autor: Áďa
Seděl jsem na posteli jako opařený a šokovaně zíral na zavřené dveře. Hlavou se mi začaly honit strašlivé výčitky svědomí. To, že Tom mě má rád poněkud víc, než je mezi dvojčaty typické, to už přece několik týdnů vím. A vím, že jemu by rozhodně nedělalo problém se mnou žít až do smrti, jen my dva, nikdo jiný. To já jsem byl vždycky ten, kdo mu větší něžnosti nekompromisně zakazoval, kdo mu podle a záludně trhal všechny křehké nitě, kterými se mě snažil lapit a okouzlit. To já jsem vždycky odolával jeho nástrahám a všem pokusům o bližší sblížení, ačkoliv mi to kdesi v mém nitru rvalo srdce.
Ano, hluboko, přehluboko v mém srdci, jsem si nepřál nic jiného, než žít s Tomem. Znal mě mnohem lépe, než kdokoliv jiný na tomhle světě. Vždycky uhádl, když na něco myslím, a mnohdy mezi námi nebylo zapotřebí slov, stačilo si dlouze zahledět do očí. A lhal bych, kdybych tvrdil, že můj vztah k němu je pouze bratrský. Taky tam bylo něco víc. Jenže zatímco bráška se nebál dát to nějak najevo, já jsem se k tomuhle tvářil vždycky odmítavě. Vždyť copak by to šlo, milovat vlastního bratra? Ano, šlo by to. A vlastně, proč ne?
Proč ne? Právě proto! Třeba se nic nestane, a budeme až do smrti žít spolu, šťastní a milující se, jen my dva. Jenže co když se něco zhatí? Co když se jednoho dne projeví něco jako ponorková nemoc? Jednoho rána prostě vstaneme, pohádáme se a pak už se třeba nebudeme chtít do konce života ani vidět, jen proto, že jsme vedle sebe každý den, čtyřiadvacet hodin denně v kuse, všední dny, soboty, neděle, svátky, pořád a pořád! Pokud to nechám na bodě, v jakém je to teď, tak se třeba, až budeme mít každý svou holku, budeme vídat jen párkrát za týden. Nebo pouze několikrát za měsíc. Budeme si sice hodně moc chybět, ale tím více se na sebe budeme těšit.
Ale kdybychom byli spolu? Jak dlouho by trvalo, než by zářivé dny našeho společného štěstí, zalité zlatými horoucími slunečními paprsky, náhle potemněly, slunce by nenávratně zmizelo v bouřkových mracích a my se sobě navzájem vzdálili tak, jak jen by to bylo možné? Třeba by se to nestalo vůbec. Ale třeba i za rok, a téhle bouře jsem se já strašně bál, a byl jsem odhodlán nezadat sebemenší riziko, aby mezi nás dva mohla vstoupit.
Opřel jsem se bradou o sádru, jež mi spočívala na kolenou, a skousl jsem rty. Ačkoliv jsem se k tomuhle tématu stavěl nekompromisně odmítavě, věděl jsem, jak moc mě Tom miluje, jak po mně touží, že by udělal cokoliv pro to, aby nás dva nikdy a nic nemohlo rozdělit. Já mu na to zatvrzele říkám, že ne, on to chudák akceptuje už jen proto, aby zachoval ten dokonale harmonický bratrský vztah mezi námi dvěma… Chudák tiše trpí, protože i když je v mé přítomnosti šťastný a tváří se, že mu to bohatě stačí, tak já na něm vidím, jak by nejradši chtěl něco víc… aspoň trošičku, ale přece jen víc… Naoko nelítostně mu to zakazuju, ač je mi pak z toho pokaždé do breku, že dělám něco, co mi velí rozum, proti mé vůli, jíž bije mé srdce… On to ví a v tomhle směru se mi podvolil… A já pak během blouznění při debilní horečce křičím, jak ho miluju a chci?
Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy, a rychle jsem mrkal, abych je zahnal. Ach Tome, honilo se mi hlavou. Tys mě zachránil před Davidem… staral ses o mě, zatímco já o sobě skoro ani nevěděl, dělal jsi to s tou svou obětavostí a láskou, tak, jak to umíš jenom ty… A já, i když víš, že za střízliva jsem k tobě odmítavý, tak v zajetí horečky křičím, jak tě miluju… A muselo to být pro tebe tím horší, že víš, že to byla jenom horečka, nikoliv zdravý stav…
Dveře se otevřely a objevil se v nich bráška s vrchovatě naloženým podnosem. Byly na něm dva kouřící hrnečky a pořádná zásoba koláčů, v nichž jsem poznal mamčino dílo. Zatímco jsem se mlsně olízl a odtáhl z prostředku postele peřinu, Tom se posadil a položil tác na odklizené místo. Postřehl jsem, že zatímco jeden hrníček je naplněný mou milovanou kávou s mlíčkem, ze druhého se linula vůně lipového květu a medu. Poněkud jsem pokrčil nos. Ne, že by ten čaj byl špatný, ale když ho člověk pije zásadně v dobách, kdy je nemocný, tak tahle žlutavá tekutina začne najednou vyzařovat negativní auru. Zatímco Tom si stahoval dredy do culíku, aby mu při jídle nepadaly do obličeje, nenápadně jsem vztáhl ruku po hrníčku s kávou ve snaze mu aspoň trochu upít.
„Jau!“ vyjekl jsem, když mě přes hřbet ruky pleskla Tomova dlaň.
„Jedeš?“ zahnal mou končetinu k šálku čaje. „Tohle je moje kafe! Ty seš teprve necelý den po horečce, takže ještě tak dva tři dny budeš pít ten čaj, aby byla nemoc nadobro venku! Do té doby si nech laskavě zajít chuť,“ ušklíbl se na mě a posměšně vyplázl jazyk.
Zatvářil jsem se naoko trucovitě.
„Ty seš, jako,“ fňukl jsem jakoby ublíženě a koutkem oka sledoval jeho reakci. „Ani ten hrnek kávy mi nedopřeješ…“
„Kdybys nebyl nemocný, tak jo,“ pokrčil rameny. „Nehledě na to, když jsem já byl nemocný, tak kdo mi zařídil o dva dny ležení v posteli navíc? He?“
„No jo, vlastně,“ špitl jsem a cítil, jak mi lehce rudnou tváře. „Jenže já jsem tu kávu nikdy nepil před tebou, abys věděl.“
„No vidíš,“ ušklíbl se Tom. „Vedu jedna nula.“
Chvíli sledoval můj nabubřelý výraz a pak se rozesmál na celé kolo.
„Brácha, ty kdyby ses teď viděl… To by byl photoshooting jako blázen!“
„No a co?“ přimhouřil jsem oči.
Tváříce se náramně vznešeně a nadneseně, zakousl jsem se do koláče. To už jsem to ale nevydržel a taky jsem se začal tlemit, až mi z toho zaskočilo pár drobků. Tom neváhal a s úšklebkem mě začal bušit do zad. Jenže naneštěstí asi zapomněl na zpola zahojené rány po Davidově opasku. Zbledl jsem bolestí a vyjekl.
„Auuu! Ty magore… Ssssst…“
V první vteřině se zatvářil překvapeně, pak mu to ale došlo. Jeho škádlivé bušení se ihned změnilo v opečovávatelské hlazení.
„Jé, promiň, Billí,“ začal se omlouvat. „To jsem nechtěl… já zapomněl…“
„V pohodě,“ odkýval jsem se zavřenými víčky. „To je dobrý…“
„Ne, vážně, promiň…“
Přitáhl mě k sobě a chvíli mě konejšivě hladil. Bolest pod jeho rukama mizela jako led na slunci a mě opět zaplavily výčitky a nejistota.
Ach jo, co mám teď dělat? Ptal jsem se v duchu sám sebe. Co mám udělat? Mám nechat zvítězit rozum, abychom lehce trpěli teď, ale jinak byli nadále šťastni jako bratři? Nebo se přiklonit k srdci, abychom byli ten nejšťastnější pár pod sluncem, a pak se z nás stali rozhádaní nepřátelé? Ach jo, proč zrovna nás dva tohle muselo potkat…
„Bille?“
„Ano?“
„Když jsi byl nemocný, přišla ti pozvánka k soudu.“
„K soudu?“ vyděsil jsem se. „Proč?“
„Kvůli tomu přelíčení s Davidem,“ odpověděl Tom. „Potřebujou tě tam jako svědka. Budeš jim muset potvrdit, co ti dělal, možná, že budou chtít, abys jim to celé vyprávěl.“
„Neee,“ vzdychl jsem. „Já… já jim to klidně potvrdím, ale abych jim to celé řekl… to… to nedokážu…“
„Neboj se,“ uklidňoval mě. „Já tam půjdu s tebou, mě tam taky předvolali, protože jsem to byl já, kdo vás při tom nachytal. Ale i kdybych tam nemusel jít, tak ať se děje cokoliv, půjdu tam s tebou.“
Smutně jsem pohlédl do jeho nádherných očí a zvolna ho objal.
„Ach, Tommy… Ještěže tě mám…“
Chvíli jsme se zase mlčky věnovali snídani, než Tom opět protrhl ticho.
„A já po snídani sjedu do Davidova domu,“ začal přemítat nahlas.
Zakuckal jsem se čajem, když jsem na něj vytřeštil oči.
„Prosím tě, proč?“
„Protože jestli je pravda, že to video, které jsme smazali z mobilu, ještě někam stáhl, tak ho musíme odstranit i odtamtud, jinak může poslat policajty, aby prozkoumali jeho dům a našli to tam… Sakra, že mě to nenapadlo dřív! Vždyť už to tam dávno mohli prohledat, jestli jim to řekl… Doufám, že ještě není pozdě!“
Vyskočil z postele a zvedl ze židle svou mikinu. Narazil si na hlavu kšiltovku a rychle vyrazil směrem ke dveřím, zatímco já na něj chvíli nechápavě koukal, než mi to celé došlo.
„Tome, počkej!“ vykřikl jsem a zvedl se z postele.
„Co je?“ zastavil se ve dveřích.
„Já… já tam jdu s tebou.“
Podíval se na mě jako na největšího idiota na světě.
„Tak na to zapomeň,“ ujistil mě. „Nikam nejdeš, protože jsi ještě slabý po horečce. Může se ti něco stát. Krom toho, ten dům by ti ho připomínal…“
„Ale mě to nezajímá!“ začal jsem se vztekat. „O čí bezpečnost se teď tady jedná? O moji, ne o tvoji! Prostě tam jdu s tebou!“
„No to teda nejdeš!“ zařval a strčil do mě tak silně, že jsem se zvrátil na postel. „Prostě tady zůstaneš, nebo se ti ještě přitíží!“
Vytrhl klíč ze zámku u dveří, zabouchl a než jsem se stihl zvednout, slyšel jsem, jak mě zamyká. Rozzuřeně jsem se rozeběhl ke dveřím. Zacloumal jsem klikou. Nic.
„Otevři ty dveře, doprdele!“ řval jsem jako smyslů zbavený. „To, že jsi můj starší bratr, který mě chrání, ještě neznamená, že mi budeš zakazovat někam s tebou chodit! Slyšíš? Odemkni, ale dělej!“
Odpovědí mi ale bylo postupné utichání mizejících kroků.
„Debile!“ zaječel jsem a vztekle přeběhl k oknu.
Viděl jsem, jak Tom nasedá do svého auta a vycouvává z příjezdové cesty na ulici. Ještě mě na pozdrav problikl dálkovými světly a rozjel se směrem k Davidově domu.
No to si snad ze mě dělá legraci! Jestli se má provádět takováhle hledací akce, tak prostě musím být u toho! Vždyť je to celé kvůli mně, nedopustím, aby to celé můj obětavý bráška udělal za mě, když to je v podstatě moje záležitost! Trucovitě jsem kopl do židle, načež jsem na sebe hodil mikinu, kolem krku nedbale omotal šátek a otevřel okno. To přece zvládnu, vždyť jsem jenom v prvním patře…
Vztek mě ale začal opouštět a dostavila se nejistota, když jsem se postavil na parapet a váhavě se zadíval směrem dolů. Co když spadnu? Vždyť přece mrholí, takže se všechno bude klouzat! Je to sice jenom první patro, ale jedno předloktí už mám v sádře, a když blbě spadnu, tak můžu být rovnou celý zafačovaný, pokud ne okamžitě mrtvý…
Jenže myšlenka na Toma mi nedala pokoj. Opatrně jsem se tedy vyklonil. Zdravou rukou jsem se chytil parapetu, prsty pravačky jsem stiskl kolem hromosvodu a nejistě obhlížel situaci. Když se mi podaří se správně natáhnout, tak bych možná mohl špičkami dosáhnout na parapet v obýváku a odtamtud už to bude na zem jenom jeden kratičký skok. Zaťal jsem tedy zuby, a snažíce se nedívat dolů, pomaličku jsem se začal spouštět. Jenže se naskytla chyba v Matrixu! Už jsem visel jenom na svých vratkých rukou a pořád jsem nemohl došlápnout na parapet pode mnou! Zakopal jsem nohama a zkusil se natáhnout ještě víc, když jsem se totiž podíval dolů, nezbýval mi moc velký kus.
No tak, přemlouval jsem sám sebe a trpce litoval, že nemám ještě o deset patnáct centimetrů víc. Už jen kousek… kousíček…
Konečně! Moje špičky slabě škrtly o parapet. Tak, a mám vyhráno, pomyslel jsem si s úlevou. Pustil jsem se… A cítil, jak mi nohy podklouzly a já se místo na parapet zřítil jako pytel brambor rovnou na zem. Chvíli jsem ležel a zmateně lapal po dechu. Nic mě ale moc nebolelo, takže jsem usoudil, že budu jen trošku potlučený, i když teda pád na zraněná záda nebyl dvakrát příjemný.
Opatrně jsem se zvednul, vešel vchodovými dveřmi do předsíně, vzal klíčky od svého milovaného Bucifálka (pro ty, kdo nevědí, tak totiž říkám svému autíčku, protože je rychlé jako dráček Bucifálek) a nasedl dovnitř. Najednou jsem se ale zarazil. Jako jak budu řadit, když mám až po zápěstí sádru? Zkusmo jsem sešlápl spojku a pokusil se zahýbat pákou. Dělalo mi to hodně velké komplikace, ale dalo se to.
No a co? pomyslel jsem si. Tak holt celou cestu pojedu na dvojku, no. Bucík to nějak zvládne, věřím mu, broučkovi mému.
Vděčně jsem pohladil volant, než jsem nastartoval a vyrazil. Nevšiml jsem si černého auta, které vyjelo ze stínů a mířilo za mnou… I když byla cesta poněkud problematická, povedlo se mi projet celé město až k Davidově domu. Zaparkoval jsem hned za Tomovým autem, vypnul motor, vystoupil, zamkl a vydal se přes zahradu směrem do domu.
Když jsem otevřel dveře, dýchla na mě děsivá atmosféra. Všechno mi připomínalo našeho manažera. Jeho věci, jeho stín… dokonce jako bych ze zdí slyšel i jeho hlas! Ihned mi naskočila husí kůže a cítil jsem, jak se mi ježí vlasy v zátylku. Napjatě a váhavě jsem vyrazil do prvního patra, kde jsem věděl, že má David pracovnu, a kde jsem nyní tušil Toma. Rozbušilo se mi srdce, když pode mnou zavrzal první schod. Prázdným domem se to rozléhalo tak táhle a děsivě! Jako by mě ty zvuky varovaly, ať dál nechodím, ať uteču, dokud můžu.
Sakra, Tome, tys měl asi nakonec pravdu, když jsi mi říkal, abych zůstal doma, pomyslel jsem si, když jsem byl v polovině schodiště. Čím dál hůř se mi dýchalo, jako by v nevětraném domě bylo ještě něco, co vydává divný smrad… nějaká spálenina nebo co… Když jsem vystoupal všechny schody, vnímal jsem, jak mi po spáncích stéká pot. V hlavě jsem neslyšel nic, než nervózní bušení mého srdce. Roztřesenou rukou jsem stiskl dveře do pracovny a zatlačil…
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Sám jsem se strašlivě vyděsil, když jsem slyšel, jak Tom, sedící zády ke dveřím a pozorně sledující počítač, sebou trhl, když zaslechl dveře a polekaně zařval.
„To nic, Tommy, to jsem jenom já.“
Zatímco prudce dýchal, zvedl ke mně oči.
„Ty vole, ty seš takový nukleární hovado,“ oddechoval. „Vole… jsem z tebe málem dostal infarkt…“
„Promiň,“ zamumlal jsem a omluvně se na něj usmál.
„Hele, co tady vlastně děláš?“ zatvářil se bráška překvapeně, když se mu konečně puls z nějakých pětiset na třista začínal srovnávat do normálu. „Vždyť jsem ti jasně říkal, že máš být doma! Jak ses dostal z pokoje?“
„No jak,“ pokrčil jsem rameny. „Oknem.“
„Oknem?“ vykulil oči. „Tys lezl oknem s rukou v sádře? Tys řídil? Tyjo… buď rád, že jsem to neviděl, jinak bys měl teď v sádře i vaz.“
„Jé, klid,“ pokoušel jsem se zmírnit hrozící lavinu jeho slov. „Už jsi něco našel?“
Tázavě jsem se podíval na počítač.
„No… disketu tady nemá ani jednu, ale má tu mrtě cédeček, tak je teď všechny prozkoumávám… Většina z nich je prázdných, zbývá už asi jenom pět nebo šest, které jsem ještě nezkoukl.“
Znovu se upřeně zahleděl do klávesnice. Chvíli jsem se koukal s ním, pak ale ke mně znovu dolehl ten divný zápach.
„Tome? Cítíš to taky?“
„Co mám cítit?“ zatvářil se nechápavě. „No, možná si tu David nechal zapadlé ponožky, ale nic jiného bych v tom nehledal, pokud ti tu něco zrovna nevoní…“
Mávl jsem nad ním rukou a otočil se. Nechal jsem ho, ať zkoumá cédéčka, a znovu jsem zavětřil. Ne, to nejsou ponožky. To je něco jinýho a strašně divnýho. Opustil jsem místnost a vydal se po čuchu. Nevěděl jsem proč, ale strašně mě zajímalo, z čeho ten lehoulinký podivný závan vychází. Postupně jsem propátral ložnici i druhou pracovnu, až jsem se dostal do pokoje pro hosty.
To je ono, tady to bude! Po otevření dveří ten smrad zesílil, až se mi z toho lehce zvedl žaludek. Rozhlížel jsem se, odkud to může přicházet, a mou pozornost upoutala zamčená skříň…
„Bille, mám to!“ ozval se zdálky Tomův hlas. „Rozbiju to, jo?“
Nevnímal jsem ho. Ta skříň mě k sobě nějakým záhadným způsobem přitahovala jako magnet. Dokonce ani čím dál silnější zápach mě neodrazoval. Lehce se třesoucí rukou jsem pootočil klíčkem a otevřel dveře…
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Uskočil jsem o krok zpět a smrtelně zbledl. Ze skříně totiž na mě vypadlo ohořelé tělo! Normálně opálená mrtvola! Nedokázal jsem se šokem ani pohnout. Pouze jsem řval, jako by mě na nože brali, zatímco jsem kulil oči na to zohavené tělo.
„Bille! Bille, co se… Panebože!“ vyhrkl přiřítivší se Tom.
Na okamžik se zasekl, když spatřil zohyzděnou mrtvolu. Poté se ke mně vrhl a zaclonil mi vlastním tělem výhled, zatímco já pořád ječel hrůzou. Pevně mě chytil za hlavu a stočil zády k tělu, a tiskl mě na svá ramena.
„Klid, Bille,“ snažil se mě tišit, přestože jsem se strašně moc třásl. „To bude dobrý… Ne, nekoukej se tam… Pojď, půjdeme odsud…“
Rozechvěle jsem ho nechal, aby mě chytil za ruku, a otočili jsme se směrem ke dveřím, abychom mohli odejít pryč odsud. V tu chvíli jsem ale znovu vyjekl, když se z rohu místnosti vyloupla temná postava celá v černém, a zabouchla dveře.
„Mám vás!“
Oba jsme se prudce zarazili a já začal dýchat ještě přerývaněji. Postava totiž svírala v ruce pistoli… a mířila jí přímo na moje srdce.
autor: Áďa
betaread: Janule
betaread: Janule
no to snasd ne jako mě za chvíli klepne, nejdřív se snažim zotavit z nedostatku kyslíku a teď tohle no tak to neni možný! je to super rychle další, píšeš fakt krásně:)
:'( nee
ty woe to je husty!!! moc tohle !! xD super Holka!!
honem dál… zajímá mě kdo to je.. ty díly sou čím dál zajímavější =D
kdo to je..?? xO sem hrozně zvědavá, tak honem dál…x))
jako kdo jim zas co chce??? ať jim dá pokoj!!!!!
BOOOOOOŽE!!! To je David,určitě!
Ádi, ty mě jednou tvými dokonalými přívlastky opravdu zabiješ :-))) ♥ Přirovnat pocity twins k bouři a vůbec, miluju, když píšeš o tajícím ledu na slunci, slzách jako kapkách deště… to je nádhera.
"…co mi velí rozum, proti mé vůli, jíž bije mé srdce…" tak to byla snad nejkrásnější věta, jakou jsem kdy četla. Raduško, ty jsi nejen spisovatelka, ty jsi básník!♥
Takže Tommy měl rozpuštěné dredy než je dal do culíku… Wow! Pomoooooc *umírá při té představě*♥♥♥
Já ti dám debila, Bille, Tommy vše, co dělá, dělá pro tvé dobro. Jenže, když ty začneš řešit sám, to je průšvih!
Ádi, bouchla jsem smíchy, když jsi napsala: "…jinak bys měl teď v sádře i vaz." :))) To je dokonalé.
Úsměv mi stuhl, když se tam objevil ten člověk. Já se bojím. Černé auto, temná postava v černém, pistole… ne-eee, tohle není dobré, auuuu! Bojííím….
A je to v…