Need your voice 2.

autor: B-kay

„Bille, počkej!“ volal za ním Tom, ale Bill byl jako hluchý. Pořádně se zachumlal do své mikiny a slzy, trpce kanoucí po jeho bledé tváři, ukryl závoj černých brýlí. Kdyby měl mluvit, hlas by se mu třásl a nebyl by schopen slova. Proto se za utíkajícím Tomem neotáčel a raději se snažil co nejdříve opustit parkoviště. Náhle jej však dvě dlaně velice neohrabaným způsobem otočily a on se vzápětí ocitnul rozpláclý na zemi.

„T-tohle jsem nechtěl,“ omlouval se Tom polekaně, jakmile uviděl Billa díky svému nedopatření na zemi s rozbitýma brýlema.

„Skvělý! Opravdu děkuju,“ vydechl Bill rozhořčeně a po značné námaze se mu konečně povedlo stát pevně nohama na zemi. Svou tvář však nechal pokorně skloněnou, nepotřeboval totiž, aby se Tom ještě těšil z toho, že kvůli němu brečel.

„Bille, já se omlouvám. Copak si mám tady kleknout a prosit?? Byla to nehoda. Chtěl jsem tě jenom doběhnout,“ vydechl rychle a v očích se mu i přes všechny ty uplynulé dny a jejich hádky zračila starost a strach. Nechtěl mu ublížit…

„Kdybys neměl sprostý řeči, nemusel bych utíkat. Chtěl jsem jenom svést. Nic víc,“ řekl Bill tiše a smutný pohled pořád skláněl ke svým botám.

„J-já vím. Možná jsem to malinko přehnal. No tak si nastup a já tě tam hodím. A koupím ti nové brýle, hmm?“ chtěl se jej dotknout… Alespoň jediný letmý dotek, kterým by mu ukázal, že mu na něm ještě pořád záleží. Že jej má, i přes to všechno strašně rád. Tak rád by to udělal, ale hrdost a pýcha mu v tom pořádně bránila. Oba dva si vždycky stáli pevně za svým. A ani jeden nechtěl ustoupit a říct – promiň…

Vůbec si neuvědomovali, že touhle svou tvrdohlavostí a chladným odstupem pomalu ale jistě ztrácejí jeden druhého!

„Nech to být. Já se projdu a všechno bude fajn. A s tím řidičákem se netrap. Mohl bych poprosit třeba Gustava nebo Georga. Možná by mi dokonce i David pomohl radši než ty,“ sykl skrz našpulené rty a konečně se odvážil zvednout svůj obličej k Tomově tváři. Jakmile spatřil Tom v jeho očích slzy, bodl jej u srdce zvláštní osten zklamání a úzkosti. Bill mu v tu chvíli přišel neskutečně zranitelný. S jeho nádhernou tváří a jemnými rysy ve spojení s chladnýma slzama, vytvářel jakousi zvláštní směs něčeho, co by dokázalo vehnat i Tomovi slzy do očí.

„Bille, večer jedeme domů a já nechci, aby nás mamka takhle viděla. Víš, že se trápí, když…“ najednou se odmlčel. Nějak totiž nedomyslel, jak pravdivá a zároveň zničující jeho slova jsou. „Když co? Když spolu nemluvíme?! Nebo se jenom fackujeme?! Nebo po sobě pořád křičíme a sprostě si nadáváme?! Myslíš, že já z toho žasnu?! Ach Tome. Kdyby sis všímal věcí kolem sebe, tedy myslím těch opravdových a ne jenom holek a sebe, možná bys pochopil, že mezi náma už dost dlouho něco nehraje,“ vydechl Bill vzpurně a nepatrně si jazykem olízl spodní ret, který chutnal slaně po slzách. Toma však už unavovalo poslouchat věčné narážení na svou osobu.

Jako by byl jediný, kdo za to může. Jakoby mohl za všechno zlé v Billově životě.

„Tak promiň, že jsem to nejhorší, co tě kdy potkalo. A víš co? Raději bychom spolu neměli mluvit vůbec. Takhle to totiž dopadá pokaždé. Já jsem ten zlej a ty jenom pláčeš a seš za neviňátko. A stejně si všechno vždycky odskáču já,“ zasyčel jedovatě a zahlídl na Billa tak ošklivě, až nemohl uvěřit, že jsou to oči toho kluka, který jej v dětství nosil v náručí a hojil mu rány svým jemným úsměvem a slovy bratrské něhy a nevinnosti.

„Nenávidím tě, tome!“ pípl třesoucím se hlasem, a kdyby neutekl, rozbrečel by se přímo před ním a to tedy určitě nechtěl!

Tom za ním šokovaně hleděl a nemohl uvěřit, jak hluboko nechal jejich vztah klesnout…

Večer už byly všechny jejich kufry pečlivě naskládány do obrovskýho kufru jejich tourbusu, který se tiše řítil poloprázdnou dálnicí. Všichni seděli v útulné kuchyňce a večeřeli Gustavovy dobroty, které jej naučila sestra. Dokonce se k nim přidal i David, který býval obvykle jaksi zaneprázdněn. Ale dnes si myslel, že když jsou na cestě domů a velice důležité turné je za nima, budou všichni v pohodě a vysmátí. Když se však zadíval do tváří dvou svých svěřenců, už nevěděl, co má dělat, aby alespoň jednomu z nich vykouzlil na tváři úsměv.

„Tome copak? Tobě nechutná?“ zeptal se jej opatrně, protože už nesnesl pohled na kytaristu, který se jenom prohrabával v kupě těstovin, ale nespolkl ani sousto.

„To ne, Davide. Toho si nevšímej. On už teď jistě truchlí, že se bude muset dva týdny obejít bez sexu,“ vydechl Bill podrážděně, který jaksi pořád nemohl překousnout, že jeho bráška bere své auto spíš jako pojízdnej hotel na kolečkách. On sám tam dokonce několikrát našel spodní prádlo nebo krabičku kondomů.

„Ach, můj bratříček si jako vždycky nemůže nechat své sarkastické poznámky, že?“ vykouzlil na něj povýšenecký úsměv, poté však znovu klesl do svého stavu nicoty a prázdnoty. „Alespoň se mnou chtějí spát. U tebe v pokoji jsem žádnou neviděl… a nejspíš ani neuvidím,“ dodal tiše a pobaveně se zahleděl do zničené tváře svého bratra. Ten se však pohotově zvedl a se slovy, že nemá hlad, tiše odešel k té části, kde mají všichni postele.

„Tak tohle si přehnal!“ obořil se na něj Georg s plnou pusou a jedovatě na něj hleděl.

„On si začal! Pořád mě provokuje! A zase jsem ten špatnej jenom já,“ bezmocně rozhodil rukama a otráveně odsunul talíř plný jídla.

„Jak já vím, jste oba stejní. Bože, tome! Jste dvojčata! Copak to nechápeš?? Takhle se k sobě nemůžete chovat! Včera jste měli mít velikou párty plnou smíchu a radosti. Ale vy jste se zavřeli a kašlali jste jeden na druhého. Baví tě to?“ řekl opatrně David a odložil Tomův talíř stranou.

„Ne nebaví! Nic mě nebaví! Ale já to jinak prostě nedokážu!“ vydechl tiše a smutně sklonil hlavu. „Půjdu už taky spát ano? Dobrou,“ trpce se pousmál a následoval příkladu svého bratra. Tichými kroky se blížil k postelím. Když však stanul před pootevřenýma dveřma, zaposlouchal se do něčeho, co vycházelo zevnitř.

Bylo to jemné vzlykání, tlumené do hrubého polštáře, kam Bill zničeně zabořil tvář. Prostorem se však rozprostírala jenom nekonečná tma, která byla jsem tam narušena světlem projíždějících aut.

Tom se zničeně sesunul k zemi a kolenama si podepřel hlavu.

Konečně měl prostor popřemýšlet, co se to vlastně stalo. Chtěl přijít alespoň na něco, co by dokázalo vysvětlit jejich chování. Nepřišel však na nic… Jeho bratr vedle zoufale plakal a on přesto nedokázal vstát a jít jej utěšit. A to to dělal nesčetněkrát. Pokaždé, když Billa zbili, jej k sobě tulil a snažil se jej svými slovy uklidnit. Někdy mu dokonce foukal modřiny na bříšku, aby jej to tolik nebolelo. Miloval jej. I s těma legračníma brýlema nebo pisklavým hlasem. Nedal na něj dopustit. Snažil se jej chránit přede všema, kteří mu jenom ubližovali. Ten jeho roztomilý úsměv a veselá očka prostě miloval a nikdy by nevěřil, že by jejich vztah mohl takhle skončit. Strašně se změnili!

Z malých kluků, kteří potřebovali vzájemnou blízkost a podporu, náhle vyrostli muži. Ale snad největší změnou prošel jejich vztah. Ta však nebyla pozitivní. Tom sám mohl přiznat, že nikdy nedoufal, že by mohlo z Billa vyrůst něco takového, jako je dnes. Jeho kdysi pisklavý hlas by teď dokázal dostat na kolena snad každého. A ty nádherně podmanivé oči a žádoucí rty, se staly nemalou slabostí pro všechny fanynky. Stejně jako ta divoká hříva…už to prostě nebyl ten kluk, který jej potřeboval… alespoň dle Toma ne!

„Ach Billí,“ zašeptal zničeně a smutně hleděl před sebe.

Bill však na to měl jiný názor. Zoufale se tulil k hrubé přikrývce, která mu měla posloužit jako náhražka za bratrovo objetí. Nikdy by mu však nedala tolik bezpečí a tepla, jako Tomova náruč. Už takhle nemohl dál žít! Každý večer jenom plakat a přes den trpět! Už toho měl dost. Byl z toho zničený a vyčerpaný a právě proto se rozhodl skončit ze zpíváním!…

autor: B-kay

betaread: Janule