně vychrtlý… nevěřil jsi mi… 42 kilo ti bylo málo? Chtěl jsi ještě víc??

Každá další vina odkrývá mojí vinu…
Říkal jsi mi, že je moje vina, když nepoznám tlustýho člověka. Pane bože, Bille, co sis myslel?? Co sis o sobě vůbec myslel?

Ve vínu dávno nic nehledám…
Vzpomínáš na ty naše večery, kdy jsme seděli u krbu se skleničkami vína, povídali si a mazlili se? Miloval jsi červený víno… Na ty večery, který se protahovaly do nocí, jsem se celý týden těšil. Až ten jeden… řekl jsi mi, že končíme. „Žádný hříšný noci, víno a krb. Je konec. Na ty večery prostě zapomenem, miluju tě pořád, ale tohle už nechci.“ Až později jsem přišel na to, proč. Jediná věc byla  v tom, že ti vadilo, co pijeme! Víno, který jsi tak miloval…

Jak luna mizí s nocí v bělostných šatech pro nemocné…
Ty jsi byl nemocný! I když sis to nechtěl připouštět! ANOREXIE… to svinstvo, který zabilo tolik lidí. Bille, proč? Proč patříš mezi ně?? Vždyť já tě miloval! Proč jsi s tím nepřestal? Kvůli mně…

Prosit je zvláštní pocit…
Tolikrát jsem tě prosil… nechápal jsi mě! Je to směšný, lásko. Každý tě nutil do jídla, ale ty sis postavil hlavu a byl jsi neoblomný.

Jen ať je den, noc ne…
V noci jsem nespal… stejně jako ty! Každou noc jsem slyšel, jak pláčeš… snažil ses to přede mnou skrýt, ale já to věděl. Už tenkrát jsem věděl, že něco není v pořádku… ale to, že ti odbíjejí poslední hodiny tvýho zmatenýho života, mě nenapadlo…

Od proseb dávno nic nečekám…
Čekal jsem, že toho necháš! Že ke mně jednoho krásnýho dne přijdeš a řekneš, že to stačilo, že všechno bude jako dřív… budeme se milovat u praskajícího krbu, budeme si povídat o tom, co uvařit… budeme jíst! Vždyť ti to úplně zničilo život, Bille! Nám to zničilo život…

Na chodbách v bludných kruzích zářivka vyhasíná...
Jako tvůj život… ŽIJ KAŽDOU SEKUNDOU, rozumíš??

Já ti do infuzí chci přilít trochu vína…
Ano… zkoušel jsem to… je to hnusný a stydím se za to. Lil jsem ti do těch tvých ovocných šťáv něco, co podporovalo přibírání na váze. Byl jsem naivní a věřil, že to pomůže. Ale, Bille, pochop mě! Byl jsem tak zoufalej! Nevěděl jsem, co dělám. Díky tobě jsem chodil jako tělo bez duše… protože ses mi ztrácel před očima…

Na nebi jiných sluncí… jak se tam asi cítíš…
Jsi šťastný aspoň tam? Tam, kde máš klid? Klid od jídla? Klid… ode mě? Od toho, kdo tě nutil do toho, co pro tebe znamenalo zlo a… další krůček k andělům?

S nebeskou interpunkcí… jiným tulákům svítíš…
Svítil jsi… svítil jsi do tý doby, než se stalo TO. To, co nám oběma zničilo život. Tvoje tělo tě zradilo…

Ve vínu dávno nic nehledám. Jak luna mizí s nocí v bělostných šatech pro nemocné…
Mizel jsi… mizel jsi mi před očima… Leželi jsme spolu u krbu. Já pil víno, ty vodu. Ten večer jsi mi řekl, že chceš cítit oheň… věděl jsi, že to bude naposledy. Naposledy, co tě obejmu, co tě políbím na ty neskutečně suchý, ale krásný rty…

Prosit je zvláštní pocit…
Chřadnul jsi mi v rukách a já věděl, že teď to přijde. Teď… tahle poslední minuta bude patřit jenom nám.

Jen ať je den, noc ne…
Bylo krátce po půlnoci, když jsi mi roztřeseným hlasem naposledy zašeptal: „Miluji tě“.

Obzor neklesne níž, je ráno a ty spíš…
Strašně mi chybíš, lásko! Ty jsi byl to, co mě tady drželo… teď to vím. Teď už to nejsem já… Celý rok, co tady ležíš, jsem se nezasmál. Žiju sám… myšlenkami a vzpomínkami na tebe. Třeba mě vidíš… díváš se na mě zeshora a vyčítáš si, co jsi udělal. Nechal jsi mě tady samotnýho, Bille! Zradil jsi mě! Nikdy ti to nezapomenu. Ale přitom tě pořád miluju. Lásko… za rok přiijdu znovu… prosím, nezapomeň na mě… tak, jako já nikdy nezapomenu na tebe…

Tom si otřel slzy, na hrob položil černou růži a vydal se domů… myšlenkami u svého malého Hvězdáře…

autor: *MaČeeT*

betaread: Janule