autor: Janule
Billovi se po jejích slovech zatmělo před očima. To snad není pravda… už to vypadalo tak nadějně. Rozhodl se dál bojovat, nechtěl to vzdát dřív, než opravdu musel, do paměťové kartotéky téhle místní zpravodajky se mu opravdu nechtělo pouštět, musela vědět absolutně všechno. V tom by se hrabal měsíc, než by našel, co potřebuje…
„Ale to není pravda, mladá paní, ona tu sestru jen zapírala, víte? Právě proto, že se tak s dědou pohádali, tak prej tenkrát řekla, že už žádnou rodinu nemá, a že tátu ani sestru nechce už nikdy vidět,“ vymýšlel si Bill, jako když bičem mrská. „Proto ta vaše Kamila neví nic o sestře, protože jí to teta Vivi neřekla,“ dodal ještě, aby drahou Martičku přesvědčil o své pravdě. „Vivi jí říkal děda, víte? Umřel před deseti lety,“ přidal ještě jednu smrt a zatvářil se tak nevinně a roztomile, že by mu neodolala ani bordelmamá, kdyby se chystal navštívit v patnácti letech místní nevěstinec.
„Já nevim…“ podrbala se bezděčně na hlavě recepční a zírala chvilku na telefon, chvilku na Billa. „Hele, ale kdyby se tetička ptala, kdo tě za ní poslal, tak já jsem to nebyla, jasný?“ jistila se proti případnému pěstnímu souboji se sestřičkou Vivian. Toho kluka jí bylo líto, umírala mu matka a celkově vypadal v tom černém oblečení tak strašně smutně… nejvíc ji fascinovaly jeho velké hnědé a strašně smutné oči… tomu se prostě nedalo odolat.
„Přesnou adresu ti teda neřeknu, chlapče, tu nezná ani Kamila, ale vím, kde ten barák mají,“ začala zvolna. „Mapu města máš?“ ujistila se ještě. Bill horlivě přikývl a povzbudivě se na ni usmál, aby viděla, že pozorně a hlavně vděčně poslouchá.
„Dobře, takže… když pojedeš odsud ke hřbitovu, tak se dej směrem k papírně a čističce odpadních vod, tam to poznáš, smrdí to půl kilometru kolem, budovali jí těsně po válce a město pořád nějak nemá na modernizaci, tak to kolikrát, když je blbej vítr, čuchá celý město… děsnej smrad, fakt, to nikomu nepřeju,“ ztratila se poněkud Marta v místním zpravodajství. „No… tak když projedeš kolem tý smrdutý čističky, tak po levý ruce budeš mít les a v něm na kraji malej židovskej hřbitov. On tady ve městě za války bejval menší koncentrák, víš, jsou tam pochovaný oběti? To je taková temná minulost našich dějin, to ty už nemůžeš pamatovat, seš pískle,“ opět zabloudila někam, kam nechtěla, ale nějak si nemohla pomoct. Probudil se v ní informátorský pud, a když někdo tak vděčně a zaujatě poslouchal, měla potřebu vyprávět i to, o co nestál. „Bylo to za války těžký, to víš… tenkrát tam byly zavřený ženský a takoví kluci a holky jako seš ty… lidi se báli, spousta místních tam pracovala, není na to radno vzpomínat,“ vyprávěla, jako by snad v té době nebyla čerstvě narozené mimino. A bůhví, jestli už byla tahle drbna všech drben na světě. Bill ji odhadoval tak na padesát, nicméně nedával najevo žádné pochybnosti, to si v téhle chvíli nemohl dovolit, takže házel soucitné pohledy a přikyvoval, kdykoliv to šlo.
„No, ale zpátky k tetě… na konci cesty, když projedeš kolem toho židovskýho hřbitova, dojedeš na takový malý prostranství s velkým dubem… říká se tam tomu Psí plácek, ale v životě jsem tam žádnýho čokla neviděla…“ divila se spíš pro sebe, ale hned pokračovala. „No a za tím pláckem jsou už jen dva poslední domy… v prvním bydlí stará Hauptmannová, taková ježibaba protivná, manžel jí umřel před deseti lety a od tý doby je s ní těžký pořízení… to víš, ženská jak zůstane sama, barák na krku… nic moc…“ zamotala se opět v místních dějinách a Bill musel potlačovat nutkání zvrátit oči v sloup. Měl pocit, že se k baráku jeho údajné tetičky snad nikdy nedopracuje. Oddychl si, když pokračovala: „Kus za ní je starej žlutej barák s černou střechou a velkou zahradou. Teď mě napadá, že ani oni žádnýho čokla nemaj, takže fakt nechápu, kdo to tam pojmenoval Psí plácek…“ znovu se divila vlastním informacím. „Ten barák, kde bydlí tetička, je úplně poslední vzadu, celkem samota… nová omítka, dělali ji myslím letos v létě, nový okna, plastový, samosebou, kdo by dneska kupoval dřevěný, že jo… tak to je von,“ spokojeně si odfrkla, že mu dokázala cestu tak hezky a na svoje poměry stručně popsat. Naštěstí si ji celou profrčela v hlavě, takže si Bill její plán cesty zaznamenal do paměti, nadšeně jí poděkoval a koukal rychle zmizet, než si to přifrčí sestra Kamila, aby si ověřila, kdo že to její kámošku tak pozdě v noci hledá.
„Nemáš zač, chlapče, nemáš zač… přeju hodně štěstí a doufám, že maminka nebude moc trpět,“ popřála mu ještě, když mizel z hlavních dveří. „Taková mladá…“ povzdechla si ještě smutně Marta, „určitě rakovina, tý je teď všude plno,“ dodala si už jen pro sebe, protože černý mladík s kšiltovkou do čela už dávno zmizel v noční tmě, panující všude kolem nemocnice.
***
„Máma bude asi dlouho živá,“ vydechl Bill, když dosedl vedle Toma a zaklapl dveře dodávky. „Málem jsem jí pohřbil, tak doufám, že za to nepřijdu do pekla,“ dodal ještě a mrknul vedle sebe na bratra.
„Máš?“ zněla Tomova stručná otázka.
„Jo, jedem pro Niky,“ padla stručná a šťastná odpověď. „Nějakej krámek s elektronikou nám klidně může políbit zadek,“ dodal Bill vítězně a s radostným zavýsknutím se vrhl do náruče svému staršímu bratrovi, který jej s radostí sevřel, div mu nezlámal žebra. Zaklesnutí jeden do druhého skoro brečeli radostí, tiskli se k sobě a smáli se úlevou. Konečně měli konkrétní informaci a mohli začít jednat.
„Jsi můj hrdina,“ zašeptal Tom do ucha Billovi obdivně, v tu chvíli byl šťastný, že má bratra, který dokáže něco tak úžasného.
„Ne, ne, Tomi, bez tebe bych nebyl nikdo… sám bych nic nedokázal,“ vrátil mu Bill s láskou jeho lichotku a konečně se políbili. Vřele, s obrovskou láskou a štěstím se něžně líbali, dokud je nevyrušila světla projíždějícího auta. Odtrhli se od sebe a oba v tu chvíli věděli, že nastal čas jít do toho naplno.
„Akce!“ zařval Tom z plných plic jako režisér filmu hollywoodského trháku a radostně zatleskal. „Jedééééééém,“ zavyl jako šakal, přidal plyn a vyjel na silnici.
„Šlápni na to,“ zavelel Bill, když se pevně připoutal bezpečnostními pásy a neustále se spokojeně usmíval. Takhle šťastný byl snad naposledy, když se dozvěděl, že ho Tom miluje… Byl to nezapomenutelný pocit.
Auto se odhodlaně rozjelo vstříc nočnímu Moringenu, smrduté čističce a Psímu plácku, na kterém podle zpravodajky Marty v životě žádný čokl nebyl…
***
Na Tomovi i přes novou dávku adrenalinu byla znát únava, teď se ale nedalo nic dělat, cestu musel nějak zvládnout. Jeho odpočatý bratr se ho rozhodl jistit a snažil se mu nenápadně dodávat trošku energie a udržovat tak jeho pozornost. Dělal to velice opatrně, aby se Tom neurazil, že ho považuje za bábovku. Svého bratra znal a věděl, že kdyby mu to nabídl, hrdě by odmítl a mohlo by se stát, že by k milé Niky díky jeho únavě ani nedojeli.
Tentokrát cestu našli velice rychle, Bill jen diktoval informace, které četl z hlavy, itinerář drbny Marty byl naprosto přesný, ani jednou nezabloudili, jeli najisto. Když ucítili první závan smradu z čističky, bylo jim jasné, že se pomalu blíží ke svému vysněnému cíli. Po levé ruce měli les a Psí plácek s vysokým dubem byl na dohled.
Všude kolem vládla hluboká tma, hodiny na palubní desce ukazovaly půl druhou v noci a v tomhle zapadlém konci městečka bylo absolutní ticho. Sem tam se ozval noční pták z lesa, z dálky štěknul ze spaní pes, ale jinak nikde ani noha. Tomovi bylo jasné, že nemůže zajet až k domu, byli by příliš nápadní. Museli najít stanoviště, z kterého budou dům chvíli pozorovat, aby se ujistili, že jeho obyvatelé skutečně nejsou doma. Zajel k lesu a zastavil tak, aby měli perfektní výhled předním sklem dodávky.
„Tak…“ zašeptal Tom, jako by se bál, aby je nikdo neslyšel. „Teď musíme čekat. Než tam vlezem, chci mít jistotu, že v baráku není kromě Niky živá duše,“ dořekl a zívl. Bill se na Toma podíval ve chvíli, kdy mu z oka utekla jedna osamělá slza, způsobená předchozím zívnutím. Setřel mu ji něžně ze rtu, kam mezitím doputovala, a usmál se. Viděl na něm, jak je strašně utahaný, celý den byl na nohou a musel si odpočinout. Byl čas Toma uložit…
„Beru si službu, Tomi,“ zašeptal a stiskl lehce štíhlou ruku, spočívající na volantu. Pomalu ji hladil a snažil se pohledem bratra přesvědčit, že to s ním myslí dobře. Věděl, že s tím Tom nebude souhlasit, chtěl být u všeho, nechtěl propásnout jedinou minutu téhle akce, ale Bill se nenechal jen tak zahnat do kouta. Tomovy úpěnlivé pohledy na něj neplatily. „Nic neříkej, potřebuješ si odpočinout, Tome, já spal cestou, jsem v pohodě, budu hlídat. Natáhni se vzadu na sedačku, v tašce je deka, tak se přikrej. Za chvíli se tu ochladí, budu muset vypnout motor, tak ať nenastydneš,“ starostlivě šeptal. „Chci, abys mi s Niky pomohl, a pak nás musíš ještě bezpečně dopravit domů. Uznej, že by bylo trapný, kdybychom se vymlátili na zpáteční cestě proto, žes byl unavenej,“ přesvědčoval své dvojče. Tom si znovu zívl a už jen rezignovaně přikývl. Oči se mu zavíraly a bylo mu jasné, že by tu stejně usnul v sedě.
„Dobře, tak jo, ale dávej pozor. Sleduj okna, jestli se v nich něco nehýbe, oni nemusej svítit, můžou tam bejt klidně potmě… nerad bych jim vběhl do rány a na konci toho všeho se nechal zastřelit,“ souhlasil Tom, a mezitím si rozepínal bezpečnostní pás. „Chtěl bych tě s sebou, hezky bys mě hřál,“ mazlivě se otřel o Billův nos, když mu dával pusu na dobrou noc.
„To by ses moc nevyspal, nejspíš bych tě za chvíli znásilnil,“ zazubil se na něj bratr a plácl Toma lehce přes zadek, když mu pomáhal přelézt přes opěradlo na zadní sedačku. „V těchhle hadrech máš totiž sexy zadek, miláčku,“ dodal na vysvětlenou a ještě jednou ho poplácal.
„Ani bys nemusel, dal bych ti dobrovolně,“ zazubil se Tom a provokativně zakroutil zadkem těsně před Billovým nosem. „Aspoň bych tu svěrací kazajku, který ty říkáš kalhoty, mohl sundat,“ povzdechl si.
„Neprovokuj, Romeo, nebo na tebe skočim a strhnu to z tebe sám,“ vyhrožoval Bill naoko, ale dál tlačil bratra dozadu, aby se už konečně natáhl na béžovou měkkou sedačku. Sice byla krátká, ale lepší, než spát vsedě. Ještě chvilku se zezadu ozývaly šustivé pohyby, jak se Tom všelijak přetáčel a snažil se najít tu nejvýhodnější polohu pro své dlouhé nohy, ale nakonec i tyhle poslední zvuky ustaly. Tom usnul, jako když ho do vody hodí.
Bill seděl zabořený na sedadle spolujezdce, sledoval temný dům před sebou a neustále pokukoval po volantu. Lákalo ho sednout si na místo řidiče, už se nemohl dočkat, až si udělá za rok papíry a koupí si svoje vlastní auto. Bylo mu jedno jakou značku, ale muselo se mu líbit… Tom si z něj dělal legraci a prohlašoval, že si koupí takové auto, které se mu bude hodit ke kabelce, ale z toho si Bill nic nedělal… v podstatě to byla tak trochu pravda… muselo být elegantní. Tom už tři roky snil o velkém Cadillacu, jaký mají americké rapové hvězdy, ale to nebyla Billova touha. Nechtěl být za každou cenu nápadný jako Tom, všem ukazovat, jaké má drahé velké auto… chtěl se jen tak projíždět ulicemi měst, aniž by ho kdokoliv za tmavými skly viděl a užívat si svobodu, kterou ztratili, když přišla jejich vysněná sláva. Auto pro něj znamenalo malý intimní prostor, poskytující mu soukromí a anonymitu v davu lidí, kteří to samé měli zadarmo. Oni za tak samozřejmou věc jako je soukromí, museli draze platit.
S očima stále upřenýma na dům před sebou se zavrtěl. Nic se v něm nedělo, opravdu vypadal absolutně opuštěně. Odepnul si bezpečnostní pás, chvilku ještě váhal, ale pak se velice potichu přesunul na sedadlo řidiče. Uchopil volant přesně tak, jak to viděl u Toma, nohy lehce položil na pedály a zkoumal přístrojovou desku. Motor stále ještě tiše vrněl, kontrolka benzínu svítila zeleně, měli naštěstí skoro polovinu nádrže, takže nehrozilo, že by jejich mise ztroskotala někde uprostřed nepřístupných polí. O ostatních ukazatelích se mohl jen dohadovat, k čemu slouží. Nejradši by si řízení vyzkoušel hned teď, ale neměl o tom ani páru, do těchhle aktivit s kamarády ho Tom nikdy nezasvětil. Škoda… Ale měl teď na starosti důležitější věci… musel sledovat dům, o kterém si ještě nedávno myslel, že ho nikdy nenajdou, a za jehož zdmi pravděpodobně spí jeho životní zkouška… dívka jménem Niky. Byl to tak trošku paradox, že jeho život se musel obejít bez žen a jejich opačné energie, ale teď jeho další pokračování závisí na osvobození dívky, která ho bezmezně miluje.
Věděl to moc dobře hned od prvního kontaktu, cítil to z rozhovorů, které spolu telepaticky vedli a teď se docela bál setkání s ní… musel ji pak přimět přísahat, že ho nikdy neprozradí a měl trochu obavy, jestli to, že jí odhalil svou pravou identitu, nebyla chyba. Jenže v telepatii nejde moc podvádět… vydávat se za někoho jiného, na to musí být člověk hodně zkušený a to on stále ještě nebyl. Nezbývá mu než doufat, že její láska k němu je tak silná, že dokáže mlčet a neprozradit ho. Ohrozila by tím jeho další život, a to ji snad donutí mlčet. Podle všech rozhovorů vypadala, že bude rozumná.
***
„Tomi… vstávej…“ šeptal bráškovi do ucha a hladil ho po zádech. Nechtělo se mu sladce spícího Toma budit, ale hodina utekla jako voda a byl nejvyšší čas se vydat najít Niky. Pokud se jim to podaří rychle, možná budou mít štěstí a vrátí se do studia dřív, než někdo přijde na jejich zmizení.
„Hmmmm…“ ozvalo se zpod deky, ale to bylo tak všechno. Tom spal jako zabitý a z vyhřátého pelíšku se mu vůbec nechtělo.
„Tak já půjdu teda sám,“ zkusil Bill opatrně těžší kalibr, když se mu nedařilo Toma probrat. V tu ránu se hnědé oči otevřely dokořán a dredatá hlava vykoukla ven.
„Děláš si srandu?“ zeptal se unaveně, ale už se začínal zvedat na loktech, aby Billovi zabránil opustit auto.
„Jo,“ zazubil se na něj Bill, šťastný, že se mu to konečně podařilo.
„Ty malá prolhaná potvoro,“ vydechl Tom zničeně a spadl zpátky na sedačku. „Pojď ke mně,“ natáhl ruce a spokojeně k sobě Billa přivinul, když si lehl vedle něj. „Ty víš jak na mě, viď?“ šeptal a pusinkoval tvář svého bratra. Užíval si, že nemá make-up, velké hnědé oči nejsou černě orámované a on může líbat jeho víčka, která Bill ochotně přivíral, aby o ně mohlo jeho dvojče něžně pečovat. Jak rád by se s Tomem teď mazlil, byl vláčný, ještě krásně hřál ze spánku, ale nebyl čas. Naposledy políbil jeho plné rty a zvedl se.
„Musíme jít, Tomi,“ zašeptal do ticha chladného auta. Motor už dávno zmlkl, topení přestalo hřát a na ně čekala chladná noc a snad opuštěný dům s unesenou dívkou.
„Jasně, jde se na věc,“ vyskočil najednou Tom čilý jako rybka a odhodil deku. Cítil se teď jako znovuzrozený, sil měl na rozdávání a už se nemohl dočkat, až se začne něco dít.
„Vzal jsem s sebou nějaký svoje oblečení, kdybychom ji dneska náhodou našli,“ zazubil se vítězně Bill. „Niky bude zmrzlá, má na sobě jen letní tílko,“ vysvětloval, zatímco vyndával z tašky potřebné věci a cpal je do malého batůžku. Byl na všechno připravený. Usmál se, když do něj přidával bílý hrnek se svou podobiznou, pro který se doma ještě vracel a riskoval, že ho kluci nachytají při útěku. Musel ho Niky vrátit, aby měla hezkou vzpomínku na jejich setkání. Doufal, že ji únos nepoznamenal natolik, aby jím celý život psychicky trpěla, snad se jí podaří díky svým schopnostem s věcí vyrovnat, a žít dál spokojený plnohodnotný život.
„Tak jdeme na to,“ zavelel, když zkontroloval, jestli má všechno. Baterka, batoh s oblečením, mobil, kdyby něco a Tom… to bylo všechno, co k záchraně dívky potřeboval.
autor: Janule
betaread: Janik
Zachránit!:) A objevit mrtvoly…Fuj..To bude..Jsem zvědavá, kdo zdrhne z toho pokoje dřív.. Bill nebo Tom? Mě by se zle rozhodně udělalo! Janule dál, další dny budou utrpení:)
páni, já čekala že už to bude:D a ono ješt nic?XD to je strašný čekat 4 díly, než najdou ty mrtvoly a konečně Niky:D. Ale aspoň je to napínavý:) fakt krásný, já se tak těšim, až ji najdou a jak bude šťastná:-). Já jenom doufám, že s ní pak Bill bude občas prohazovat pár slov telepaticky:-)
mno to bude zajímavý :):):)
úžasné…x)) už sem se těšila, že ji zachráněj a ty to takhle protahuješ…xD jinak moc hezky napsaný já bejt tou Martičkou, tak mu tu adresu dám a k tomu přidám svoji vlastní…x)) hrozně se těšim na další dílek, protože v tý už trochu tý akce bude ne..?? sem zvědavá, jak budou reagovat na ty dvě mrtvoly a taky co s nima chtěj dělat…x)) opravdu moc povedená povídka…x))
páááááááááni a je to tadyyy.. tyo já sem tak zvědávááá..
jak to můžeš takhle utnout? jak jak jaaak?
tyo já to do příštího dílu nevydržim..
já sem fagt na psychiatra.. když si třeba představim že mi dneska v noci kyxne net a já se konec nikdy nedozvim.. uaaa musim se modlit ke všem Billům aby se to nestalo!
úžasnej díl Jani!
Šmankotééjozééf, ty se s tím vlečou, jak s károu hnoje… :o) To je doba todlencto… :o)
Ale Bill perfekto, na konci minulýho dílu jsem se pomalu loučila s tím, že to z tý baby nakonec vypadne. Zadařilo se. Šikulka.
Stejně ale z těch dvou nemůžu. Já si furt snažím vybavit jak dlouho jsou spolu… Začli v patnácti… ? To by byli asi dva roky ne? A furt je baví se tak ozobávat a muchlovat… No prostě páreček k pohledání, dokonalá idylka… :o) Teď hlavně nechci, aby to vyznělo, nějak ironicky, vážně se to hezky čte. Jsou spolu roztomilý, takový pomačkání hodný… Rozespalej Tomík vůbec… :o)
Teď se upřímně těším na to jak bude Niki reagovat, ta je asi zadusí, jak se jim bude věšet kolem krku… :o) Ale vlastně ještě dřív přijde reakce na ty mrtvoly, málem bych zapomněla… No, snad maj chlapci dobrý žaludky. :o)
Hééééy….takhle to utnout v tom nejlepším?
To je jak v telenoveláách O_o
A dalšíí díl zase až v sobotu, pokud se nemýlím, že??…to je týrání normálně x_x
No, jako jsem zvědavá, jak to bude probíhat xĐ
Jako vidět ty mrtvoly….který už tam nějakou chvíli leží – to bude libovka =oD
Chudák Niky…
Ááááááááá…..užasnej dílek..užasná povídka, jak jsem psala na meila 😉
Mně se líbí, že to jde tak pomalu:) Užívám si to, všechno vidím před očima, což je na mou chabou fantazii docela výkon…:D Pěkně všechno do detailů a všechny podrobnosti, ať je to napínavý:) Bill to zvládl s tou drbnou, já věděla, že to zmákne:D Ale to, jak mu popisovala cestu, bylo bezkonkurenční, všechno ještě okecat a vyložit Billovi historii včetně života za války:D To bylo fakt něco:D Nedivím se, že se tím v její hlavě nechtěl probírat, to by fakt měl na hodně dlouho, smutný oči byly účinnější:D Vážně si říkám, jestli tam ten barák opravdu nestojí, včetně čističky a Psího plácku… třeba sis našla leteckou mapu a všechno to pěkně rozplánovala:D:D Vlastně by mě to ani tak moc nepřekvapilo:D Situace v autě byla jedna z těch, co mě přimějou připitoměle se usmívat na monitor:D Miluju to, ale to jsem psala tolikrát, že už se vážně nechci opakovat:)) Sobotu mám tentokrát volnou, aspoň to tak zatím vypadá, takže se stavím co nejdřív:)) Jen doufám, že ti dva ustojí pohled na mrtvoly, které jsou překážkou k záchraně Niky… Jo a Bill začal přemýšlet o tom, co bude dál, až Niky zachrání… to jsem totiž taky zvědavá. Ono už je tak dost těžké se vyrovnat s únosem, natož ještě s tím, že záchranáři není nikdo jiný než Kaulitzovi:D Vrátit se do běžného života… hm, to jsem fakt zvědavá, jak to dopadne:D:D
Madisoon, vůbec nepochybuj… :D:D Před dvěma díly, jak jsem dávala odkaz na město Moringen, tak na těch stránkách je Stadplan, podle kterýho se kluci říděj… je to ten, co si ho musel Bill otočit vzhůru nohama, aby to konečně našli 😀 😀 Stačí do něj mrknout a najdeš i Hundplatz :D:D Když to vezmeš z Mannenstrasse 29 (Landeskrankenhaus) kolem hřbitova, papírny a čističky, jsi tam hned :D:D I ten židovskej hřbitov tam je :D:D A víš jak se jmenuje ten les, v kterým je? Hagenberg :D:D… to se mi tam fakt nepodařilo propašovat, aby si vzpomněli na Georga, že tam má i vlastní les 😀 Jednou se tam zajedu mrknout, abych viděla, jak to vypadá ve skutečnosti 😀 Nejspíš v létě 😀 Jedeš se mnou? :D:D Akorát ten barák vypadá na satelitní mapě jako nějakej statek, ale to už je detail 😀 Pár večerů jsem na tom strávila, to si piš 😀 Jednou mě z týhle povídky jebne 😀 Ještě že už je brzo konec 😀 A abys nemusela hledat, tak tady máš rovnou ten plán: http://www.moringen.de/StadtplanMoringen/index.html (je to vpravo dole, pohybuje se v něm těma šipečkama vlevo :D… jak jsem stará, tak jsem praštěná) :D:D Pa J :o)
Ty taky víš , jak na nás =D ja som sa už tej pátračky nevedela dočkať a ono zase prd 😀 ale ja si počkáám x) na dobré sa proste oplatí čakať x) Si k nám férová , na diel nečakáme 2 týždne ako u niekoho čakám ja ..Dania 😀 …… kráása kráása x) U tvojich poviedok mi proste nevadí , že jedna hodina , čo sa udeje trvá 3 diely 😀 mne sa to páči ! a nieje to nudné , vždy sa tam niečo deje x) a i keď by Tom umieral , isto by to bolo vtipné 😀 Ja viem že trepem dve na tri , ale proste pri tejto poviedky sa vždy táák super uvolním , pretože do toho netlačíš , všetko poporiadku , žiadny chaos , si diplomat a puntičkár , však 😀 ? My vieme 😀 …. Teším sa na mŕtvych únoscov , čo spravia keď ich nájdu …asi už budú v rozklade , že 😀 ?
neeeee
já ci dál…tak napínavy a konec 🙁 to nejni fer :'(
Prosím jen žádné rychlé akce, to opravdu ne. To bych pak třeba přišla o to úžasné líčení cesty k Billově údajné tetičce. Mimochodem, mapku Moringenu mám nastudovanou od předminulého dílku, teď už jsem tě jen tak lehce kontrolovala 🙂 Taky bych pro samou akci nerada přišla o ty roztomilé dvojčecí chvilky, třeba zrovna ta v autě byla nádherná. Už jsem to psala několikrát, oni dva spolu jsou tak rozkošní. Jak píše Ainikki – pomačkání hodní 🙂 Taky se jako Madisoon připitoměle usmívám na monitor a to jejich štěstí si užívám s nimi. I já jsem přemýšlela o tom, co s Nikolčinou psychikou udělá ten únos a také skutečnost, že ji osvobodí její idol. Tedy teď předjímám děj, ale doufám, že ti dva roztomilí zachránci uspějí.
:D:D No fakt to tam je, já čumim:D Jsem sice nezlomná ateistka, ale teď mě nenapadá nic jiného než různorodá oslovení svatých, včetně boha:D Ty mě jednou zabiješ… nebo mě zabijí moji rodinní příslušníci, kteří se tady dívají na jakýsi film a já jim tady do toho řvu smíchy:D Ale to je furt něco, za chvilu jim bude vadit, že moc mlátím do klávesnice, to já jsem zvyklá:D
Myslela jsem, že jsem vážně zvyklá, ale asi mě prostě nepřestaneš překvapovat:D Já sice taky hledám informace, abych měla podklady, ale přiznám se, že čističku a hřbitov bych si asi vymyslela:D:D Vím, kolik tohle zabírá času… obdivuju a oceňuju, žes s tím měla trpělivost, někdy to je o nervy, aspoň z mých zkušeností:D Pamatuju, jak jsem v létě hledala všechno možné o těhotenství a všeho kolem, měla jsem vytištěných spoustu papírů s těhotenskými kalendáři, harmonogramy, kdy jsou které prohlídky, jak je na tom v kterém týdnu plod… prostě všechno:D V tomhle mi chybí zkušenosti, takže to musím nahnat teorií:D:D Jen jsem se divila, proč se na mě mamka tak divně dívala, a pak jsem zjistila, že jsem u počítače zapomněla těhotenský kalendář:D:D
Ode dneška už mě snad nic nepřekvapí, prostě máš všechno prověřené, už o ničem nepochybuju:D
Až pojedeš, dej mi vědět, přidám se:D:D To si nemůžu nechat ujít. Už budu mít řidičák, takže není problém ani s dopravou:D
daaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaal
A..a…a….co dál? Tohle teda ne, madam, takhle to utnout, když mě zajímá, co bude dál 😀 Jsem napjatá jak jen při stupni unavenosti napjatá být můžu, těším se na Jamese Billa Bonda, jak zachraňuje sličnou děvu a při to popíjí martini. A místo toho další natahování, abych neusnula, ti teda pěkně děkuju 😀 😀
A těším se, jako na Mikuláše na další díl, třeba v něm budou i ty tradiční mandarinky 😀 (prostě divná asociace, co? :o))
Pááááni, jak koukám na ty komenty, nemalé slohovky to jsou *yes* Pročetla jsem si to jen zběžně a musím říct, že jsem taky přemýšlela o tom, jaké to bude, až tam najdou ty mrtvoly *fuuuuj* a hlavně, jestli to nerozdýchá Bill nebo citlivka Tom =D Nebo nás oba překvapí a zachovají se naprosto profesionálně a nezdrhnout ani jeden =D
Každopádně, je to super a já se těším na další díly! *yes* Je to napínavé a hlavně pak … Těším se na díly po 35, páč se neskutečně těším, až bude nějaká "akce" *yes* *scratch* Už mi to tam chybí, ale každopádně ty díly jsou zajímavé a poutavé i bez neustálého sexu *scratch* To, že jsem řekla já? Nevěřím =D
Takže Jaňul, netrap nás a hoď sem další díl =D
Tak to som zvedavá. Nejako sa mi to zdá príliš jednoduché, Prosím nech sa nič nestane. To prebúdzanie Tomiho bolo nádherne sladké 🙂 Tak idem na to, dúfam, že bude všetko ok. Alebo je Niki niekde úplne inde:(
Mě se strašně líbí, jak je Tom zapálený! 😀 On je opravdu úplně zlaťounký 🙂 Strašně akčí, chce všechno dělat, u všeho být, všechny zachraňovat a ve všem bráškovi pomáhat 🙂 Strašně se mi to líbí 🙂 Jenom nevím, tyjo..že by už opravdu Niki zachránili? Já očekávám ještě nějakou přkeážku! 😀 Vždycky, když jsem si myslela, že už je všechno dobré a věci se pohnou dopředu, tak se něco stalo a chvíli to vypadalo beznadějně. No uvidíme, ale už ybch byla ráda, kdyby byla Niki zachráněná 🙂