autor: Majka
Tom mezitím zburcoval celou ochranku a vedení hotelu, neprodyšně uzavřenou budovu nyní prohledávala i místní policie. Dredatý chlapec si byl jistý, že ať je jeho dvojče kdekoliv, není daleko. Cítil to tak jistě, jako to, že se Billovi děje něco zlého. Proto ho dohánělo k šílenství pomalé jednání všech těch, kteří mu v této chvíli mohli a měli pomoct. Snažil se nevnímat skryté úšklebky a šepot, věděl, že spousta z lidí, pohybujících se okolo, ho má za blázna. Nemohl jim dát žádný důkaz toho, že Bill se jen někde nezašil s některou z dívek… jednoduše věděl, že to tak není…
Bezhlavě pobíhal z pokoje do pokoje, z místnosti do místnosti, bylo jich tu tolik… Cítil se naprosto bezmocný a na pokraji svých sil, když konečně vyběhl do čtvrtého, nejvyššího patra. Musel se na chvíli vydýchat. Opíral se o kolena, hlavu skloněnou… když to najednou uslyšel.
Ne, nebyl to opravdový výkřik. Billův zoufalý hlas zazněl jen v jeho hlavě. Ale byl to on. A byl blízko, zatraceně blízko. Tom se narovnal a znovu se rozeběhl prázdnou chodbou. Nedbal na to, že už ho nohy nechtějí poslouchat a plíce se nestačily dostatečně naplnit vzduchem… nic z toho teď nebylo důležité.
Za běhu vyndal z kapsy znovu svůj mobil a jediným tlačítkem zvolené předvolby jej nechal vyzvánět. Probíhal kolem jednotlivých dveří pořád dál, až se na úplném konci tmavé chodby prudce zarazil. V pokoji za zdí zněla tlumeně známá pomalá melodie…
A pak se ozval hrubý mužský hlas: „Sakra, vypni to, Dereku!“
Do Toma jak by píchla vosa… prudce vydechl, nevšímal si přibližujících se kroků někoho z ochranky nebo z policistů, sám se napřáhl a jediným silným kopem, který by od něho nikdo nečekal, rozrazil hotelové dveře.
Při pohledu dovnitř se mu na několik vteřin zastavilo srdce. Uviděl Billa, svého bratra, své milované dvojčátko, jak leží připoutaný k posteli, ústa zalepená páskou, na tváři otisk cizí dlaně, krev na hrudníku a v obličeji výraz naprosté bezmoci… ale ze všeho nejhorší byl pohled na ohromného chlapa napůl sedícího na Billovi, který právě vytahoval jehlu prázdné injekční stříkačky z bratrovy paže. Tomovi se zatmělo před očima. Trochu se zapotácel a na okamžik se mu vše slilo v jeden rozmazaný obraz.
Jako ve snu zaregistroval několik osob, které proběhly kolem něho do pokoje, následný křik a hlasité rozkazy mu zněly jako z velké dálky…
A najednou tu byl jen on a Bill. Tom se několikrát zhluboka nadechl a vešel do místnosti. Nemohl z Billa spustit zrak, netušil, jestli je ještě naživu a neměl odvahu to zjišťovat. Strnulým pohledem hypnozivoval jeho přes to všechno krásnou tvář…
Nenadálé ticho přinutilo Billa konečně pomalu otevřít oči. Neměl tušení, co se tu odehrálo od té doby, kdy se mu ostrý hrot špičaté jehly zabodl do žíly, v tu chvíli ucítil jen chladný proud, mísící se s jeho vlastní krví, nevnímal nic jiného…
A teď tu najednou stojí jeho vlastní bratr… jeho Tom. Chtěl se na něj usmát, ale lepící páska pořád ještě překrývala jeho ústa. Nějakým zázrakem mu to ale nevadilo… Cítil se zvláštně… lehčeji, svobodněji než kdy předtím…
Tom se konečně vzpamatoval. Přiskočil v Billovi, odpoutal mu jeho do krve sedřené ruce a jedním rychlým pohybem strhl náplast z obličeje. V očích měl slzy. Ani sám nevěděl, jestli to jsou slzy lítosti nad zuboženým stavem svého dvojčete, nebo slzy úlevy, že je bráška živý. Pevně ho obejmul, hlavu zabořil do jeho ramene, cítil se naprosto vyčerpaný.
Bill nic z toho nechápal. Hlavou mu proplouvaly samé krásné barevné obrázky a on netušil, proč jeho bratr pláče. S úsměvem, který mohl konečně vykouzlit na své tváři, pohladil Toma po vlasech: „Copak je, Tomí?“
Ukazováčkem mu jemně začal stírat slané kapičky z obličeje, pak si prst olízl a další slzu z červeného líčka už setřel rovnou svým jazykem. Tom sebou pod tím horkým vlhkým dotekem trhl. Zmateně se na Billa podíval a setkal se s jeho rozzostřeným pohledem.
„Bille, jsi v pořádku?“ Odpovědí mu byl další z jeho úsměvů, tak sladký a… vyzývavý… až Tom musel zavřít oči. Po přestálém šoku a psychickém vypětí by mohl snadno propadnout Billově nezvykle intimní náladě vyvolané podanou drogou. Bylo by tak jednoduché nechat se unést těmi dráždivými rty až do krajiny jeho vysněných představ, být hýčkán jeho jemnými doteky a sám zakusit chuť jeho pokožky…
To nemohl připustit. Ne teď, ne tady… Prudce se od bratra otočil, sbíraje v sobě poslední zbytky zdravého rozumu. Ale okamžitě byl zase stržen zpět, Billův pohled se mu žádostivě zabodl do tváře a Billova ústa se rozechvěle pootevřela…
„Tome… prosím… já tě tak moc potřebuju!“
Tohle Tom nechtěl slyšet. Nechtěl slyšet, že ho Bill „potřebuje“. Protože to, co cítil Tom, bylo něco naprosto jiného než obyčejná potřeba.
„Bille… ne… ani nevíš, co děláš… sakra!“
Bill jako by ho ani neposlouchal. Se svýma očima upřenýma do bratrových, tak stejných a tak stejně ztmavlých touhou, si smyslně olízl horní ret a s jemným pousmáním nadzvihl obočí. Spokojeně sledoval, jak Tomovi unikl tichý vzdech. Pak se pomaličku přiblížil a zubama něžně zatahal za piercing v koutku jeho úst. Pohladil ho jazykem a pokračoval dál, zanechávajíc za sebou vlhkou cestičku na jeho tváři… Zastavil se až u Tomova ucha a zastřeně zašeptal: „Tomí… no tak… hrozně tě chci…“
V tu chvíli se veškeré Tomovy zábrany rozpadly v prach, tohle nemohl vydržet. Popadl Billa, zapletl prsty do jeho hebkých vlasů a žíznivě přitiskl svá ústa na jeho. Byly v tom týdny a měsíce zadržované touhy, kdy se mohl jen dívat a nesměl se ho dotknout, kdy mohl jen snít… Ale tohle bylo tisíckrát silnější než jakýkoliv sen, než jakákoliv představa…
Jejich hladké jazyky se vzájemně proplétaly, hladily se a zase na sebe útočily a Billův piercing jen umocňoval celý prožitek. Oba měli brzy rty celé naběhlé a prokrvené, jak si je navzájem lačně sáli a Tom teď s provinilým výrazem obkresloval svým jazykem viditelnou stopu po nedávno odlepené náplasti kolem bratrových úst. Ale na to, aby si dělal výčitky, mu nezbyl čas.
Bill z něj začal horečně strhávat jeho zbytečně velkou mikinu i obrovité triko, ruce se mu přitom trochu třásly, měl pocit, že bez okamžitého dotyku Tomovy kůže snad zemře. Konečně… konečně tu před ním stálo jeho dvojče do půl pasu nahé. Ani si neuvědomil, kdy zbavil horní – beztak už potrhané – části oblečení i sebe a prudce se přitiskl k Tomovu tělu. Uniklo mu bolestivé zasyknutí a Tom sebou trhl, jako by to byla jeho hruď, která byla poznamenána čerstvými krvavými šrámy. Opět jeho hlavou prolétl záblesk vinny, chtěl se od bratra odtáhnout a všechny ty důkazy prožitého pekla mu slíbat z těla pryč…
Bill ho ale nepustil. Nechtěl teď Tomovu něhu… chtěl Tomovo vzrušení, jeho dravost, jeho nenasytnost… chtěl Toma a nevnímal nic jiného… nic jiného nebylo v tuto chvíli podstatné.
Tiskl se k němu, slyšel svůj vlastní zrychlený dech, který se mísil s dechem jeho dvojčete, stejně rychlým jako byl ten jeho. Rukama mu dráždivě přejížděl od ramenou po zádech, bříšku až k bokům a hlasitě zasténal, když ucítil Tomovy horké prsty na svém těle.
Zajel rukou víc dopředu a dotkl se vzdouvajícího se bratrova vzrušení. Tom zvrátil hlavu prudce dozadu a musel si bolestivě skousnout dolní ret, aby nevykřikl. Tolik se chtěl ovládnout, chtěl najít ztracenou sebekontrolu, ale Bill mu to znemožňoval. Jeho ruka přes kalhoty pevně stiskla Tomův penis a jeho ústa se přitiskla na bratrův odhalený krk, kde mu zubama jemně skousával slanou kůži. Občas se neovládl a stiskl zuby o trochu silněji, zanechávajíc po sobě narůžovělé otisky…
A když se mu Bill znovu naléhavě podíval do očí, pohled plný touhy a chtíče, vzdal se Tom – už podruhé za tu krátkou chvíli a tentokrát definitivně – veškeré další snahy o jakékoliv rozumné zvládnutí situace. Nechal své rozpálené tělo, aby se plně oddalo Billovým dotekům a sám mu je začal stejně dychtivě oplácet.
Sjel svýma rukama k bratrovým bokům, nedočkavě mu stiskl malý pevný zadeček a jediným prudkým pohybem z něj strhl překážející džíny spolu s těsným spodním prádlem. Billovi se při tom nečekaném útoku zadrhl dech, pak jen slastně vydechl a spokojeně zamručel. Odkopl spadlé oblečení stranou a sám se podíval na své vzrušené mužství, tyčící se hrdě vzhůru. Pak vzal Tomovu ruku a nasměroval ji tam, kde ji chtěl mít. Bratrovy dlouhé štíhlé prsty se kolem něho obtočily, až se jim oběma z jejich prvního opravdového kontaktu zatočila hlava.
Tom zůstal chvíli bez hnutí, vychutnávajíc si jemnou kůži pod svým dotekem… avšak Bill byl nedočkavý, začal sám přirážet do dlaně svého dvojčete, hnala ho nepředstavitelně silná touha po uspokojení, kterou nikdy předtím nezažil. S očima upřenýma na bráškovu teď už se pravidelně pohybující se ruku, hlasitě vzdychal pootevřenými ústy. Přestávalo mu to stačit…
„Tome… potřebudu tě cítit… v sobě…“
Tomovi při těch slovech přejel mráz po zádech, který hned následně vystřídala další horká vlna vášně, rozlévající se mu od páteře do každičkého nervu jeho těla. Krev v něm vřela, měl pocit, že každou chvíli vybuchne, když mu Bill odstrčil jeho ruku, mrštným kočičím pohybem se otočil zády k němu a opřel se pažemi o postel. A teprve když si, s pohledem upřeným za sebe na své dvojče, Bill smyslně olízl dva prsty a začal jimi kroužit kolem své těsné lákavé dírky, se Tom konečně vzchopil. Odmrštil Billovu ruku, aby mohl jeho prsty nahradit svými vlastními, v rychlosti pečlivě nasliněnými, a druhou rukou si spěšně rozepínal knoflík a zip na kalhotách, které mu v okamžiku sjely až ke kotníkům.
Bill táhle zaskučel, když se Tomův první prst jemně prodral úzkým otvorem jeho těla. Slabá bolest se mísila s nikdy nepoznanou rozkoší, v hlavě mu zběsile tepalo. A pak se bratrova ruka začala pomalu pohybovat, po chvíli se přidal další prst… vždycky už skoro vyjely ven, ale zase se vrátily a při každém dalším průniku byly zasunuty vždy o kousíček dál… až se dotkly místa v Billově těle, o kterém doteď netušil, že ho má…
Hlasitý slastný sten, prudký záklon bratrovy hlavy a následné divoké přírazy jeho těla… to bylo víc, než mohl Tom unést. Nechal své prsty vyklouznout ven, oběma rukama chytil Billa za útlé boky a jediným, ne příliš šetrným pohybem, do něj vnikl.
Bill zalapal po dechu, zorničky se mu rozšířily… byl plný Toma, cítil ho všemi smysly… nebyla to jen ta jediná část, která do něj ve skutečnosti vstoupila, Billovi připadalo, že Tom celý prostoupil jeho tělo, mohl vnímat jeho myšlenky, jeho pocity, které se mísily s jeho vlastními…
Zaklonil se a opřel se zády o své dvojče… protože věděl, že Tom to tak chce… oba se teď pohybovali vláčnými pohyby… sladění v jedinečném souznění… ruce spojené, oči zavřené… a oba současně, ve stejné vteřině bouřlivě vyvrcholili.
Zhroutili se na rozestlanou postel, ztěžka oddechovali, po spáncích jim stékaly kapičky potu…
A pak Tom zaslechl z chodby hlučné kroky a několik hlasů, blížících se k jejich pokoji. Stále ještě omámen z předchozího zážitku roztřeseně vstal a spíš popaměti na sebe rychle navlékl své kalhoty a triko. Pak už jen stačil bleskovým pohybem přikrýt nahého Billa ležícího na posteli a dveře se prudce otevřely…
Dovnitř vešli tři zdravotníci v bílých pláštích, přivolaní policií, a hned se ujali Billa. Když ho tu spatřili, nahého, od krve a skoro v bezvědomí, vrhali na Toma lítostivé pohledy… musí to být opravdu těžké vidět své dvojče tak zubožené… a pravděpodobně i zneužité… Ostatně Tomův nepřítomný, šokovaný výraz mluvil za vše…
Jeden ze zdravotníků ho vzal soucitně kolem ramen a vedl ho ven. Další dva opatrně zabalili Billa do deky, přenesli ho na nosítka a vyšli za nimi…
Tom netušil, co ho přimělo otočit se… Ale setkal se tam s Billovým pohledem, vzhlížel na něj z pohupujících se nosítek… a poprvé od té doby, co ho Tom nalezl přivázaného, byl ten pohled průzračně jasný a mířil mu skrz oči až do srdce…
Bill se jemně usmál a Tom opět jen ve své hlavě zaslechl dvě slova…
„Miluju tě…“
autor: Majka
betaread: Janule
krásné!!!!!!!!!
Ach…nádhera!
omg, ježiš, to je nádhernéééé, ten konec!!! ach ach, to je dokonalost!
ale že je tam nechali tak dlouho o samotě co, ale tim líp 🙂
to bylo nádherny…
naprosto užasny
opravdu nádherné!!! moc se to povedlo!!
nemám slov.. moc krásný
Díky moc za všechny komenty, strašně mě potěšily 🙂
kraaasny .. 🙂 fakt super, moc se ti to povedlo 🙂
Teda… začátek byl děsivý. Když mi došlo, co ti dva hromotluci chystají, krve by se ve mně nedořezal. Na chvíli jsem dokonce vzpomněla na povídku 1:14 PM od Froggy, kteou jsem nedávno dočetla ze které mám ještě teď noční můry. Už jsem živě viděla, že to malé ubohé černovlasé zvířátko dopadne podobně, že mu ublíží tak bolestivým způsobem. Pořád jsem se ptala proč, co jim udělal? U toho hnusáka Dereka bych důvod ještě pochopila… Bill je neobyčejně charizmatická, sexy… řekla bych dokonce až éterická bytost (mimochodem se mi strašně líbil, jak jsi ho popsala na začátku, tu jemnost a krásu jsi dokonale vystihla 🙂 ),; ale ten Stephan? Proč k němu cítí tolik nenávisti? Jen protože si myslí, že spí s vlastním bratrem?
Ale ten konec byl úžasný. Sice mi bylo chvilku líto, že Bill je vlastně pod vlivem… a nebyla jsem si jistá, jestůi dost dobře ví, co dělá, ale v uplném závěru jsem téměř roztála. Takhle by měly končit všechny povídky. Bylo to nádherné, Majko! 🙂