autor: Janule
Potichu zaklapli dveře dodávky a plížili se tichou nocí k velkému žlutému domu. Na cestu jim svítil slabý srpek měsíce a vzdálené pouliční lampy z hlavní silnice. Tom šel jako neohrožený hrdina první, sledoval každé šustnutí trávy a zahoukání sýčka, neustále se ohlížel, jestli je Bill za ním v pořádku a nakonec nevydržel a podal svému dvojčeti ruku. Chtěl ho mít pod kontrolou, chtěl ho držet, dotýkat se ho… cítil se tak o mnoho líp. Kolem domu se rozprostírala velká zahrada, nízké jabloně byly obsypané červenými kulatými plody a jejich větve šustily v chladném vánku. Léto odcházelo a předávalo svou moc do rukou podzimu. Bill se klepal zimou i nervozitou. Čím blíž byli svému cíli, tím hůř se cítil. Bál se, že zklame, že tohle není ten správný dům a Niky je někde úplně jinde. Nechtěl ji prozatím budit, nerad by jí dodával falešné naděje, nechal ji radši v nevědomosti klidně spát a vzbudí ji, až si bude jistý, že stojí za jejími dveřmi.
Teď ovšem došli k první překážce. Zámek zahradní branky jemně cvakl, když do něj Bill nasměroval svou myšlenku, podpořenou cíleným svazkem energie. Branka se s mírným zavrzáním pootevřela a oba chlapci sebou trhli. V tiché noci vrznutí branky znělo jako střelba z kulometu.
„Tomi,“ zašeptal Bill těsně za bratrovým ramenem. „Na nic nesahej, kvůli otiskům,“ vzpomněl si na všechny detektivní seriály, které kdy viděl. Rukavice nevzal, to ho nenapadlo, tak teď musel všechno ovládat svojí myslí.
„Neboj,“ špitnul Tom nazpátek a stáhl si rukáv své velké mikiny co nejvíc dolů. Zabalenou dlaní jemně a pomalu otvíral vrzající branku. Naštěstí už nevydávala tak nesnesitelný zvuk jako na začátku. Prošli do zahrady, našlapovali po betonovém chodníčku, a dávali velký pozor, aby nešlápli někam, kde by mohli zanechat otisk své boty. Každá sebemenší stopa, která by je mohla prozradit, je ohrožovala.
„Podívám se dozadu,“ zašeptal Tom a vydal se vpravo kolem domu zjistit, jestli v oknech, která neměli možnost hlídat, není náznak lidské přítomnosti. Bill jen neochotně pustil bratrovu ruku a pomalinku se přibližoval k hlavním dveřím. V duchu se modlil, prosil všechny ty nahoře, kteří ho navezli do téhle situace tím, že mu nadělili jeho schopnosti, aby jim pomohli a nenechali je ve štychu. Trhl sebou, když uslyšel funění z levé strany domu, ale úlevně si oddechl, když zjistil, že je to Tom, který statečně oběhl celý dům.
„Je to v suchu, ticho, tma…“ zašeptal udýchaný bratr a sledoval, jak se bráška soustředí na zámek domovních dveří. Museli rychle zmizet uvnitř, než si jich někdo všimne. Sousední dům s protivnou obyvatelkou byl sice daleko, ale člověk nikdy neví, co všechno taková babka může vidět, když nemůže spát a čučí v noci z okna. Nesměli teď riskovat, že na ně zavolá poldy, museli jednat rychle. Cvaknutí bezpečnostního zámku znělo skoro stejně jako vrznutí branky… neskutečně nahlas. Dveře se pootevřely a oba chlapci se jimi co nejrychleji protáhli a zmizeli v domě. Dveře za nimi zapadly a první, co je zaujalo, byl zvláštní pach. Ještě nikdy necítili něco tak divně sladkého, ale teď nebyl čas o tom přemýšlet. Oběma bušilo srdce až v krku, dýchali jako by uběhli maratón a strnule stáli v temné předsíni… bohužel, nebyla tak temná, jak by měla být a z nitra domu k nim doléhaly tlumené hlasy.
„Sakra…“ uteklo Tomovi šeptnutí, v domě určitě někdo je. Oba stáli jako přimražení a neodvažovali se ani pohnout. Tohle se jim nelíbilo…
„Počkej tady, jdu to omrknout,“ zašeptal Bill, když se po chvilce vzpamatoval ze šoku. Zvenku byl dům absolutně temný a tady se svítí a mluví… majitelé nejspíš používali neprůhledné žaluzie, skrz které nebylo ven vidět ani slabounké světlo… zřejmě měli co tajit.
„Neblázni, něco se ti stane, pojď pryč,“ tahal ho Tom za rukáv zpátky.
„Neboj, nebudu vidět,“ usmál se Bill a v tu chvíli zmizel. Vypařil se jako pára nad hrncem a nebýt toho, že ještě zašeptal: „Hned jsem zpátky,“ Tom by se snad strachy zbláznil. Nezbývalo mu, než čekat a doufat, že své mladší dvojče ještě někdy uvidí živé a zdravé…
Bill se pomalu plížil velkou halou, přestože si byl jistý tím, že ho nemůže nikdo vidět. Děkoval za svou schopnost kdykoliv zmizet zvědavým očím, i když na to spotřeboval neskutečné množství energie. Nemohl tak zůstat dlouho, neměl by pak šanci podniknout cokoliv dalšího, ale teď to bylo nezbytné. Nakoukl do prvních dveří, za kterými se svítilo. Kuchyně… nikde nikdo… jen bílý prášek, rozsypaný po kuchyňské lince a pár neumytých hrnků, čekajících, až se o ně někdo postará. Minul schody vedoucí vzhůru do prvního patra a nakoukl do dalších dveří. Záchod a koupelna byly opuštěné a temné. Další místnost naproti přes halu byl zřejmě obývací pokoj. Otevřenými dveřmi odtud do haly pronikaly hlasy, kterých se tak bál. Opatrně, aby nenadělal ani ten sebemenší hluk, se přiblížil ke dveřím a nakoukl se staženým hrdlem dovnitř. „Fujtajbl,“ skoro si odplivl úlevou, když uviděl zdroj záhadných zvuků…
„Chozé, počkám na tebe, i kdybys byl ve vězení sto let… miluji tě, lásko,“ pronášela právě srdceryvně černovlasá hrdinka jakési argentinské telenovely v televizi. Hrající bedýnka si v klidu trůnila na nízkém stolečku, hrála zřejmě pro nikoho a bylo jí fuk, že ho tak vyděsila. Bill se s úlevou opřel o futra a vydýchával splašeně bijící srdce. Tohle vypadalo, že dům jeho majitelé opustili tak rychle, že je ani nenapadlo vypnout televizi a zhasnout… Lampička na stolku sice nevydávala prudké světlo, ale nebýt pevně uzavřených černých žaluzií na okně, určitě by její záři museli vidět. Nejspíš to byla bezpečná ochrana před zvědavou sousedkou, o které mluvila v nemocnici Marta. Slabá lampička osvětlovala obývací pokoj, ve kterém byl docela slušný binec. Pozotvírané šuplíky, věci poházené po zemi… vypadalo to na opravdu rychlý útěk. Bill pro jistotu ještě rychle vyběhl schody do patra a nakoukl do každých dveří, které potkal… nikde ani živáčka, pusto a prázdno.
Tom sebou leknutím trhnul, když se uprostřed předsíně zčistajasna zjevila černá hubená postava v kšiltovce. „Ježiši,“ vylítlo z něj, ale vzápětí si uvědomil, kdo se k němu vrátil z prohlídky domu. „Tohle mi nedělej, ty pako, málem mě trefilo,“ postěžoval si ublíženě a držel ruku na svém splašeném srdci. „Tak co?“ zeptal se potichounku.
„Promiň, to jsem nechtěl,“ odpověděl už viditelný Bill. „Nikde ani noha,“ zašeptal a v tu chvíli si uvědomil, že je vlastně zbytečné mluvit potichu. „Asi odjeli hodně narychlo, nechali hrát televizi, rozsvíceno a pěknej binec,“ řekl už svým normálním hlasem. „Viděl jsem schody dolů, to bude nejspíš náš cíl,“ dodal a chytil Toma za ruku, kdyby bylo ještě rychle třeba zmizet, aby se mohli vypařit spolu.
„Tak mě veď,“ oddychl si Tom a vydal se za bráškou do prostorné haly. Bezděčně si dvěma prsty ucpal nos a ušklíbl se. „Teda ale je tu smrad jak ve vopičárně,“ zabručel. Bill na to nereagoval, ale udělal naprosto stejné gesto jako Tom a zacpal si nos. Čím víc se blížili ke schodům do suterénu, tím víc nasládlý zápach zesiloval. Bill začínal tušit, že cesta dolů nebude procházka růžovou zahradou, pomalu mu docházelo, že zapnutá televize a nezhasnutá světla budou mít zřejmě svou příčinu někde tam dole, odkud se linulo slabé světlo rozsvícené žárovky, ale raději nad tím nepřemýšlel. Zastavili se těsně před otevřenými dveřmi do sklepa. Bill stále svíral Tomovu dlaň, teď už ne proto, aby ho mohl udělat neviditelným, ale z čistého strachu, co pod strmým schodištěm uvidí.
Váhavě popošel na horní schod a zachvěl se, když na šikmém stropě přímo nad svou hlavou zahlédl malého pavoučka, natahujícího v tichosti své jemné sítě. Pevně zavřel oči a stiskl Tomovu ruku.
„Co je?“ vydechl bratr ustrašeně, když ucítil Billův stisk.
„Pavouk… velkej… nade mnou,“ zanaříkalo jeho dvojče zoufale, aniž by otevřelo znovu oči.
„Uhni a puč mi baterku,“ odtáhl Tom Billa za ruku, a když se nic nedělo, sáhl vyděšenému bratrovi do kapsy kalhot. Bill nebyl schopen pohybu, strnule čekal, až mu jeho starší sourozenec zachrání život a pavouka obřích rozměrů zabije. Tom rozsvítil baterku a světlo namířil na mrňavou nohatou potvůrku, která se snažila zajistit si potravu v místním sklepě natažením své důmyslné pasti. Neohroženě se postavil na špičky a druhou stranou baterky Billovu nohatou obludu zamáčkl. „Můžeš, je po něm,“ vydechl s úlevou. Taky tenhle druh zvěře neměl rád, ale nedostával hysterické záchvaty jako jeho mladší bratr. Byl schopen zachovat chladnou hlavu a nebezpečný hmyz zabít.
„Děkuju,“ usmál se Bill, když konečně otevřel oči a nedůvěřivě se rozhlížel, jestli ještě někde nezahlédne podobnou stvůru. Strop už ale vypadal čistě. „Bacha na otisky,“ zašeptal ještě naléhavě Bill, když si všiml, že se Tom chystá chytit dřevěného zábradlí, které vedlo dolů podél strmých schodů. Bratr zarazil svou ruku v půli pohybu a popotáhl si rukáv. Zachytil se černou látkou a pomalu začínal sestupovat dolů. Pustil Billovu ruku, protože na úzkých schodech se ani oni dva nebyli schopni vejít vedle sebe, ještě by se mohli společně zřítit dolů a způsobit si zranění. Tím by Niky moc nepomohli.
Bill udělal se svým rukávem totéž co Tom a pomalinku sestupoval schod po schodu za ním.
„A do prdele!!!“ ozvalo se, když se Tom zastavil a strnul na místě.
„Co je?“ vykvíkl zděšeně Bill a přitiskl se zezadu na Toma, doufal, že se nad bratrovou hlavou nehoupe další příšera se šesti nohama. Když se ale opatrně podíval přes jeho rameno dolů pod schody, vyjekl leknutím a měl co dělat, aby nezačal nepříčetně křičet. Dvě mrtvá těla, ležící jedno přes druhé na černé podlaze, byla víc než děsivá. Přestože to podvědomě čekal, zastavil se mu dech. Naštěstí ani jeden z mrtvých nekoukal směrem k nim, obě těla ležela na břiše tváří k zemi. Zaraženě stáli na schodech a němě zírali dolů na tu hrůznou scénu. Krev obětí už nebyla červená, ale zaschlá a černá jako noc. Tomovi bušilo srdce jako splašené, nečekal něco takového, pořád si říkal, že tu třeba chcípla krysa nebo jiné zvíře, ale že tu najdou dvě zapáchající mrtvoly, to nečekal. Bill se ho křečovitě držel kolem pasu, namáčkl se na něj, jako by chtěl zachránit a Tom se upříně divil, že se ještě nesebral a neutekl zpátky nahoru. Připadal si jako v nějakém hororu, na které se s Billem tak rádi dívali. Tohle byla ale bohužel skutečnost. Zhluboka se nadechl, aby nabral zpátky alespoň trochu odvahy a uklidnil tiše kňučícího Billa, který se schovával za ním, aby se na to nemusel dívat. Věděl určitě, že oči jeho dvojčete jsou pevně zavřené a z jeho chvění poznal, jak se bojí. Teď musel být on ten, kdo se postará o to, aby se uklidnil a přestal se bát. Ti dva byli přece mrtví, nemohli jim nic udělat, nebyli v hororu o zombících, tohle byly skutečné ztuhlé mrtvoly, které na ně snad za chvilku nevyskočí. Musel v to doufat, i když jeho fantazie pracovala na plné obrátky.
Nadechl se a směrem ke svému vyděšenému dvojčeti tiše a vyrovnaně pronesl: „Tak tetička Vivian už to má za sebou…“ Doufal, že se mu neklepe hlas. „A já si říkal, co to tady tak děsně smrdí,“ dodal ještě trochu cynicky, aby Bill pochopil, že on se tedy určitě nebojí. Odmotal bratrovy sevřené ruce ze svého pasu a odhodlal se sejít další schod blíž k té krvavé hrůze.
„Počkej, nechoď tam,“ chytil ho Bill vyděšeně zezadu za kapucu a snažil se ho vytáhnout zpátky. „Co když…“ nedořekl a hypnotizoval Toma. Nechtěl vypadat jako největší strašpytel na světě, ale strach byl silnější.
„Co když na náš vyskočej, viď?“ otočil se na něj Tom s úšklebkem, aniž by přiznal, že měl ze začátku stejné obavy. Teď už je neměl, musel být silný.
„Ale ne,“ zahrál Bill skoro přesvědčivě… „Musíme se domluvit co dál,“ vyděšeně těkal očima z Toma na mrtvoly a zpět. „Nesmíme se unáhlit, leží přímo před dveřma,“ vysvětloval a bezděčně si kousal nehty na levé ruce. Ty budou zase vypadat, napadlo ho a násilím se donutil s tím přestat.
„Dobře, tak jak to provedem?“ posadil se Tom na nejbližší schod, ale oči z těch dvou nespouštěl. Co kdyby náhodou…
„Vzbudím Niky, protože teď už je jistý, že je za těmahle plechovejma dveřma,“ kývl Bill hlavou dolů, aniž by se tam znovu podíval. „Otevřu, přeskočím je a pak ti jí podám,“ vydechl a odvážil se konečně znovu pohlédnout na těla, která si dal za úkol přeskočit. Doufal, že to zvládne bez potíží, s mrtvolami hýbat nesměli, aby na ně nepadlo sebemenší podezření. Nepatrná stopa v zaschlé sražené krvi, které bylo po celé podlaze spousta, by je mohla usvědčit z únosu dívky, kterou přišli osvobodit. Policie sem nejspíš přijde, až si sousedi uvědomí, že tyhle dva výtečníky dlouho nikde neviděli a začnou po nich pátrat. To už tady ovšem bude jen prázdná místnost a jen pár stop po tom, že tu Niky někdy byla.
„Tak jo, vzbuď jí, ať odtud rychle vypadnem, vůbec se mi to tu nelíbí,“ pronesl Tom a pomalu scházel ze schodů až k Vivian a jejímu manželovi. Splašené srdce se už celkem uklidnilo a začínal být zvědavý, co se tady vlastně semlelo. Bill se mezitím snažil navázat spojení s Niky a něžně ji probudit, aby se nelekla, až cvakne zámek a on jí skočí do vězení.
„Tady se fakt střílelo,“ pronesl do ticha Tom, když se sklonil nad Vivian a se sebezapřením se jí podíval do tváře. Byla klidná, oči ještě stihla těsně před smrtí zavřít a v čele jí zela díra po náboji z pistole, která se válela vedle těl v zaschlé krvi. Nůž, který byl těsně vedle ní, zase vysvětloval mužovo rozříznuté hrdlo. „To vypadá, jako by se ti dva kreténi zabili vzájemně,“ mudroval Tom a zkoumal polohu ztuhlých těl, z kterých vycházel táhlý nasládlý zápach, jenž ucítil už u dveří. Ti dva měli smůlu, že nedaleko byla papírna a čistička odpadních vod, v jejichž zápachu se ten jejich ztratil bez potíží, a podle toho tady mohli klidně ležet týdny, aniž by si smradu z domu někdo všiml. Pokud nebudou scházet příbuzným nebo sousedům, klidně se to mohlo stát. Podle všeho byli asi dost samotáři. Tom se radši vzdálil zpátky na schody a sedl si vedle Billa, který byl ponořený do telepatického spojení s Niky. Dělalo se mu z těch dvou mrtvol docela mdlo a nejradši by vypadl hned…
♣♣♣
„Niky, vstávej.“
„Hmmm…“
„No tak, slyšíš mě, vstávej, jsem tady za dveřma.“
„Hmmm… COŽE?!?“
„Ježiš, to jsem se lek!“
„Cos říkal? Kde že jsi? Řekni to ještě jednou, nebo se zblázním.“
„Jsem tady za těma plechovýma dveřma a potřebuju, abys vstala a připravila se na cestu domů, protože za chvíli jsem u tebe.“
„Bi… Bille… ne… ne… teď ne… já… vypadám strašně… ne… já se musím… já…“
„Niky, neblázni, teď není čas na blbosti, až uvidíš, jak vypadám já, tak umřeš smíchy. Otevřu a skočím k tobě, protože… prostě musím něco přeskočit… to není důležitý. Já jen, aby ses mě nelekla.“
„Tak jo… já… já… teda čekám…“
„Panebože, Bill,“ zašeptala Niky. „Jestli jsem se ještě nezbláznila, tak teď už určitě,“ drmolila si, zatímco se hrabala z postele, rukou se snažila uhladit vlasy, rozčepýřené, nečesané… rychle si vzpomněla na hřeben a zrcátko, a vyskočila jako laňka, aby to ještě stihla, než do téhle smrduté kobky přijde její láska.
Když si dřív občas představovala své první setkání s Billem, takhle určitě neprobíhalo… ona měla být krásně oblečená, učesaná, nalíčená, prostě špička, aby si jí všiml mezi všemi… mělo to být někde v luxusní místnosti, zařízené krásným nábytkem… a ne v téhle kobce s chemickým záchodem, který už pomalu začínal páchnout.
„Sakra!“ sykla, když se hřeben zasekl v jejích dlouhých vlasech. Skoro si urvala pár pramenů, jak se honem snažila udělat ze svých zcuchaných vlasů hladký účes. Rychle si ještě opláchla obličej v kyblíku s vodou, kterou měla na pití, aby si protřela rozespalé oči, když slyšela cvaknout zámek. Žádné rachocení klíčů, jako když přicházela Vivian, tohle bylo jen jedno silné cvaknutí. Strnule stála vedle své postele, očima přilepená na klice, která se ani nepohnula, a přesto se dveře zvolna otvíraly, dokud nebyly skoro dokořán. V úplném výhledu jí naštěstí bránilo šikovně postavené křeslo, takže neměla šanci vidět svou věznitelku a jejího manžela, jak leží na zemi v tratolišti vlastní zaschlé krve.
Pocit, který Niky v tu úžasnou chvíli zaplavil, byl strašně zvláštní… byla zmatená… hrdlo jí svírala úzkost, spojená se strachem i radostí, lítostí, vděčností a ještě asi dalšími čtyřmi emocemi, které ani nedokázala identifikovat. V tenhle okamžik už ani nedoufala, pomalu se smířila s krutou smrtí, a teď, když bylo už jisté, že je všemu konec, jí začaly po tvářích samovolně stékat slzy úlevy. Strnule stála a zírala před sebe, slzami zamlženým pohledem sledovala to pomalé nekonečné otvírání svého vězení, na které tu čekala tak dlouho a usmívala se. Byla šťastná… teď to věděla… všechny ty emoce se najednou proměnily v pocit absolutního štěstí. Konečně… konečně bude volná… konečně vyjde na denní světlo, bude se moci nadýchat čerstvého vzduchu, uvidí rodiče, bude je moci obejmout a říct jim, jak je miluje, a konečně uvidí jeho… svého zachránce… svou lásku… svého Billa. Leknutím sebou trhla, když do místnosti skočila hubená černá postava, která jako Bill vůbec nevypadala. Až když se ten někdo zvedl ze země, kam dopadl na všechny čtyři jako kočka, poznala v něm svého zachránce.
autor: Janule
betaread: Janik
konečně, konečně, konečně!!!! já být Niky asi omdlim:D vidět Billa, jak mě de zachránti, asi by mě trfilo a konec:D
já nevěděla, že mrtvoly smrdí nasládle:D kdes k tomu Janule přišla, no to mi pověz:D:D
se strašně těšim na další díl, až si ji budou podávat a Tom ji poprvé uvidí a promluví s ní:D teda nepromluví když neumí česky a ona německy:D jim ani nebude moct něco říct:D jenom něco naglicky a šmitecXD chci vidět tu cestu domů jak bude ticho a budou si "povídat" anglicky:D
ok, dobře už končím se svojí fantazíí, jenom se prostě děsně těšim na další díl:-)
panebože já to úplně prožívám s ní….úžasný díleček jako všechny ostatní….:o)
Dokonalost sama! Jen mě teda nikdy nenapadlo, že mrtvoly nasládle voní *scratch* Ale obdivuju je oba, já bych asi svým představám, jak na mě jeden z nich skočí uvěřila a zdrahala bych pryč Niky neNiky =)
Hm, těším se na další díl, protože by mě ještě zajímalo, jak bude Bill skákat zpátky =D Dolů to není tak těžký, ale přeskočit ta dvě těla směrem do schodů – bude machr! *yes*
Je to super Janule, takže šup šup dál – když už jsem začla i já komentovat =D
Teda, to bylo napínavý…fuj,úplně jsem ten smrad cítila…ale už je dobře, už bude všechno v pořádku:)kluci jsou extra šikovní<3 A ty ještě víc, protože to dokážeš napsat:)
To byla akce, jen co je pravda:D Celou dobu jsem seděla na krajíčku křesla (a s tím, že tu sedím už čtyři hodiny, to nemá nic společného, vážně:D) Začínám nabývat dojmu, že bys byla skvělá spisovatelka – žánr erotické detektivky:D Protože akce obojího typu popisuješ dechberoucně:D Ježiš, poslední dobou vymýšlím trošku ujetá slova, ale myslím, že je to výstižné:) O nasládlém pachu mrtvol už jsem četla spoustukrát, naštěstí jsem to nikdy necítila osobně… ačkoli si myslím, že mám silný žaludek a pohlížela bych na něco takového jako na fascinující událost, hodnou prostudování… koneckonců, mám v plánu se šest let na vysoké zaobírat studiem zvířátek a nějakým těm mrtvolkám se nevyhnu:D Ale mám dojem, že zvířata nesmrdí nasládle… no nechám toho, radši:D:D
Cathy má dobrý postřeh s tou jazykovou bariérou… to mě, přiznávám, nenapadlo:) Ale vidím to na myšlenkovou komunikaci mezi ní a Billem, pokud ovšem celou cestu neprospí a pak ji jednoduše nešoupnou rodičům, sbohem a šáteček:D A pak šup do Efka:D
Většinou to beru, jak to leží a běží, prostě si to přečtu, pobavím se a jdu si po svých povinnostech:D Ale dneska musím říct, že tři dny čekání asi nevydržím:D Jsem tak strašně zvědavá na jejich reakce, když se konečně střetnou tváří v tvář… ach jo:D A zrovna to vychází na úterý, to budu zničená po odpolední dvouhodinovce španělštiny a dopolední dvouhodinovce tělocviku:D:D Ale uvařím si na to pořádné kafe a věřím, že tu budu včas:D:D
konečněěěěěěěěěěě! 🙂
ááááááááááááááááááááááá
Výborně, výborně, přímo skvěle, hned mám lepší den :o) Ulevilo se mi, že jí maj, otázka bude, zda budou volat policii, utečou, zakopou je na zahradě, nebo bude Niky tvrdit, že se jí povedlo vyrazit dveře, našla je a šla si poprosit o pomoc…No tisíce dalších otázek, na který snad dostanu odpovědi :o)
Ja tu polovyplakávam šťastím !! To je úúžasnéé ! úžasný pocit !! Bude voľnááá =D =D Skutočne sa to deje 😀 ? ááááá! Chce sa mi kričať , spievať skákať a …ešte neviem čooo !!! Mám určite zvýýšený tlak xD Neuveríš , možno , ale pri scéne s Tomovými rukávmi som si tie moje inštinktívne poťahovala dolu xD ja mrem , som úplný fanatik a záávislák . O tri dni som tu asi o 17:30 ako na koni ,dúfam , a nedočkavo obnuvávam stránku , a čakám na teba =D Ver tomu , ja tu budem =D =D a počkám si na teba . Dúfam teda , že ma od nervozity dnes neklepne pepka , a netrtne mi v hlave x) Tešíím sa
Pardon , neklikať na môj web (8 komentár) , je to vírus , zabudla som to odstrániť , PARDON =(
Pane bože!
Kde mám oči? Mě někde vypadli O_o
Oni to dokázali… Já se štěstím snad rozbrečím
Aaaaaaaaa ježiiiiš hurá hurá hurááá
sláva, dokonalost, jojoJO!
ufff teda, příšerně napínavej a zároveň smutnej a radostnej díl..
to je nádhera Jani, sem hrozně ráda že sem s touhle ffkou od začátku..
brrr ještě teď mě mrazí když si moje fantazie vybaví ten pohled na Vivian a toho hnusáka..
Bejt Viki tak se asi vážně definitivně zbláznim x)
Uf, to tedy bylo. Do posledních několika dílů jsem se tak ponořila, že jsem snad ani nemrkala, když jsem to četla! Přečetla jsem to v rekordním čase a ještě teď mi bije srdce. Akce je vymyšlená tip ťop úplně do detailu… a já jsem nadšená. Jak z jejich chytrýho počínání, který má prapůvod v tvojí úžasný hlavě, tak z toho, že jí konečně našli. Musela jsem se smát Nikyně reakci, když se honem snažila upravit, ale tak trochu jí chápu. Chudák holka, má toho tolik za sebou. Doufám, že bude v pořádku a nepoznamená ji to. V péči těch dvou sladkejch sluníček se ale snad tak nestane, neumím si představit nic jinýho. Tak nesmírně se těším na další díl, ale zárovneň ne, protože vím, že se to pomalu chýlí ke konci. A to já nechci. Vím, že pak bude zase vycházet můj zbožňovanej Časoprostor, tedy… strašně v to doufám, ale stejně. Asi si klepeš na čelo a říkáš si, že jsem blázen, ale já tvoje dechberoucí povídky zbožňuju, Jani. Bez takových perel si už twincest svět ani neumím představit, protože tvoje díla už jsou kultovní.
Hluboká poklona až k zemi, Paní Spisovatelko ♥
BOŽE TO JE KRÁSA !!!!!!!!!!!!!!! Na víc se nevzmůžu, moje myšlenky jsou teď takové rozutíkané, nemůžu nic sesmolit, to co bych chtěla říci… NÁDHERNÝ DÍL, děkuji :)))
:o) juchůůů, tlemím se tu jako blbeček, bylo to naprosto skvělý, pánové jsou jedničky.
A dopadl na všechny čtyři jako kočka, jo?… :o) hezký… :o) Hej, já taky chci, aby mě ta lama zachránila, klidně neučesanou a nenamalovanou… :o) Netušíš, co proto musím udělat… :o)
úžasný…x)) sem hrozně rádá, že už ji našli…x)) sem strašně natěšená na další dílek…x))
juj to je šílené.. jsem z toho ůůůplně napnutá jak kšandy 😀 doufám že za sebou zametou všechny stopy … policie určitě časem bude pátrat kdo tam byl zavřený.. uh..
Jako nevyléčitelná pesimistka jsem nejprve předpokládala, že hoši stojí před špatným domem, ale pak jsem si říkala, že to bys jim přeci nemohla udělat, když se tak snažili 🙂 Ale to tedy byla úžasná záchranná akce! Sice to chvilku vypadalo, že všechno úsilí ztroskotá na pavoukovi (chtěla jsem pro větší efekt napsat pavoučkovi, ale já ty příšery tak nesnáším, že jsem to na tý klávesnici prostě nemohla vyťukat ;-), ještě že je Tom tak statečnej, já bych tedy měla velkej problém 🙂
No a Niky, ta byla skvělá, vůbec jsem se nedivila jejímu zděšení, její láska a statečný zachránce v jednom za plechovými dveřmi a ona je rozvrkočená 🙂
To bolo úžasné. On bol ten dom správne a záchrana prebiehala úplne bez komplikáciíí, až na tú hrôzostrašnú obludu, ktorú ale smelý hrdina Tom hravo zneškodnil:D A pocity úbohej Niki 😀 celkom chápem, predsa len je to zamilovaná baba 😀 ale som hrozne šťastná, že ju našli.
Oh bože, tak tohle bylo opravdu jako z hororu. I přes to, že jsem věděla, že jsou Thorsten a Vivien mrtví, tak i tak mi běhal celou dobu mráz po zádech a měla jsem strach, že se stane něco nečekaného a že se ještě klukům třeba něco stane. Úplně jsem s nima prožívala, jak šli dolů do sklepa po těch schodech a nevěděli, co očekávat. Fuj, byla jsem z toho taky trochu nervózní.
Chudinky, nedokážu si představit jak se musí cítit, když tam viděli dvě mrtvá těla 🙁 Já bych se asi zbláznila! Ovšem Tom to vzal skvěle – vžil se role staršího brášky a snažil se brášku uklidnit. Jsem opravdu ráda, že je Tom vždycky při Billovi. Tomův vtip tomu opět dodal grády 😀 Opravdu jsem se musela smát, že Tom dokáže vtipkovat a být cynický i v takovéhole chvíli 😀 On prostě dokáže odlehčit každou situaci 😀
A konečně! Konečně Nikču našli! Tak teď jenom doufám, že se jí nepoštěstí vidět ty dvě těla…už tak si toho zažila až až a já věřím, že pro slabé povahy to musí být doslova otřesné spatřit dvě mrtvá těla…
Ještě jsem zvědavá, jak to kluci s Nikoču vymyslí..musí mít přece vymyšlené, jak se Nikča dostala za svého vězení…