autor: Ainikki
Tom
Turné pokračovalo dál. Dny se zdlouhavě vlekly, přesto konec už byl v dohlednu. Zbývalo ještě deset dní. Kapka v moři, oproti těm týdnům, které jsem tu musel překousnout. Nevěděl jsem, jak to bude mezi Leticií a Billem, až se vrátíme do Německa. Nemluvili jsme o tom. Vlastně od té naší poslední hádky a následného usmíření, se mezi námi mnoho nezměnilo. Z mé strany trvala dál jakási tichá tolerance toho, co se mi odehrávalo před očima a Bill… Ten byl nejspíš spokojený. Předpokládal jsem, že si neuvědomoval ten znatelný chlad, který tu kolem nás proplouval. Cukroval si se svojí barbínkou a bohatě mu stačilo, že se z našeho vztahu vytratily spory, jízlivost, urážky, napadání se a výčitky. To jen ale díky tomu, že jsem se ze všech sil snažil dostát svému tichému slibu, který jsem mu dal, že nebudu zasahovat do jeho štěstí.
Zatím se mi to docela i dařilo. Dokázal jsem dokonce na to ani příliš nemyslet. Tedy pokud jsem nebyl nucen čelit tomu tváří v tvář. Vidět je spolu. Mazlící se. Vyměňující si letmé doteky a něžné úsměvy. Ten pohled byl podivně pichlavý. Bolelo to? Neuvěřitelně moc. A já se k tomu všemu ještě sebetrýznitelsky mučil tím, že místo snahy se jim vyhýbat, jsem se za nimi plazil jako stín a sledoval každý jejich krok. Pochopitelně tak, aby nepojali sebemenší podezření. Nemínil jsem být v Billových očích za nějakého všivého šmíráka. Dělal jsem to jen z obyčejného ochranitelského pudu. Ta holka se mi pořád nelíbila. Na tom se nic neměnilo. A já neměl ty růžové brýle jako Bill. Když jsem je pozoroval, měl jsem možnost vidět, jaká skutečně je. Bez příkras a sladkých cukrbliků. Byly chvilky, kdy ho nutila, aby si vydobýval její pozornost, občas byla přehlížející, někdy nadřazená, panovačná a nebo jen obyčejně studená. A pak, jakoby ho chtěla uchlácholit, se vracela do role té vroucně a oddaně milující holčičky, která tu byla jen a jen pro něj.
Bylo mi z toho nanic. Nechápal jsem, jak si něco podobného vůbec mohl nechat můj tolik autoritativní bratr líbit. Tyhle negativní momenty tam byly sice zastoupeny v prchavém procentu, ale mě neuvěřitelně bily do očí. Tak jakto, že je neviděl on? On byl vždycky pozoruhodná individuální bytost, která by nikomu nedovolila, aby s ním jakkoli manipuloval a téhle ženštině se naprosto poddával. Toleroval jí cokoli. Mohla se k němu zachovat, jak ji zrovinka napadlo a on to jen přešel s úsměvem. Nebo tak to alespoň dělával, když jsem je měl možnost vídat já. Co se dělo pod nepropustným závojem soukromí jejich pokoje, jsem už netušil. Hlavou mi vířily jen pouhé domněnky. Líbila se mi představa, a popravdě jsem snad i chtěl, aby tomu tak i skutečně bylo, že ji dokáže uzemnit, když kolem nich nejsou žádné další pozorující oči. Když seděli v restauraci, procházeli se parkem nebo podnikali nesčetné nájezdy na obchody s módou, byli neustále pod dohledem. A on možná nechtěl působit jako někdo, kdo svou polovičku komanduje, ale jakmile za nimi zapadly dveře pokoje… Musel být přeci tím, kdo vede. Úpěnlivě jsem se k té vidině přikláněl. Vadila mi myšlenka, že by jím vláčela za všech okolností. To totiž nedovolil nikdy ani mně…
A Ariana? Bill by nejspíš uvítal, kdybychom byli my dva spolu. Narazil na to v nějakém našem krátkém rozhovoru pár dní po tom, co jsem mu v tom autobuse vmetl do tváře k čemu mezi námi došlo. Zklamalo mě to. Něco hluboko ve mně nejspíš doufalo, že když mu to povím, bude mu to vadit stejně jako mi vadil on a ta jeho Leti. Nic takového se nekonalo. Nebo to alespoň na sobě nedal znát. Pamatuji si jen na jeho laxní pokrčení ramen a ledabylé pronesení: „Škoda, mohli ste si spolu užívat aspoň tuhle tour.“ Pak si nacpal do pusy hrst rozinek a odkráčel někam pryč. Nejspíš do maskérny. Bylo to, tuším, před koncertem. Snaha vyvolat v něm žárlivost se rozplynula jako pára nad hrncem a já začal mít zbaběle strach, aby mě ta zrzka nezačla otravovat a dožadovat se pozornosti. Naštěstí se nic podobného nedělo.
…
„Tak jak to vypadá?“ Položila už potolikáté stejnou otázku pihatá modroočka tmavovlásce. „Mě už to totiž nebaví. Nerada bych tu popelnicovou obludnost musela opakovat znova, jen aby tvoje maličkost měla prostor cvrlikat s tím dikobrazem.“ Dodala a jízlivost v jejím hlase byla nepřehlédnutelná. Začínala mít plné zuby nejen těch dvou kluků, ale i samotné Leti. Připadala jí naprosto neschopná. Neviděla nikde žádné výsledky.
„Můžeš být v klidu. Už si ho nemusíš ani všimnout. Nevím přesně, co se stalo, ale atmosféra mezi brášky nějak zhoustla. Prostě nepociťuju, že by nám byl hopper nějak v patách, ani se mi nepokoušel znovu vyhrožovat, jako tenkrát na chodbě. Relaxuj a užívej si výlet.“ Leticia ji pohladila po tváři, ignorujíc její nevrlost a usmála se na ni. Všechno šlo dobře. Ta dvě kouzelná slůvka z něj sice ještě nevymámila, ale to, že to neříkal, neznamenalo, že už to třeba necítil…
…
Tom
Celá kapela, plus ještě nějací lidé z týmu, jsme posedávali po dalším z mnoha koncertů v backstage a řešilo se, co s načatým večerem. Mnozí přítomní projevili nesouhlas s tím jít ulehnout do postelí a dožadovali se ještě nějakého nočního programu. Nakonec s geniálním nápadem přišel náš manažer.
„Během vaší show jsem se bavil s jedním člověk z branže a pozval nás na nějaký raut. Začíná to asi za hodinku, co vy na to? Bude u toho dokonce i nějaká předváděčka dámských plavek. Takže to v podstatě slibuje spoustu jídla a hlavně skvělý kočky. Bomba, ne?“ Mrkal na nás a myslel si, kdovíjak nás podobnou nabídkou nenadchne. U mě tedy nepochodil. To se ale nedalo říct o zbylých přítomných.
„Paráda, docela bych šel.“ Ozval se jako první Georg.
„Mně se to taky nejeví jako špatnej nápad.“ Vyjádřil se Gustav.
„Zní to opravdu dobře. Co myslíš, miláčku, půjdeme?“ Zacvrlikala ta přepudrovaná krůta, která tu samozřejmě nemohla chybět. Pro lidi okolo už to nebyla „jen“ novinářka. Bill z ní oficiálně udělal svojí přítelkyni. Media to sice ještě nevěděla, ale tady se nad jejím chováním nikdo nepozastavoval. Jen mně se zvednul žaludek. Ještě než ji ale brácha stačil odpovědět, ozval jsem se dost ostře já.
„Nikam nejdu!“ Vypadlo ze mě nekompromisně a založil jsem si ruce na prsou.
„A proč ne? Nemusíme tam bejt dlouho. Jen se trochu pobavíme a můžeme to zabalit.“ Zajímal se hned Bill o důvod mé nechuti, a nebyl jediný. S němým dotazem se ke mně stočily oči všech přítomných. Nebylo obvyklé, abych zrovinka já na nabídku polonahých slečen a dobrého jídla a pití reagoval zamítavě.
„Prostě se mi nechce! Snad můžete jít beze mě, ne?“ Zcela logicky jsem zdůraznil fakt, že pokud moji účast nevyžadovala nějaká oficiální akce ke zviditelnění skupiny, tak tu nebyl sebemenší důvod k tomu, abych neměl právo to odmítnout.
„Dobře, jak chceš. Někdo z ochranky tě odveze zpět na hotel.“ Řekl jen David a považoval situaci za vyřešenou. Všichni se začali zvedat k odchodu, krom mě a Tobiho, který byl nejspíš oním securiťákem, který se obětoval a místo za zábavou pojede s jedním rozmrzelým klukem do hotelu.
„Tobi, můžeš nás, prosím tě, na chvilinku nechat. Já ti ho hned pošlu k autu.“ Znenadání se ještě vrátil Bill a nejspíš jsem tomu jeho přání, směrovanému k té naší hroudě svalů, měl rozumět tak, že si se mnou bude chtít asi promluvit. Tobias jen němě přikývl na srozuměnou a tiše se vypařil. Ulevilo se mi. Popravdě, tohle byl můj úmysl. Chtěl jsem ho, vzepřením se společné zábavě, vyprovokovat k tomu, aby se zajímal o důvod mé nechuti a projevil tak alespoň drobný náznak toho, že mou osobu ještě úplně nezačal přehlížet a stále tu zůstává jakýsi povrchní vjem mé maličkosti. A když nakonec tu starostlivou otázku i vyslovil nahlas, „Tomí, co se děje? Proč s námi nechceš jet,“ nedokázal jsem v sobě potlačit radost. Přesto jsem ji ale neuměl projevit navenek. Zůstával jsem apaticky netečný.
Zmučeně jsem se díval před sebe a přemýšlel nad odpovědí. Proč ale jednou z toho pomyslného šuplíku nevytáhnout trochu té upřímnosti? Přetvařoval jsem se už dost dlouho.
„Bude tam Leti.“ Vypadlo ze mě stručně.
Bill nakrčil nechápavě nos. „A od kdy ti, prosím tě, vadí natolik, abys ses kvůli ní vzdával pařby?“
„Bude tam s tebou… a navíc… není mi dobře.“
Bratrovi šlehl v očích divoký blesk. „Cože? Vždycky je snad se mnou, ne? Jsme pár, patříme k sobě. Co má být tohle za blbý zkonstatování?“
„A my? My k sobě nepatříme?“ Nehodlal jsem ho šetřit a vypálil jsem přímý dotaz. Navíc on začal o těch vztahových poutech, tak ať mi teď hezky odpoví, jak se mu vlastně jevíme my dva.
„Co to meleš? Jsme snad bratři, dokonce dvojčata. My to máme asi tak nějak geneticky daný, ne?“
„Hmm,“ ušklíbl jsem se. Tak společné geny… Jak procítěné… Mohl to říci tolika různými způsoby a on si vybere něco tak neosobního, jako byly naše podělaný shodný buňky, nebo jak jinak to ti vědátoři ještě nazývají… „A co když ti řeknu, že nechci, abys tam jel, že chci, aby ses vrátil taky do hotelu, a byl nějaký čas se mnou. Co ty na to?“
„Co já na to… co já na to…“ opakoval pořád dokola, kroutil u toho očima a teatrálně při tom rozhazoval rukama. Dával mi tak najevo, že nic stupidnějšího jsem snad ze sebe ani vypravit nemohl. „…já na to, že to vůbec nechápu. Chováš se dětinsky, uvědomuješ si to vůbec? Co to zase má být? Vždyť už to bylo dobré, tak proč zase vyvádíš?“
„Tak já vyvádím? Co je tak nenormálního na mém požadavku? Takhle jsme přece večery trávívali, ne? Tak co ti na tom teď nevoní?“ Už zase jsme se napadali. Nechápal jsem, kam se vytratila naše normální komunikace.
„To bylo ale… před… Tome, neblbni, ona se na ten večer těší. Co jí mám jako říct? Že se se svým bratrem vracím na hotel, abychom se spolu mohli zavřít na pokoji a tlachat o blbostech? Tohle po mně chceš?“ Vrhnul jsem na něj pohled plný zklamání. Nemluvil už útočně, ani ty věty nepronášel zvýšeným hlasem. Byla z nich ale cítit zřetelná neochota něco podobného učinit. Drásalo mi to srdce.
„Nebudeš se mnou. Půjdeš raději s ní. Jsem ti lhostejný.“ Kníkal jsem ublíženě, ale nedokázal jsem si odpustit sesílat tyhle výčitky na jeho hlavu. Plně si je zasloužil. V mých očích se stával ledovým sobcem, kterému jsem byl už opravdově ukradený.
„To není pravda! Ježiši, přestaň,“ zavyl ublíženě a chytil se za hlavu, „normálně mě vydíráš. Nutíš mě si vybrat. Ale víš co? Já se nenechám. Mysli si co chceš. Pro mě nejde o to, s kým strávím tuhle noc, jde o to, jak ji strávím a já si chci povyrazit a ne dřepět na pokoji. Nemíním vyhovět tvým malicherným přáním. Užij si tu nudu, já se jdu bavit.“ Nazlobeně utnul naši konverzaci a odpochodoval si pryč. On mě tam nechal… Nemohl jsem tomu uvěřit…
Bill
Brčkem jsem netečně míchal nějaký barevný sladký drink. Ta akce nestála za nic. Byl jsem totálně otrávený. Tom to otrávil. Zase musel vyvolat další dusno. Měl jsem toho po krk. Nemínil jsem se tu už dál zdržovat. Nemělo to cenu, odsunul jsem od sebe sklenici s pitím a rázně se zvedl z barové stoličky, na které jsem zakotvil hned, jak jsme dorazili na ten „bombastický“ raut.
„Dekuju se. Jdeš se mnou, nebo tu zůstáváš?“ Obrátil jsem se s otázkou na Leticii. V podstatě mi to ale bylo jedno. Za normálních okolností by mě ani nenapadlo něco tak absurdního, že by moje holka měla zůstat ve společnosti a já měl být někde na hony vzdálený a sám. Žárlivost by mi to nedovolila, jednoduše by musela odejít se mnou.
Teď to bylo ale jiné. I když nevědomky, způsobila tuhle bouřku. To ona mohla za to, že já a Tom jsme pořád jenom na kordy. Moje racionálnost se mi mohla snažit sebevíc natlačit vcelku rozumný fakt, že ta holka za nic nemůže, že tohle všechno si děláme s bráchou jen my sami, svojí neschopností mluvit spolu, ale bohužel v podvědomí jsem měl uloženo něco jiného. Ona rovná se viník. Bylo mnohem jednoduší to na někoho hodit, než si přiznat, že chyba je ve vás a já si svoje přehmaty připouštěl jen velice nerad.
Nejdřív se mi pokoušela můj nápad k odchodu vymluvit, ale když jsem dal najevo, že je mi volná, a nezáleží mi na jejím doprovodu, poslušně se do mě zavěsila a odcupkala se mnou. V autě se na mě pokorně lepila ve snaze se lísat. Tak jsem ji měl rád, poslušnou a oddanou. Rozčilovaly mě její občasné vrtochy, kdy si stavěla hlavu. Nechával jsem to ale být, přecházel jsem to s pouhým úsměvem a přičítal to na vrub ženské povaze a mouchám, které by se stejně ve větší či menší míře vyskytly u každé. Proto jsem to toleroval a nepěnil. Navíc bych řekl, že ona těch vad neměla mnoho, a kdo z nás je vlastně bez chyb? Bůh ví, jaké maličkosti ji iritovaly na mně. Přece proč plýtvat energií kvůli drobnostem.
„Mám pro tebe překvapení.“ Zapředla mi svádivě tichým hláskem do ucha, když už jsme se konečně dostali na pokoj. „Vzpomínáš si ještě?“ Přestala mě hladit po hrudníku a směrovat k posteli. Poodstoupila ode mě tak krok dva, abych na ni dobře viděl a pomalinku se jala rozepínat si knoflíčky své blůzky. Za pár chvil se ten lehký kousek hedvábné látky snesl k zemi a já měl tak možnost prohlédnout si, co se ukrývalo pod ním. Sukni si stihla stáhnout dávno před tím, takže teď tu přede mnou stála v krajkovém černém korzetku a titěrných kalhotkách. Vzpomínal jsem si samozřejmě velice dobře. Naše první společné nákupy v New Yorku. Tenkrát jsem byl omámený a tajně jsem snil o momentu, kdy ji v tom kousku krajky budu moci vidět znovu.
Nyní to bylo tu a já byl podivně zklamaný. Stejné uchvácení jako tenkrát se nedostavovalo. Ano, byl to pěkný pohled, ale trochu to ve mně evokovalo snímky v přízemních časopisech Playboy. Navíc to, jak se ještě vlnila a sama sebe hladila… Jednoduše měla chuť na erotiku. Na jejím chování nebylo nic divného, byl jsem její partner a ona se mě jen snažila dostat na stejnou vlnu. Bohužel se nějak nedařilo, její projevy chtíče mě popouzely. Nerozuměl jsem. Zcela běžně bych se na ni vrhnul a pomiloval ji tak, že by se jí nedostávalo dechu, a teď jsem nebyl schopný žádné reakce. Jen jsem na ni zíral a pomalu mi začalo docházet, že mi to vlastně připadne laciné. Živě jsem si vybavil, jak tu scenerii tenkrát okomentoval Tom. „…předváděla ti tam striptýz?… bylo to tak průhledný… chce si na tobě smlsnout… okatě se ti nabízela…“ Zněla mi v uších jeho slova a já jim dal ke svému vlastnímu překvapení za pravdu. Podbízivost. Jinak se nadalo nazvat, to co se tu teď dělo.
Asi jsem se musel zbláznit. Rozhodně by to tak připadalo každému normálnímu muži, který by se octl na mém místě. Já to utnul. Nechápal jsem proč. Proč myslím na Toma a nějaké jeho rýpavé komentáře a nekoncentruji se na tu sexy ženu před sebou? Mozek by mi měl už dávno vypnout a probouzet se úplně jiná část mého těla. Místo toho jsem sám sebe slyšel, jak chladně říkám: „Leti, přestaň. Nemám na to náladu ani chuť. Jsem unavený. Jdu se vysprchovat a půjdeme spát.“ Ignoroval jsem její naprosto zkoprnělý a nechápavý výraz a udělal jsem přesně, jak jsem řekl. Zapadl jsem do sprchy, krátce ze sebe smyl stopy dnešního dne a vrátil jsem se zpět, s úmyslem zabořit se do měkkých peřin a nerušeně usnout. Nepozastavil jsem se ani nad tím, že tam nebyla. Nejspíš utekla trucovat ke své sestřičce. Jednou už se něco podobného stalo. Nebylo to snad v důsledku nějakých neshod, ale cosi se mi tenkrát také nechtělo, tak se prostě sebrala a odešla za Arianou.
Kam taky jinam, že? Udělal bych to samé. Dřív… Tom byl pro mě vždycky ta pevná základna, ke které jsem se mohl vracet a nacházel v ní útěchu. Uvědomění si, že dnes už bych nejspíš stejně nejednal, ze mě vypudilo veškeré zbytečky po chuti jít spát. I přes únavu nešlo zamhouřit oka a já znovu, jako jsem to dělal v poslední době už tolikrát, začal přemýšlet o nás dvou. A stejně jako jindy jsem nedocházel k žádnému uspokojivému výsledku. A při tom rozšifrování všeho se mi vysmívalo přímo do obličeje, jen já v důsledku svého nadutého ega nebyl schopen nic vidět. Tu jeho bolest, touhu být se mnou. Zračily se mu v očích tolik podobné pocity těm, které jsem prožíval, kdykoli se vracel z objetí nějaké jiné ženy, z Arianina obětí. Sám sobě jsem si nikdy nepřipustil, že mi to vadí. Tak to totiž bylo správné, přirozené. Ne to, co jsme dělali my. Nemohl jsem do svého uvědomění vpustit myšlenku, že je to pouhý klam, že ho potřebuji stejně jako vzduch k dýchání, vodu k životu. Neexistovalo nic mezi námi. Nepřirozené bylo vkládat byť jen sebemenší city do jiné osoby. Měl jsem Leticii rád, ale ona na tu moji náklonnost neměla právo. To Tom ho měl. Vždycky jenom on. Jen zatím neuzrál čas. Zatím jsem se s tím nedokázal vyrovnat. Nebyla doba na to strhnout si šátek z očí, takže se v podstatě nic neměnilo. Pořád jsem byl zamilovaný do Leti a cítil slabé prázdno v důsledku odloučení od bratra. Nic víc. Byly to jen drobné rozpory, které se urovnají.
Jak zbabělé. Byl jsem zavrženíhodný srab. Místo pravdy jsem se opíjel lží a čekal, že se všechno vyřeší za mě. Vždyť já v sobě ještě ani nenašel odvahu začít řešit skutečnost, že za pár dní se vracíme domů a jak to bude s tím mým „pohádkovým“ vztahem? Utíkal jsem od toho a nechtěl na to myslet. Jen jsem uboze čekal snad na jakési znamení, které by mi pomohlo se rozhodnout…
autor: Ainikki
betaread: Janule
Mám tuhle povídku moc ráda. Líbí se mi, jak se Bill snaží být "normální" a jak Tom vzdoruje, jak se snaží to překonat. Moc povedené.
Užasny…
Silvestr je asi nejvodnější den si tuhle dokonalou povídku znovu hezky užít, takže jsem se konečně dneska vrhla na to, že si přečtu posledních pár dílů, pod kterýma ještě není moje vykecávka… snad jsem je už aspoň trochu zapomněla 😀 a něco smysluplnýho ti k nim napíšu…
Tom je tady tak úžasnej, tolerantní a krásně zamilovanej, mám ho tu moc ráda, vyloženě si ho v týhle povídce užívám. Ta jeho krásná soukromá vzpoura, kterou Billa donutil se o něj zase chvilku zajímat, byla perfektní, ale holt zabedněnej Bill, to je extraspeciální tuhej materiál :D:D Je fakt naprosto tvrdej… 😀 Nechápe, je tak zblblej, že ho chce konečně nějaká ženská, že se holt chová jako hulvát… ale stejně mu to hlodá… to je dobře. Jen tak dál, Tomi, jen do něj dloubej. 😀 Je vidět, že Leti už není to co bejvala, má svoje mouchy, už Billa tak nevzrušuje… no jako vždycky… takhle to prostě chodí, to je život… a ty ho umíš skvěle popsat a zachytit ty krásný i špatý okamžiky, Ai, jsi prostě dobrá. Perfektní, jsem znovu nadšená, i když už to čtu potřetí 😀 Jsem totiž tak pečlivej betaread, že při opravování to jedu dvakrát… minimálně 😀 Jdu na další díl… J. :o)
Áaááách Billí nato pomaličky prichádza 🙂 Nakoniec budem tú ženskú odpornú ešte aj ľutovať 😀
Tak veľmi som si priala aby zašiel za Tomom a utešil ho. Možno by sa mohli milovať a potom by konečne zistil…
Úplne krásne 🙂