Zamilovaný dikobraz 17.

autor: Rachel

Jedna minuta se líně vlekla za druhou a celý čas neuvěřitelně pomalu utíkal. Jako by úder jedné sekundy trval snad desetkrát déle. Tom si unaveně promnul oči. I když tu seděli jen třičtvrtě hodiny, Tomovi to připadalo jako celá věčnost. Nervózně podupával nohou a neustále civěl na dveře operačního sálu. Za tím velkým bílým kusem dřeva bojoval jeho bráška. Jak rád by tam teď byl s ním. Jen na chvilku políbit ty rty, které se na něj buď sladce usmívaly nebo svádivě špulily. Ale to teď nešlo. Otočil se na matku. I ona byla nervózní. Roztřeseně si pohrávala s prstýnkem na pravé ruce nebo s řetízkem. Konečně se dveře od sálu otevřely. Vyšla sestra i s doktorem a vezla to hubené tělíčko na „posteli na kolečkách“, jak tomu u Kaulitzů s oblibou říkali. Tom i Simone okamžitě vyskočili a hnali se k doktorovi.

„Jak to s ním vypadá?“ vyhrkla Simone na doktora takovou rychlostí, že ani nestačil otevřít pusu. Tomovi sjel pohled na ležícího Billa, který se právě probouzel z narkózy. Omámeně se rozhlédl kolem sebe, a když uviděl Tomovu tvář, slabě se usmál a pokusil se nadzvednout na loktech. Jakmile se ale jen trochu pohnul, okamžitě jej do pravé nohy udeřila tupá bolest a hlava se mu zatočila. Tom uviděl, jak Bill zkřivil tvář bolestí a ihned se k němu vrhnul.

„Klid, bráško, teď musíš hezky ležet, ano?“ zašeptal tak jemně, jak to měl Bill nejraději a stisknul mu tlapku. Bill tedy položil hlavu na jakousi podušku a vysíleně zavřel oči. Doktor se podíval na Toma a potom na Simone.

„Měl vážně zlomenou pravou nohu, ale měl štěstí. Myslím, že nebude velkým problémem, aby mu kosti srostly. Dali jsme pravou nohu do sádry,“ poznamenal a pohled stočil na Billa, který právě usínal.

„A potom měl také slabý otřes mozku díky té ráně do hlavy. I když byl opravdu malý a v podstatě o nic moc závažného nejde, raději si ho tu necháme přes noc. Bude to tak jistější,“ pousmál se a rukou zkontroloval, jestli Bill nemá horečku. Simone se rázem jakoby vzpamatovala.

„A kdy si pro něj máme přijet?“ optala se. Doktor nahlédnul do svých spisů.

„Možná už zítra dopoledne. To záleží na tom, jak se váš syn bude cítit. Teď se potřebuje prospat. Pokud nebudou problémy s hlavou nebo s čímkoli jiným, pustíme ho domů. Ovšem… ta noha se bude hojit dlouho a váš syn s ní při hojení nesmí moc hýbat, jinak by se mohlo stát, že by kosti špatně srostly,“ upozornil je doktor a upravil si na nose brýle. Chvíli ještě vyřizovali ostatní nezbytnosti jako telefonní čísla, a nakonec si podali ruce.

„Tak nashledanou,“ doktor podal Simone i Tomovi ruku a společně se sestrou odvezli spícího Billa k pokojům.

Pomalu se stmívalo, když Simone s Tomem přijeli domů. Oběd už byl vychladlý, a proto jej Simone přihřála. Oba mlčky večeřeli. Tom si všimnul matčina zaskočeného výrazu, a proto ji konejšivě pohladil po ruce.

„Mami, Bill bude v pořádku. Uvidíš,“ šeptl a znova se sehnul nad svůj talíř.

„Když jsem viděla, jak tam bezmocně leží, tak…“ nedořekla, protože jí to pláč nedovolil. Tom vstal a obejmul ji.

„Bill je silný. Zvládne to a já mu pomůžu. Postarám se o něj. Slibuju.“

Simone jen přikývla a otřela si hřbetem ruky slzy. „Tome, kdyby mi ráno volali z nemocnice, dojel bys pro něj mým autem? Zítra už musím do práce,“ dodala a zadívala se na svého staršího synka.

Tom okamžitě přikývnul. „Jasně a ……nevadilo by ti, kdybych už šel spát?“

„Ne, to víš, že ne. Ráno se ti ozvu, ano?“ Simone tedy uklidila špinavé talíře, a když uslyšela kroky na schodech, ještě se rychle vrátila.

„Tome,“ zavolala a oslovený se na ni otočil. „Děkuju moc,“ ztišila hlas a usmála se.

„Nemáš vůbec zač. Dobrou noc,“ Tom se také usmál a za několik málo minut zmizel za dveřmi koupelny. Nijak moc to neprotahoval. Dnes už byl unavený a vystresovaný. Osprchoval se, rozpustil si dredy a vyšel na chodbu. Chvíli se rozmýšlel, nakonec však jeho kroky zamířily k Billovu pokoji. Vzal za kliku a otevřel. Jeho ruka automaticky zamířila k vypínači, který pouhým stisknutím vytvořil v místnosti alespoň trochu světla. Tom se rozhlédnul kolem. Jeho bráška byl už odmalička puntičkář a tak se není čemu divit, že všude bylo čistě uklizeno. Tomovy další kroky směřovaly k Billovu psacímu stolu. Jeho pozornost upoutal ten známý sešit. Tom si jej přetočil na stránku, kde Bill své pocity zapisoval formou srdíček a bráškova jména. Odhodlaně vzal do rukou červenou propisku a úplně dovnitř nakreslil další srdíčko o trochu větší, než to Billovo. Zaculil se a tiskacím písmem do něj napsal: BILLI+TOMI. Usmál se. Všechno mu tu Billa připomínalo. Teď už věděl, že s Billem zůstane navždy. Byli bez sebe sice jen pár hodin, to se však Tomovi zdálo jako věčnost. Cítil však, že je jeho bráška v pořádku a to jej uklidnilo. Zhasnul světlo a lehnul si do Billovy postele. Hned, jak si našel pohodlnou polohu, přičichnul k peřině. Takhle voněla jenom jeho láska. Nikdo na světě neměl tak voňavé vlásky a tělo, jako jeho láska. Ano, jeho. Tom totiž usínal s pocitem, že si Billa nenechá nikým vzít. Nikdo je neoddělí. Navždy zůstanou spolu.

autor: Rachle

betaread: Janule