autor: Deni
Ahoj =) Um, k téhle povídce bych jen chtěla říct, že … Není to můj první slash, ale je první po půlroce a řekla bych, že už vážně definitivní – myslím, že tímhle jsem se s tím rozloučila *scratch* Každopádně doufám, že to není napsané moc zmateně a že se to bude líbit *yes* A to video k tomu? Je udělaný dřív než ta povídka, ale je přesně – nebo aspoň jsem se o to snažila – dělané na tu povídku =)
Páčko, Deni
Kdybych jen mohl, …
*************
„Mmmm, lásko…“ zašeptal tiše a hmátl rukou vedle sebe. Místo, kde by měl ležet, bylo ale prázdné. Unaveně otevřel oči a zapřel se na loktech. Rozhlédl se šerem pokoje, až v koutu místnosti, u okna, našel osobu, po které toužil. Usmál se a s dlouhým zívnutím spustil nohy z postele. Protáhnul se a rozespalými kroky mířil přímo k němu.
„Co tady děláš, broučku?“ zašeptal tiše a jemně jej pohladil po vlasech. Otočil se k němu, oči podlité slzami. „Copak?“ Přisednul si k němu a jeho drobné, zimou zkřehlé tělo schoval ve své náruči. „Proč nespíš?“ Prsty se jemně probíral jeho jemnými vlasy, opatrně k nim přivoněl a vtisknul do nich letmý polibek. Cítil, jak se třese, nevěděl však, jestli zimou nebo něčím jiným. A on s ním zjevně nehodlal komunikovat. Nenutil ho, věděl, že mu to za chvíli poví sám, znal ho příliš dobře. Ale když už v tichu seděli několik minut, během kterých se z jeho sladkých úst nedostal žádný jiný zvuk, než tiché vzlyky, nevydržel to. Natočil si jej tváří k sobě, palci stíral drobné slzičky, které si razily cestu po jeho bledých tvářích a rty přitisknul na ty jeho. „Billy, co se děje? Proč plá…“ Nenechal ho dokončit větu a opět se vpil do jeho rtů. Potřeboval cítit, že je tady s ním, že je v bezpečí.
„Miluju tě, Tomi,“ špitnul tiše a čelem se zapřel o to jeho.
„A já tebe, miláčku, ale… Co se stalo?“ Opět jej ukryl ve svém náručí, kde mohl Bill v klidu poslouchat tichý tlukot jeho srdce. Bilo jen pro něj. Opravdu bilo jen pro něj? Byl si tím tak jistý?
„Zdál se mi sen,“ zašeptal a prstem kreslil srdíčko na jeho břiše. „Víš, ošklivý sen. Ztratil jsem tě tam. Odešel jsi ode mě a já zůstal sám. Úplně sám…“ Přivřel oči, když na svém čele ucítil jeho teplé rty.
„Neodešel bych od tebe, víš to. Nikdy nezůstaneš sám.“ Jeho příjemný hlas prostupoval do každé buňky jeho těla a on jeho slovům věřil. Tak přece jen bije jeho srdce jen pro něj…
*************
„Tomi? Lásko“ Bez zaklepání vešel do jeho pokoje, s úsměvem na rtech. Rozhlédnul se kolem, pokoj byl prázdný, jen na posteli leželo pár kousků oblečení. Z vedlejší místnosti uslyšel šumění vody. Usmál se a usadil se na postel. Počká na něj, měl chuť se mazlit. Jen ležet v posteli a donekonečna se s ním mazlit. Líbat jeho hebké rty, hladit jeho tělo, proplétat mu prsty do vlasů. Ucítil drobné mravenčení v podbřišku. Miloval takové chvilky s ním. Když pominul hodiny vášnivého milování, tyhle chvilky na jejich vztahu miloval nejvíce. Oba byli přesně takoví, jací jsou. Nepřetvařovali se, sundali masky, které měli pro svět, a přišla chvíle, kdy byli oba naprosto otevřeni tomu druhému. Jen oni dva a nic kolem.
„Co tady děláš?“ Jeho hlas jej vytrhnul z toku myšlenek. S úsměvem se na něj otočil a zalapal po dechu. Stál před ním jen v ručníku a drobné kapky vody si ještě stále razily cestu po jeho vypracovaném těle, než se nemilosrdně vsákly do kusu té bílé látky.
„Ahoj,“ zaculil se a pomaličku se vydal k němu. V hlavě se mu rodil plán, se kterým sem sice nepřišel, ale nebyl vůbec proti. Chtěl jej nejprve dlouze políbit a poté za cípek ručníku odtáhnout zpět do koupelny a strávit s ním několik hodin pod příjemně teplými kapkami. Chtěl se s ním milovat. A potom, potom by bylo času na mazlení víc, než dost.
„Mmm, Bille…“ Chytil jej za obě zápěstí a odtáhnul od sebe. „Neodpověděl jsi mi. Co tady děláš?“ Jeho velké oči klouzaly po jeho nepřístupné tváři.
„Co se stalo? Vadím ti tu?“ zeptal se smutně a o krůček se opět přiblížil. Jeho odpověď jej ranila.
„Ano. Chci být sám, tak buď tak laskav a odejdi.“ Protáhnul se kolem něj k posteli, kde leželo připravené jeho oblečení. Aniž by se otočil, stáhnul si ručník, který vyměnil za čisté trenky. Zbytek oblečení shrnul na stranu a pohodlně se uvelebil na prostorné posteli. Natáhnul se po dálkovém ovládání a pohledem zavadil o něj. Stále tam stál, se svěšenou hlavou mezi rameny a skelným pohledem upřeným do země. „Bille?“ S nadějí se na něj otočil.
„Ano?“
„Neslyšel jsi? Odejdi prosím.“ Pohledem se tvrdě vpil do toho jeho a čekal, až jeho slova uposlechne a zůstane sám.
„A-ale…“
„Bille, jdi!“ Do svých slov vložil trochu více důrazu a konečně dosáhl svého, jeho bratr poraženě odešel…
*************
„Víc… Prosím, víc…“ Tiché steny se nesly celou místností. Jejich majitel se zmítal v bělostné peřině, prsty zarýval do ramen osoby nad sebou a oči přivíral slastí. Nestydatě nabízel své tělo a lačně přijímal veškeré polibky a doteky, které mu byl ochotný věnovat. „Tomi, víc prosím,“ šeptal naléhavě a sám se pohyboval pánví proti jeho tělu. Šílel z každého pohybu, který uvnitř jeho těla udělal. Miloval to. Zbožňoval milování s ním. A ze všeho nejvíc miloval jeho. Uposlechl jeho prosby a nepatrně přitvrdil. Ať se mu v hlavě odehrávalo cokoliv, nikdy by mu neublížil. Mohl být sebevíce rozvášněný a stejně by nikdy neudělal nic, čím by mu ublížil.
„Miluju tě. Tak moc tě miluju,“ špital ten černovlasý andílek, když se tulil k jeho propocenému tělu a líbal každý milimetr slané kůže. Nevadilo mu, že z jeho úst neslyšel ta samá slova. On věděl, že jej taky miluje. Věděl to, byl si tím tak zatraceně moc jistý. Ale on jen ležel, nechával jej, aby jej zasypával drobnými polibky a sám zíral do stropu. Co se to s ním děje? Co je špatně? Kde je ta chyba? Chyba, která mu brání říct ta dvě slova, která si přeje z úst vypustit ze všeho nejvíc?
„Tomi?“ Tichý šepot jej probral z polospánku.
„No?“ Pokusil se otevřít oči, ale nešlo to. Byl příliš unavený. Milování s bratrem jej vysílilo, sotva dokázal vnímat, že na něj mluví.
„Víš…“ odmlčel se a zapřel se vedle něj na lokti. „Říkal jsi, že nikdy nebudeme nešťastní. Že máme jeden druhého. Že je to napořád, viď?“ Tom jen vyčerpaně zamrkal a pokusil se zaostřit na jeho tvář. Kam touhle otázkou směřoval, to vůbec netušil, ale teď po tom nehodlal pátrat. Chtěl spát.
„No, říkal.“ Bill se usmál, lhostejnost v bratrově hlase ignoroval.
„Slib mi, že to je opravdu napořád,“ špitnul a sklonil se k jeho tváři. Na rty mu vtisknul lehký polibek.
„Hm, jo, bude. Pojď už spát, Billy.“ Unaveně si zívnul a zahrabal se do měkké peřiny. Netrvalo mu to ani minutu, a tiše oddechoval…
*************
„Říkal jsi napořád! Říkal jsi to! Slíbil jsi mi to!“ V zoufalém pláči klesnul na kolena. Uvnitř se cítil tak prázdný a zraněný. Jako by někdo z jeho těla vysál veškeré štěstí, radost a vůli žít. Jako by v něm zbyla jen pouho pouhá nicota a neskutečná bolest, která se s každým dalším nádechem zarývala hluboko do jeho srdce.
„Říkal jsem hodně věcí!“ rozhodil rukama a smutně se díval na plačícího bratra. ‚Ať se mu v hlavě odehrávalo cokoliv, nikdy by mu neublížil.‘ Tak co se stalo? Proč tu před ním teď Bill klečí na zemi a jeho srdceryvný pláč mu dere srdce na malé kousky?
„Tam, kam půjdeš ty, půjdu i já a až bude svět kolem padat, já jediný budu stát za tebou,“ zašeptal tiše mezi vzlyky, sotva jej zaslechnul.
„Co?“
„Tohle jsi mi říkal. Když… Když… Prostě jsi mi to říkal! A já ti věřil! Věřil jsem ti! A co jsi udělal ty?! Zničil jsi mě! Zlomil jsi mě! Nechal jsi mě samotného!“ Další příval slz a hlasitých vzlyků mu zabránil v mluvení. Ale jeho slova zasáhla svůj cíl. Tomovo srdce se rozbušilo dvojnásobně rychle a po tváři se mu spustila první ze sta slz, které ji následovaly. Dvakrát přešel po pokoji sem a tam, doprovázen bratrovými vzlyky, než došel ke dveřím. Vzal za kliku a s tichým „Promiň, lásko“ odešel…
*************
Čas kolem nich plynul, ale oni jej nevnímali. Jako by byli v jiné dimenzi. Jako by byli loutky, které dělají svou práci, ale oni to nevnímali. Ale ten, který byl raněn, byl ten silnější. Navenek působil naprosto bezstarostně, klidně, vyrovnaně a šťastně. Uvnitř mohl trpět sebevíc, ale na světlo světa se nic nedostalo. Jen ve chvílích, kdy byl naprosto sám, v rohu temného pokoje, stočen do malého ustrašeného klubíčka. Jen tehdy dovolil své bolesti, aby alespoň na chvíli opustila jeho tělo.
Zničeně se podíval do zrcadla. Prsty přejížděl po šedých kruzích, které se mu rýsovaly pod očima. Kolik nocí už nespal? Kolik nocí v kuse proplakal? Nespočítal by to, ale věděl, že ještě jedna navíc a už to nevydrží. S posledním pohledem do zrcadla opustil koupelnu. Zkroušeně přešel přes chodbu a velice tiše zaklepal na jeho dveře. V pokoji bylo ticho. Zaklepal znova, uslyšel tiché kroky.
„Co tady děláš?“ Prsty si rychle stíral zbytky slz.
„Pusť mě dovnitř, prosím. Chci… Chci s tebou mluvit.“ Neuhnul ani o milimetr.
„My už spolu nemáme o čem mluvit. Řekl jsi mi toho už dost a já víc slyšet nechci.“
„Billy, prosím.“ Z očí se mu opět spustily slzy. Nedokázal to ovládat, už na to neměl sílu. Co na tom, že jej uvidí plakat? On se mu za slzy nikdy nesmál.
„Jdi, Tome. My už si nemáme co říct, tak jdi.“ Tiše zabouchnul dveře a plačícího bratra nechal za nimi. A on šel, přesto, že jejich srdce křičela „Zůstaň“.
*************
„Jednu šanci! Jednu poslední šanci!“ Lidé kolem se na ně otočili. Stáli jen kousek od sebe, pohledy zaklesnuté do sebe, jeden tvrdý a nepřístupný, druhý zničený a plný bolesti. „Prosím, jen jednu šanci ti všechno vysvětlit,“ špitl potichu, o další pozornost lidí nestál.
„Ne,“ jednoznačná odpověď. Měla za nimi uzavřít všechno, ale spíše se vše jen rozdmýchalo. „Miluju tě!“
*************
„Budeme napořád šťastní?“ Tisknul se k jeho hřejivému tělu a odmítal se vzdálit byť o jediný milimetr.
„Nevím, jestli napořád, lásko, ale budeme šťastní.“ Vtisknul mu polibek na čelo. Na tvář. Na nos. Jejich rty splynuly v jedny v lehkém, láskyplném polibku. Zase byli spolu. Jen oni dva. Nikdo jiný. Ať se kolem nich dělo cokoliv, oni byli nejsilnější spolu.
„Proč se to všechno stalo? Proč jsme museli tak trpět, Tomi?“ Tichá otázka, na kterou ani jeden neznal odpověď. Všechno na světě má svůj důvod, ať už ho vidíme nebo ne. Nic se neděje jen tak. Možná se tohle všechno stalo jen proto, aby si uvědomili, že bez sebe žít nemohou. Že už navždy mají být opravdu jen spolu. A možná, možná se to stalo proto, aby je to připravilo na něco horšího, co má teprve přijít. Ať už tak nebo tak, oni to překonali, našli si cestu zpět k sobě, a teď už jeden druhého odejít nenechají.
„Miluju tě, andílku!“
*************
Kdybych jen mohl… Uzavřel bych dohodu s Bohem… Ty… Ty a já… Kdybych jen mohl…
autor: Deni
betaread: Janule
to už sem četla?:D jo určitě a je to naprosto dokonalý. Úžasně napsaný a celkově je ten děj dokonalej. Nazačátku sem chtěla Toma zabítXD
je to opravdu krásné :o) to víte zlatíčka, že spolu budete šťastní… ono to ani jinak nejde 🙂 prostě dokonalost, není co dodat 🙂
nádhera tuhle písničku od palcebo mam nejradši!
moc hezke!!!
krásný:) moc se mi to líbilo;)
úžasný…x))
Dokonalý,ve spojení s mým milovaným Placebem a milovanou písničkou…
luxus … s ta písnička se k tomu dokonale hodí, miluju Placebo … :]]
to je překrásny.