autor: Áďa
Od rána jsem byl jako na trní. Seděl jsem u Tomovy postele a tiskl mu ruku tak pevně, jak jen to šlo v rámci možností, abych mu ji příliš nedrtil, a nervózně jsem koukal do jeho bledého obličeje. Od té chvíle, kdy mu lékaři přestali do těla vysílat ten chemický blivajz, který brášku celou tu dobu uspával, jsem netrpělivě číhal na každé sebemenší znamení, které by mi mohlo naznačit, že se Tom probouzí. Seděl jsem tady takhle ale už skoro čtyři hodiny a pořád nic, a už mě to začalo silně znepokojovat, ačkoliv doktor říkal, že se brácha probudí stejně až někdy odpoledne. Já však neměl absolutně žádný přehled o čase, nepočítal jsem vteřiny, minuty ani hodiny.
„No tak, Tommy,“ mumlal jsem potichu a byl minutu od minuty neklidnější. „Tak už se probuď, přece!“
„Ale klid, on to zvládne,“ ozvalo se mi za zády.
Vyjekl jsem a nadskočil. Ke svému vzteku jsem ale zjistil, že vyrušení nemá na svědomí nikdo jiný než Gustav, který na mě povzbudivě mrkl, a Georg, který se právě soukal do dveří. Dosedl jsem zpátky na židli.
„Seš normální?“ prskl jsem rozčileně. „Víš, jak jsem se tě lekl?“
„No,“ zaváhal. „Umím si to představit, když tě tak pozoruju.“
Pustil jsem Toma, vstal ze židle a začal nasupeně přecházet po celé místnosti. Při každém kroku jsem proklínal celý svět a ze všeho nejvíce Davida. Nebýt jeho, nemusel bych prožít to, co jsem prožil, a Tom by teď díky jeho náramně loajálnímu kamarádíčkovi nemusel bojovat o život.
„Tak Bille,“ snažil se mě uklidnit Geo. „Tom se probere, věř mi – „
To už jsem nevydržel. Copak se mnou nikdo nemůže soucítit, sakra? To mi nikdo neumí říct nic jiného než: Neboj, Bille, to bude dobrý!?
„Jděte už oba do prdele s těma věčnejma kecama!“ vybuchl jsem a okázale ignoroval jejich šokované výrazy. „To neumíte říct nic jiného? Abyste věděli, tak už mě s tím chlácholením všichni serete! Vy dva, doktoři, prostě všichni!“
Vší silou, co jsem v sobě našel, jsem prudce kopl do zdi, jediné, čeho jsem však docílil, byla palčivá bolest v chodidle.
„Kurva!“ zařval jsem a se zavřenýma očima skákal po jedné noze do chvíle, než jsem se na ni opět dokázal postavit. Ačkoliv mě chůze bolela, pokračoval jsem kulhavým krokem v přecházení pokoje.
„Ale Bille, tak poslouchej přece!“ začal Gustav. „My přece jenom – „
„Drž hubu, proboha!“ řval jsem na něj jako smyslů zbavený. „Pokud se nemýlím, tak se ještě nikomu z vás nestalo, aby mu umírala nejbližší osoba přímo před očima, a přitom za její zranění ve skutečnosti můžete vy!“
Zasekl jsem se u okna a zahleděl jsem se na slunce, které se pomalu začalo schylovat k západu. Celý jsem se třásl a z očí mi tekly slzy.
„Vy ani jeden… nevíte, jaké to je, když ten, kdo pro vás znamená nejvíc na celém světě, leží celé dny napojený na hadičkách,“ pokračoval jsem polohlasem. „Nevíte, jaké to je, když víte, že se může něco každou chvíli zvrtnout a vy jste… mu ještě nestihli říct jednu důležitou… věc…“
Chvíli jsem jen tiše štkal, načež se vedle mě postavili, každý z jedné strany, a oba mě svorně objali kolem ramen.
„Máš pravdu, Bille,“ řekl Gustav. „Nevíme, jaké to je. Ale víme, jak moc ti na Tomovi záleží a co všechno pro tebe znamená. A proto jsme taky teď tady s tebou, abys celý ten smutek nemusel nést sám.“
Vzlykl jsem a provinile se jim podíval do očí.
„Kdyby to byla alespoň nehoda,“ hlesl jsem. „Jenže za to všechno můžu já. Kdybych se nedostal Davidovi do rukou, tak se tohle všechno nikdy nestalo. Je to celé moje vina – „
„Není,“ zamítl důrazně Georg moji úvahu. „To, co se stalo tobě, ať už to s tím Davidem, nebo to s tím paparazzim, to by leckoho už dávno dohnalo do psychiatrické léčebny. Ty tam nejsi, což znamená, že oproti ostatním máš sílu s tím vším bojovat. To, že se Davidův kamarád zbláznil, tebe unesl a málem oběsil, a Toma postřelil, za to ty nemůžeš. Za to nemůže nikdo kromě jeho schizofrenních myšlenek. Takže si Toma nevyčítej. I kdyby to měla být vina někoho jiného, než toho idiota, což není ani v nejmenším reálné, tak tvoje vina to rozhodně není.“
„Ale – „pípl jsem, Gustav mě však umlčel.
„Georg má pravdu. Nevyčítej si to, Bille. Ty nemůžeš za nic z toho všeho, co se stalo.“
Smutně jsem kývl hlavou, jakože ho slyším, a nadále pozoroval slunce, které získávalo čím dál tím krvavější nádech. Jen velmi stěží jsem přestával brečet. Jestli se Tom dneska neprobere… Doktoři říkali, že pokud se dnes neprobudí, tak se s velikou pravděpodobností neprobudí už nikdy…
Do ticha, přerušovaného mým občasným popotáhnutím, se ale náhle ozval nějaký jiný zvuk. Vycházel směrem od postele. Překvapeně jsem se otočil a automaticky se podíval na brášku… a viděl jsem, jak pomaličku otevírá oči!
„Ach, Tome!“
Projela mnou ta největší možná vlna euforie, jakou jsem kdy v životě cítil. Vytrhl jsem se z přátelského objetí Géček a tryskem se rozeběhl k posteli. Byl jsem tak šťastný, že se mi Tom konečně probudil, že se rozhodl jen tak se nevzdat! Ačkoliv byl vzhůru sotva pár vteřin, prudce jsem mu padl kolem krku, až slabě vyjekl.
„Tommy,“ vydechl jsem. „Ty ses mi nakonec přece jen probudil!“
Z očí se mi znovu začaly ronit slzy, tentokrát to ale byly slzy štěstí a radosti. Stiskl jsem brášku nejpevněji, jak jsem jenom dokázal… a nehledě na přítomnost Georga a Gustava, láskyplně jsem Toma políbil. Viděl jsem, jak se mu oči rozšířily nevěřícným překvapením, když se ho mé rty dotkly, po dlouhém bezvědomí byl ale ještě natolik strnulý, že nedokázal dát v prvních vteřinách zuby od sebe, ačkoliv jsem je něžně přejel svým jazykem. Já jsem to ale neřešil, věděl jsem totiž, že tohle si vynahradíme někdy jindy. Zasunul jsem tedy svůj jazyk zpět do mých úst, naposledy svými rty polaskal ty jeho a odtáhl se od něj. Zářil jsem přitom jako sluníčko a Tomova krásná tvář se mi lehce rozmazávala v nových a nových přívalech dojetí a nekonečného štěstí. Nestíhal jsem si otírat oči a ani mi to vlastně nevadilo.
„Teda, to bylo bouřlivé uvítání,“ zaculil se na mě Geo a stiskl Tomovi ruku. „Dobré ráno, ty náš malej hoppírku, rád tě zase vidím!“
Bylo poznat, že je Tom stále ještě velmi slabý a vyčerpaný, přesto se však zmohl na stejně škodolibý pozdrav.
„Taky tě rád vidím, Jiřinko.“
Tohle jsem na svém bratrovi miloval a odmalička nesmírně obdivoval. I když mu bylo nejhůř nebo byl strašně moc unavený, nikdy si nedokázal odpustit kamarádské rýpnutí. Na okamžik jsme všichni ztichli… a pak se pokojem rozlehl výbuch šťastného, uvolněného, i když z Tomovy strany poněkud nejistého smíchu. Nevšimli jsme si ani, že přišel doktor.
„Ale ale,“ usmál se. „Takže koukám, že pacient se nám úspěšně probudil!“
Pečlivě zkontroloval Tomovy údaje, zaznamenané na monitoru, a opatrně mu sundal obvaz a zkoumal ránu.
„Výborně,“ kývl spokojeně hlavou. „Hojí se to přímo ukázkově. Řekl bych, že ještě tak sedm až deset dní si Vás tu necháme, ať máme jistotu, a pokud vše půjde tak pěkně, jako doteď, tak Vás pak pustíme do domácího léčení.“
Otočil se k odchodu, ve dveřích se ale zastavil.
„To ale neznamená, že budete dělat bordel, jasný?“ pohrozil nám všem prstem. „Jste hodně vyčerpaný a potřebujete co nejvíce spát. A samostatného dýchání se nedočkáte dřív, než za tři, čtyři dny, takže v klidu, jasně? Je sice bezvadné, že jste se probral, ale potřebujete odpočívat.“
Všichni jsme poslušně přikývli na srozuměnou. A opravdu, jakmile doktor odešel, Tom klesl hluboko do peřin.
„Asi má pravdu,“ zahučel. „Opravdu mi je nějak malátně.“
„Tak koukej spát,“ nařídil mu naoko přísně Georg. „My s Gustavem teda už půjdeme, abychom tě nerušili, ale myslím, že ti tu zůstane tak pečlivá chůva, která ti vynahradí deset ošetřovatelů najednou.“
Spiklenecky na mě mrkl.
„Tak čawec zítra,“ rozloučili se a odešli.
Zůstali jsme s Tomem v pokoji sami. Seděl jsem na židli ve své typické pozici a opět držel brášku za ruku s kapačkou, až na ten drobný rozdíl, že kdykoliv jsem se teď podíval do pobledlého obličeje, tak tam na mě zářily dvě temně hnědé hvězdy. Vděčně jsem se na ně usmíval.
„Jsem tak šťastný, že tě mám,“ řekl jsem potichu. „Že ses mi nakonec probral… Už to vypadalo docela bledě…“
„Však taky ještě nemám vyhráno,“ namítl Tom a v očích se mu zajiskřilo, jak očekával, co budu dělat po téhle jeho lehce jízlivé poznámce.
„Ty ale sklapni s těma úvahama!“ zamračil jsem se na něj. „Nebo ti vlastnoručně vypojím všechny ty hadičky a ulechtám tě k smrti!“
Lehce se usmál.
„Promiň, Billí, to byla jenom sranda…“
„Ale trapná sranda,“ odvětil jsem trucovitě a dělal jsem, že jsem kdovíjak uražený. Dlouho mi to ale nevydrželo. Jemně jsem pohladil Toma po tváři.
„Spinkej,“ zašeptal jsem a spokojeně zaznamenal jeho klížící se oči. „Musíš si odpočinout.“
Nesundal jsem ruku z jeho tváře, dokud nezačal zhluboka oddechovat, a nesundal jsem ji ani pak. Jenom jsem dojatě hleděl do jeho krásného obličeje. Automatickým pohybem jsem mu srovnal dredy a upravil peřinu a setrval u něj tak dlouho, než i mě začala přemáhat únava.
„Spinkej, bráško,“ zašeptal jsem a lehce ho políbil na rty.
Poté jsem se znaveně odkutálel do vlastní postele, kde jsem vzápětí usnul, jako když mě do vody hodí.
Konečně! Dva týdny nejistoty a obav uplynuly, a doktoři propustili Toma do domácího léčení. Byl už sice téměř v pořádku, přesto se ale ještě minimálně týden musel šetřit. Šťastně jsem se rozhlédl po nemocničním pokoji, když jsme ho opouštěli, a s radostí se venku nadechl čerstvého mrazivého vzduchu. Z mraků se sypaly bělounké hvězdičky a svět kolem nás dvou se utápěl ve sněhové pokrývce. Než jsme přešli nemocniční parkoviště k Sakimu, čekajícímu v autě, aby nás odvezl domů, byli jsme zachumelení od hlavy k patě.
„Tak pojďte, sněhuláci,“ usmál se na nás a rozjel se směrem k našemu domu.
Zatímco jsme se koukali z okénka na zasněžené ulice, poněkud mě zaskočilo, že už všude vidím vánoční výzdobu.
„Proboha, kolikátého je, že už jsou všude ozdoby?“ zeptal se překvapeně Tom, jako by mi četl myšlenky.
„Sedmnáctého prosince,“ odpověděl Saki.
„Cože?“ vyhrkli jsme unisono.
„No, je to tak,“ pousmál se na nás do zpětného zrcátka ten laskavý obr. „Pěkně dlouho jste si v tom špitále poleželi.“
„No tohle…“ zakroutil jsem nevěřícně hlavou. „To znamená, že Vánoce jsou vlastně už…“
Zasekl jsem se a usilovně počítal.
„…už přesně za týden!“
Zakoulel jsem očima. Vždyť ještě nemám sehnané vůbec žádné dárky! Sice to jistí internet, ale letošní rok jsem se chtěl opět po několika letech zúčastnit obyčejného nakupování. Toho nádherného předvánočního chaosu, kdy jsou absolutně přeplněné obchody, na každém rohu stánky se stromečky a punčem a do ulic se line vůně pečeného cukroví.
„Tak a mám to,“ rozhodl jsem se. „Zítra jdu nakupovat dárky.“
Tom na mě hodil lehce závistivý pohled.
„Neboj, pokud se na to budeš cítit, můžeš jít se mnou,“ nabídl jsem mu velkoryse. „Ale jestli v noci budeš chrápat a mě to probudí, tak na tebe zavolám lékaře, že nedodržuješ svůj klid a děláš bordel, a oni ti to zatrhnou, heč!“
„Jako ale!“ zaprotestoval brácha. „Jako to není vůbec fér! To, že mám být v klidu, neznamená hned domácí vězení! A ty si na mě nebudeš vyskakovat, jsem starší, abys věděl, ty malej, drzej, nevycválanej floutku!“
V podobném duchu jsme se dohadovali celou cestu. Saki jen nevěřícně kroutil hlavou nad naší neuvěřitelnou výřečností a vytrvalostí, i když byl na to už za ty roky poměrně zvyklý. Co ale nečekal, bylo to, že jsem se ho zeptal, zda nám hned po příjezdu nenamontuje do oken vánoční blikačky.
„Cože?“ zakuckal se Tom. „Přeskočilo ti? Co tě to tak najednou chytlo?“
„No prostě se strašně těším na Vánoce, no!“ pokrčil jsem rameny a poté, co Saki slíbil, že se o naši vánoční výzdobu osobně postará, začal jsem si tiše prozpěvovat koledy.
Vánoční nálada mě neopouštěla ani poté, co jsem vystoupil z auta. Okamžitě jsem sebou plácl do sněhu a začal rukama a nohama máchat tak, abych vytvořil andělíčka. Pak jsem udělal dalšího a dalšího. Ignoroval jsem, že na mě Saki a Tom koukají jako na magora. Věděl jsem, že se zrovna dočasně chovám jako malé dítě, nicméně mi to ale vůbec nevadilo. Řádil jsem jako šílený a hyperaktivně se radoval z té bílé nadílky, kterou jsem předchozí dva týdny sledoval jenom z nemocničního pokoje.
„Trefa!“ vypískl jsem radostí, když se mi povedlo hodit kouli Tomovi rovnou mezi oči.
Věděl jsem, že moje smělost nezůstane nepotrestaná, proto jsem se okamžitě rozeběhl směrem k domu. Bráška se vrhl za mnou, jeho msty však nebylo zapotřebí. Na zachumelené ledové klouzačce mi totiž podjela noha a já se naplácl v celé své délce na zem. Překvapeně jsem kulil oči na svět ze žížalí perspektivy, pak jsem se ale zvedl a oprášil, a spolu s ostatními jsem se vydal do teplé náruče našeho opuštěného domova, šťastný jako blecha z toho, že už snad konečně všechno špatné skončilo a nás už čeká jenom radost a pohoda… A kouzelné, tajuplné Vánoce.
autor: Áďa
betaread: Janule
Mám pocit,že se něco zvrtne…
konečně doma!!!!!! to je krááása!!!
snad už bude všechno dobrý…x)) těšim se na pokráčko, ale opovaž se jim to štěstí zkazit….x))
jůůů já už se bála že to dopadne špatně
nádherná povídka honém dál
jééé kvásný.. xDD honem dál.. a teď už jenom dobře x))
Já byla celá uslzená, když se Tommy probral. Já jsem se tak stráááášně těšila. Úplně jsem cítila to Billovo štěstí. No a ta poznámka o malém hoppírkovi – to jsem se musela začít strašně smát. "Malej hoppírek." :))))))
Ádi, ty už nebudeš kluky dál trápit, viď, že ne? Už si oba tady prošli taky pořádným peklem. Ale aspoň Vánoce snad budou mít kluci šťastné. Pořád musí říct Bill Tommymu, že ho miluje. Sice to už udělal, ale to byl Tommy "někde jinde". Tak pěkně, šup šup, Billí! Víš, jak na to čekám? A Tommy taky!♥♥♥