autor: Áďa
Kroky byly čím dál blíž, až najednou docela umlkly. Ačkoliv jsem byl schoulený pod peřinou a ani jsem nedutal, cítil jsem, že nade mnou někdo stojí a upřeně mě pozoruje. Projíždělo mnou strašlivé napětí, které pro tuto chvíli úplně odstranilo bolest, šlehající z mých ran. Nevěděl jsem, kdo z těch dvou se to nyní nade mnou tyčí a to ticho bylo k nevydržení…
„Bille?“
Byl jsem tak vyděšený, že jsem pro tenhle okamžik nedokázal identifikovat, zda hlas patří Davidovi nebo Tomovi. Ucítil jsem, jak čísi ruka stiskla peřinu a začala ji ze mě strhávat.
„Ne!“ křikl jsem hystericky a křečovitě se snažil udržet peřinu nad sebou. „Ne! Nech toho! Nech mě už být! Prosím!“
Zápasil jsem o svůj úkryt a vyváděl přitom jako malé dítě, kterému berou jeho milovaného plyšáka. Ruka ale byla silnější a postupně nade mnou zvítězila a peřinu ze mě odstranila.
„Pomoc!“ zakvílel jsem, a aniž bych se podíval, kdo mě nakonec přemohl, bleskurychle jsem schoval hlavu pod polštář.
Následně jsem ucítil, jak se mě dotkly něčí ruce, které mé třesoucí se tělo opatrně přitahovaly k sobě. Snažil jsem se tomu bránit, ale nešlo to, byl jsem příliš slabý. Brečel jsem přitom jako miminko, marně doufajíc, že můj pláč Davida alespoň trošku obměkčí…
„Bille, neboj se! To jsem přece já! Tom!“
Otevřel jsem oči plné strachu. Opravdu, nade mnou se znepokojeně skláněl můj milovaný bráška! To byly jeho ruce, které mě k sobě táhly. To on ze mě stáhl peřinu.
„To… Tommy,“ šeptl jsem rozechvěle, zatímco po bledé tváři se mi pořád ještě koulely slzy.
„Kde… kde je Da – Da – David?“
„Neboj se, bratříčku,“ setřel mi svou hebkou dlaní obě líce. „Už jsem ho předal ochrance. Takže už se nemusíš ničeho bát. Je to pryč…“
Namáhavě, roztřeseně jsem se zvedl a prudce mu padl kolem krku, zatímco on pevně objal má ramena a záda. Nemohl jsem tomu uvěřit! On zjistil, co se děje a dokonce i přemohl Davida, on mě zachránil! Pevně jsem stiskl víčka, ale i tak se mě znovu začínal zmocňovat pláč, když se mé tělo lehce začalo po kraťoučké odmlce opět otřásat tlumenými vzlyky.
„To… Tommy…“ popotahoval jsem, zatímco jsem opíral bradu o jeho rameno. „Ach, Tommy… Já…“
„Klid, Billí,“ utěšoval mě svým nádherně znějícím hlasem. „No tak… Neboj se… Je to za námi…“
Jeho ruce hřejivými pohyby hladily má záda, věděly s naprostou jistotou, jak se mě mají dotýkat, aby neubližovaly krvavým šlincům. Já ale brečel čím dál víc. Nebyl to nářek strachu. Měl jsem pocit, jako by mě hrůzy uplynulých dní a nocí opouštěly spolu s přívalem slz. Stěží jsem si jen přitom uvědomoval, že už je opravdu konec, že už mě David vícekrát nebude nutit, abych navštívil jeho pokoj. Už se mě nebude potají dotýkat při snídaních… Už na mě nebude házet podivné pohledy… Nikdy…
Tiskl jsem se k bráškovi, jak jenom to šlo. Nechtěl jsem, aby tahle chvíle někdy skončila. Můj strach se pomaloučku začínal rozplývat a dostavoval se, pomalu a váhavě, vřelý pocit bezpečí a lásky. Ten pocit, který mi uměl dát jedině Tom… Slabě jsem popotáhl a vzlykl. Pláč už dozníval, ale ještě se musely postupně ztratit jeho důsledky.
„Já vím… No tak, pššššššt,“ tiskl mě k sobě Tom, hladíce mě jednou rukou ve vlasech, přesně v těch místech, kde věděl, že to mám rád. „Už je dobře, Billí… Nemysli na to… Je pryč, už ti neublíží… Nikdy…. O to se postarám…“
Konejšivě hladil mé tělo, které se pod jeho dotyky jen velmi zvolna přestávalo chvět.
„Neboj… Je to za námi,“ opakoval pořád dokola tlumeným, uklidňujícím hlasem. „Už na tebe nikdy nesáhne… Je to pryč… Už je dobře, věř mi…“
Postupně se mé tělo přestávalo třást, tak, jako mizel i pláč a strach. Trošku jsem povolil stisk kolem bratrova krku. Nepustil jsem ho, ruce mi však z téměř křečovitého sevření zvolna sklouzly na jeho záda, kde zůstaly bezvládně viset. Zadoufal jsem, že ho netlačí moje sádra, když jsem skoro celou svou vahou spočinul na jeho rameni. Sklonil jsem hlavu, abych se o něj mohl pohodlněji opřít čelem, a vyčerpaně jsem zavřel oči. Cítil jsem se náhle tak slabý, když jsem na něm takhle visel, zatímco on mě pořád trpělivě hladil…
Po chvíli se pohnul a jemným tlakem svých rukou mě donutil lehnout si zpět na postel. Smutně se na mě pousmál a zvedl se. Nejistě jsem se na něj podíval.
„Kam… kam jdeš?“
Do hlasu se mi opět vkradl podtón obav. Přece teď nemůže jen tak odejít a nechat mě tu samotného! Nebo se pořád ještě zlobí za tu sebevraždu? Zastavil se a usmál se na mně.
„Neboj, jdu jen pro vodu a něco, čím ti můžu ošetřit ty rány, které ti ten hajzl udělal. Vydrž a hajej.“
Zůstal jsem tedy ležet a čekal na něj. Mé oči mezitím bloudily po celé místnosti, až se nakonec zastavily u nočního stolku. Ležel tam Davidův mobil! Natáhl jsem se pro něj a roztřeseně jsem najel do složky „Videa“. Hledal jsem podle data… Tady! To bude ono! Ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli to vlastně vůbec chci vidět, zmáčkl jsem tlačítko „Přehrát“.
Srdce se mi silně rozbušilo. On to opravdu celé nahrával! Rozechvěle jsem sledoval sám sebe. Ztrácel jsem se v mlze, když mě dohnala nějaká postava, od které vyšlehl záblesk. Otočil jsem se na ni. Chvíli jsme zuřivě gestikulovali, načež jsem se otočil a chtěl odejít. Ten druhý pajdulák se ale za mnou rozběhl… a já ho po chvíli začal mlátit. S hrůzou v očích jsem sledoval mé vlastní já, tyčící se nad ležící postavou… kterou jsem o chvíli později táhl pod keř… I když všechno halila mlha, bylo poznat, že to jsem opravdu já, tohle, kdyby David někomu pustil, tak jsem usvědčený jedna dvě…
Najel jsem na tlačítko „Smazat“. Už už jsem to chtěl potvrdit, když se najednou těsně vedle mé hlavy ozvalo.
„Počkej, nech to tam!“
Zděšeně jsem vykřikl, jak jsem se lekl. Pomalu jsem otočil hlavu… a ke své hrůze spatřil přímo vedle sebe Toma! Překvapeně koukal s lehce pokleslou čelistí na displej.
„Bille… tos byl ty na tom videu?“
Bílý jako stěna jsem okamžik váhal, než jsem sotva znatelně přikývl. Tom jenom vytřeštil oči.
„Ale… vždyť ten druhý chlap je přece podle toho videa… Tys ho…“
„Tommy, prosím!“ skočil jsem mu prosebně do řeči. „Prosím, vyslechni mě…“
Mlčky pokrčil rameny a kývl hlavou a dál na mě nevěřícně koukal. Posadil jsem se a rozhlédl se po pokoji, jako bych hledal někoho či něco, kdo mi pomůže, kdo mi dá odvahu to všechno bráchovi popravdě říct. Já… já to sám nedokážu! Neměl jsem ale na vybranou. Po tomhle záznamu už jsem mu to říct musel. Zaváhal jsem. Kde je moje odvaha? Ta statečnost, která mě hnala za Tomem po příjezdu z nemocnice, kde je? Potřebuju něco, co mi vrátí odhodlanost, jinak to nedokážu, vždyť už zbývá jen několik minut, než se ode mě můj bratr nejspíš odvrátí jednou provždy! Žádná pomoc ale odnikud nepřicházela. Musel jsem to zvládnout sám… Zhluboka jsem se nadechl.
„Tome, víš, jak jsi byl nemocný a hlídal tě ten jeden den David?“ zeptal jsem se ho potichu.
Přikývl hlavou.
„No tak já jsem se šel na chvíli… na chvíli projít ven… abych se trochu provětral…“
„Jasný, rozumím, pokračuj.“
Bezradně jsem se na něj podíval. Jeho výraz byl sice zachmuřený, ale hlouběji nečitelný.
„No… tak mě najednou začal strašně otravovat nějaký fotograf… a chtěl, abych mu řekl, proč jsme během pěti dnů ani jeden z nás neopustili dům, že prý nás hlídal nebo co… tak jsem mu řekl, že po tom mu nic není… a on… on…“
Zrychlil se mi dech a vystrašeně jsem třeštil oči. Nikoliv však na Toma. Ale kamsi za něj… Do prázdna… Jako by někde za ním byl živý záznam toho dne. Všechno jsem to celé prožíval znovu. Opět jsem před sebou viděl toho chlapa. Zase jsem slyšel jeho odporný hlas…
„Začal mi vyhrožovat. Že… že jestli mu okamžitě neřeknu, proč… proč jsme takovou dobu doma, tak že napíše článek… článek, kde bude, že mě týráš a tak…“
Těžce jsem polkl.
„Já… nějak jsem se neovládl. Začal jsem ho mlátit… Ale on spadl tak, že… že si… že si… že si…“
Rozklepala se mi brada, když jsem zničehonic prudce zabořil obličej do dlaní a hlasitě se rozeštkal.
„On si… zlo – zlomil vaz. Ale já… já… já jsem to ne – ne – nechtěl! Ne – nevěděl jsem, že to tak – tak – takhle skončí…“
Cítil jsem, jak se Tomova ruka lehce dotkla té mé. Pohlédl jsem na něj svýma uplakanýma očima, ale ačkoliv jsem se snažil mrkat ze všech sil, viděl jsem svého bratra pořád rozmazaně. Chvíli jsem jen tiše vzlykal, než jsem byl schopný pokračovat.
„David… David to celé nahrál. Řekl mi, že v noci se vrátil pro tělo a spálil ho, ale má tenhle záznam a ještě si to prý stáhl na disketu. A od té doby… od té doby mě to pořád pronásledovalo… Každou… každou noc se mi o tom zdálo. Jak jsem tenkrát na tom koncertě omdlel… Tak jsem viděl toho chlapa, jak leze na podium a jde ke mně… A pak… jak David se mnou chtěl mluvit, pamatuješ?“
„Jo,“ kývl hlavou Tom.
Všiml jsem si, že se jeho výraz změnil. Původní zachmuření úplně zmizelo a místo něj se v očích objevil… je to vůbec možné, že by měl v očích místo vzteku a výčitek soucit, pochopení a strach z toho, co ze mě vypadne?
„Přišel ke mně na pokoj,“ pokračoval jsem rozechvělým hlasem, hledíce přitom do ztracena. „Chvíli si se mnou jen tak povídal… Ale pak… Pak se na mě vrhl a srazil mě na postel a pak… pak… pak…“
Tom mě prudce stiskl, když mě objal kolem ramen a pevně přitáhl k sobě.
„Jasný,“ zašeptal a začal hladit mé tělo, které se už opět lehce třáslo. „Nemusíš pokračovat, jestli nechceš… Chápu, co se stalo…“
Chvíli jsem jen opíral svou hlavu o tu jeho a nechal zvolna po tváři stékat slzy. Viděl jsem ty vzpomínky tak jasně… tak zřetelně… tak živě… znovu jsem cítil Davidovy doteky… jeho vzrušený dech… brutální zacházení…
„Chtěl… chtěl jsem… snažil jsem se nějak bránit, ale nešlo to. Byl silnější, a když se mu něco nelíbilo, tak mě bil nebo štípal… Nemohl jsem jinak, než se mu úplně podřídit,“ vzlykl jsem. „Slyšel jsem vás, jak jste tu noc byli s Georgem u mého pokoje, jak bylo zamčeno. Chtěl jsem… něco udělat, ale nemohl jsem… On na mně ležel a držel mi ruku na puse, abych nemohl mluvit…“
Tom zbledl.
„To si děláš legraci?“ zašeptal jenom.
Chtěl pokračovat, ale já ho nenechal mluvit, musel jsem už pokračovat, když se mi konečně podařilo se jakžtakž rozmluvit.
„Když skončil, tak mě varoval… Že nikomu nesmím říct ani slovo… A že když se s ním potkám před vámi, tak nesmím dát nic najevo… Jinak že ti pustí to video…“
„Bille, ale proč jsi mi o té vraždě neřekl?“ hlesl Tom. „Mohl jsem ti nějak pomoct… Aby tě to už netrápilo… Bylo by se ti ulevilo a nemuselo to všechno zajít až tak daleko!“
Provinile jsem sklopil hlavu.
„Nechtěl jsem tě ztratit,“ šeptl jsem sotva slyšitelně. „Bál jsem se… Že když ti řeknu, že jsem někoho zabil, i když v afektu a nechtěně, tak že… Že mě odepíšeš… Že už se mnou nebudeš chtít nikdy mluvit… Že mě vyškrtneš ze svého života… Kdo by taky chtěl mít nějaký kontakt s vrahem…“
Hleděl jsem na prostěradlo a cítil se podivně prázdný. V tu chvíli mě ale Tom sevřel do svého objetí. I když jsem nechtěl, sebral jsem odvahu a nejistě se mu podíval do očí. Třpytily se v nich slzy.
„Ach Bille,“ řekl vyčítavě. „Ty seš takový pako… Kdybys mi to jen býval řekl… To sis o mně vážně myslel, že bych se tě zřekl, kdyby ses mi přiznal k vraždě? Ještě k tomu, když to bylo v afektu… Proč jsi mi to jenom neřekl? David tě nikdy nemusel takhle trápit, kdybys… kdybys mi to aspoň naznačil.“
Chvíli na mě smutně hleděl. Poté sklopil své oči k mojí ruce.
„Tohle nebyl jenom náhodný špatný pád, že ne?“
Mlčky jsem zavrtěl hlavou.
„To mě vtáhl z chodby do té místnosti… Chtěl mi to zase udělat. Ale já jsem tě zaslechl, jak jsi mě volal, kde jsem… Nemohl jsem jinak… Odpověděl jsem ti. A on mě za to hodil na zem tak, že mi tu ruku zlomil…“
Tom už nic nepředstíral. Tak jako mně, i jemu se už tváře leskly slzami. Nesnažil se je nijak zadržet.
„A ta sebevražda,“ pípl.“To bylo taky kvůli němu, viď?“
Tiše jsem kývl.
„A za to mě dnes – „
„takhle seřezal,“ dokončil za mě.
Chvíli jsme na sebe jenom mlčky hleděli a tiše spočívali v rozechvělém objetí. Posléze mě však Tom stiskl o trošku pevněji a mírným tlakem přinutil lehnout si na břicho. Přitom mi vzal Davidův mobil z ruky.
„Mažu to,“ oznámil pevným hlasem. „Zítra se vrátíme domů. Koncerty přesuneme na jindy. Vezmeme si volno. Ty se během něj z toho všeho aspoň trošku vzpamatuješ, a já, hned, jakmile přijedeme, půjdu k Davidovi a najdu tam tu disketu. Tělo je zničený, takže pokud smažeme tenhle záznam a rozbijeme disketu, tak proti tobě nebude mít nic, než řeči, kterým ale nikdo nebude věřit, bez důkazů ti nemůžou nic udělat. Co říkáš?“
„Třeba,“ hlesl jsem a nechal klesnout svá unavená víčka.
Tom mezitím odložil mobil a vzal jemný hadřík, namočený v desinfekci.
„Billí,“ nadechl se. „Já vím, že máš z desinfekcí strach… ale ty záda máš vážně v hrozným stavu…“
Nenechal jsem ho domluvit.
„Tommy… Mně je to úplně jedno. Já už dnes fakt nemůžu… Tak si dělej, co chceš…“
„No já jen,“ zrozpačitěl bráška. „Že vím, jak je nemáš rád… A když si vzpomenu, jak jsi byl nepříčetný, když ti David tehdy čistil ty rty…“
„Předpokládám, že se tenkrát po mém odchodu David nejspíš zapomněl zmínit, že ty rty mi prokousl on předchozího večera za to, že jsem se od něj nechtěl nechat políbit. Že se mi tímhle mstil,“ rozohnil jsem se.
Tom na mě vytřeštil oči.
„To ti… to ti taky udělal on?“
„Jo,“ prskl jsem.
Najednou jsem ale na spáncích pocítil drtivý tlak. Jako by se moje hlava ocitla v gigantickém svěrači. Rány se mi náhle rozhořely a mně začalo být mdlo. Nechal jsem tedy dopadnout hlavu na polštář a radši už nic neříkal. Jen jsem tiše a nehybně ležel, zatímco Tom mi s nesmírnou opatrností a starostlivostí ošetřoval místa, která mi zranil opasek. Co chvíli jsem sebou trhl a sykl, když se desinfekce dotkla obnaženého masa, mnohdy jsem se přitom úplně prohnul v zádech, zatímco jsem přivíral oči bolestí. Tom mi ale v takových chvílích konejšivě prohrábl vlasy a broukal uklidňující slova do té doby, než jsem se opět podvolil jeho rukám, jež mě přitiskly k měkkým peřinám. Čistil mi šlince, pomaloučku a citlivě, a stíral z kůže zaschlou krev. I když mě to hodně štípalo, pálilo a bolelo, snažil jsem se klidně ležet, protože jsem věděl, že mě neošetřuje David, aby mi ublížil, ale Tom, aby mi pomohl. Cítil jsem, jak se mě pomalu, ale jistě zmocňuje vstřícná, laskavá tma. Ještě jsem vnímal, jak mi bráška krouživými pohyby vtírá do ran nějakou chladivou mast, než jsem se propadl do bezedné říše snů…
autor: Áďa
betaread: Janule
Hurá!Konečně! Teď se jenom bojím,že tahle povídka brzo skončí,když je hlavní zápletka vyřešená…. 🙁
Bože konečně…ať už to s Davidem skončí všechno definitivně 🙁 nemužu už číst jak mu pořád ubližuje 🙁
no konečně!!! tahle povídka je úžasná! doufám že bude ještě pokračovat…..
no hurááá..tak ještě tu disketu a bude to fajn….
ach díkybohuuuu, jéžiš, ufffffffffff, ted už to snad bude jenom lepší a lepší…doufám!!!
krása… konečně je to v pohodě… =) jen tak dál
Krásné – starostlivý Tom, který něžně pečuje o Billa…
úžasné…. x)) snad už všechno bude v pohodě…x))
to je krasny…. jak se o něj stara… spolu to zvládnou že?
Opět jsem na začátku ani nedutala, čí kroky to jsou, čí hlas… to byla úleva, když Billovi Tommy řekl, že je to on. A opět jsem slzela, když Tommyho nádherně znějící hlas utěšoval Billa. Já jsem tak strašně šťastná, že se Bill Tommymu svěřil, konečně na tu tíhu už nebude sám. Měl to udělat hned. A co mě taky dojalo byla věta, kdy jsi zmínila, že Billovy rány neošetřoval David, aby Billovi ublížil, ale Tommy, aby Billovi pomohl. To bylo naprosto nádherné.
Já jsem tolik zvědavá, jakým směrem se příběh bude vyvíjet dál. Ještě existuje ta disketa. David to jistě bez boje nevzdá. Pokud má jít ke dnu, bude chtít Billa stáhnout s sebou. A toho se bojím. Snad bude mít Tommy dostatečně silné paže, aby nenechal srazit drahého brášku na kolena…
Tak a je tu trošku úľava, ale myslím, že v tejto poviedke spisovateľka prejavuje svoju úchylnú stránku a tej pohody si asi neužijeme nejako veľa. Táto kapitola bola takmer krásny, teda nebyť toho mučenia, bola by nádherná.