autor: Áďa
„No tak, Bille, vzpamatuj se! Musíš taky něco sníst!“
„Ne.“
„Bille, slyšíš mě? Tím, že sám umřeš hlady, Tomovi vůbec nepomůžeš!“
„Sakra! Nech mě už konečně na pokoji!“
Seděl jsem vedle Toma, držel ho za ruku a nasupeně sledoval Sakiho, který přecházel po pokoji jako tygr v kleci. Mohl se úplně zbláznit jen proto, že si doktoři stěžovali, že od rána vůbec nejím, že jsem do sebe naládoval akorát hrníček čaje a jinak nejevím o jídlo ani tekutiny zájem. Ale já prostě nemám hlad! Kdybych ho měl, tak se logicky z toho tácu na nočním stolku najím, ne?
„Bille,“ otočil se ke mně Saki. „Říkám ti to naposledy. Koukej sníst ten chleba s pomazánkou, co ti leží na stolku! Jinak -„
„Jinak co?“ prskl jsem vzpurně a vyzývavě se na něj zahleděl.
„Jinak… jinak doktorům nařídím, aby Toma převezli na jiný izolovaný pokoj, kam za ním nebudeš smět ani ty.“
Hlas se mu lehce zachvěl, zatímco já nevěřícně vykulil oči. No tak tohle teda ne! Od mého bratra mě nikdo neodtrhne ani násilím! Já za to prostě nemůžu, že nemám sebemenší chuť k jídlu! Hlídám Toma, a jeho slaboučký puls mi dává energie víc než dost, kdykoliv lehce stisknu jeho zápěstí!
„To bys… To bys neudělal,“ zavrtěl jsem hlavou, ale v duchu jsem si svými slovy nebyl vůbec jistý. Saki přišel až ke mně a položil mi svou obrovitou dlaň na rameno.
„Bille,“ povzdechl si. „Já vím, že je to teď pro tebe hodně těžké. Že máš pocit, že se ti hroutí celý svět jako domeček z karet. Ale pokud nechceš myslet na sebe a své zdraví, mysli aspoň na Toma.“
Překvapeně jsem se na něj podíval. Jak to myslí? Vždyť na nikoho jiného než na Toma nemyslím už od šesti hodin ráno, co tu sedím! Pro samé soustředění se na bledého brášku nevnímám ani doktory, ba dokonce jsem ignoroval i Georga a Gustava, když za mnou na chvíli přišli. Jak to teda myslí?
„Co mi tím chceš říct?“
„To, že Tom je teď zesláblý a úplně vyčerpaný. Bude rád, když se mu pozítří podaří vůbec otevřít oči. A ty myslíš, že bude skákat radostí, když uvidí místo svého veselého, povzbuzujícího bratra takovou trosku, jakou seš teď ty?“
Chvíli jsem mu hleděl do očí a poté svěsil hlavu. Uvědomil jsem si, že má pravdu. Měl bych Tomovi, až se probere, dodávat sílu a energii, a asi by se mu opravdu nelíbilo, kdyby se probudil a viděl, jak se slabostí sotva držím na nohou. Jako potvrzení toho všeho se mi teď z útrob ozvalo hromové zakručení, které jsem celý den zarytě nebral na vědomí, protože jsem myslel na úplně jiné věci, než je nějaký přitroublý primitivní hlad. Rezignovaně jsem tedy natáhl ruku a zakousl se do chleba s nějakou pomazánkou. Vůbec to nechutnalo špatně, naopak, po celém tomhle dni mi to přišlo jako jedno z nejlahodnějších jídel, které jsem kdy okusil, ačkoliv se podle chuti zřejmě jednalo o pouhou rybičkovou pomazánku, kterou bych za běžných okolností ani nevzal do pusy, aby mi pak dech nesmrděl rybinou. Cítil jsem, jak mě Saki pohladil po vlasech.
„Vidíš, jak to jde,“ usmál se na mě. „Teď se ti budou jeho sny hlídat mnohem lépe.“
Setrval u mě, dokud jsem nesnědl oba dva veliké krajíce a všechno pořádně nezapil. Poté se se mnou rozloučil a vyšel ven do chladné noci. Měl pravdu. S plným žaludkem mi opravdu začalo být blaze. Opatrně, abych mu nic neudělal či něco neodpojil, jsem Tomovi jednou rukou nadzvedl hlavu, a prsty vykukujícími ze sádry jsem se mu pokusil jakž takž alespoň symbolicky naklepat polštář, aby se mu lépe leželo. Poté jsem jeho hlavu položil zpátky a prsty se probíral v jeho dredech, které jsem mu pečlivě urovnal kolem hlavy. Vytáhl jsem mu peřinu až ke krku a položil ji na něj hodně, hodně zvolna, abych náhodou nějak neposunul přísavky na hrudi. Okraje peřiny jsem zastrkal pod jeho tělo, aby byl opravdu zachumlaný, protože teplota tady v nemocnici byla hlavně v noci poněkud nižší, než ta, na kterou jsme byli zvyklí doma. Bál jsem se, aby se mi k tomu všemu nenachladil.
Když už jsem nenašel nic, co by se kolem něj dalo ještě nějak zlepšit nebo urovnat, sedl jsem si na židli a hleděl na ten strnulý nehybný obličej. Byli jsme v nejvyšším patře nemocnice, takže sem nedosahovalo osvětlení ulice. Místo toho na Tomovu tvář dopadaly stříbřité paprsky půlměsíce, který zářil na inkoustové obloze poseté hvězdami. Váhavá záře dodávala bráškovi poněkud přízračný výraz. Vzhlédl jsem k měsíci, jenž se mi odrazil v duhovkách. Na tváři mě zastudila zbloudilá slza, která skanula na Tomův obličej, kde se roztříštila na tisíce miniaturních třpyteček. Rozechvěle jsem tu smutnou krásu setřel. Půlměsíc přede mnou klesá… byl ještě tam u tebe? Zcela jasně jsem v hlavě slyšel kouzelné akordy Tomovy kytary, když jsme tuhle písničku dávali dohromady. Ach Tommy, budeme ji ještě někdy společně hrát? Kde teď vlastně jsi? Tady se mnou, nebo ztracený ve tmě, kde tě doprovází jenom půlměsíc, kde nevnímáš, jak ti tisknu a hladím ruku? Kde neslyšíš mé zoufalé volání, aby ses mi vrátil zpátky?
Probudilo mě podivné mrazení v týle, jako kdyby mě někdo pozoroval. Otevřel jsem rozespale oči. Zjistil jsem, že jsem usnul na židli, přičemž mi hlava klinkla na noční stolek. Zdravou rukou jsem stále svíral Tomovu dlaň a měsíční svit se dávno přesunul z jeho obličeje až do zadní části pokoje, bylo vidět, jak se půlměsíc sklání, aby za několik minut opustil oblohu a zmizel za horizontem.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Proč mám pořád ten divný pocit, že na mě někdo kouká? Propátrával jsem pohledem celou místnost, když vtom jsem ho uviděl.
U zdi, přímo v místě, kde se třpytily poslední měsíční paprsky, stál Tom. Překvapeně jsem vydechl. Ne, to nebyl Tom, ale byl to on! Můj bráška ležel s odevzdaným výrazem na posteli a nadále snil svůj nejistý sen, ale přitom stál v té bledé záři! Vypadal úplně stejně vyčerpaně, jako ten, co ležel přede mnou, ale navíc byl průhledný, bylo vidět topení, jež se táhlo podél zdi za ním. Jeho obrysy se sem tam ztrácely a zase se objevovaly, jak se mihotal v chladivém světle, uprostřed moře tmy, jako klamný přelud. Nevěřícně jsem na něj zíral s ústy dokořán.
„To… Tome?“ zašeptal jsem. „Jsi to ty?“
Postava nehlasně přikývla, jinak se ale ani nehnula. Chvíli jsme na sebe koukali, když se mi najednou v hlavě rozezněl bratrův hlas.
„Bille, nemůžu se dlouho zdržet. Můžu tu zůstat jen do doby, než zmizí měsíc, ať už za horizontem, nebo za mraky.“
Překvapeně jsem kývl hlavou na znamení, že rozumím.
„Bráško, já nevím, jak tohle celé dopadne. Vím, že jsi byl od rána u mě, a žes celý den skoro ani nejedl. Jenže jsem ti nemohl dát nijak najevo, že o tobě vím, s tímhle to prostě nejde!“
Smutně pohlédl na své bezvládné tělo, ležící na posteli.
„Cítím, jak mě držíš za ruku, a vnímám každé tvé pohlazení. Ale můžu se ukázat jenom na chvíli, a to při svitu měsíce, jinak ne. Jenže… Jenže nevím, jak to se mnou skončí. Můžu se pozítří probudit, jak to doktoři předpokládají, ale taky můžu třeba za pár hodin umřít – „
Do očí se mi nahrnuly slzy. Vyskočil jsem ze židle a rozeběhl se k bráškovi, on však jen natáhl ruce, aby mě zarazil, jen necelý metr od něj.
„Bille, nesmíš se mě dotknout! Beztak bys mě necítil, tvoje ruce by mnou propluly jako nic. Ale navíc bych musel okamžitě po tvém doteku zmizet.“
Smutně jsem se zastavil a zahleděl se do jeho očí.
„Víš, bráško… původně jsem se ti nechtěl ukazovat, nechtěl jsem ti dávat najevo, že o tobě vím. Vím, že by tě to akorát o to víc trápilo, že tu ležím bezmocnější, než čerstvě narozený šváb. Jenže… když vezmu v úvahu tu možnost, že třeba umřu – „
„Ne!“ vyjekl jsem. „Ty neumřeš! Tommy, nesmíš umřít! Přece mě tady jen tak nenecháš?“
Upřeně se mi zahleděl do očí a já viděl v těch jeho mlhavých obrysech zvláštní lesk. Jakoby taky plakal.
„Věř mi, že udělám všechno pro to, abych tu mohl zůstat s tebou. Ale nemohl bych v případě opaku odejít v klidu, aniž bych ti to neřekl.“
Skousl si ret a vypadal, že přemýšlí, co říct. Nechápal jsem ho. Co přede mnou proboha mohl tajit? Jakoby mi četl myšlenky, nadechl se a promluvil.
„Víš… pouto mezi námi dvěma bylo vždycky silnější, než u ostatních dvojčat. Celé ty roky jsem to považoval za normální. Ale v posledních týdnech jsem si uvědomil, že to je něco jiného… Já… Bille, miluju tě. A nikdy nepřestanu. Tebe v mém srdci nemůže nahradit žádná, i když sebekrásnější a sebeupřímnější holka. Možná to tak někdy nevypadalo, ale moje srdce bude vždycky patřit jen a pouze tobě. A i kdybych umřel, tak nad tebou vždycky budu bdít… Vždycky…“
Jeho slova, i když jsem to v duchu tak nějak věděl už delší dobu, že z jeho strany je něco víc než jen bratrství, mi na okamžik vyrazila dech. Chtěl jsem se k němu rozběhnout, obejmout ho a stisknout tak pevně, jak to jen dokážu. Uvědomil jsem si totiž, že i když jsem se snažil své vlastní city klamat logikou, tak ve skutečnosti nežiju pro nikoho jiného, než pro Toma. I když jsem se to snažil všelijak maskovat, krýt a odpuzovat, tak teď to všechno už chápu. Už vím! Vím, že nikdy nebudu schopný milovat někoho tak vřele a tak hluboce, jako svého jediného bratra… A že už tyhle city nikdy nebudu popírat, protože to není k ničemu! Ach, co všechno dokáže pouhých pár vteřin bratrovy upřímnosti…
„Taky… taky tě miluju,“ zašeptal jsem.
Chtěl jsem k němu alespoň přijít blíž. Jenže najednou jakoby se zvedl slabý závan větru, když stříbřitý půlměsíc začal mizet za mrakem. Ztrácely se i jeho paprsky… A s nimi se ztratil i Tom. Vztáhl jsem ruku tam, kde ještě před pár vteřinami byl, ale nahmatal jsem jen prázdný vzduch. Sevřel jsem prsty kolem ničeho a zklamaně se vrátil na židli.
Koukal jsem na spícího Toma. Bylo opravdu možné, že se mi před chvílí zjevil? Nebyl to jen můj sen nebo nějaká halucinace? Nejistě jsem se dotkl jeho tváře. Byla ledová jako stříbřitá jinovatka, zdobící v posledních dvou nocích a ránech stébla trávy, utopená v mlze. Hleděl jsem na dlouhé řasy, které se ani nehnuly, a v duši jsem měl neuvěřitelný chaos. Zmateně jsem koukal na Toma, ale přitom jakoby skrz něj. Věděl jsem, že to, co jsem před chvílí řekl, byla skutečně upřímná pravda. To já jsem byl ten, kdo Tomovi veškeré jeho projevy hlubší náklonnosti nekompromisně zakazoval. To já jsem z toho pak měl výčitky, když jsem viděl, jak Tom dělá, jako že se nic neděje, ale přitom je v nitru zklamaný. A to já teď trpce lituju toho, že jsem se slabošsky maskoval za závoj nesmyslné logiky. Kdybych nebyl srab a přiznal se bráškovi dřív, nemusel jsem se teď bát, že hrozí možnost, že mi třeba odejde a já nikdy neuvidím šťastnou jiskru v jeho očích v minutě, kdy mu řeknu pravdu z očí do očí, a ne jenom nějakému klamavému přízraku.
Zamrkal jsem a po neuvěřitelně dlouhých dnech a týdnech byl můj pokus o zastavení a zahnání slz úspěšný. Moje ruka teď byla o něco jistější, když Toma pohladila po spící tváři. Byl vskutku nádherný. Bříšky prstů jsem obkroužil jeho oči, přičemž jsem mu srovnal lehce naježené obočí. Konejšivým gestem jsem sjel přes lícní kosti. Věděl jsem, že jestli mě Tom opravdu vnímá, tak se teď musí topit v přílivových vlnách štěstí, věděl jsem, jak moc vždycky čekal, že mu jednou tohle něžné gesto udělám sám a dobrovolně. A i když se to nikdy nezdálo, respektive on to nedal najevo, tušil jsem, že mu kdesi v srdci bylo líto, že se od něj nechávám hladit jen zřídka, a to většinou, když se zlomím v depresi a on mě podvědomě ochraňuje a utěšuje. Že nikdy ten první krok, vedoucí k obyčejnému láskyplnému pohlazení, neudělám já.
Jenže co když mě nevnímá? Co když je teď opravdu někde daleko ode mě, neví o mně a ten duch nebo vize nebo co to bylo, byl pouhý výsledek mých zmatených představ a myšlenek? Ale i kdyby, mělo to jednu důležitou schopnost. Přimělo mě to, abych konečně rozhodl mou ustavičnou niterní bitvu rozum proti srdci ve prospěch srdce. Už žádné nesmyslné popírání a pokusy o reálné uvažování. Teď už jenom chci bráškovi vynahradit a vrátit to všechno, co on pro mě udělal, a na co nenápadně vždycky čekal, tonouce v marných, ale krásných iluzích.
Váhavě jsem se dotkl prsty jeho rtů. Byly tak neuvěřitelně hebké a jako jediná část obličeje vydávaly teplo někoho, komu v žilách koluje živá krev. Tommy, prober se mi, prosím… Pokud jsi tady se mnou před chvílí skutečně byl, dej mi důkaz… Zvítěz nad těmi ohavnými přístroji a věnuj mi alespoň na pár vteřin svůj úsměv a pohled, než znovu usneš… Dovol mi, abych tě mohl políbit, aby se ti pak spalo o to příjemněji a abys měl o to více sil na svůj boj se zraněním… Prosím… Jestli tu jsi a jestli mě máš opravdu rád, tak mi to splň… Prober se…
Tom ale nehnutě ležel dál. Jeho dech nadále tichoulince syčel trubičkami, jeho oči stále zůstávaly pevně zavřené a jeho obličej setrvával ve své téměř mrtvolné bledosti… A mně se na řasách opět zatřpytily slzy, když mi došlo, že mě můj bráška nevnímá a nadále spočívá v náručí umělých přístrojů, které ho drží při životě.
autor: Áďa
betaread: Janule
to je ale smutnéééé….jako Tomisko se musí probudit!!!!
Moc krásný.. a moc smutný x(( Brečela sem už někdě v polovině.. njn když si k tomu pouštim An deiner Seite… x(( moc krásný.. x))
to je tak smutný…x(( já jeno doufám, že se probudí…x(( moc hezky napsaný…x)) honem další dílek je to hrozně zajímavý…x))
Ach jo pokud se neprobudí tak se zabiju…
a dost :-))) stačí, že má na kahánku Tom, ještě aby kvůli tomu odumřela další twincestí duše, tak to fakt neee :-)) radši zůstaň naživu, ať zjistíš, jak to dopadne 🙂
jinak vám všem mocinky děkuju za komentíky :-*
to je starý už to vyšlo i v druhé řadě.
Ádinko, já tvé psaní nepřestanu obdivovat. Přestože jde o tolik smutné chvíle, jsou popsány tak nádherně, že vůbec nelze psát nějaký hloupý koment. To nemá cenu… Jak takovou nadpozemskou krásu ohodnotit?
Jen zase sedím, ani nedutám… skoro nedýchám. Samozřejmě se o Tommyho šíleně bojím.
Byly tu popsány opět krásné okamžiky, jednak jediný Saki má rozum a donutil Billa něco sníst, pak Billy, když o Tommyho pečoval – polštář, zakrýval ho peřinou, srovnával dredy – OMG. Zabíjela mě Billova slza, která dopadla Tommymu na tvář. Billova vnitřní bitva mezi rozumem a srdcem… Nádhera. Ale ta největší krása, když se Billovi zjevil Tommy a mluvil k němu a vyznával se mu. Úplně mě mrazilo…