Need your voice 5.

autor: B-kay

Takže :), rozhodla jsem se příběh něčím odlišit od všech těch ostatních, jelikož jsem už dostala pár komentů ohledně klasickosti příběhu. Já jsem za vaši kritiku vděčná, jelikož pak vím, co dělám špatně a můžu to změnit :), takže vám děkuju. Pokusím se příběh nějak posunout, ale víc vám už neprozradím. Snad vám to už nebude připadat takové cliché a bude se vám to líbit 🙂 i tak vám ale přeju hezké počteníčko :-*…

Kluci však v tichosti přemýšleli ve svých pokojích, zdali tohle všechno má ještě smysl. Když je objevila jejich milovaná babička s mamkou, moc nadšeni sice nebyli, ale tak museli se alespoň tvářit, že je všechno v pořádku a že se jejich přítomnosti těší.

„Taak, kluci, teď se postavte k dortu, každý z jedné strany a já si vás cvaknu,“ zvolala nadšeně Simone a s neskrývaným úsměvem táhla své synky k broskvovému dortu, na kterém už světélkovalo veliké číslo devatenáct a kupa šlehačky, kterou oba zbožňovali už jako malí kluci. Billovi tedy nezbývalo nic jiného, než postavit se přesně naproti bratrovi a vykouzlit do objektivu spokojený úsměv.

„Tak si něco přejte a pak sfoukněte svíčky,“ usmála se na ně pyšná babička a vesele zatleskala. Tom se v tu chvíli zadíval Billovi hluboce do očí a s vážnou tváří si v mysli vyslovil své přání. „Přeju si, abychom příští narozeniny slavili společně“…

Bill mu upřený pohled opětoval a také se plně soustředil na své přání. „Přeju si, aby se něco změnilo… něco, co by nás dokázalo znovu propojit“… Oba se pak zhluboka nadechli a jedním dlouhým výdechem sfoukli svíčku. I když to bylo jenom narozeninové přáníčko, které by nemuselo znamenat nic konkrétního, doufali, že se stane skutečností… Snad se skutečně něco pohne a oni dva budou zase jako dřív… Sami to takhle prostě nedokážou. Zbláznili by se. Každé ráno vstát se strachem, co zase přijde a pak večer usínat se slzami na tváři. Tohle přeci není život! Aspoň ne takový, o jakém snili! Svůj život a celkově i svět si vysnili už jako čtyřletá mrňata. I když jejich mysl ještě nebyla schopná rozumně myslet a uvažovat, stejně však svým představám věřili. Věřili v to, po čem toužili. Tak moc se chtěli stát dospělými, aby mohli své sny uskutečnit, ale náhle?! Náhle si ani nedokážou přijít na jméno, aniž by se u toho nepohádali. Jejich dětský svět se zhroutil jako křehký domeček z karet a nedokázali tomu nijak zabránit…

Oba dostali krásné dárky od příbuzných, kteří však nemohli přijet, a tak je alespoň poslali po Simone. Ta klukům vlastnoručně upletla bavlněné svetry v jejich oblíbených barvách a napekla ještě další druhy cukrovinek, které měli rádi. Věděla, že jim dvěma peníze nechybí a tak by bylo zbytečné kupovat nějaké konkrétní dárky. Od babičky dostali rozkošné čepice s bambulema, které by si však neoblíkl ani malej školák, natož devatenácti letí kluci. Ale jelikož měli babičku moc rádi, vesele jí poděkovali, a když večeře skončila a Simone jela svou mamku zavést domů, nastalo v obývacím pokoji znovu to tíživé ticho…

To ticho, které už oba dva nesnášeli, ale přesto proti němu nedokázali bojovat. Za okny převládal tichý vítr a tma, která ještě více znepříjemňovala už i tak dost strnulou atmosféru. Dvojčata seděla nehnutě na velikém gauči a beze slova se snažila vnímat dění v televizi. Mezi nima byla veliká mísa plná čokoládových sušenek, do které oba nevědomky dloubali a tiše křupkali.

„Tome?“ ozval se najednou Bill opatrně s pohledem zarytě upnutým před sebe. Nedokázal se na něj dívat.

„Ano?“ zašeptal Tom a nepatrně odklonil tvář od televize, aby se mohl zadívat na svého bratra, který mu však pozornost nevěnoval. Raději dál sledoval obrazovku, na které se střídavě míhali různí lidé a vesele poskakovali nebo tančili. To oni měli takhle poskakovat! To oni měli být takhle šťastný!

„Chtěl bych ti něco říct,“ mírně našpulil pusu a zhluboka se nadechl. Jedním pohybem vypnul televizi, která jako jediná vrhala na jejich tváře slabý odstín světla a nesměle se obrátil na svého bratra, který se zvednutím očekával, co z Billa vypadne. „Já jsem přemýšlel hodně dlouho na to, abych konečně pochopil, že my dva spolu být nemůžeme,“ řekl zničeně a děkoval Bohu, že se celým obývákem nesla jenom tma a Tom tak nemohl vidět slzy, které mu opatrně stékaly po bledé tváři.

„Bille, bydlíme spolu, jsme přeci jedna kapela. Tomuhle tedy nerozumím,“ vydechl Tom nechápavě a v té zaryté tmě dokázal rozeznat jenom Billův smutný pohled, horký dech, který mu jemně ovíval tvář pokaždé, kdy se Bill silněji nadechl a tu nádhernou vůni, kterou by ucítil na míle daleko.

„Chtěl jsem tím říct, že to mezi náma nemá cenu, Tome. J-já se odstěhuju a nechám tě žít si svůj vlastní život. Dokonce jsem uvažoval i nad tím, že bych se zpíváním prostě skončil. Věř mi, bude to tak lepší… najdete si někoho jiného a ty se konečně budeš usmívat tak, jako kdysi,“ přes slzy už nedokázal rozeznat ani obrysy Tomovy hezké tváře. Srdce se mu rvalo na kousky a on věděl, že tímhle se nenávratně vzdálil svému narozeninovému přání. Cítil na sobě Tomův vykolejený pohled, přesto však naivně doufal, že mu v tom Tom nějak zabrání, nebo jej bude alespoň přemlouvat. Stačil by nepatrný dotek nebo pohlazení, což by svědčilo o tom, že jej má ještě pořád rád…

Tom však neudělal nic. Nemohl uvěřit tomu, co mu právě Bill řekl. Nechtěl tomu věřit. Nikdy by si nemyslel, že to zajde až takhle daleko. Myslel si, že je to brzy přejde a zase bude všechno jako dřív, ale tohle jej prostě dostalo. Bill se chce odstěhovat! Chce se mu úplně vytratit ze života! A Tom si nebyl jist, zdali to zvládne. Ty uhlově černé vlasy, smyslné oči a podmanivá ústa… jeho tichá slova, nebo zničující slzy… tohle všechno se mělo náhle stát pouhou vzpomínkou.

„A tohle mi říkáš jenom tak? Co mám jako dělat? Kde bych měl najít zpěváka?“ Tohle bylo první, co ze sebe dokázal dostat, protože jej v krku tlačil bezmocný knedlík, který mu jako jediný bránil k slzám.

„Tebe trápí jenom tohle?! Opravdu je ti jedno, co bude s náma?! Co se vlastně stane a… a jak to půjde dál?! Je ti opravdu jedno, jak se tohle všechno skončí?!“ vytkl mu v záchvatu pláče, který už nedokázal krotit. Přímo zoufale vzlykl a skryl svůj obličej v dlaních. Celý se třásl a nedokázal uvěřit tomu, že jediné, co Toma ve skutečnosti zajímá, je jenom kapela, holky a sex. Bez tohohle by totiž Tom nedokázal přežít. Netrápilo jej, zdali se Bill trápí nebo ne. Hlavní bylo, aby se v jeho Cadillacu vezly jenom ty nejžádanější kousky.

Z posledních sil se na Toma zadíval, ale když jej Tom zjevně nevnímal a dál hleděl někam do země, pochopil, že tohle je absolutně zbytečné. Skončí to a to hned zítra! Najde si nějakej menší byt a tam bude raději sám, než aby snášel Tomův odstup a chlad.

Urychleně vstal a vydal se ke dveřím. Náhle však ucítil na své dlani dotek. Uslzeným pohledem sledoval Tomovu štíhlou ruku, která měkce svírala jeho zápěstí.

„Myslíš, že to pak bude lepší?“ zněla tichá otázka, kterou Tom vyřkl tak tiše, že i sám Bill měl potíže uslyšet ji.

„A takhle to je lepší?! Kdyby to šlo takhle ještě chvilku, zešílel bych. Nezůstanu tady, Tome. Hned zítra odejdu a o kapele si promluvím s Davidem. Takhle to už nejde,“ s tím se uvolnil z Tomova sevření a se slzami v očích vyběhl nahoru do svého pokoje…

Když se ten večer Simone vrátila, čekalo ji nehezké překvapení. Bill si balil kufry a po telefonu sjednával pronájem bytu. Ničemu nerozuměla, ale když ji Tom nakonec pod tlakem řekl pravdu, nedokázala mu zabránit v tom, aby odešel. Hned brzy ráno ji Bill poprosil, aby jej zavezla do bytu, který se nacházel v centru města, což bylo dost daleko od jejich domu. Nechtěl odejít… nechtěl jej opustit a vzdát se, ale jinak to už nešlo. Dokonalé konce jsou akorát tak v pohádkách a jejich život se pohádce nepodobá vůbec…

autor: B-kay

betaread: Janule