Need your voice 7.

autor: B-kay

V tomhle dílku jsem konečně rozlouskla také něco z twincestu : ). Jdu na to pomalu, ale jistě, protože vím, že čím pomaleji na vás půjdu, tím vás to bude více provokovat xD. Ale jinak se na mě nezlobte : ), snažila jsem se :-*…Díleček je pro všechny, co tuhle povídku čtou : )…

Pomalu ani nedýchal, jak s nadšením očekával Tomův hlas.

Alespoň na malou chvilku cítil tu vlnu štěstí… alespoň na chvilku si připadal, jako by mu opravdu chyběl.

„Tome,“ zašeptal do ztichlého sluchátka ještě jednou a výraz jeho tváře se začínal pomalu, ale jistě měnit. Tiché dýchání na druhé straně však nebylo zapříčiněno Tomovou nerozhodností. To jenom Simone, která si chtěla s Billem promluvit, neměla to srdce, ozvat se. „Tome, prosím, řekni něco,“ zašeptal smutně a zničeně přivřel víčka, když se Simone po dlouhém rozhodování nakonec ozvala.

„Bille, zlato… j-je mi to líto,“ řekla tiše a hlas se ji mírně třásl.

Bill však nedokázal promluvit vůbec. Jeho tělem otřásla další z mnoha vln pláče a slzy mu ve vteřině smáčely ještě nedávno poklidnou tvář. „Bille, upekla jsem dort. Přinesu ti, ano? Nechci, abys tam byl tak sám,“ i když si slzy zakazovala, protože nechtěla, aby se kluci trápili ještě víc, nedokázala je v sobě potlačit. Tiše stékaly po hubených lících a odkapávaly na studenou podlahu… Vlastně ji náhle přišel celý dům jaksi studený. Tak zvláštně prázdný. Když byli kluci malí, cítila se v něm nějak útulněji, protože byl naplněn jenom jejich smíchem a veselými slovy. Teď však celý dům sprovázela otěž slz a samoty. Moc dobře věděla, že Bill pláče. A také věděla, že i přes všechnu tu hrdost, kterou se Tom prezentuje, by bez Billa nedokázal přežít. A proto se rozhodla malinko pozměnit svá slova…

„Tak jo mami, jak chceš,“ pípl tiše a raději se urychleně rozloučil, jinak by se už déle neudržel. Připadal si jako idiot. Totální hlupák!

Naivně věřil v něco, co už dávno nebylo pravdou. Tom jej nenáviděl a dával mu to i hezky najevo. Bill se mohl snažit sebevíc, nikdy by na něj nedokázal křičet s takovým odstupem, jaký viděl v Tomových očích. Teď už věděl, že bylo hloupostí těšit se. I když to byla jenom chvilka, stejně se mu alespoň po tu chvilku nedrásalo srdce bolestí. Člověk by si řekl, jak pouhá může být tahle fráze, jenomže jenom málokdo to skutečně pochopí, až to pocítí.

Ztratit kamaráda, to vždycky velmi bolí. Ztráta nejlepšího přítele se vám vryje dost hluboko pod kůži, jelikož byl jedinou osobou, které jste skutečně věřili. Jenomže ztráta bratra… ta se vám nevryje jenom pod kůži. A pro dvojčata je to zcela jiný pocit. Jakoby se náhle ten provaz, který je k sobě poutal celý život, přetrhl a naděje, že by se ještě někdy smotal zase zpátky, byla jenom nepatrná…

Když Simone dlouho nepřicházela, rozhodl se Bill vypadnout do města. Už to v tom ztichlém bytě nedokázal vydržet. Chtěl vidět alespoň nějaké lidské tváře… alespoň, kdo byl ještě relativně šťastný. Procházel se po městě v černé čepici a obrovských brýlích se smutně svěšenou hlavou. Ani jej nepřekvapovalo, že se po něm lidé snad poprvé neotáčejí a nehledají v něm tu usměvavou tvář z titulek nebo plakátů. V tomhle přímo zdrceném stavu jej nemohl poznat nikdo. Na veřejnosti se projevoval, jako energický mladý kluk s chutí žít, jenomže jakmile koncert, nebo jiné vystoupení skončilo, nastal jeho skutečný život. Život, který nikam nesměřoval, leda ke dnu.

Když se po dlouhé procházce vrátil zpátky, zamířil rovnou ke skříni, ze které vytáhnul flašku něčeho, čehož název jej ani v nejmenším nezajímal. Tu flašku mu sem přivezl ráno David, prý aby zapomněl na problémy a starosti. A to jediné teď potřeboval. Kašlal na to, že jej bude zítra hezky bolet hlava, jelikož nebyl zvyklý pít. Sklenkou se také nějak nezabýval a napil se rovnou z láhve. Rozvalil se na velký gauč a dál v klidu popíjel. Z očí mu tiše stékaly slzy, přesto však pít nepřestával. Vlastně přestal až tehdy, kdy jej nehezky zabolelo břicho. Uboleně pohlédl na napůl vypitou láhev, kterou raději položil zpátky na stůl. Cítil, jak mu v hlavě stoupá množství alkoholu. Nohy měl úplně zcepenělé a jazyk se mu divně pletl. Snažil se vstát, ale skončil akorát tak na svém drahocenném zadečku.

Někdo totiž přímo zuřivě klepal na dveře…

„Už jdu,“ zašeptal tiše a snažil se nějak dostat na nohy, ale jelikož mu jaksi vypověděly službu, byl nucen přejít ke dveřím jako pejsek po čtyřech. S velikým zapřením a poslední sílou, kterou v sobě našel, dveře nakonec namáhavě otevřel. V té chvíli jej však udeřila do nosu známá vůně.

Simone se totiž rozhodla ty dva znovu spojit. Poslala tedy Tom spíše násilím, než hezkým slovem, s flaškou a dortem. Myslela si, že si nakonec udělaj hezký večer a v klidu si popovídají. Jenomže Tom do sebe naládoval třičtvrtě flašky před Billovým bytem, aby v sobě vůbec našel odvahu vejít dovnitř. Takže na tom nebyl o moc lépe, než jeho bráška. Na nohou je držel jenom železnej trám dveří. Když však uviděl svého bratra na čtyřech se skloněnou hlavou, nechápavě se na něj usmál.

„C-co tady děláš?“ vydechl Bill unaveně a začal se šplhat nahoru tak, že se přidržoval Tomových džín. Cítil z něj tak krásné teplo…

„Poslala mě… j-já… Ale to je fuk,“ sykl na něj „vřele“ a jedním skokem vklouznul dovnitř i s Billem přičaplým na svém těle.

„Já tě ale dovnitř nepustil,“ lamentoval Bill směšným přízvukem, když se konečně ocitnul tváří v tvář bratrovi v plné své výšce.

„Páchne z tebe vodka,“ ohrnul Tom nosem a nejistými korky šlapal až do obýváku, kde se beze slova uvelebil na slaměném křesle, které svou zvláštní polohou málem zlomil. Kdyby vešel dovnitř střízlivý, možná by se nejdřív kolem sebe porozhlídnul. Teď však na něco takového kašlal úplně. Konečně necítil strach a bolest, dokonce ani hněv za to, že jej bratr opustil. Alkohol mu dodal odvahy…

„Ty páchneš ještě hůř. Jdi pryč!“ Bill se konečně po svých dostal ke gauči a uvolněně na něj dosednul. Smutnýma očima hleděl na svého bratra, který jej v tom přítmí zničeně pozoroval. Ta bolest se jim z očí vytratit nedokázala. „Já tě tady nechci,“ zafuněl mrzutě, ale když jej Tom pořád zarytě ignoroval a dál na něj nečinně hleděl, nevydržel to a připlazil se až ke křeslu, kde seděl Tom. Jemně mu zatahal za kalhoty, čímž jej chtěl samozřejmě shodit. Efekt to však nakonec mělo takovej, že se mu nevědomky vyšplhal až na klín a nejistě na něj pohlédl. „Myslím, že budu blinkat,“ zakuňkal a smutně našpulil rty jako malé mimino.

„A tohle je rozdíl… v nás dvou, bráško. Já vím, kdy mám přestat,“ zašeptal mu Tom jedovatě do tváře pletoucím se jazykem, snažíc se ze sebe Billa přímo setřepat. Ten se neudržel dost dlouho a vzápětí už bolestně skučel někde u Tomových nohou.

„Ty si na mě pořád tak zlej,“ zašeptal zničeně a vzhlédl k nádherným očím svého bratra, které jej tiše pozorovaly. „P-proč mi to děláš?“ vzlykl, a i přes to značné množství alkoholu v krvi, se mu v očích zračily stopy po slzách. Tom smutně svěsil hlavu a sesunul se na zem vedle svého bratra…

Náhle si byli tak blízko… Jejich tváře dělily pouhé milimetry. Stačilo se jenom mírně naklonit, aby se jejich tváře o sebe nepatrně otřely. Oba vnímali tu blízkost velmi intenzivně. Billovo tělo se nepatrně chvělo a s každým hlubokým výdechem se třáslo pořád víc. Nevěděl, co se to děje… nechápal nic, co se dělo kolem nich. Po tváři mu stékaly slzy, tiše přistávaly na pootevřených rtech, které byly také středobodem Tomovy pozornosti.

Nerozuměl, co to do něj vjelo, ale najednou měl nesmírnou chuť bratra políbit. Kvůli alkoholu sice nemohl myslet normálně, přesto však vnímal jejich plnost a horkost. S neskrývaným zájmem se na ně díval a nesměle k nim vztáhnul ukazováček, kterým přejel jejich obrys. Bill tlumeně vydechl a omámeně přivřel víčka. Bylo tak zvláštní cítit Tomovy doteky a ne facky, nebo narážky. Neslyšel žádný křik, nebo nadávky… Bylo to něco úplně jiného, než jejich styl života, kterým se řídili doteď.

Tom naklonil hlavu mírně na stranu a konečně se dotknul Billových rtů těma svýma. Jenom jemně, zcela lehce po nich přejel jazykem, poté se však beze slova odsunul a zadíval se svému dvojčeti hluboce do očí. To černovlasé stvoření mu jeho přímý pohled bezmezně opětovalo a snažilo se alespoň trošku pochopit všechno, co se před chvilkou stalo. Oba zhluboka dýchali, jak se k sobě zase pomalu skláněli, dokud nedošlo k dalšímu polibku. Tentokrát však nebyl tak krátký. I když byli oba opilí namol, i když by spolu nebýt alkoholu nepromluvili, stejně se jejich rty o sebe jemně otíraly ve snaze užít si každého nepatrného doteku. Žádné jazyky, nebo hlad… bylo to pomalé líbání, kterým objevovali dosud skrytá tajemství, která neměla být nikdy odhalena, zejména tedy dvěma bratrům.

Bill se nevědomky pokládal na studenou dlažbu a za stálého líbání táhnul Toma s sebou, dokud nepřistáli na sobě. Tomovy ruce začaly nesměle proplétat Billovy dlouhé vlasy, zatímco on si hrál s jeho tváří. Jemně ji hladil a přecházel po ní bříšky prstů. Jejich myšlenky se kroutily a spojovaly se v jeden nejistý bod. Dokázali vnímat jenom tu nádhernou přitažlivost a mazlivost, s jakou se o sebe jejich rty otíraly a dlaně nevědomky bloudily po těle toho druhého.

Tom se však po chvilce nepatrně odsunul a na okamžik spojil své čelo s bratrovým. Myšlenky mu hlavou vířily jako hurikán a on se nedokázal zorientovat. Nikdy nic tak intenzivního nezažil. Ještě nikdy tak netoužil ponořit se do rtů jemu tolik podobných. Zhluboka dýchal a přivřenýma očima pozoroval výraz Billovy tváře.

Ten pod ním ležel s malinko zmateným, přesto však klidným výrazem. Oči měl doširoka rozevřené, rty skousnuté. Upřeně opětovával Tomův pohled, a když vycítil tu bratrovu nejistotu, sám se rozhodl konat. Vůbec si neuvědomoval, co to vlastně dělá, ale musel to udělat znovu! Zvednul se na loktech a zrušil mezeru mezi nima na pouhých několik milimetrů. Jazykem si navlhčil rty, pootevřel je a ovanul svým horkým dechem Tomovu tvář. Poté pusu smyslně našpulil a přímo sváděl svého bratra pohledem. Tom jej prudce chytil za krkem a lačně se přitiskl k jeho rtům. Jeho jazyk narazil na bariéru pevně semknutých zubů, které ji však hned povolily, tudíž dovolily proniknout dovnitř. Přímo zoufale naklonil svou tvář a podrobil se vášnivému tempu Tomova líbání…

„Kruci!“ jedno jediné slovo, které mohlo dokonale vystihnout Tomův stav a opojení, ve kterém se nacházel. Hlava mu přímo třeštila a žaludek se mu obracel jako na nějakém kolotoči. S bolestným výdechem otevřel oči a rozespale se rozhlídl kolem sebe. Už to, že neležel ve své posteli, nýbrž na studené podlaze, jej šokovalo. Unaveně se posadil a s dlaní připláclou na tváři se snažil rozvzpomenout se na minulou noc. Jak se sem vlastně dostal?!

Ležel na zemi v cizím bytě, jediným štěstím však bylo, že nebyl nahý. Mohl si alespoň oddechnout, že jej nečekají zbytečné potíže. Zřejmě to včera nehezky přehnal s pitím a prostě zakotvil, kde se dalo. Když se rozhlídl vcelku útulným bytem, nepřišel mu tak ošklivý. Vybavení mu bylo dokonce povědomé. A když pohledem zakotvil na gauči, hned poznal proč. Stačil mu jenom jediný pohled na tu černou kštici a dlouhé hubené nohy v džínách, aby v té trosce poznal své ctěné dvojče. Neměl však právo nazývat jej tak, vypadal skoro stejně!

Nerozhodně se poškrábal na hlavě a mírně našpulil rty. Cítil se zvláštně. Nevěděl proč, ale něco nebylo tak, jako dřív.

„Bille,“ zašeptal a drcnul do něj loktem. Bill však ležel rozvalený a dál klidně oddechoval. „No tak, Bille,“ zkusil nasadit pevnější tón hlasu, ale Bill jenom cosi divně zabručel a spal dál. Tom rozčileně semknul rty a doslova jej shodil na zem. To Billa konečně probralo a poplašeně vzhlédl k osobě, která tam ještě večer jistě nebyla!

„Co tady jako děláš?“ zasyčel na něj naštvaně, vzápětí se však popadnul za hlavu a bříško, které jej nevýslovně pálilo.

„To jsem se chtěl zeptat já tebe,“ Tom jej propaloval vražedným pohledem a kdyby mohl, už dávno by za sebou třískl dveřma…

autor: B-kay

betaread: Janule