Vesnický prázdniny 10.

autor: Ivetka

,,Už ses ptal na to, jestli bychom mohli spát v tom sklepě?“ zeptá se mě hned druhý den Patrick.
,,Ne neptal jsem se. Přemýšlel jsem nad tím, děda tam určitě bude chtít spát s náma…“ rozhodím rukama.
,,No tak ať na to zapomene…“ koukne se Tom… Když nám všichni přestanou věnovat pozornost, protože vymýšlejí, co si vymyslet, abychom tam mohli spát, se ke mně Tom nakloní a pošeptá mi do ucha: ,,Něco bych ti rád oplatil…“
Nasucho polknu. ,,T… to nemůžeš… budou tam kluci a… a navíc… ne, to nejde, Tome,“ vražedně přivřu oči a začnu si nervózně poklepávat nohou.
,,Ne.. Nepřemlouvej mě… Já jsem taky nechtěl, abys to udělal… a nakonec… to bylo dokonalý… takže…“ skousne si spodní ret a rádoby svůdně se na mě usměje…
,,Jsi na mě hnusnej…“ strčím do něj a se zamračením se od něj odvrátím.

,,No tak jsme vymysleli to, že řekneš, že třeba budeš spát u Toma nebo u někoho z nás, no a vezmeš ten klíč a my se tam večer potichu vplížíme, ale nesmíme dělat bordel. No a prostě kdyby na to děda přišel, že tam ten klíč není, tak bys jako druhej den dělal, že o ničem nevíš a pak bys ho někde náhodně našel, co říkáš?“ zakření se Lukas.
,,Ne… nebudu dědovi lhát, prostě mu to nějak šetrně oznámím…“ protočím panenkami. ,,Fajn… Tak… můžeš to jít zkusit hned teď. Já jsem nedočkavej,“ strčí do mě Lukas… ,,oh bože…“
Potichu vejdu do bytu.
,,Dědo?“ houknu do prostoru.
,,No? Jsem v kuchyni…“ taky po mně houkne…
,,Emm… Ahoj, dědo, hele… musím ti něco říct… A je to asi otázka života a smrti,“ důležitě se zasměju.
,,No povídej, co po mně zase chceš…?“ Už mě zná, moc dobře ví, že po něm něco požaduju.
,,No… ke každým letním prázdninám přece patří zábava a nějaký dobrodružství. No a tak nás s klukama napadlo, že… že bychom mohli spát u nás ve sklepě. Samozřejmě bychom tam nedělali žádnej bordel, byli potichu.“
,,Bille, ale jestli vás tam někdo z bytovky najde, tak asi bude zle. Musíte být vážně potichu, jinak…“
,,Takže to znamená, že jsi nám to dovolil…?“ poskočím si radostí…
,,No, dovolil, ale… zakazovat vám to nemůžu. Jste už dost staří a tvrdohlaví, hlavně ty, Bille, takže by sis to vymluvit nenechal… takže ano, ale chovejte se zodpovědně, rozumíš?“ ukáže si na mě prstem.
,,Ano, ano… samozřejmě, a… děkujeme…“ rychle vyletím z bytu…
,,No jo, můžeme, ale máme se chovat zodpovědně a nedělat hluk. Prý kdyby nás tam někdo našel, tak by z toho byl pěknej problém…“
— večer —
Ve sklepě spíme už dneska, protože prostě… Kluci jsou nedočkaví… Právě s Tomem neseme z našeho bytu brambůrky a nějaký jídlo, co děda ochotně koupil, ostatní tam roztahují sedačku a dělají z ní postel. Někdo bude spát na matracích na zemi, což nikomu nevadí, ani mně ne, protože já budu spát na sedačce… Stejně jako Tom…
,,Počkám si, až všichni hezky usnou… a nebo taky nemusím… mám šikovnou ruku, ale když já bych chtěl i…“
,,Tome!“ přeruším ho v polovině věty…
,,Copak, koťátko?“ skousne si spodní ret.
,,Nic…“ zasyčím a vejdu do dveří sklepa a počkám, až vejde i Tom a potom zavřu. Teď nás čekají schody dolů, pár zatáček a jsme tam.
Jdu pomalu po tmě ze schodů.
,,Ne… neblbni, upustím to…“ usyknu, když mě Tom začne tlačit na zeď, ,,a jsou tu pavouci…“
,,Bille, dost…“ vezme mi z rukou asi 5 balíčků brambůrků a položí je na zem
,,Na co se mi vymluvíš teď, co…?“ Chytne mě za boky a tělem se o mě opře…
Asi musí slyšet, jak zběsile dýchám, protože… Jsem z něj prostě v prdeli… a navíc, když si se mnou takhle zahrává… ,,Nikdo sem nepřijde…“ pousměje se a trošku mi vyhrne tričko. Začne mě hladit po břiše, i když cítím, jak jeho prsty pořád sjíždí k podbřišku…
Po chvilce to nemůžu vydržet. Nasucho polknu, nakloním se k němu a dám mu malou pusinku na rty…
,,Kluci, jste tady?“ Najednou se s Tomem zasekneme. Ale rty od sebe neoddělíme… Nikdo nic chvilku neřekne. ,,Ne ještě tu nejsou,“ slyším Patricka, jak zapadl zpátky do místnosti, kde máme spát.
,,Mmh… bože…“ zakloním trošku hlavu. Kdyby nás tu někdo viděl, to by bylo něco… ,,Tome… počkej…“ pevně stisknu látku jeho trička na jeho zádech, když ruku zastrčí ještě hlouběji ke mně do boxerek…
,,Už to nemůžu vydržet, Billy… prosím…“ prstem mi přejede přes rty…
Na chvilku zavřu oči, proč jsem tohle nikdy nezažil s holkou? Proč je mi právě s ním tak dokonale?
,,Tome, ty víš, že ti nedokážu dlouho odolávat, že… že…“ zaseknu se…
,,Že mě chceš?“ pohladí mě po vlasech…
,,Ano… ale…“
,,Žádné ale, já… taky tě chci a moc… a ty to víš…“ líbne mě na rty… ,,prosím“ zopakuje už dneska asi potřetí…
,,Nedokážu u toho být ticho…“
,,Taky jsem to dokázal… jenom se uvolni…“ broukne a klekne si ke mně…

autor: Ivetka
betaread: Janule

12 thoughts on “Vesnický prázdniny 10.

  1. úžasné….xD naprosto bestovní…x)) hrozně se těšim na pokráčko…x)) je to jedno z nejúžasnějších povídek…x))

  2. Já vás miluju lidi, strašně moc děkuju, teď jsem dopsala 19. díl, myslím, že se máte k sexuálním hrátkám na co těšit :D:D:D

    Moc děkuju za podporu 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics