EDIT 19:10 – omlouvám se, ale u téhle povídky chyběl díky šikovnému systému konec, tak kdo jste ji už četl, přečtěte si ještě zbytek. J. :o)
autor: Áďa
Po čele mi přejel studený vítr. Nebo to snad byly první sněhové vločky? Či stříbřité krůpěje deště? Asi to spíš byla mrznoucí jinovatka, protože i když se mě to dotýkalo jemně a hebce jako pavučina, studilo to jako led. Nebylo to to nejhorší, co jsem kdy zažil. Ale hodně mi to vadilo, vytrhávalo mě to z mého horoucího tepla, které na mě vysílala černočerná prázdnota. Proč mě to nenechá v té sálající nicotě, kde je tak hezky? Nepatrně jsem kníkl. Ačkoliv jsem svůj hlas slyšel jakoby z dálky, přišlo mi, že zní v nepřirozeně vysokých oktávách.
„Šššššššt…“
Co to bylo za zvuk? To se rozpršelo nebo co? Vždyť má přece mrznout, cítím to! Pootočil jsem hlavou a znovu tiše zakvílel. Ozvalo se klidnící zamlaskání.
„Neboj… Nic se neděje… Jsi v bezpečí…“
To bylo na mě? No to ale nemůže být pravda, já teda v bezpečí rozhodně nejsem! Strašlivě mě bolí celé tělo, každičký sval! Přijdu si jako zmlácený pes přejetý parním válcem. A navíc mi nejdou otevřít oči, a zatímco z mého těla šlehá oheň, tak mi mrzne čelo! Co se to se mnou děje? Vysvětlete mi to někdo, prosím! V rámci protestu jsem kopl nohou.
„No tak, Bille, lež, to bude dobrý… To přejde, uvidíš.“
Moment! Ten hlas odněkud znám! Někdo tu na mě mluví, ale kdo? A co přejde? Mě nezajímá, že to přejde. Já chci vědět, co přejde! Chci vědět, proč se klepu jako ratlík, i když jsem přitom splavený jako potkan, a proč mě bolí úplně celý člověk, to mě zajímá, co to je a proč se mi to děje, a zbytek si můžou nechat na jiné vyprávění. Rozzlobeně jsem se ze všech sil opřel do svých víček… a povedlo se mi otevřít oči.
Překvapeně jsem se rozhlížel kolem sebe. Připadalo mi to tu hodně povědomé. No jasně, vždyť to tady znám! To ale… ale nemůže být pravda! Vždyť mám být na hotelu, a ne přece v mém vlastním pokoji! To bude asi jen nějaká vzdálená podobnost, nic víc. Zatímco jsem zaskočeně mžoural kolem sebe, vkradla se do mého zorného pole postava s dlouhými hnědými dredy a povzbuzujícím úsměvem.
„Tak už jsi konečně vzhůru!“ zaradoval se Tom.
Zkřivil jsem obličej do bolestné grimasy, jak se mi jeho slova rozbouřila v hlavě jako výbuch granátu. To nemůže mluvit trochu víc potichu? Vždyť mi utrhne uši! Asi si to uvědomil, protože vzápětí byl jeho hlas podstatně tišší.
„Na, napij se,“ naklonil se ke mně s kouřícím hrnečkem.
To se mi nějak nezdálo. Co bych měl pít? Vždyť já do sebe nic nedostanu, nemám hlad ani žízeň! To už jsem ale na svých rtech ucítil porcelán.
„No tak, pij!“
„Ne, já nechci…“
„Bille, prosím! Prosím, napij se aspoň trochu,“ přemlouval mě brácha.
I když se mi silně nechtělo, jeho prosebnému tónu by neodolal ani kámen. Zhluboka jsem si tedy vzdychl a zvolna pouštěl krkem do žaludku horký lipový čaj s medem. Po prvních pár lokách jsem se snažil škubnout hlavou, Tom mi však nemilosrdně tlačil hrnek ke rtům tak dlouho, dokud mě nedonutil vypít vše. Teprve pak se na mě smutně pousmál a vyměnil obklad na mém čele za studenější. Brrr! Celý jsem se oklepal. Vůbec se mi to nelíbilo, já ten ledový sajrajt na hlavě nechci! Začal jsem se zmítat, Tom mě však donutil si opět lehnout.
„Klid, Bille,“ pohladil mě po tváři, z níž sálala horkost. „To vydržíš…“
Stočil jsem k němu svůj tázavý matný pohled.
„Co se se mnou děje?“ hlesl jsem a vyděsilo mě, jak moc slabě můj hlas zní.
„Dostal jsi z těch ran horečku, a to hodně vysokou,“ odvětil bráška a nadále mě sledoval ustaraným pohledem.
„Ran… Z jakých ran? A kde to vůbec jsme?“ nechápal jsem.
„Z těch ran, co ti udělal David… Hodně tomu napomohlo i psychické vypětí… A jsme doma.“
Lehce jsem svraštil obočí. Doma? Myslel jsem, že jsme na hotelovém pokoji, který se tomu našemu jen hodně podobá!
„Jak doma?“
„U nás v Hamburgu,“ vysvětloval Tom. „Když jsem ti čistil ty rány, tak jsi usnul a během spánku ti vylezla teplota až na horečku. Tak jsme se vrátili… A teď jsme doma a máme až do nového roku volno.“
Volno? Rány? Horečka? O čem to sakra mluví? Vůbec ho nepoznávám, dneska svému bratrovi absolutně v ničem nerozumím! Snažil jsem se ho sice poslouchat, ale můj mozek nějak nepobíral víc, než dvě tři slova z každé věty. A tyhle útržky, které mi utkvěly v paměti, tedy rozhodně nedávaly žádný, ani náznakově sebemenší smysl, nic z toho na sebe nenavazovalo. Proč je dnes Tom tak matoucí? Měl by mi být naopak podporou, když se cítím tak divně! A hlavně by už konečně mohl odstranit tu ledovou námrazu z mojí hlavy.
„Prosím… zatop trošku,“ vykuňkal jsem ze sebe.
„Cože?“ nechápal Tom.
„Ty necítíš tu námrazu? Vždyť moje hlava je na severním pólu a já se peču v závěji!“
„Bille, ty nejsi na severním pólu, jsi doma!“ odporoval brácha a dal mi svou ruku kolem ramen.
Cítil jsem ji, ale Toma už jsem nikde neviděl, ačkoliv jsem měl oči dokořán. Všechno kolem mě se rozvířilo. Strašně se to motalo. Ne, já nechci! Točí se mi hlava! Mám závrať, pomoc!
„Ne! Ať se to netočí! Já nechci, pomoc…“ mumlal jsem.
Tomova ruka mě stiskla ještě víc a druhá mě hladila ve vlasech.
„Bille, nic se neděje, všechno je v pořádku! Jenom blouzníš…“
„Ne, neblázním…“ dýchal jsem prudce, zatímco jsem okolní svět vnímal čím dál méně.
„Bráško, to, co vidíš, není pravda! Jsou to jenom vize! Představy! Sny!“
Vize… Sny… Představy… Horečka… Volno… To vše se mi rozléhalo hlavou, jak bych v ní měl tisíce skal, jež nekonečnou ozvěnou vysílaly matoucí šum do hlubin celého mého těla. Všechno se mi rozplývalo v uhlové tmě a sálajících, horoucích plamenech. Viděl jsem, jak ty skály hoří, jak oheň šlehá výš a výš… Z hvězdnaté oblohy se k zemi řítily tisíce hvězd. Ne, nebyly to hvězdy, byly to sněhové vločky. Mrazivá vánice zápasila se žhoucími, rudozlatými jazyky, z nichž některé proměnily stříbřitá chmýříčka v přívaly slz, a jiné naopak zamrzaly pod ojíněnou jinovatkou, která se postupně měnila v námrazu…
A to všechno mě do sebe vtahovalo jako ničivé tornádo! Všechno kolem mě se klepalo a motalo, a já ztrácel rovnováhu. Viděl jsem, jak se ke mně plazí ty plameny, cítil jsem jejich horký dech, jenž mě svíral do neviditelných pout, nemohl jsem se hýbat! Pomoc!
Prudce jsem dupl do sněhového příkrovu a viděl, jak se kra, na níž stojím, rozlamuje.
„Pomoooc!“ vykřikl jsem zoufale, když jsem se propadl do přílivu smrtelně ledové vody.
Jako by do mě bodaly tisíce nožů! Nemohl jsem dýchat, svíralo mi to plíce, dusil jsem se! Najednou mě ale pevně uchopily čísi ruce. Vytáhly mě ven, přímo do hučícího ohně. Plameny pronikaly skrze mé tělo, ale neubližovaly mi. Zalapal jsem po dechu a pohlédl neznámému zachránci do tváře. Byl to David! Ne, to ne! Zoufale jsem se zmítal, ale on si na mě jenom lehl a svým surovým objetím mi pevně připoutal ruce k tělu. Prudce vecpal svůj jazyk do mých úst a začal vzrušeně oddechovat. Ačkoliv jsem se s pevně semknutýma očima bránil ze všech sil, podařilo se mu servat ze mě všechno to mokré oblečení.
„Miluju tě,“ dýchl mi do tváře a přejel mé oči svým jazykem.
„Ne,“ zaprotestoval jsem. „Já miluju Toma! Nikoho jiného nechci… Chci jen Toma…“
„Cože?“
Jeho hlas plný úžasu zněl teď úplně stejně jako bráchův! Ale to se mi přece muselo jenom zdát, vždyť nade mnou se skláněl zlý David, který mi chtěl jen a pouze ubližovat! Změřil si mě vražedným pohledem. Věnoval mi ještě jeden polibek, načež do mě vniknul, prudce a bezcitně. Vykřikl jsem bolestí, když se ve mně začal divoce pohybovat, on se mi však jenom smál a naopak přitvrzoval.
„Ne,“ vzdychal jsem. „Ne, já nechci… prosím…“
Položil mi dlaň na čelo a mě tam hodně moc zastudilo.
„Klid, Bille, to zvládneš,“ zadíval se mi do očí. Vzápětí se ale začal chovat ještě agresivněji, když mě udeřil tak, že mi vhrkly slzy do očí.
„Neee,“ vzlykl jsem. „Prosím… auuu… ne…“
„No tak,“ hladil mě po tvářích, zatímco přirážel čím dál rychleji. „To bude dobrý, Bille… Věř mi…“
Táhle vykřikl, když se ve mně začalo rozlévat jeho sperma, a najednou se začal ztrácet. Jako by se rozplýval před očima, byl vidět čím dál tím méně a méně a méně… A já zůstal bezmocně ležet, neschopný pohybu, na ledové kře. Klepal jsem se, nedokázal jsem se hnout ani o píď a jediné, co jsem mohl, bylo vnímat krutou zimu, palčivý žár a nechat slzy, aby mi zvolna kanuly po tváři do namrzajícího sněhu.
„Pomoc,“ fňukl jsem. „Pomoc… Tome…“
Cítil jsem, jak mě můj bratr hladí po tváři, jak mi stírá slzy, a dokonce jsem i slyšel jeho hlas. Nikde jsem ho však neviděl, jako by byl u mě, ale neviditelný.
„Tome… prosím, ukaž se mi… Já… já nechci být sám… Jsi moje všechno…“
„Vždyť já jsem tady, Bille… Nejsi sám.“
Jeho hlas jakoby přicházel ze strašlivé dálky, ze samotných hlubin vesmíru.
„Já… já se tak bojím,“ hlesl jsem a tiše popotáhl.
„Neboj se, jsem tady s tebou a neopustím tě… Nikdy…“
Ale já, i když mě takhle uklidňoval, jsem ho tady nikde neviděl! Byl jsem tady úplně sám a strašně moc jsem se bál. Nevěděl jsem, jestli jsem mokrý z té ledové vody nebo zpocený od ohně a děsila mě ta samota, která kolem mě panovala. Nikde nebylo ani živáčka, jen z nebe se snášely zlatorudé jiskry a stříbrobílé hvězdičky… Bylo jich čím dál víc, dokonce začaly přehlušovat černou tmu. Všude kolem se rozrejdily zlaté, červené a stříbrné záblesky, jako by se blížila bouře a nade mnou se rozevřelo nebe, z něhož se spustil strašně studený monzun. Vyjekl jsem strachy, bál jsem se. Pak jsem si ale vzpomněl na svou vlastní písničku. Skrz monzun… skrz monzun… tam bude všechno dobré… všechno bude dobré… dobré…
Po celé trvání nekonečných věků, kdy jsem byl uzamčený v nepropustné tmě, jsem pomaličku otevřel oči. Musel jsem je vzápětí přimhouřit, protože mě do nich udeřil oslnivý paprsek vycházejícího slunce. Trvalo několik minut, než jsem se rozkoukal a přinutil svůj zrak, aby mi ukázal i něco jiného, než oslepující zlatorudou záři. Pootočil jsem hlavu a vedle sebe spatřil spícího Toma. Zahleděl jsem se do jeho obličeje, všímal si každého detailu, od jemně se mihotajících hustých řas, až po unavené kruhy pod očima a lehoulinké ustarané vrásky na čele.
Chudák malej, vzdychl jsem si. Určitě musel být vzhůru každou minutu, když jsem měl ty hrozné sny… Jestli jsem křičel ze spaní jako během turné…
Viděl jsem, jak mu jeden z jeho dredů spadá přes oči. Uchopil jsem ho a opatrně mu ho srovnal za ucho k ostatním. Když jsem se ho dotkl, pohnul se a něco ze spaní zamumlal.
„Pššššt,“ zašeptal jsem. „Nic se neděje…. Spinkej…“
Ještě chvíli jsem sledoval, jak se mu chvějí řasy a jak zhluboka oddychuje, než jsem taky ještě na chvíli usnul.
Když jsem otvíral oči, plně vyspalý a nadopovaný energií, zjistil jsem, že Tom už je vzhůru a s úsměvem mě pozoruje.
„Dobré ráno,“ zaculil se na mě. „Tak dneska už konečně zdravý a bez horeček?“
„Bez jakých horeček?“ nechápal jsem.
Tom se na mě zaskočeně podíval a v očích měl lehce udivený výraz. V jeho hlase jsem zaznamenal podtón obav, když znovu promluvil.
„Měl jsi strašlivou horečku. Hodně jsi blouznil. Ze spaní jsi křičel a plakal a já tě zanic na světě nemohl uklidnit, pořád jsi měl tendenci se zmítat a prát se. A bylo vidět, že ses něčeho hodně bál.“
Na chvíli se odmlčel.
„Zdálo se ti o něm, viď?“
Mlčky jsem přikývl a sklopil oči. Opět jsem Davida viděl před sebou, tak jasně a zřetelně… Tom si sedl vedle mě a pohladil mě po tváři.
„Nemysli na to,“ zašeptal. „Je to minulost.“
„Já vím,“ hlesl jsem. „Ale já to… nedokážu, jen tak na to zapomenout…“
Po tváři se mi skoulela jedna jediná slza. Tom ji zachytil dříve, než se stihla rozbít o zem. Bylo to strašné. Musel jsem ho přinutit, aby o něčem začal mluvit, jinak se z toho ticha a depresí zblázním!
„Říkal… říkal jsem ještě něco?“
Bratrův výraz se změnil. Zkoumavě se na mě zadíval a dlouhou chvíli mlčel. Jakoby přemýšlel, co mi má odpovědět. Lehce jsem se zamračil. Co to má znamenat? Pokud dělá tohle, tak jsem musel říct něco, co se ho nějakým způsobem dotklo. Ale co jsem to proboha v tom šíleným deliriu mohl kecat?
„Tome?“
Zvedl se beze slova z postele.
„Jdu nám udělat snídani,“ zamířil ke dveřím. „V klidu lež, přinesu to sem.“
„Tome, co jsem řekl?“ vyjekl jsem naléhavě. „Prosím, řekni mi to!“
Zastavil se ve dveřích těsně předtím, než za sebou zavřel. Upřeně se na mě zadíval.
„Já miluju Toma! Nikoho jiného nechci… Chci jen Toma…“
Zavřel dveře a odešel, zatímco jsem za ním hleděl s pusou dokořán.
autor: Áďa
betaread: Janule
betaread: Janule
užasne !!!!
Ach,to je hrozný,jak chudák trpí! Jakoby si toho vytrpěl málo! :´-(
chudák malej…x(( je mi ho hrozně líto…x(( ale s Tomem to zvládnou… x)) hezky popsaný..x))
panebože ten má ale představy!!! chudák….
co zjistil? 2% xD
no ale takovy škaredy sny…chudaček
=´( chudáček.. ještě ho budou pronásledovat takový sny.. ale ten konec mě docela zarazil.. jak se choval Tom… no ale to se vyřeší =)
Oh, bože, vlastně Ádi, to je vlastně nádherné. I když v horečkách, i když blouznil, konečně Tommy ví o Billových citech.
Opět jsi tu zopakovala Billího větu: "Tome, jsi moje všechno…" Já to tak strašně prožívám. I okamžik, kdy Tommy zachytí Billovu slzu…♥ Nádherné, to se jinak vyjádřit ani nedá.
Ale musím přiznat, že mi bylo Billa strašně líto. Popisy a přirovnání chladu, který Bill v horečkách cítil, to hrozné blouznění, plameny a opět David. Musí to vše být pro Billa stále těžké.
Tommy hovoří o minulosti – já se právě té minulosti strašně bojím. Ale jooo, už má Billy Tommyho, to už půjde♥
JInak to z Billem nemohlo dopadnout fizicky a psichicky to nemohl vydržet.