autor: Rachel
Na kostelní věži odbily už čtyři hodiny odpoledne. „Sakra, měl jsem tam už dávno být,“ Bill si zaklel sám pro sebe a malinko se rozběhnul. Od náměstí nebyl daleko a za pět minut už se rozhlížel po klukovi, který byl podle jeho mámy milý, hodný a také inteligentní. Do oka mu padl hip hoper, který naproti němu seděl na lavičce jen kousek od něho. Bill si ho změřil váhavým pohledem, a když se na něj asi stejně starý chlapec podíval, odvrátil hlavu. Nesnášel hip hopery a jejich, pro něj podivný, styl oblékání. Neznal ani jednoho hip hopera, který by byl hodný. Ve škole mu všichni příslušníci tohohle stylu ubližovali a posmívali se mu. Stál kousek od něj a bedlivě si ho prohlížel. Nevypadal jako bůhvíjaký inteligentní matikář, ale zase nevypadal hloupě. A Bill musel i přes velkou nechuť k jeho stylu přiznat, že to tomu chlapci sluší. Stál, civěl na něj a chvílemi se rozhlížel kolem. Kromě nich dvou na náměstí nikdo nečekal.
Dredáč se na černovlasého chlapce znova podíval. Ten kluk s podivným účesem a velmi zvláštním stylem vypadal, že někoho hledá. Když se jejich pohledy střetly, Tom se pousmál. Váhavým krokem přešel k Billovi.
„Ehm… promiň, jestli otravuju, ale… nejsi náhodou Bill?“ optal se nejistě, když uviděl, jak Bill ustoupil o malý krůček dozadu.
„Víš, já jsem Tom a čekám tu na nějakého Billa kvůli doučování z matematiky,“ pokračoval Tom a vsunul ruce do kapes. Bill přikývnul.
„Já jsem Bill a máma ti dnes volala,“ spíše pípnul, a když se Tom usmál a podal mu ruku, stisknul mu ji. Pomalu z něj opadala nejistota. Moc však nevěřil tomu, že by jej Tom dokázal naučit to, co nedovedla ani učitelka s dvacetiletou praxí. Tom však vypadal velmi zkušeně a pohodově.
„Jestli nebudeš proti, pozval bych tě ke mně domů a mohli bysme začít,“ nabídnul Tom a snažil se tvářit přátelsky. Sice o Billových vědomostech nic nevěděl, ale už teď mu něco napovídalo, že Bill bude tvrdý oříšek.
„Tak jo,“ souhlasil Bill a spolu s Tomem vykročili k jeho domu. K Tomovi to od náměstí bylo blízko. Tom měl malý domek trošku dál od cesty. Když vešli dovnitř, Bill se hodnou chvíli rozhlížel kolem. Všechno bylo malé, ale přesto útulné. Tom už dávno zmizel v obýváku, ale Bill se neustále rozhlížel kolem. Probrala ho až Tomova otázka.
„Líbí se ti tu?“
Bill okamžitě nahodil povýšený obličej.
„Doma je to lepší,“ odseknul Tomovi a prosmýknul se kolem něj, aniž by mu věnoval pohled. Automaticky se sesunul na pohovku v obýváku a několik dalších minut věnoval svým černobílým nehtům. Tom zatím v kuchyni připravoval vychlazenou šťávu a nabíral síly na následující chvíle. Občas zaletěl pohledem k Billovi, který jej naprosto ignoroval a raději se věnoval úpravě svého vzhledu. Nevypadal na to, že by se chtěl něco naučit. Tom jej chvílemi krátce pozoroval. Bill byl opravdu zvláštní kluk. Tom ještě nikdy nikoho podobného neviděl. Donesl dvě vychlazené limonády a postavil je na stolek.
„Pustíme se do toho?“ zeptal se Billa otázkou, ale ani nečekal na odpověď. Vytáhl tužku a několik bílých papírů. Bill mu podal svůj školní sešit.
„Varuju tě, mě asi nic nenaučíš. Nejsem matematický typ. Jsem matematický antitalent,“ prohlásil a napil se z orosené sklenice.
„Neboj se, to zvládneme levou zadní. Začneme od úplně jednoduchých příkladů,“ ujistil ho Tom s úsměvem, zatímco napsal na papír asi pět nejjednodušších příkladů, které dokázal vymyslet.
„Ještě půjdu zamknout. Ty to zatím zkus spočítat,“ podal Billovi papír a zamířil na chodbu. Bill se na příklady ani nepodíval. Pohodlně se opřel o opěradlo pohovky a dál se rozhlížel kolem. Počítat se mu nechtělo a proč taky? Byl tu přece od toho, aby ho to Tom naučil. Jenže Bill se to nechtěl ani naučit. Znova se zaměřil na svůj vzhled, a když uslyšel Tomovy kroky, ledabyle si založil ruce na hrudi a zadíval se do prázdna. Tom si už z dálky všimnul netknutého papíru, a proto se teď na Billa nechápavě podíval.
„Ty jsi nespočítal ani jeden příklad?“ optal se udiveně a v rukou svíral papír, který byl kromě zadání úplně čistý.
„A jak jako asi? Jak to mám spočítat, když tomu nerozumím?“ odfrknul si Bill a vzpurně pohodil hlavou. Tom si malinko povzdechl. I když už Bill začínal být protivný, stále se snažil zachovat klid a rozhodl se, že to nevzdá. Posadil se vedle Billa. Neušlo mu, jak se od něj Bill odsunul.
„Bille, já se budu snažit, abys to pochopil,“ dodal a když uviděl, jak Bill na papíře spočinul nuceným pohledem, začal mu látku vysvětlovat. Opravdu se snažil. Všechno vysvětloval a zdůrazňoval tak, aby to pro Billa bylo co nejsnazší. I když se však Tom mohl přetrhnout, z Billovy strany to tak vůbec nevypadalo. Myšlenky mu zalétávaly úplně někam jinam a Toma ani trochu nevnímal. Nebavilo jej to, a když mu dal Tom vypočítat jednoduchý příklad, jen tupě zíral na zadání a odsekl, že nic takového počítat nebude.
„Bille, vždyť jsem ti to teď říkal. Achjo…“ Tom se zadíval do prázdna a podepřel si hlavu. Přišlo mu, že mluvit do větru by možná bylo účinnější. Bill se na něj po očku podíval, ale nehnul ani brvou. Tom na něm vysíleně spočinul pohledem.
„Nemá to smysl. Celou dobu si tady povídám a počítám sám pro sebe a ty ani nedáváš pozor,“ povzdechl si. Podrážděného Billa to ještě více vytočilo.
„A jak mám asi dávat pozor, když tomu nerozumím?“ vybuchnul vzteky a svraštil čelo. Teď už však vypěnil i Tom.
„To říkáš pořád dokolečka a právě proto tě to chci naučit. Vysvětlil jsem ti ty nejjednodušší příklady, vím, že je to pro tebe těžké, ale kdybys alespoň dával pozor a snažil se, tak by to šlo. Jenže já mám pocit, že tady mluvím tak akorát sám pro sebe,“ nechtěně zvýšil hlas, čímž od sebe Billa dokonale odehnal.
„Bille, tvoje mamka říkala, že…“ nedopověděl, protože mu Bill skočil do řeči.
„Co říkala mamka, na to kašlu. Kdyby to nedomluvila, nikdy bych na žádné doučování nešel. Na co mi v životě bude pitomá matematika!!!“ rozkřikl se nahlas a vstal. Tom se jej snažil zadržet.
„Matematika je důležitá, bez ní se neobejdeš, Bille. Kam jdeš?“ optal se, když viděl, jak Bill cpe svůj sešit zpátky do své kabely.
„Pryč. Raději propadnu, než se otravovat s takovýma nesmyslama,“ zabručel a bez jediného pohledu či rozloučení si šel pro tenisky, otočil klíčem v zámku a vyšel ven. Všechno ho to štvalo. Bylo sedm hodin, ještě docela světlo, a tak zamířil nejbližší cestou domů. Byl plný vzteku. Blbá matematika a ještě k tomu zítra škola. Za chvíli byl Bill opravdu doma. Mamku nemohl nikde najít, a tak si to namířil rovnou do svého pokoje. Rozhodl se pro teplou sprchu a následný spánek. Když si za hodinu lehal do své postele, pořád musel přemýšlet na učivem. To Tom mu to měl vysvětlit. Měl předpokládat, že Bill nic neumí a ne na něho křičet, že se nesnaží. Asi takhle si to zdůvodňoval Bill. Naprosto otrávený raději podlehl spánku s myšlenkou, že zítřek bude lepší a vše se vyřeší.
autor: Rachel
betaread: Janule
a a a a a awwwwwwwwwwwwwwwwww…..ah..úžasné :-*
já nemám vůbec žádnou trpělivost, bych ho zabila už po pěti minutách…xD jinak se divim, že to Tom vydržel tak dlouho….x)) Billi se chová lehce rozmazleně ale o to víc mě to baví číst…x)) sem hrozně zvědavá na pokráčko…x))
áááá ♥
to je úúžasnýýý x)
rychle dáál :))
Moc pěkný…Bill tam fakt vypada jako nejakej rozmazlenej chlapeček :D:D ale Tom si ho urči zkrotí :D:D:D
Áaaa,Billovo chování při učení matematiky mi někoho připomíná…..Mě 😀
hele takhle su učim matiku já…no lépe řečeno když mám počítat nějaký příklady….vždycky se křičim že nic neumim že to nechápu a ta učitelka je uplně blbá….a hle najednou když to mám počítat na tabuli tak to jde….nějaký divný vibrace v tý třídě….xDDD
Tom s ním teda měl trpělvost… Já bych vypěnila podstatně dřív… Ale má dávat pozor tele fakt
krásný
krásný ale ten Bill by se měl snažitxDDjinak Tom by ho to ani nemusel učitxD