autor: Janule
„Ještě že je to tady tak malý,“ pochvaloval si Tom, když zaparkoval v zapadlé uličce na konci města. Dál už byla jen pole a někde vzadu se rýsovala temná silueta lesa. „Vypni motor, prosím tě,“ požádal Billa, když automaticky sáhl na místo, kde by správně měl být klíček v zapalování a nenašel nic. Během chvilinky auto zmlklo a kolem se rozprostřelo noční ticho, jen zdálky bylo slyšet štěkání psa.
„Chce se ti spát?“ zeptal se Bill, když se Tom opřel do sedačky, položil si hlavu na opěrku a zavřel oči. „Potřeboval bych s tebou ještě rychle něco probrat,“ dodal, když Tom jen němě přikývl.
„Tak povídej, poslouchám,“ odpověděl, ale oči nechal zavřené.
„Mám takovej nápad,“ začal zvolna Bill. „Týká se to Vivian. Když jsem se probíral vzpomínkama Niky, viděl jsem tam spoustu detailů, který když se poskládaj dohromady, dávaj mi docela dobrej obrázek o tom, co by ta ženská mohla být zač.“
„Jak to myslíš?“ otevřel oči Tom a zvědavě se podíval na své dvojče.
„No… víš co? Já ti budu povídat, co jsem tam viděl a schválně, jestli dojdeš ke stejnýmu závěru jako já, jo?“ usmál se Bill, a když dostal Tomův souhlas, začal povídat.
„První Nikolina vzpomínka po tom, co se probrala, bylo nepříjemný pípání. Myslela si, že je to novej budík, co jí koupil táta, ale pak zjistila, že je napojená na nějakej přístroj. Později z toho vylezlo EKG, který sledovalo, jestli jí bije pravidelně srdce. Když se probudila, vytáhla jí Vivian ze žíly jehlu od kapačky, kterou jí zřejmě krmili a dodávali uspávací léky celej měsíc, co byla mimo sebe. Pak jsem viděl, že jí celkem odborně masírovala svaly, protože jak se dlouho nehýbala, měla je ztuhlý a bolel jí každej pohyb. Když se k tomu přidá způsob únosu, při kterým na sobě měla Vivian záchranářskou uniformu, nenapadá tě nic?“
„Jo… když to takhle shrneš, tak napadá. Doufám, že myslíme na to samý. Je prostě divný, kde ta ženská všechny ty věci sebrala… EKG, léky na uspání, kapačku, zdravotnickou uniformu… a kdo jí s tím naučil zacházet. Myslíš si, že je to zdravotní sestra nebo doktorka, že jo?“ usmál se Tom na svého bratra.
„Jo, přesně tak… moc náhod najednou, nezdá se ti?“ byl rád, že jeho teorie je potvrzena.
„To si piš!“ vítězně zajásal Tom a vrhl se na Billa, aby si ho mohl přitáhnout a pevně obejmout. Tohle byla trefa do černého… mohl to být samozřejmě omyl, ale naděje, že je Billova teorie pravdivá, byla víc než poloviční. Tohle mohla být ta správná cesta k Niky…
„Jsi fakt dobrej, Billí,“ zašeptal s uznáním do bratrova ucha, když ho pevně svíral v náručí, „mělo mě to napadnout hned, ale nějak mi to všechno neseplo dohromady,“ přemýšlel nahlas, zatímco dostával lehce dráždivé polibky na krk a prsty projížděl Billovy jemné vlasy. „Jsi nejen krásnej, ale i chytrej,“ zašeptal těsně předtím, než se dotkl jeho rtů, které se k němu už žádostivě natahovaly a čekaly, až si jich všimne. „Miluju tě,“ špitl ještě, než se přitiskl k bratrovým rtům a lehce je líbal. Bill si mezitím pomalu přelezl na jeho klín a obkročmo si na něj sedl.
„Ještě se ti chce spát?“ zašeptal Tomovi do ucha, když se na chvilku oddálili.
„Ne,“ zněla jen stručná odpověď. „Ale bolí mě to,“ dodal s úsměvem.
„Co tě bolí?“ vyděšeně se odtáhl Bill a nadzvedl se. „Jsem těžkej?“ udiveně zíral na bratra.
„Ale ne, tohle mě bolí,“ ukázal Tom na svůj opuchlý ret.
„Aha, už jsem se lek, že jsem přibral,“ zazubil se na něj a úlevou Bill. „Polož si hlavu na opěrku a chvilku vydrž,“ vydal stručný rozkaz a přiložil ruku na bratrova ústa. Měl to udělat už dávno, ale prozatím na to nebyl čas. „Teď to bude bolet, ale to už znáš,“ usmál se do Tomových očí a volnou rukou mu stiskl dlaň. Soustředil se na postižené místo a pomalu do něj posílal hojivou energii, která postupně napravovala bolestivě napuchlou stopu po jeho zubech. Tom malinko zakňučel a stiskl pevně Billovu ruku, když byla bolest největší, ale postupem času sevření povoloval, až jeho drobnou dlaň úlevně pustil.
„Díkes, doktůrku,“ usmála se na bratra, zkusmo si přejel po rtech jazykem, aby si ověřil, že mají zpátky svoji správnou velikost, a když zjistil, že je vše v pořádku, přitáhl si svého léčitele těsně k sobě. „Teď tě můžu klidně ulíbat k smrti, ty můj úžasnej kouzelníku. Víš, jak tě miluju? Víš to?“ usmál se na své milované dvojče, které sedělo na jeho klíně, a koukalo na něj svým nevinným pohledem roztomilého štěněte. Vždycky když byl nenalíčený, připadal Tomovi tak o dva roky mladší než normálně a měl chuť o něj pečovat. Připadal mu v těch chvílích strašně zranitelný a vzbuzoval v něm ochranitelské pudy.
„Zbožňuju, když mi říkáš, že mě miluješ,“ vydechlo to černé štěně a vděčně se k Tomovi přitisklo. „Líbej mě, prosím,“ zaškemralo ještě a zavrtělo se netrpělivě na bratrově klíně. „Ulíbej mě k smrti,“ poručilo si s šibalským úsměvem. Tom neváhal a okamžitě začal plnit Billovo přání, jež pro něj bylo stejně příjemné jako pro bratra. Jejich dokonale plné rty splynuly v jedny a spolupracující hlaďounké jazýčky se proplétaly v líném rytmu hlubokých vášnivých polibků. Tomovy ruce pomalinku hladily Billova záda a nenápadně se posunovaly níž a níž, dokud pevně nesevřely jeho malý pevný zadek, schovaný v upnutých džínách. Polibky byly z obou stran stále vášnivější a hlubší, doprovázené vzdycháním, a už to opravdu vypadalo, že tenhle příjemný zápas hned tak neskončí, když ho Tom znenadání rázně utnul a skoro násilím od sebe bratra odtrhl.
„Dost, Billí, teď už to ale opravdu začíná bolet,“ zakňučel a bylo vidět, že skutečně trpí. Bill se udiveně odtáhl, zrovna měl v úmyslu začít Toma směrovat na zadní sedadlo a krásně se s ním pomilovat, ale tohle mu zhatilo všechny plány. Zatvářil se do tmy ublíženě, tohle už není možné… má na Toma chuť, už se začínal tak těšit a teď tohle…
„Co tě zase bolí? Vždyť to vypadá dobře,“ udiveně si prohlížel Tomův spodní ret a v slabém světle stropní lampičky hledal sebemenší stopy po jeho předchozím zranění.
„Ale ne,“ odvětil Tom a světýlko zase s úsměvem zhasl, „dole mě to bolí… máš zatraceně mrňavý džíny,“ ušklíbl se na své nenasytné dvojče. Moc dobře věděl, o co mu jde…
„Aha, ale to je snadná pomoc,“ usmál se vítězně Bill, přece jen dosáhne svého… pošoupl se trošku dál, až se jeho drobný zadeček zarazil o volant dodávky, a už se chystal vysvobodit bratra ze zajetí svých těsných kalhot. Bylo mu jasné, že Tom musí teď ve stísněném prostoru trpět, tenhle pocit moc dobře znal, zrovna ho měl taky, ale hodlal se ho co nejdřív zbavit. Už měl rozepnutý první knoflíček a chystal se na další…
„Ne, ne…“ zarazil ho rázně Tom. „Vydržím to, když se vrátíš hezky na svý místo,“ popadl Billa za boky, nadzvedl ho lehce jako pírko a šoupl ho zpátky na sedadlo spolujezdce. „Rád bych tě ulíbal k smrti, dokonce bych tě teď nejradši i umiloval k smrti, ale není čas, Billí, musíme pokračovat,“ řekl smutně a natáhl se dozadu pro tašku s notebookem. „Niky je někde sama ve sklepě a čas letí,“ dodal ještě na vysvětlenou a usmál se pozvbudivě na své zklamané dvojče. Moc dobře věděl, že kdyby to nechal zajít ještě o kousek dál, odtáhne ho Bill nemilosrdně na zadní sedadlo a přijdou o drahocenný čas, který teď musí věnovat někomu jinému. Přece už dávno nejsou ti nedočkaví nadržení milenci, co se neovládnou, kdykoliv se jeden druhého dotknou. Musí něco vydržet…
„Škoda, udělal bych ti to moc krásně,“ zakňoural potichu Bill a opatrně pohladil Toma po stehně, doufaje, že by se to třeba ještě dalo nějak ukecat. Už se tak těšil, jak si to s Tomem užije, ale on zrovna teď musí být zodpovědný záchranář. Sakra! Ale musel uznat, že má jeho bráška pravdu… poté, co zjistili nové skutečnosti, měli by se snažit pokračovat v hledání Niky. Jenže Bill nevěděl jak. „Co chceš hledat?“ zvědavě se díval Tomovi do ruky, když se mu konečně podařilo připojit na internet. Už se začínal bát, že v tomhle zapadákově snad nebude ani signál jejich operátora… to by byl pěkný průšvih. Naštěstí se to po chvilce povedlo a zobrazila se stránka vyhledávače.
„Plán města Moringen…“ zvedl k němu Tom pohled. „Modli se, aby v tomhle zapadákově byla nemocnice, jinak jsme v háji,“ dodal a vyťukal do vyhledávače heslo nemocnice Moringen.
***
„Doprava, teď doprava, fakt,“ přesvědčoval Bill bratra s notebookem na klíně. Na obrazovce zářil barevný plán městečka, kterým pomalu projížděli a snažili se trefit do správné ulice, ve které se nacházel místní špitál.
„Seš si jistej?“ zeptal se skepticky Tom a nenápadně se snažil mrknout na monitor, aby se přesvědčil, že Bill nekecá. Už dvakrát ho poslal jinam, než podle mapy měl a Tomovi se začínalo zdát, že bratrův původně mužský mozek, schopný číst běžně v mapách, už totálně podlehl make-upu, laku na vlasy a dlouhým nalakovaným nehtům.
„Tobě se to řekne, když je to vzhůru nohama, víš, jak se v tom blbě čte?“ ublíženě kňournul Bill, moc dobře věděl, že Tom už je naštvaný a nechtěl to ještě víc pokazit.
„Tak si to otoč,“ poradil mu bratr svým dokonale mužským mozkem, „ony se ty písmenka nevysypou…“ dodal s úsměvem a šklebil se, když jeho dvojče zvedlo otráveně oči v sloup.
„Jo… doprava, fakt je to doprava,“ ulevilo se Billovi, když si notebook otočil vzhůru nohama. „Hned vedle kostela,“ dodal ještě, aby byla jistota, že se konečně trefí a nebudou bloudit kolem hřbitova, jako před deseti minutami.
„Hele… to bude ono,“ kývl bradou Tom ke komplexu oranžových moderních budov. V osvětlení pouličních lamp vypadaly trochu jako krabičky, poskládané jedna vedle druhé, utopené v parku plném laviček pro pacienty. Velká černá cedule se znakem místní nemocnice je konečně ujistila, že jsou tu dobře. „Mennenstrasse 29,“ přečetl Tom pomalu ceduli, kolem které projížděli, a oddechl si. Byli tady. Teď ještě najít nenápadné místo k parkování a akce mohla začít.
Bill spokojeně zacvakl notebook, jeho úkol byl splněn, nakonec se mu podařilo Toma nadirigovat tam, kam chtěli, i když na to spotřebovali dvakrát víc benzínu a času, než bylo původně třeba. Ani se radši nezmiňoval, že kolem nemocnice projížděli už dvakrát z druhé strany, tuhle skutečnost si radši nechal pro sebe.
„Motor necháme běžet, kdyby bylo potřeba rychle zdrhat,“ pronesl Tom do ticha dodávky, když zaparkovali pod velkým košatým stromem. Měli perfektní výhled na hlavní vchod, ale zároveň byli kryti dokonalou tmou. Nejbližší lampa svítila zhruba dvacet metrů daleko.
„Takže… zaprvé,“ začal Tom. „Musíme zjistit, jestli tu někdy nějaká Vivian vůbec pracovala, buď jako sestra nebo doktorka, takže si musíme vymyslet věrohodnou historku, proč jí hledáme. Napadá tě něco?“ podíval se na své dvojče, které pro svou naprostou změnu vizáže bylo odsouzeno k návštěvě recepce místní nemocnice. Tomova změna nebyla z očí do očí moc patrná, být tam mladá sestřička, zcela určitě by ho poznala, i když měl bráškovy upnuté hadříky. Bylo to k nevíře, ale už si docela zvykl…
„No… je dost stará na to, abych jí hledal jako svojí holku, takže to padá,“ uvažoval nahlas Bill. „Spíš je ve věku naší mámy, tak co kdybychom z ní na chvíli udělali naší ztracenou tetičku, co si našla zlýho strejčka a utekla od rodiny do díry zvané Moringen?“ mrkl na Toma.
„Fajn, dobrej nápad. Takže hledáš naši tetičku, ale bohužel znáš jen její křestní jméno, protože utekla už dávno a přerušila všechny kontakty s rodinou. Vzala si toho zlýho strejčka, o kterým ty ovšem nevíš, jak se jmenoval dál, takže jenom popíšeš, jak tetička podle fotek zhruba vypadala.“
„Jo… Vivian není zase tak častý jméno, tak by to mohlo vyjít,“ souhlasil Bill. „Ty zatím počkáš v autě, protože kdyby tam byla nějaká mladá holka, okamžitě by tě odhalila. Mě snad takhle vyblitýho nepozná,“ usmál se Bill, a přitom si stahoval vlasy do gumičky a cpal je pod černou kšiltovku. „Vidíš, k čemu je dobrý se malovat? Když chci, aby mě nikdo nepoznal, stačí to neudělat…“ spokojeně si pochvaloval. „Hned, jak si ta dotyčná na Vivian vzpomene, ověřím si v její hlavě, jestli mluví o tý správný osobě a budu se z ní snažit vytáhnout adresu. Doufám, že jí ukecám, ale když se bude vzpouzet, trošku jí prolistuju kartotéku v hlavičce a už si jí tam v pohodě najdu,“ usmál se Bill. „Když ji znát nebude, najedem na plán B.“
„A ten zní?“ udiveně zvedl oči Tom.
„No to ještě nevím, musíme ho teprve vymyslet,“ usmál se na něj Bill. Sice už měl v hlavě nápad jak to provést, ale takhle by to bylo nejjednodušší. Věděl, že pokud bude na recepci mladá sestřička, je všechno v pohodě, ovšem jestli narazí na nějakou starou čarodějnici, bude muset sehrát roli nešťastného synovce, jehož matka leží na smrtelné posteli a touží naposledy v životě spatřit svou jedinou milovanou sestru. Pokud se tímhle způsobem k adrese nedostanou, využije všechny schopnosti, které má, aby našel personální oddělení nemocnice a v ní kartu milé sestry nebo doktorky Vivian. Pokud v moringenské nemocnici někdy nějaká taková ženská existovala, určitě jí vyšťourá, i kdyby tam měl vypustit duši.
„Takže ještě jednou,“ probíral už asi popáté Bill plán A. „Pozorně sleduj, jestli ti nelezu do hlavy. Jakmile ucítíš, že se o to snažím, je to signál, že jsem v úzkých a máš za mnou přijít. Když budeš potřebovat něco ty, prozvoň mě, mám vypnutý zvuky, vibrace ucítím a mrkni se ti do hlavy, kde mi necháš vzkaz.“
„Dobře, jsme domluvení,“ souhlasil Tom a sevřel Billovu rozklepanou ruku. „Klid, Billí, buď v klidu, nic se ti nestane, všechno v pohodě zvládneš, vůbec si nejsi podobnej,“ ujišťoval svého bratra, který byl viditelně na pokraji nervového zhroucení. Čím častěji si opakoval, co musí udělat, tím horší mu to přišlo. „Hodně štěstí,“ políbil Tom své dvojče naposledy a vystrčil ho z otevřených dveří dodávky na silnici. Kdyby to neudělal, Bill by tam snad seděl do soudného dne. Soucitně sledoval černou vytáhlou postavu, jak váhavě míří k hlavnímu vchodu nemocnice, splnit své poslání. Držel pevně palce, aby všechno vyšlo.
***
„Dobrý večer,“ kuňkl nesměle Bill, když se poslušně postavil k vysokému pultu, za kterým kralovala starší paní kolem padesátky. Nebyla v uniformě zdravotní sestry, což ho sice překvapilo, ale nedalo se nic dělat. Musel doufat, že bude znát všechny, kteří tu pracovali nebo ještě pracují. Vypadala jako prvotřídní drbna.
„Dobrej večír, mladej, copak tě bolí?“ zeptala se a prohlížela si Billa podezíravě, jako by byl bankovní lupič. Trošku tak ve svém černém oblečení vypadal, ale v ruce nedržel samopal, tak byla prozatím klidná.
„Nic mě nebolí, mladá paní,“ začal šikovně Bill, chtěl zahrát na její ješitnost a doufal, že se mu to takhle podaří. „Někoho hledám, je to naléhavé, tak jsem vás přišel požádat o pomoc,“ vybalil rovnou, co má na srdci.
„Jó, panáčku, tak to nevím, jestli ti pomůžu, my jsme tady přes zlomený ručičky a nožičky a ne přes zlomený srdce,“ usmála se, protože tušila, že tenhle vysoký černý chlapec nejspíš hledá jednu z krásných mladých sestřiček, kterých tu pracovalo spousty.
„Moje srdce je v pohodě,“ zazubil se Bill a hned pokračoval, dokud cítil, že je madam drbna dobře naložena. „Hledám tetu, měla by tu pracovat,“ dodal neurčitě, nemohl říct, že chce sestru… Vivian mohla být klidně i doktorka.
„Jo tak tetu, jo? A má dlouhý blond vlasy až po prdel a je jí sedmnáct, že jo?“ rozchechtala se nahlas recepční, nenechala se přesvědčit a stále mlela svou.
„Ne… ne…“ zakoktal se Bill překvapením, vykulil na tu madam oči a vrtěl hlavou ze strany na stranu… její výrazivo bylo svérázné, nikdy by to od takové dámy nečekal. Nadechl se a statečně pokračoval, zatím byla docela fajn, mohlo to být mnohem horší. „Je jí asi čtyřicet, měla prý štíhlou postavu, hnědý krátký vlasy, modrý oči a jmenuje se Vivian,“ odříkával Bill její popis a mezitím, kdy tahle slova pomalu splývala z jeho rtů, napojil se do mysli ženy za pultíkem a čekal na první myšlenku, která ji napadne při vyslovení jména a popisu Vivian. Usmál se, když se okamžitě poté objevil v její mysli obrázek, odpovídající tváři, kterou hledal. Oddechl si… plán B snad tím pádem nebude třeba.
„Jo, tak tetička, jo? A proč jí teda nezavoláš, mladej?“ zvědavá recepční nechtěla jen tak přijít o vítanou společnost, kterou pro ni mladík představoval. Už hodinu nikdo nepřišel ani nevolal a ona se právě začínala pekelně nudit.
„Kdybych na ní měl telefon, asi jí nepojedu hledat takovou dálku, ne?“ ohradil se Bill. Dělala fóry a jeho to zbytečně zdržovalo, ale věděl, že musí zmírnit, jestliže chce dostat informace, které potřebuje. „Její sestra, jako moje matka, jí chce před smrtí ještě vidět, víte?“ nasadil hned z kraje těžký kalibr, který na tu ženskou musel zabrat, „tak jsem se vypravil hned, abych to stihl. Oni se totiž za mlada pohádali… myslím jako teta s dědou, teda s jejím otcem… a otcem naší mámy… no prostě s dědou Felixem, a ona utekla a vzala si nějakýho chlápka odsud a nikdo teď neví, jak se vlastně jmenuje. Děda ho neměl rád a ona kvůli němu zdrhla sem,“ motal se Bill schválně ve větách, aby madam drbnu zblbnul a snáz z ní dostal informace. Už když začal mluvit, nasadila při slově „smrt“ profesionální mučednický výraz a soucitně na Billa zírala. Měl štěstí, že Vivian znala jen povrchně, nikdy s ní nepracovala, tudíž ani netušila, že žádnou sestru nemá a odjakživa pocházela z Moringenu.
„Ale chudinko moje,“ pohladila Billa svou vrásčitou rukou po tváři. „Maminky je mi moc líto, ale já nesmím podávat žádné informace o zaměstnancích, víš?“ soucitně se na něj zahleděla.
„Takže tady pracuje?“ snažil se ji Bill donutit, aby odpovídala.
„Pracovala, už nepracuje,“ odpověděla žena. „Už nejmíň měsíc jsem jí tu neviděla, říkala Kamila z geriatrie, že prý šla zpátky do domácnosti, starat se o manžela, ovšem proč, to nikdo neví,“ rozpovídala se drbna zcela v rozporu s naposled podanou informací.
Bill sepnul ruce a nasadil úpěnlivý výraz mučeného štěněte, který mu tak výborně šel. Když pronesl svoje táhlé: „Prosííííííííím,“ soustředil se pekelně na obrázek v ženině hlavě, aby mu neunikl sebemenší detail, který ji napadne. Jediné, co tam viděl, byl obraz nějaké nepříjemné přísné ženy.
„Ale nesmíš to na mě nikde povědět,“ zahrozila mu prstem a už zvedala telefonní sluchátko. Usmála se, když sledovala Billovo urputné vrtění hlavou, jímž v podstatě přísahal, že to nikdy neřekne živé duši. Došlo mu, že ta přísná baba, na kterou si vzpomněla, byla nejspíš její nadřízená. „Brnknu Kamile, má dneska službu, ta určitě bude vědět, kde tetička bydlí.“
„Děkuju,“ vydechl Bill a byl rád, že si snad bude moci odpustit listování kartotékou v hlavě téhle místní drbny, protože tušil, že tam bude materiálu dost a dost, kterým by se musel složitě prokousávat. Nestál o to, znát dějiny města Moringen, stačila mu adresa jednoho domu.
„No ahoj, Kamčo, tady Marta z recepce, prosím tě, mám tu jednoho takovýho vyplašenýho kluka, shání adresu Vivian, můžeš mi říct, kde bydlí?“ švitořila zřejmě se svou kamarádkou. „No jo, to víš, mladej a hezkej,“ odpovídala zřejmě na dotaz Kamily na druhém konci drátů a současně se na Billa mile usmívala. „Prej je to jeho teta,“ dodala ještě po chvilce a poslouchala sestru na druhém konci drátu. „Hmmm… jo, jasně…“ přitakávala. „No prej se nějak se ségrou pohádaly, či co… nebo vlastně s tátou… hele, to je jedno. Dáš mi tu adresu?“ Martě zřejmě docházela trpělivost se sestřičkou z geriatrie, která byla zvědavá skoro tak jako ona sama. „Dobře… jasně… jo… tam to znám… tak dík, přeju lehkou službu, pa,“ zavěsila telefon a podívala se znovu podezíravě na Billa. Poposunula si brýle na nose a zabodla do Billa přísné oči.
„Tak adresu ti nedám, mladíku, nevím, o co ti jde, proč se mě tu snažíš zblbnout, ale Vivian prej byla jedináček a nikdy žádnou sestru neměla.“
autor: Janule
betaread: Janik
mno tak ta lež jaksi nevyšla…x(( mno ta baba mě dostávala jako…x)) moc hezky napsaný.. sem zvědavá jak z ní tu adresu dostane…x)) vážně úžasný, těšim se na další dílek…x))
Si to přečti v hlavě a je to! xD xD
Upe vím jak bych to zahrála do outu xD xD
A jako žadnej sex? to je smutny :'( xD xD
dalllllllllllllllllllllllllllllllll
Co? O.o
Ono to vypadá tak krásně a ono toto?
No co to? O.o
Sakra, a už to vypadalo tak nadějně:D:D Nedivím se Billovi, že se nechce listovat její myslí, musí tam být spoustu marastu:D Ale on to zvládne, já mu věřím:D
Docela mě překvapuje Tom, poslední dobou je ten rozumný:D Odmítl sex, hmm… bylo to správné, jasně, ale Tom…??? :D:D Ne, nebudu ho podceňovat:D Zřejmě mám o něm zkreslenou představu:D Záchranná akce se mi líbí, ani jsem nečekala, že bude tak propracovaná, jak z tvé, tak z jejich strany:D:D
Jo a s konečnou platností definitivně uzavírám svoje telepatický kanály pro přístup veřejnosti:D Včera fungovaly neobvykle dobře, asi tak z 90% :D:D A ty, jako zkušený telepat jsi toho zřejmě využila naplno a pokazila sis některý překvápka:D:D Ne, teď vážně:D Někdy mě opravdu překvapuje, jak všechno odhadneš… tak si říkám, jestli mi nakonec nenapíšeš, jaká bude hlavní zápletka YFM II., kterou ještě nemám ani napsanou:D Ale nosím ji v hlavě už přes rok a půl:D:D Tak mě napadá… co všechno sis v mojí hlavě přečetla?:D:D Musím udělat inventuru kartotéky:D
A na Leu se těšit můžeš, je (bude) ještě dokonalejší než kdy dřív:D Jsem zvědavá, za jak dlouho jí budeš mít plný zuby:D:D
Madi, to jsem teda fakt už asi telepat, ale ono to je tak nějak logický… jsem systematik, jinak bych nemohla psát tyhle voloviny, co píšu 😀 Všechno musim mít utříděný, hezky na všechno šuplíčky a pak si to skládám dohromady, aby to všechno se všim souviselo… bych možná byla dobrej kriminalista… ale možná taky dobrej kriminálník 😀 V každým případě mě těší, že mám dobrej odhad, já tu tvojí hlavní hrdinku sleduju ostřížím zrakem a nic jí neodpustím… počkej, jak to na konci schytá :D:D Jí psychologicky rozeberu a pošlu rovnou do cvokhausu 😀 samozřejmě až se vrátí z porodnice 😀
A jinak k tomu Tomovi… já si myslím, že to, jak se prezentuje na veřejnosti je jen jedna velká maska a hra na "Toma Kaulitze"… on je tak trošku "velká huba", řekne všechno, o čem si myslí, že je srandovní, chce bejt za každou cenu středem pozornosti, takže občas plácne i pěknou hovadinu. Je to všechno podle mě z toho důvodu, aby nebyl pozadu za svým bráchou, kterej na sebe strhává všechnu pozornost… musí bejt taky něčím zajímavej, ne jen pořád to dvojče Billa… ale v duši si myslím, že nemůže bejt takovej trotl, nějak mi to k jeho znamení a všem numerologickejm věcem nesedí. Myslim, že je rozumější než vypadá. Už se to začíná i projevovat, najednou z něj začaly padat věci jako že už si užil, že už je rozumější… asi mu došly vtipy 😀 nebo ho to konečně přestává bavit a stárne. 🙂 Teď mě ovšem chlapci potěšili, sleduju zpravodajství z fanparty a prej tam seděj vedle sebe a většinu času se bavěj spolu… no může bejt pro twincestní duši něco lepšího, než když v klubu plným bab si ti dva pořád jen spolu povídaj? Myslím, že ne 😀 Jsou to kocouři, dělaj mi radost 😀 Tak já jdu zase sledovat, co je novýho. Pa J. :o)
PS: Leu si budu užívat a vzpomínat na rozháranou Stevie 😀
neeeeeee :(:(:(
Do numerologie a podobných oborů ti fušovat nebudu, sice mi tyhle oblasti přijdou neskutečně lákavé, ale bohužel z odborného hlediska o tom vím prd:D:D Obdivuju tvoje znalosti, které jen tuším, ale zdaleka si nedovedu představit:)) Ale myslím si, že tohle má fakt něco do sebe:)
Můj názor na Toma je čistě pocitový a vlastně ho znáš, YFM ho odráží poměrně přesně:D Až na tu dokonalost, samozřejmě:D Ale jsem přesvědčená, že vůbec není takový macho a děvkař, jak o sobě prohlašuje… stačí mi to, že už několik let je počet holek, které měl v posteli, stejný:D:D Ale zase netvrdím, že je nevinný, to zase ne:D:D Vím o sobě, že jsem idealista, aspoň co se psaní týče:D Ale Tom je v tomhle skoro stejný jako Bill, to mi nikdo nevymluví:D
Fan party taky sleduju, a informace o tom, že si tam pořád něco špitají spolu… moje twincestní srdce a duše a tetelí blahem a usmívám se:D:D Měj se hezky:)
Dojeb xDxDxD honem dalsi dil..sem zvedava co bill vyymsli.. Nebo ze by se Tom rozhodl pro vasnivou akci s billem v aute?:D
Jeeeežiiiiš, to je babka blbá xD
Ale tak vypadá to že adresu má v hlavince, tak by to neměl být moc problém pro Billa, ne? x)
Mno doufám že ne, už aby byla Niky volná..
krásnej krásnej dílek s rozumným Tomem 😉
těším se na pokráčkooo <3
A sakra, tak únoskyně je jedináček a ještě ke všemu se to provalí, no to je pech 🙂 Ale Bill si poradí, já mu věřím, při nejhorším najede na plán B 🙂
Ale jsou to chytří zachránci, ti dva, zdravotní sestru odhalili skvěle… inteligentní a zodpovědní, nenechají se ničím rozptylovat, i když myslím, přestože trpím spolu s Niky, že takové malinkaté zdrženíčko bych jim dokázala odpustit 😉
Niee 😀 posledná veta ma vybúrala z dobrej nálady 😀 ja som úplne obarená ……čo teraz ? do pytlíka aj s jedináčikom 🙁 Ale Bill ju iste nejako spracujee 😀
Krásny diel , Tom – silný a oddaný ochránca , umieram z neho , je tak dokonalý starší brat =D
Bill – pampúch jeden rozkošnýý x) som teda fakt zvedavá akú ďalšiu koninu vymyslí =D držím palce x)
😀 😀 😀 Tak to je maras, jsem nečekala, že nakonec Billovi tu lež prokouknou. To jsem zvědavá, jak se z toho těď milej hošánek vykecá, já bych byla totálně v loji. A to to chudák tak krásně sehrál a ono naklonec houbeles, ale tak ať se ji honem nabourá do tej kebule, ta sestra na druhým konci jí zřejmě tu adresu sdělila, alespoň to tak vypadalo, když ta ježibaba říkala "jo, tam to znám" Šmajrá, ať se to pako honem soustředí a rychle hlavně zdrhá. Ovšem stejně se stále nevyjasnilo moje tápání, kterak pak oblehnout ten dům… Fuj, ještě dva dny do rozlousknutí (jestli se tam teda k tomu už dohrabou), to zase za tu dobu upadnu do depky a dozvím se prdlačky… Ne, žádný takový, teď hezky sepnu mozek a pokusím se poskládat do kupy kousek Bookmakera.
Ale ještě ke klukům tady. Tom překvapil. Nikdy bych neřekla, že v takhle žhaví situaci bude on ta stopka, já se nestačila divit. Za to Bill nepřekvapil vůbec. Totální neorientaci v mapě jsem neklamně předpokládala. tak uvidíme, jak si hošánci povedou dál, už se nemůžu dočkat. :o)
a sakraXD já už myslela, že to bude v poodě, takže Bill bude muset jít na plán B co?:) škoda, já myslela, že už to bude OK
woow, tak to aby se vydal podříznout Kamilu osobně, nebo aby jí vysvětlil situaci, protože jinak to s nima vidím bledě, s kloučkama. A hlavně s tou naší kočkou, co se třese kdesi ve sklepě…
A už to vyzeralo nádejne 😀 takže teraz nájsť sestričku z geriatrie. Alebo sa stať neviditeľným a prehľadať kartotéku zamestnancov.
Oh nééé 🙁 A tak to vypadalo nadějně, že konečně Bill zjistí adresu. Achjo 🙁 No bude si muset poradit nějak jinak, ale věřím, že s jeho chopnostma to nebude problém..teda snad 🙂