Už vím, co k tobě cítím 10.

autor: Pajule

,,Bráško, to bude dobrý, uvidíš. Teď se jen musíš napít,“ utěšoval Tom svého bezvládného bratříčka, i když nevěděl, jestli se tahle slova opravdu splní. Nadzdvihl mu hlavu a sklenici mu přiložil k ústům. Mírně ji na klonil a Bill ztěžka polykal. Po vypití poloviny obsahu čtvrtlitrové skleničky ústa semkl v jeden proužek. Ještě jednou polkl a otevřel ústa.

,,Tomi, co se mnou je?“ řekl, když nabral všechny síly, které mu v těle ještě zbývaly. Tomi jen odvrátil pohled ven z okna. Co mu měl na tohle říct? Vždyť on sám nevěděl, co se s jeho vílou děje.

,,Víš, Billí, někdy se objeví věci, kterým nerozumíme, ale kterým se nemůžeme vyhnout. A tahle je zřejmě jedna z nich.“ Po chvíli přemýšlení konečně prolomil to ticho. Nevěděl, co jiného mu na to říci. Uchopil jej za ruku a pevně mu ji stiskl.

,,Ale já budu vždy s tebou,“ pohladil ho. Ruku mu zase položil zpět na sedačku a vstal ze země. Zamířil do kuchyně, kde zalil švestkový čaj, který měl Bill rád. Ještě vytáhl z malé skříňky na kraji piškoty a šel zpět k Billovi, který už byl při vědomí a dokonce i trochu nabral barvu.

,,Copak to neseš?“ koukal na něj Bill s podloženou hlavou polštářky, které byly z celého obýváku. Neměl by ani sílu se sám posadit a v sedě se ještě udržet.

,,Něco, co ti snad alespoň trochu pomůže,“ řekl Tomi tajemně, přisunul si křeslo k sedačce a do svých rukou uchopil čaj a pytlík s piškoty, které si před malou chvilinkou položil na konferenční stolek. Posadil se a čaj začal chladit svým dechem. Když už se nakláněl, že Billovi dá napít, zůstal v šoku. Bill opět ležel v bezvědomí. Hrnek čaje odhodil někam na zem, až se jeho obsah dočista vylil na zelený koberec. Piškoty odhodil na druhou stranu a ty se rozsypaly všude okolo. Přiskočil k Billovi a jako už předtím ho začal poplácávat jemně po tvářích. Když ani to nepomáhalo, přidal trochu na síle, ale nic. Bill jen ležel a neprojevoval žádnou známku života. Nezbývalo nic jiného, než zavolat sanitku. Tom popadl mobil a v rychlosti vytočil číslo záchranné služby. Píplo to jednou, dvakrát, až se konečně na druhé straně ozval ženský hlas. Tom té paní pověděl vše, co se stalo a dál děje. Dozvěděl se jen to, že ho má udržovat v teple a že sanitka přijede do deseti minut. Billa zabalil do peřin a vyběhl k němu do pokoje. Počítal s tím, že si jeho krásnou vílu s havraními vlasy ponechají v nemocnici delší dobu. Proto vzal tu nejmenší cestovní tašku a Billovi do ní naskládal alespoň pár základních věcí jako pyžamo, čisté spodní prádlo, nějaká ta trička, mikiny a kalhoty, aby mu ten pobyt v nemocnici trošku zpříjemnil. Přihodil mu do tašky ještě nějaké knížky, časopisy, jeho mobil s nabíječkou a iPod. Seběhl rychle dolů a uslyšel tiché houkání sanitky, které se postupně začalo zesilovat, jak se sanitka blížila. Tom se také oblékl, protože chtěl jet s Billem do nemocnice za každou cenu. V tu chvíli, když si oblékal mikinu, ozval se zvonek od hlavních dveří, který se rozezněl celým domem, jako se ozývá skřivánek časně z jara. Dredatý chlapec doběhl ke dveřím a otevřel je. Do domu se nahrnulo asi pět lidí, kteří v rukách drželi jakési kufříky a koukali na Toma.

,,Je-je v obýváku,“ promluvil tiše Tom a rozvzlykal se. Podél zdi se sesunul k zemi a v rukou svíral tašku s věcmi, které Billovi sbalil. Najednou k němu přišla nějaká dívka. Mohla být tak v jeho věku. Byla oblečena jako všichni ostatní z týmu. Klekla si před Toma a zadívala se mu do očí.

,,Tvůj bratr, předpokládám…“ Na chvíli se odmlčela a čekala, jestli jí Tom potvrdí to, co si myslí.

,,Ano, Billí… můj bráška,“ zakňučel a snažil se trochu uklidnit. Ten blonďáček, který se právě krčil na zemi u vchodu.

,,Bude v pořádku, nemusíš se o něj bát. Jen si ho budeme muset nechat na pár dní v nemocnici,“ uklidnila ho dívka a mile se na něj usmála.

,,Vážně?“ podíval se na ni udiveně Tomi.

,,Vážně. Teď pojď. Musíme jet.“ Chytla ho za ruku a vyvedla ho z domu. Tomi ještě rychle zamkl dveře a cupital do sanitky, ve které právě zmizel Billi.

…………….

,,Pane Kaulitzi, o bratra už se nemusíte bát. Stabilizovali jsme ho a zhruba do půl hodiny by se měl probudit. Teď půjdete se mnou a já vám ukážu pokoj.“ Dvě vysoké postavy kráčely nemocničními chodbami, až se zastavily až na úplném konci jedné z nich. Ten starší z nich zaklepal na dveře a vstoupil dovnitř. Za ním se do pokoje nedočkavě nahrnul ten mladší a řítil se rychlostí blesku k Billovi, který ležel na posteli se semknutými očními víčky. Byl napojený na neuvěřitelně moc přístrojů. A především měl v ruce zabodnutou tu hnusnou jehlu – kapačku. Tom si k lůžku přisunul židli a chytil Billa za ručku. Tu se najednou zatřepotaly jeho vlasy a oči se rozlepily. Bill se zhluboka nadechl a pootevřel ústa.

,,Tomi…“ vydechl jen a stiskl bráškovi ruku. Byl tak rád, že ho tu má u sebe. I když se mu nelíbilo, že je v nemocnici. Doteď nevěděl, co s ním je.

,,Bráško,“ vydechl následně Tom a ti dva si následně padli do náruče. Nechtěli se už nikdy pustit. Chtěli zůstat navždy spolu.

,,Nerad vás, pánové, ruším, ale teď bychom si měli promluvit o tom, proč tu pan Kaulitz vlastně leží,“ přistoupil k chlapcům doktor a posadil se na židli, kterou mu dredatý chlapec uvolnil, protože si sedl ke svému dvojčeti na postel.

,,Ano?“ nastražili oba ouška a se zaujetím sledovali pana doktora, jako sledují děti v první třídě novou paní učitelku, která jim vykládá o nějakých rovnicích, které jsou pro ně naprosto tabu.

,,Jedná se to, že pan Kaulitz…“ V tu chvíli ho však černovlasý chlapec přerušil…

„Bill, prosím.“ Nevinně se usmál a dál pozoroval postaršího pána v bílém plášti.

„Jedná se o to, že Bill je podvyživený. Proto nemá sílu, má nízký tlak a díky tomu kolabuje a neustále začal dokonce upadat do bezvědomí. Máte, Bille, velmi malou imunitní obranu, proto se vůbec divím, že jste neonemocněl. Každopádně teď se budete muset dát trochu do pořádku, než vás pustíme domů. Máte nasazenou umělou výživu, budete brát vitamíny a budete mít i normální stravu, protože umělá výživa nestačí,“ řekl jedním dechem doktor, který pozoroval dvojčata, jak mají vykulená očka, jako vykukuje vycházející slunce do všech oken a probouzí každého živáčka.

,,Cože?“ vypadlo najednou z Billa, který seděl k posteli jak přikovaný.

,,Ano, Bille, je to tak.“

,,Ale jak-jak to? Vždyť Bill toho sní dvakrát větší množství… a-a-a …a prostě….“ Tomovi docházela slova.

,,Pokud chcete vědět něco o tomhle všem do detailu, tak si za mnou přijďte za hodinu na lékařský pokoj. Já vám dám tip na webové stránky, kde si o tom můžete něco přečíst. Teď však již půjdu. Mám operovat.“ Doktor se mile usmál a v tichosti opustil místnost.

autor: Pajule

betaread: Helushka