autor: Janule
„Scheisse,“ slyšela Niky tiché zamumlání, když si ten černý štíhlý kluk oprašoval kolena a ruce, kterými dopadl na podlahu. Pobavilo ji, když si uvědomila, že první, co od svého zachránce slyší nahlas, je jediná německá nadávka, kterou znala. Romantika jako blázen. Potichu se rozesmála, slzy jí přitom kanuly po tvářích, nevěděla co dělat… jestli stát a čekat, až k ní přijde, nebo se mu vrhnout do náruče… ale Bill to vyřešil za ni. Když se oprášil, rychle se ještě otočil, zavřel dveře, kterými sem skočil, aby si Niky nevšimla svých dvou únosců, ležících na zemi a natáhl k ní ruce. Krásný milý úsměv, kterým ji zval do své náruče, ji přesvědčil, aby se nebála a nechala se obejmout.
„Niky,“ zašeptal jí Bill do vlasů, když ji k sobě tiskl, „mein Gott.“
„Bille,“ vrátila mu oslovení a šťastně se tiskla k jeho hubenému tělíčku. „Miluju tě, lásko,“ zašeptala. Musela to říct. Sice česky, věděla, že jí nemůže rozumět, ale prostě musela. Bylo to silnější než všechny pocity dohromady.
„Proč mi říkáš tak divně? Já nemám na konci jména e.“
„To je česká koncovka, my jména skloňujeme, víš?“
„A to další, cos říkala? Nerozumím ti.“
„Ale nic… to bylo něco jako to tvoje můj bože.“
„Aha, tak jo,“ Bill dál nepátral po významu těch dvou slov. „Hlavně že tě mám, Niky… máme tě. Už jsem přestával věřit, že tě někdy najdeme. Ale jsme tu. Tom čeká na schodech, tak rychle… musíme zmizet. Obleč se, vzal jsem ti něco na sebe, aby ses zahřála.“
„Děkuju, jsi na mě tak hodnej.“ Niky se dojatě usmála a jen nerada se odtrhla od Billa, kterého až doteď pevně svírala. „Danke,“ řekla už Billovi do očí a odvážila se ho nesměle políbit na tvář. Jen lehounce a zase se rychle odtáhla, nechtěla mu působit rozpaky.
Byl vážně úplně jiný než na plakátech. Na obličeji nebyla ani stopa po jakémkoliv líčidle, byl to jen obyčejný kluk Bill, v kšiltovce, celý v černém, s vlasy schovanými pod čepicí. Nejspíš by ho ani nepoznala, kdyby kolem něj procházela po ulici. Ale přesto byl nádherný… ty oči… ty krásné hluboké hnědé oči… civěla do nich, že úplně zapomněla, co má dělat.
„Mám se otočit?“ zmateně se zeptal Bill, jeho výraz ji pobavil. Zavrtěla hlavou a usmála se.
„Ne, nemusíš, vezmu si to na tohle,“ poslala mu myšlenku a otevřela batoh, který jí Bill podával.
„Opatrně, je tam hrnek, ať ho nerozbiješ,“ upozornil ji, když sahala pro oblečení do batůžku. To už ale svůj milovaný hrnek s jeho podobiznou držela v ruce a bezděčně si ho přitiskla na prsa. Měla takovou radost, že ho zase vidí, může se ho dotýkat… tak moc jí připomněl domov a rodiče, že si chvilku připadala, jako by stála doma v kuchyni. Radostně vlepila pusu přímo na Billovy rty, jak byla zvyklá z domova pokaždé, než se poprvé napila teplého čaje, který jí do něj mamka dělávala. Jeho rty na fotce byly díky čaji jako živé, jen ta měkkost, kterou měly ty skutečné, jim scházela. Když uslyšela Billův tichý smích, zarazila se… tohle byl teda pěkný trapas. Malinko se začervenala a radši hrnek rychle položila na stůl. Sáhla znovu do batohu a vytáhla oblečení. Triko s dlouhým rukávem a mikina, kterou už viděla na plakátech… mimoděk k nim nenápadně přičichla, než se odhodlala si vzít na sebe „jeho“ oblečení. Vonělo božsky… Připadala si najednou jako v ráji, ačkoli byla stále ještě ve svém vězení. To jeho přítomnost místnost rozzářila. V tu chvíli měla pocit, že by tu s ním klidně ještě nějaký čas zůstala, kdyby ji o to požádal. Věděla, že jakmile vyjdou ven, nebude mu už nikdy tak blízko jako teď.
„Jestli si chceš něco vzít, řekni, dám ti to do batohu,“ přerušil Bill její myšlenky svým dotazem. Museli spěchat, každá minuta byla drahá, mohl kdokoliv přijít a nachytat je tu s unesenou dívkou.
„Jo, chtěla bych ten přehrávač, cédéčko a panenku,“ vyhrkla ze sebe, aniž by o své volbě nějak zvlášť přemýšlela. Když to dořekla, v tu chvíli si uvědomila, že bude vypadat jako malá usmrkaná holčička, která si ještě hraje s panenkami, ale Bill ani nemrkl, když blonďatou Kačenku bral z jejího polštáře, kde doteď odpočívala a přidával ji do batohu za ostatními věcmi.
„Tak, hotovka, můžeme jít,“ usmál se. Niky byla oblečená a připravená vyrazit. Nahodil si batoh s věcmi na záda a pokračoval. „Před dveřmi je taková překážka, kterou musíme přeskočit. Sama bys to asi nezvládla, takže já tě zvednu a podám tě Tomovi, ano? A prosím… zavři radši oči, jo? Neptej se proč, prostě zavři oči,“ snažil se ušetřit Niky pohledu na mrtvoly, bál se, že by z toho pak měla větší trauma než z celého únosu.
„Dobře, tak můžeme,“ přikývla Niky a dobrovolně semkla víčka. Představa, že ji Bill ponese chvilku v náručí, pro ni byla daleko zajímavější než důvod, proč má právě teď zavírat oči, v tu chvíli ji to snad ani netrápilo… hlavní bylo, že za chvíli se jí budou dotýkat jeho ruce… bála se, že pro něj bude moc těžká, že i přesto, jak je hubeňoučká, tenhle štíhlý kluk ji neuzvedne a upadnou spolu na zem. Ucítila, jak ji bere za ruku a vede ke dveřím.
„Tak jo, jdeme na to, neboj se, uzvednu tě, nic se ti nestane,“ ujistil ji ještě Bill, když se zastavili. „Máš ty oči zavřený?“ ubezpečil se, než východ otevřel svou myslí.
„Jasně, nic nevidím,“ ujistila ho Niky a opravdu měla víčka pevně semknutá. Nechtěla ani vidět, jak tenhle trapas dopadne. Do nosu ji udeřil divný zápach, ale snažila se soustředit na Billovy ruce, které ji objaly zezadu kolem boků a lehká jako pírko se najednou ocitla nad zemí. Byla v šoku z toho, jak snadno ji unesl. Jako by nic nevážila, snad by si s ní mohl i pohazovat, kdyby chtěl.
„Tom!“ slyšela, jak zavolal Bill na svého bratra, aby ho upozornil, že se má připravit. „Natáhni ruce, a chyť se bráchy. A neboj, udrží tě, já mu pomáhám,“ uklidňoval ji Bill, když ji podával svému bratrovi.
„Jak mě můžeš udržet, jsi tak hubený,“ poslala mu bezděčně myšlenku, aniž by si uvědomila, že ji odesílá. Odpovědí jí byl Billův pobavený smích.
„Uzvednu všechno, co chci. Jsi jako pírko,“ ujistil ji, když ji pouštěl a předával do bratrovy náruče. Objala Toma kolem krku a držela se ho jako klíště, jak se bála, že upadne. Ucítila na tváři jeho dredy, voněl jinak než jeho bratr, a taky nebyl tak vychrtlý. Pod jeho tričkem cítila svaly, které Billovi scházely.
„Už můžu otevřít oči? Bojím se,“ zoufale vyslala prosbu k Billovi, ale odpověď byla ještě stále záporná.
„Až za chvíli, ano? Teď půjdete po schodech nahoru, zvládneš to?“ zjišťoval, jestli nepotřebuje pomoc.
„Zvládnu, v pohodě, jen řekni Tomovi, ať mě postaví. Nemusí mě nést,“ pobaveně odpověděla. Hned nato slyšela Billa mluvit německy, ale nerozuměla z toho ani slovu. Bylo tak zvláštní, že si s ním může povídat, aniž by znala jeho rodnou řeč, ale když mluvili bratři spolu nahlas, připadala si najednou zvláštně. V tu chvíli byla jako vetřelec, který netuší, co se kolem něj děje. Ale teď nebyl čas přemýšlet o nesmyslech, museli utíkat pryč. Na vzduch. Na svobodu.
***
„Nastartuj, prosím tě,“ otočil se Tom na svého bratra, sedícího na zadním sedadle. Zase sáhl do prázdna, když se chystal otočit klíčkem v zapalování, nějak si ještě nestačil zvyknout, že tahle černá dodávka startuje systémem „elektronicBill“.
„Jasně, hned,“ odpověděl Bill a během chvilinky se motor opět rozběhl. Tom mrkl do zpětného zrcátka, aby zkontroloval, co se děje vzadu. Niky už byla přikrytá teplou dekou a Bill ji objímal kolem ramen, aby ji rychleji zahřál, vše zatím probíhalo, jak mělo.
Tom se s úlevou připoutal, když dorazili zpět do auta, cesta byla díkybohu naprosto bez problémů. Tma jako inkoust je přikryla, dokonce i ten měsíc zalezl za mrak, aby to měli lehčí, všechno jim hrálo do karet. Nikde nebyla ani noha, takže jen potichu přeběhli a zmizeli v autě. Bill hned po akci „skok přes mrtvolky“, při kterém musel použít svoje schopnosti, aby ho vůbec bez úrazu dokázal, ještě dole ve sklepě zamkl dveře, aby měli policajti možnost hloubat nad tím, jak se Niky dostala ven z uzavřeného vězení; zaklapl hlavní vchod a zavřel vrzající branku. Všechno bylo tak, jako když sem přišli, jen Niky se jako zázrakem vypařila.
Teď seděla na zadním sedadle společně se svým zachráncem a Tom si uvědomoval, že z toho musí být úplně mimo. Dovedl si představit, jaké to je, když vás po tolika týdnech osvobodí někdo, koho bezmezně obdivujete a milujete. Musela z toho být úplně bez sebe. Toma bodl osten žárlivosti, když ty dva viděl spolu, jak se objímají. Byl to jen chvilkový záblesk, moc dobře věděl, že Bill se s ní neobjímá, že se snaží Niky co nejrychleji zahřát, ale stejně… vypadalo to tak důvěrně… nedovedl si představit, že by měl jeho bratr najednou holku. Zbláznil by se žárlivostí. Ani na to nechtěl myslet.
Motor potichu vrněl a Tom zapnul topení. Bylo potřeba dodávku co nejrychleji vytopit, tak zapnul větrání, vhánějící teplý vzduch do auta, na plný výkon.
„Tak kam to bude, panstvo?“ mrknul jako zkušený taxikář do zpětného zrcátka na ty dvě hubené hrdličky a pomalu vyjel na cestu, směřující do města.
„Jeď zpátky k nemocnici, potřebuju ještě jednou mluvit s recepční,“ požádal ho Bill.
„Copak, nechceš jí doufám poděkovat?“ zeptal se Tom s úsměvem. „Teda ale zasloužila by si to, bez ní bychom teď ještě čekali v autě, než otevřou v elektru,“ dodal a mrknul na Billa.
„Jo, zasloužila by si odměnu, ale budu jí muset naopak trošku ublížit,“ sdělil bohorovně svému staršímu dvojčeti Bill a tvářil se, jakoby nic.
„Cože? Jedem jí odprásknout, jo?“ smál se Tom. „No jo, nepohodlný svědci se odjakživa zabíjeli, to je fakt. Tos měl ovšem čmajznout tu pistoli, co ležela tam dole,“ kývl směrem k domu, kde zůstali ležet ti dva.
„Mám lepší způsob,“ usmál se Bill bratrovu nápadu. „Napadlo mě, že by mě mohla úplně klidně identifikovat. Trošku jí smáznu paměť, protože až ty dvě mrtvoly najdou a začnou čmuchat kolem, mohli by dojít až k ní. Ona je klidně schopná mě popsat policajtům tak dokonale, že si pro mě druhej den přijdou. Má skvělou paměť a fantazie na rozdávání, stačí, když řekne, že jsem měl znamínko na bradě, hnědý oči, křivý zuby a maj mě,“ vysvětlil Tomovi, proč se musí vrátit do nemocnice. „Třeba má malířský nadání a udělá jim portrét jak víno… nemůžu riskovat. Krom toho o mně ví ještě sestra Kamila, takže tam prostě musím,“ uzavřel to Bill.
„Co že jí uděláš?“ udiveně mrknul Tom do zpětného zrcátka, netušil, že má jeho kouzelný bráška ještě nějaké další trumfy v rukávu, o kterých mu zatím neřekl. S nelibostí při tom zaznamenal, že Niky má hlavu položenou na Billově rameni.
„Trošku se jí vymažu z paměti,“ zopakoval Bill, „není to nic těžkýho, Meg mě to naučila už dávno, ale ještě jsem to nezkoušel, znám jenom teorii. Nebylo na kom to zkoušet, ten zásah je nevratnej. Když to udělám, už si na ten okamžik nikdy nemá šanci vzpomenout,“ vysvětloval Tomovi, zatímco se snažil přikrýt Niky dekou tak, aby ani malinkou skulinkou teplo nemohlo utéct. Vyhýbal se při tom jejím obdivným očím, jimiž na něm visela, bylo mu trapně. Mrzelo ho, že mu utekl pobavený smích, když předtím líbala jeho fotku na hrnku, ale nemohl si pomoct.
Tom se mezitím pomalu rozjel zpátky do města, nenápadně pokukoval dozadu a pozoroval ty dva. Nechápal svoje pocity, vždyť ta holka je úplně neškodná unesená fanynka, která ho přece neměla šanci ohrozit, ale stejně mu vadilo, že se Billa neustále dotýká. To bylo jen jeho právo… sakra, ať na něj nesahá! Kdyby byla aspoň ošklivá, ale ona byla hezká i po tom, co strávila měsíc ve vězení. Očekával zdrcenou trosku, ale tohle je úplně normální holka. Nejvíc ho ale štvalo, že si právě teď s Billem mohli klidně v myšlenkách vyznávat lásku a on by o tom neměl šanci vědět. Uměla něco, co on ne a to ho neskutečně rozčilovalo. Ať dělal, co dělal, stejně jeho oči neustále utíkaly ke zpětnému zrcátku, aby kontroloval, co se vzadu děje. Měli před sebou už jen pár minut cesty, než dorazí k nemocnici.
„Někomu zavoláme,“ usmál se Bill na Niky a vytáhl z kapsy mobil. Chvilku listoval seznamem, než našel to správné jméno, zmáčkl volání a za chvilku už se číslo vytáčelo. Na palubních hodinách sice svítila červená čísla 3:04, ale byli domluvení, že může volat kdykoliv.
„Prosím,“ ozvalo se rozespale ze sluchátka. Bill sice nerozuměl českému slovu, ale hlas poznal bezpečně.
„Dobré ráno,“ řekl německy a čekal, jaká bude na druhém konci reakce.
„Ježišmarjá, to jste vy, že jo? Je něco novýho? Něco se stalo? Já už myslel, že se mi nikdy neozvete,“ spustil najednou německy Nikolin otec, zcela probuzen. Po dlouhých pěti dnech to bylo poprvé, co se mu neznámý ozval. Bál se, že dostane špatnou zprávu, klepal se mu hlas, ruka s telefonem i brada. Ale hlas na druhé straně působil klidně, když mu říkal pozměněným chraplavým hlasem: „Jistě, že je něco nového. Někoho vám předám, myslím, že budete mít radost.“ Bill se usmál a přidržel telefon Niky u ucha. „Táta,“ poslal jí stručnou myšlenku a mrkl na ni. „Neříkej mu, kdo jsem, nesmí to vědět,“ radši ještě zdůraznil, i když už spolu tohle probrali dřív. „Pak nezavěšuj, chci s ním ještě mluvit,“ rychle dodal, ale už si nebyl jist, jestli ho Niky vnímala, když mu radostně brala mobil z ruky. Bylo jí v tu chvíli fuk, že tím úplně zkazila Billovu zateplovací akci „mumie Niky“, teď nebylo teplo důležité, teď byl důležitý táta. Kulometná palba českých slov, která se spustila z jejích úst, byla pro dvojčata naprosto nesrozumitelná, vlastně ji poprvé slyšeli plynule mluvit česky. Radostně brebentila do telefonu, smála se, plakala, byla prostě šťastná a to oběma vykouzlilo na tvářích spokojený úsměv. Byli šťastní s ní, dokázali to a to je naplňovalo krásným pocitem.
Tom zajel na stejné místo před nemocnici jako poprvé a čekal. Niky stále ještě povídala, zřejmě taťkovi a mamce vyprávěla všechny svoje zážitky, ale už byl čas končit. Tom se významně zadíval na Billa a gestem mu naznačil, aby Niky prostě nemilosrdně típnul, není čas. Byla jak rozkecané rádijko, co není k zastavení. Bill jen přikývl, i když se mu moc nechtělo překazit její radostný rozhovor s rodiči, ale nebylo zbytí.
„Niky, musíte končit, potřebuju s tátou ještě mluvit,“ poslal jí myšlenku. Zvedla k němu oči a němě přikývla. Řekla ještě dvě věty, poslala po telefonu pusu a mobil vrátila majiteli. Rychle se zase zavrtala do deky a poslouchala Billovu libozvučnou němčinu. Strašně se jí líbilo, když Bill mluvil svým rodným jazykem. Ráda ho poslouchala.
„Tak co? Spokojen?“ usmál se Bill do telefonu.
„Děkuju vám, jsme vaši doživotní dlužníci,“ rozplýval se Nikolin táta štěstím. „Cokoliv budete kdykoliv potřebovat, zavolejte, udělám pro vás všechno, co bude v mých silách,“ dodal vděčně, ale to už ho Bill přerušil.
„Není třeba, jsem rád, že se to povedlo. Musíme se domluvit, kde a kdy vám Niky vrátíme a jak to provedem, protože policie se vás zcela jistě bude vyptávat,“ mluvil pomalu, aby mu pan Petr rozuměl. „Jsme momentálně v Moringenu, ale musíme se z časových důvodů vrátit co nejrychleji do Hamburku, takže bych byl moc rád, kdybyste si tam pro Niky přijeli. Za jak dlouho myslíte, že byste to zvládli?“ zeptal se, aby si s Tomem pak mohli upřesnit plány. Když ho Nikoly otec ujistil, že ve čtyři hodiny nejpozději vyjedou, a tudíž jsou v Hamburku druhý den kolem poledne, vrátil se ještě k tomu, co museli vyřešit. Věděl, že už se nesetkají, nemohl se otci Niky jen tak ukázat, takže bylo potřeba vše potřebné domluvit hned.
„Musíme vymyslet nějakou věrohodnou historku o tom, kde a jak jste Niky našel,“ vysvětlil panu Petrovi a hned pokračoval. „Nejlepší asi bude, když pojedete s Niky zpátky domů a ohlásíte to až tam. Vaší policii něco namluvíte, třeba si vymyslíte historku o tom, jak vám v noci někdo neznámý zavolal, že ji našel na hranicích u silnice opuštěnou, a chtěl, abyste si pro ni ihned přijel, protože spěchá na služební cestu do zahraničí a nemůže dlouho čekat. Snad po něm nebudou pátrat, když bude Niky živá a zdravá, a když jim potvrdí, že to nebyl únosce, ale někdo, kdo ji jen náhodou našel.“ Uvědomil si, že budou muset s Niky ještě všechno domluvit, aby věděla, co má vlastně vypovídat. „Musíte jim přesvědčivě zahrát, že jste byl o dceru strachy bez sebe a vůbec si nevzpomněl na to, zavolat nejdřív polici. To by mohli snadno spolknout, co myslíte?“ usmíval se Bill, když mu Tom souhlasně přikyvoval. Sice asi Nikolin otec dostane vynadáno, že nezavolal nejdřív policii a oni tak nemohli chytit potencionálního únosce, ale když bude dívka živá a zdravá, bude to nakonec jedno. Muž na druhém konci mu všechno s radostí odsouhlasil, Bill mu nadiktoval ještě adresu kousek od studia, kam si pro dceru mají přijet, a zavěsil. Volal ze skrytého čísla, takže pan Petr nemohl volat zpět, ale kdyby bylo ještě něco potřeba, s Niky bude mít spojení už navždycky. Tohle bylo snad vyřešené a teď musel ještě za Martou.
„Tak, jdu na to, za chvilku jsem zpátky, doufám, že mi to nebude dlouho trvat,“ usmál se na brášku. Niky stručně vysvětlil, že je za chvíli zpátky, aby se neděsila a vystoupil z auta.
autor: Janule
betaread: Janik
supeeeeeeer:):):)
úpe úžasná povídka:)
téééda, to vypadá, jako by se to už blížilo ke konci, to né, to nechci:D Ale jako vždy-bravurní!:)
Moment moment… Ono jim to hledání trvalo "jen" 5 dní… Safra, mi přišlo, že jim to šlo pomaleji… Asi jsem se nějak ztratila v tom příběhu, že jsem pozapomněla vnímat časové údaje. Nebo Bill mluvil s taťkou mezi tím a to mi teda vypadlo úplně… Jsem já to ale trubka. Budu se muset asi soustředit taky na něco jinýho, než jen na jejich intim chvilky. :o)
Každopádně perfektní. Setkání faninky a obdivované hvězdičky nemělo chybu a ještě, když tam vrazila hudlana tomu hrnku… Prostě super. :o)
Teď mě jen tak napadá, jak budou tlachat sami dva s Tomem. To asi nastane trapné ticho, ne? :o) No, přemejšlím nad blbostma. On bude stejně Billda určo v cukuletu zpátky, takže nebudou mít ani možnost začít se snažit o nějakou konverzaci.
A Bill si velice trefně uvědomil, že "spojení" s Niki bude mít navždycky. Z tohohle si fakt nedovedu předsatavit, co vzejde. Já si představit sebe na Nikolině místě, tak ho asi chtě nechtě prudím víc, než by mu bylo milo. Prostě by to asi nešlo ovládnout. Aby ji Billda v myšlence za chvíli neposlal někam hodně daleko… 😀 A třeba ne… třeba z ní bude nakonec nejlepší kámoška Kaulitz twins… uvdidíme, co si těm třem vymyslela za společný osudek :o)
Milá Janule, tak nejdříve se ti chci omluvit, že nekomentuju, jsem prostě líná mrcha. S tím už asi nic nenadělám. Ale dnes ti koment napíšu 🙂
Miluju tvoje povídky. A tahle je naprosto bezkonkurenční. Asi už se opravdu chýlí ke konci, ale jak tě znám, určitě už v hlavě máš nějaký další námět.
Jinak celá povídky Dar, ať už první nebo tato druhá série, je úžasná. Líbí se mi – chvíli jsem přemýšlela, že bych vypsala výčet všeho co se mi na tvé povídce líbí, ale nakonec jsem usoudila, že by bylo kratší a snadnější, kdybych napsala, co se mi na ní nelíbí.
Takže jdu na to. Seznam věcí, co se mi na povídce Dar (všeobecně) nelíbí:
Vidíš? Výčet je krátký 🙂
Takže z tohohle mýho trapnýho komentu si můžeš udělat obrázek o tom, jak hodnotím tvoji povídku.
Páčko Dania
Milá Danio :o),
děkuji za tvůj kritický komentář, občas je to potřeba, člověk by měl vědět, jaký dělá chyby 😀 Ten seznam byl skutečně úctyhodný, vezmu si z něj poučení, neboj, příště to bude lepší :D:D Vím, že mám co zlepšovat, nikdo není neomylný :D:D
Ty mi dáváš :D, se tady chechtám jako blbeček a jsem tím seznamem vyloženě nadšená 😀
Teď si teda svým prohlášením jdu zase zadělat na práci do dalších měsíců, ale když to neudělám, jsem schopná se na to nakonec vyprdnout 😀 Ano, táhnu tenhle příběh ke konci a mám v hlavě Časoprostor III, ale zatím ani čárku ve wordu… už jsem to slíbila, a když to sem teď nenapíšu, a neslíbím to veřejně znova, jsem schopná si to ještě rozmyslet… nějak mi docházej síly, psaní mi trvá dvakrát tak dlouho než kdysi, ale asi je to normálka… takže si dám přes Vánoce chvilku pauzu, zapracuju na betareadu a úpravě jednoho překladu a pak se pustím do dalšího psaní…
Momentálně jsem ve fázi dopisování posledního 40. dílu Daru… teda doufám, že se to neprotáhne ještě o jeden, ale je to možný… uvidím, jestli se vejdu do kulatýho čísla…
Samozřejmě děkuju vám všem neúnavným maratóncům, co mi píšete komentáře pod každý díl, je to opravdu záslužná práce na autorčině zvyšování dobrý nálady a schopnosti víc psát :o), ale samozřejmě stejně tak děkuju i vám, kdo mi napíšete třeba jen občas; jsem šťastná, když vidím, že to píšu pro někoho, komu se to líbí, vždyť vy víte. :o) Vaše vděčná Janule :-*
Tak jsem se dočkala, přežila jsem kupodivu i španělštinu a Dar je tady:)) Jsem ráda, že už jsou pryč z toho baráku s mrtvolama:) Shledání Niky a Billa bylo skvělé:D Myslím, že na takový nekritický obdiv a zamilovanost si nejde zvyknout, určitě to Billovi musí být trochu trapné i po těch letech, kdy po něm šílí tisíce holek… ale tohle určitě bral jinak, víc osobně, když se s Niky přes myšlenky znal:D Když pominu to, že ji Bill zachránil před jistou smrtí, tak to musel být trochu trapas:D:D Ale asi spíš pro ni, hlavně když to završila tím líbáním hrnku:D Určitě se musela stydět… a co teprv to vyznání lásky:D:D Ještěže tomu Bill nerozuměl, nenapadá mě, co by jí na to chudák měl říct:D:D Ale když to vezmu z jiné stránky… Niky to všechno zatím nese dost statečně, na to čím si prošla.
Tomova žárlivost si taky zaslouží zmínit:D To, jak po nich pokukoval a šílel z toho, co si posílají přes myšlenky… prostě Tom:D:D Uvnitř něj se odehrával boj rozumného Toma a žárlivého Toma:D:D Myslím, že je to skvělá příležitost pro nějakou tu akcičku na závěr, hm?:D:D Ujištění o nehynoucí lásce s pár důkazy z Billovy strany… myslím, že by se to líbilo jak nám, tak i Tomovi:D:D
Mám tak trošku schizofrenní pocity, na jedné straně jsem hrozně ráda, že mise je téměř dokončena, s velkým úspěchem… ale na druhé straně mě mrzí, že to tak rychle uteklo a Dar nám bude pravděpodobně brzo končit… to bude těžké:) I když mívám ve škole blázinec, vždycky si udělám čas na několik věcí; do nedávné doby to bylo ve čtvrtek ráno shlédnutí episody THTV (což teď padlo:D) a taky každý třetí den přečtení Daru. Takže nevím, co vlastně budu dělat, až skončí i Dar:D To už asi nebudu mít žádnou výmluvu a budu se muset učit:D
Tentokrát ty tři dny vydržím snad v pohodě, mám tolik práce, že to uteče jako nic:) V každém případě se budu těšit, jako obvykle a v pátek se dostavím pro další dávku:D
Ty jo upe jsem nedychyla… já to žeru. Naprosto!
Chcem sa ospravedlniť , neprišla som o 18:00 , ale až o 20: 00 , to vííte , povinnosti 😀 Ja tiež úplné vypúlené oči . Ale niečo ti vytknem . Chcela som si popri čítaní mrmlať text z angličtiny , ale to sa nedá , po prvej vete som papier odložila a žrala to , čo je na obrazovke . Proste sa nedokážem sústrediť na nič iné . Tak toho čitatela spútaš , že ten chudák nemá inú možnosť len hltať slová pred sebou !! Tomííka chápeme , keby mne niekto okukoval so značným záujmom "môjho Billa " , rozniesla by som ho v zuboch . No snáď sa nič už nestane , už rozmýšlam , čo bude ďalej , či bude mať Bill možnosť komunikovať s mŕtvymi , a Vivien ho bude obťažovať , alebo ich chytia policajti , alebo sa David rovno zblázni , lebo si bude myslieť , že Pánov B a T uniesli . Môže sa toho stať tak veľa !! A ja musím potupne čakať do piatku 😀 Strašne sa teším x) Ale moc x)
Takže se zas plácám v rozpacích, když vidím ty šíleně dlouhé komentáře, jak je vidět, existuje mnoho grafomanů a já se budu nad sebou muset zamyslet, abych nezaostávala. Doufám, že tohle byla jen první zápletka druhé řady a příjdou další a další a další, protože Dar je prostě bezva :o) Kluci by možná řekli tierisch gut, nebo spíš scheisse, Janule nám vidí až do ložnice:o)
Nikolka musí být nejšťastnější holka na světě, když jí zachránili a ještě ke všemu nebyl zachráncem obtloustlý místní policista, nýbrž její princ na bílém koni, se kterým si rozumí bez jediného vyřčeného slova:D Škoda, že už je zadanej, i když věřím, že pro Niky bude lepší platonická láska a telepatické přání k narozeninám.
Tom se po dlouhé době octnul v situaci, kdy žárlil sám a nebyl spíš objektem žárlení bráškova. Vidíš kytaristo, jak tě rozhodí jedno děvčátko. Co měl Billy dělat u prsatek v podprsenkách?
A když jsi nakousla ten Časoprostor, klidně si napeč cukroví, ukliď, nakup dárky, však my počkáme, protože to za to bude stát (já ti věřím :D) Ale kdybys chtěla psát rovnou, zaúkoluj ty svoje chlapy, však se svět nezboří a ty budeš mít čas na psaní :o) (oukej, naivní představa)
Jo kolik bude dílů?
Tedy myslím Daru 2.
Jsem zvědavá, asi brzo zestárnu (abych si začala kupovat krém proti vráskám)
Zase plácám, že?
Ale za to můžou ty výčitky svědomí, že mé běžné komentáře nedosahují délky půl metru :o)
Snažím se, snažím…
bože:-) konečně, konečně. Mě zajímá, co teďka bude v autě:D vždyť ani jeden neumí tou druhou řečí:D:D.
Ale dokonalý, konečně se všechno vyřešilo. Úplně sem to s Niky prožívala, jak ji Bill bral do náruče a všechno prostě. Hrozně mě zajímá jak to teď bude. Jestli se třeba s Billem ještě někdy potká, nebo něco:-*.
Úžasný….
Když jsem před několika spousty měsíci jen tak ze zvědavosti rozklikla novou povídku Časoprostor od zcela neznámé autorky, ani za mák jsem netušila, co všechno se stane. Vím, že tohle bilancování by se asi hodilo víc třeba pod závěrečný díl, ale mně to nějak nedalo :)) Kdo by to byl řekl, že po pár odstavcích se do toho tolik začtu a po pár úžasných dílech tomu beznadějně propadnu. Nenápadně jsi roztáhla svoje sítě, ale o to víc jsi do nich ulovila rybiček. S tím rozdílem, že tyhle rybičky tuhle síť totálně zbožňujou a na případnou svobodu ani nepomyslí 😀
Rok se s rokem sešel, Časoprostor vystřídal Dar a já plně pochopila, co už jsem věděla dávno. Že tvá první povídka nebyl jen výkřik do ticha, ale že jsi skvělá autorka s úžasnou fantazií, se smyslem pro dětail stejně jako pro humor, schopná vytvořit úžasně sladký a romantický scény stejně tak dobře jako akční a dobrodružný nebo pro změnu sexy žhavý. Abych řekla pravdu, nebylo pro tebe těžké se probojovat (či spíš velice hladce a samozřejmě víc než zaslouženě proklouznout) na přední příčky do mojí osobní top 5 (tedy top5 alespoň co se českých autorů týče, kdybych měla počítat zahraniční přírůstky, top by se o něco rozrostlo 😀 )
Moje zbožňovaný povídky pořád pokračujou a já si tu můžu jenom šťastně vrnět a alespoň se pokusit nacpat svoje krásně zmatený dojmy do malého bílého okénka a doufat, že to pro tebe bude alespoň malá satisfakce za to, kolik úsměvů koulíš na tvářích nadšených čtenářů.
No, tenhle díl byl úžasný, jak jinak! Romantická dušička si přišla na své jak při neohrožené zachraňovací akci a posléze při nadšenému volání rodičům, tak při mini žárlivý scénce, který, jak je známo, já tady u dvojčat zbožňuju. :)) Šest dílů mi přijde zoufale málo, ale nedá se svítit, všechno krásný jednou končí. (Teď jsem zatím hrdina, brečí smajlíci přijdou až potom 😀 ) Ale já vím, že se mám pořád na co těšit. Sice to nebude hned, jak bych si to v ideálním případě představovala, ale na kvalitku já si ráda počkám.
H. :))
úžasný…x)) sem tak ráda, že ji konečně našli….x)) ani se Tomovi nedivim, že žárlí…většinou žárlí Bill a proto se mi teď líbí, že se to obrátilo a Tomi si to vyzkoušel na vlastní kůži….x)) sem zvědavá, jak to bude dál…x))
Tak jo, právě jsem si projížděla net, kde je co nového, protože se pekelně nudím a nějak jsem si říkala, že by konečně mohl být nový díl Daru! A až asi po 5 minutách jsem si uvědomila, že už jsem ho odpoledne četla! Dobrej magor jsem, to dělá ta nemoc…
Ale každopádně, je to super díl, nedivím se, že Tom žárlí =D Já být na jeho místě, tak tý holce asi vytrhám vlasy =D Ale dobře, když si prožila to, co si prožila, tak bych jí to možná dovolila – v přijatelné míře =)
Ale každopádně, četla jsem si ten dílek, když jsem překládala a musím říct, že to byla hezká pauza =) Tady akce, tam sex = spokojenost největší! =D
Janul, je to super a vážně už se těším na ty další dílky! A sice netuším, jak to skončí, ale klidně bys mohla pokračovat i tady O=) Myslím, že s tímhle se mi jednou bude loučit těžko! Až si vlezu na twc a nikde žádný nový díl Daru ='( Už teď truchlím! =D
<3 Krásný díl, jako všechny <3
Ježiš aaaaaaaaaa to je prostě nádheraaa
uplně.. tak hrozně sem Niky chápala s tim co mu jako první řekla.. většina z nás by nejspíš v takový chvíli udělala to samý. Já teda určitě a rozhodně jednom česky (i když německy bych to uměla) a pak bych mu řekla to co ona.. nemusí přece vědět všechno 😉
jeeeeeeeeeeeee ale já sem TAK šťastnááá.. to je neskutečný!
Jani jestli se teďka něco pokazí tak mě máš na svědomí! nesmí! nesmí se nic stát! prostě vymazat paměť, šup do auta, do Hamburku a Niky domů. konec, ende, další řada do půl roku 😉
ježiš já se tak neskutečně těšim na další díííl!
Tak jsem se chystala napsat spoustu věcí, ale všechny dojmy přebil jeden jediný fakt. A to, že Bill může v případě potřeby nepohodlnému svědkovi vymazat paměť. No prosím, tím se to všechno velice zjednodušuje. Jestliže tohle Bill ovládá, tak se napříště nemusí mít tak na pozoru, myslím s Tomem. Kdyby je náhodou nějaký fotograf zvěčnil v choulostivé situaci, Bill si na něj potajmu došlápne a je vymalováno 😉
Uff..takže konečně mají Niky u sebe! 🙂 Já jsem tak šťastná! 🙂 Popravdě mi při tomhle díle nějak došla slova a já teď ani nevím, co všechno jsem chtěla psát 😀
Joo..ještě jsem si vzpoměla, že Tomovo žárlení bylo strašně milounké 🙂 Já munaprosto rozumím! Já i on víme, že žárlit je zbytečné, ale pokud člověk miluje, tak se tomu asi nejde vyhnout..
A Bill umí vymazat paměť? Páááni! Tak proč tohle třeba nepoužije na Niky? Tak by měli 100% jistotu, že se nikdy neprovalí, kdo ji zachránil…No uvidím, jak tohle ještě odpadne 🙂