autor: Áďa
Veselá nálada se mě držela ještě dlouho do noci. Poté, co nám Saki namontoval do všech oken barevné blikačky, rozhodl jsem se, že zadělám těsto na linecké cukroví. Všichni na mě přitom koukali jako na absolutního blázna. Aby taky ne, vždycky jsem to byl já, kdo se od domácích prací taktně držel co nejdál. Letos jsem ale prostě nemohl odolat. Zatímco Tom protáčel oči v sloup, stáhnul jsem si z internetu recept. Natáhl jsem na sebe svoje domácí tričko s lebkou, která už byla lehce sepraná, pečlivě jsem si odlakoval nehty a pustil se s vervou do díla.
Do veliké mísy jsem smíchal mouku, cukr, vejce a podobné drobnosti. To bylo ještě v pohodě, a Tomovy poznámky typu že si bude fotit a nahrávat, jak se v tom potom budu matlat, jsem s nadneseným výrazem okázale ignoroval.
Tsss, ten toho o tom tak ví, myslel jsem si. Za trest mu zakážu uždibovat mi hotové těsto!
Jenže se o chvíli později ukázalo, že můj drahý bratříček vůbec nepřeháněl. Vařečkou to všechno promíchat prostě nešlo, neměl jsem tedy na vybranou a musel jsem do těsta ponořit své úzkostlivě pěstěné prsty.
„Uáááá!“ otřásl jsem se, když se ta lepkavá hmota dotkla mé kůže.
V tu chvíli se mi Tom začal gebit, jako kdyby mu za to platili. Hýkal smíchy a spustil na svém foťáku natáčení, zatímco já jsem ke své hrůze zjišťoval, že mi těsto leze i pod nehty! No to snad ne, jak to pak dostanu pryč? Ze všeho nejradši bych s tím v tuhle chvíli přestal a nechal někoho jiného, aby to za mě dodělal a já se připojil k práci až v momentu, kdy se budou vykrajovat hvězdičky a srdíčka a čtyřlístky a kdovíco ještě. Jenže Tom by mi to pak všude předhazoval, a mě zalila úděsná vize nejnovějšího článku Brava s tučným titulkem „Bill Kaulitz: Neumí upéct cukroví!“ Vztekle jsem proto zatnul zuby, a jelikož jsem věděl, že je v tuhle chvíli v sázce moje osobní čest a hrdost, statečně jsem se začal prokousávat formováním těsta. Vůbec mi to nešlo, ten sajrajt byl všude možně, jen ne pohromadě v jednom hezkém kuse, který vždycky dělávala mamka, a já už jsem toho začínal mít plné zuby. Vytrvale jsem ale zůstával u mísy a s myšlenkami, jak dlouho budu muset po tomhle nelidském procesu své nehýtky regenerovat, jsem dál hnětl tu hmotu, až se konečně, po asi půl hodině, začala docela i podobat výsledné světlé hladké hroudě, o kterou jsem se snažil.
Ještě chvíli jsem si s ní hrál, než se mi zdálo, že to je v pořádku. S vítězoslavným úsměvem a téměř tarzanovským pokřikem jsem dal hroudu těsta na talíř a do lednice, aby si tam do zítřka odpočinula a já po svém nakupování pak mohl začít s vykrajováním a pečením. Ještě jsem si teda odtrhl slušně velký kousek a naládoval ho do pusy, než jsem zabouchl lednici.
„Teda, já žasnu,“ zašklebil se na mě Tom. „Z mého malého bratříčka snad nakonec ještě něco bude!“
Sakiho to rozesmálo, zatímco já mu ihned vstřelil zpátky odpověď, bohužel však s plnou pusou.
„O by fef ivil, fo fechno já dokáfu,“ zahuhňal jsem, šermujíc přitom oběma rukama, abych potvrdil platnost svých slov.
„Ave já ti vůbef nevozumím, kdyf meves f plnou pufou,“ opičil se po mně Tom.
„Ty seš hnusnej,“ prskl jsem na něj, když se mi s největším úsilím konečně podařilo spolknout poslední kousek těsta.
Hodil jsem po něm žínku, která byla ještě od jaru, pyšně zaznamenal, že brácha dostal přímý zásah rovnou do obličeje, a s hrdým výrazem jsem odkráčel do koupelny, kde jsem si začal pečlivě drhnout ruce. Z kůže šlo těsto dolů poměrně bez problémů, ale u nehtů, a hlavně pod nima, mi zůstávalo pořád! V duchu jsem se svým drápkům snad tisíckrát omlouval, když jsem je pořád dokola přejížděl nepoužívaným zubním kartáčkem, který většinou sloužil k čištění mých prstenů a náramků. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, kousky těsta tam zůstávaly pořád. Ze samotného lůžka nehtů jsem je dostal relativně snadno, ale s tím, co bylo vespod, jsem se pitval snad hodinu čistého času, než jsem měl konečně pocit, že moje pacinky jsou jakž takž zase zkulturněné. Naposledy jsem je opláchl, utřel do měkkého ručníku a moje první kroky z koupelny vedly do mého pokoje, kde jsem vytáhl regenerační výživný olejíček na nehty a poraněnou kůžičku. I když jsem ho běžně používal každý den a věděl, že stačí na každý prst malá kapička, dnes jsem si nanesl pořádně silnou vrstvu a s největší pečlivostí jsem ji vmasírovával do kůžičky a nehýtků a úzkostlivě je zkoumal, zda se jim snad při mém kuchařském projevu nedostalo náhodou ještě větší úhony. Poté, co jsem usoudil, že budou relativně v pořádku, nanesl jsem si na ruce pořádnou dávku pečujícího krému, a teprve pak jsem vzal černý a bílý lak a sešel dolů za Tomem a Sakim.
„Tak co ručičky?“ zeptal se mě naoko ustaraně bráška. „Nezlámal sis u toho nehýtky?“
„Ne, nejsem ty,“ odpověděl jsem mu, a když jsem zaznamenal, že se krém už vstřebává, povolil jsem víčka od laků.
„No to si děláš srandu, že s tím budeš smrdět už i tady v kuchyni!“ začal se rozčilovat Tom, když se celou místností rozlil pro mě nádherný závan acetonu.
„Ne, nedělám,“ pokrčil jsem rameny a pečlivě si lakoval jenom tři čtvrtiny nehtu, abych pak nahoře mohl dotáhnout bílou francii. „Jen nechci zítra při nakupování vypadat jako idiot, co kdyby mě někdo i přes maskování poznal? Já prostě bez nalakovaných nehtů nikam nejdu. A myslím, že už bys to za ty roky, co mě znáš, mohl vědět.“
Tom protočil oči v sloup a radši řekl, že jde do postele. Když jsme se Sakim osaměli, nastala chvíle ticha, nikomu to ale nevadilo. Já jsem nemluvil, protože jsem se soustředil na to, abych lak nepřetáhl na kůžičku, a Saki také nebyl zrovna dvakrát nejvýřečnější. Ale i tak jsem měl našeho dobráckého obra hodně rád, od doby, co zatkli Davida, s námi trávil veškerý svůj volný čas a dával na nás pozor. Po chvíli si tiše odkašlal.
„Bille?“
„Ano?“
„Úplně jsem vám to zapomněl říct,“ promluvil svým klidným hlasem, který člověku dodával pocit bezpečí. „Včera jsem dostal nové informace ohledně toho soudu s Davidem.“
Polkl jsem a vzhlédl k němu. Vůbec jsem si nevšiml, že se mi rozklepala ruka tak, že mi lak začernil kůži kolem nehtu.
„Bude to v pondělí devatenáctýho, takže už pozítří. Původně to mělo být už minulý týden, ale vzhledem k Tomově zranění se to přesunulo. Musíte tam být oba dva a začíná to přesně v devět hodin. Takže to znamená, abyste tam byli tak ve tři čtvrtě.“
Smutně jsem si povzdechl a moje srdce sevřela prudká nervozita. David se tam určitě zmíní o té mrtvole, a i když už nemá žádné důkazy, tak je nakonec stejně všechny přesvědčí, že jsem to udělal já. Bude to můj konec. Ze soudní síně půjdu rovnou do vězení, s rukama v poutech, a už nikdy nebudu stát na podiu se svým mikrofonem. Nikdy už nebudu sedět v tourbusu. Nikdy už nebudu na žádné autogramiádě či focení, nanejvýš si mě vyfotí do záznamu. Budu sám, odříznutý ode všech a hlavně od Toma…
Cítil jsem, jak se mé tváře dotkla Sakiho ruka. Shlédl jsem na jeho prst a viděl na něm svou slzu.
„Neboj se,“ pousmál se na mě. „Dopadne to dobře. Jediné, co po tobě budou chtít, abys jim ty události potvrdil, a maximálně nějaký tvůj podpis, nic jinýho, to bude celý.“
Roztřeseně jsem se na něj podíval.
„Asi se tam potkám s Davidem, že?“ hlesl jsem.
Zarmouceně pokýval hlavou.
„Potkáš,“ potvrdil mou otázku. „Už jsem se jich ptal, jestli by nešlo nějak zařídit, aby ses tam s ním nepotkal, ale bohužel to není možné. Musíš to prostě nějak zvládnout.“
Vzdychl jsem a opět jsem začal pokračovat v lakování nehtů. Teď už jsem se na ně ale vůbec nesoustředil. Tahy jsem dělal podvědomě a automaticky, zatímco hlavou mi vířily chmurné myšlenky a strach. Veliký strach…
„Zvládneš to, Bille,“ mrkl na mě Saki. „Dokážeš to, věřím ti.“
„Hmmm,“ vydralo se mi ze rtů, aniž jsem jimi pohnul. Apaticky jsem klepal rukama, aby mé dílo zaschlo dřív, než se odeberu do postele a strnule hleděl do zdi. Znovu se potkat s Davidem… Co jsem komu udělal? Když už jsem zjistil, že mé nehty jsou konečně suché, zvedl jsem se ze židle.
„Asi už půjdu spát,“ zívl jsem.
„Já už taky pofrčím,“ řekl Saki a vyšel směrem ke dveřím. Tam se na mě otočil. „Hlavně klid, Bille. Dopadne to dobře.“
Dveře se za ním zabouchly a já se zmatenými myšlenkami začal vycházet schody. Nešel jsem ale do svého pokoje. Nechtěl jsem teď být sám. Potichu jsem zaklepal na dveře Tomova pokoje.
„No?“ ozvalo se tlumeným hlasem. Pootevřel jsem dveře.
„Můžu dál?“ zeptal jsem se.
„Určitě, jen pojď,“ vzhlédl Tom od svého notebooku, který ležel před ním na jeho polštáři.
Váhavě jsem vešel do jeho pokoje a zavřel za sebou dveře. Přešel jsem k oknu, lemovanému vánočními blikačkami, a sledoval, jak ve venkovní tmě rejdí hustý roj hravých sněhových vloček.
„Co je ti?“ zeptal se zaraženě Tom, vidouc mou skleslou náladu. „Jestli ses mi přišel omluvit za ten zásah jarovou žínkou, tak už se dávno nezlobím!“ usmál se, zaklapl notebook a přešel ke mně.
„Ne, Tommy,“ hlesl jsem tiše. „V pondělí v devět máme být u toho soudu.“
Svěsil jsem hlavu a hleděl na to, jak se ty drobné, stříbřité hvězdičky vrství na parapetu, osvíceném zevnitř pokoje tlumeným rudým, zlatým a zelenavým světlem z vesele blikajících svíček. Najednou jsem ucítil bratrovy ruce, jak mě zezadu objaly kolem pasu a převrátily tak, abych byl tváří k němu. Ustaraně jsem hleděl do jeho očí.
„Neboj se,“ zašeptal. „Nic se ti nestane. On proti tobě nemá žádný důkaz. Může jenom vykřikovat, ale to mu nespolknou. Věř mi.“
Pochybovačně jsem zavrtěl hlavou.
„Ne, Tommy,“ vzdychl jsem. „On se mi bude chtít pomstít.“
Pevně mě uchopil za obě tváře a upřeně se mi zadíval do očí.
„Možná to zkusí. Ale to je tak jediný, co mu z toho může vyjít. Nikdo mu nebude věřit. Ta mrtvola se přece našla u něho, nebo ne? Takže ji logicky přišijou jemu!“
Protože mi držel hlavu opravdu pevně, abych se od něj nemohl odvrátit, stiskl jsem na chvíli pevně víčka. Měl jsem z toho soudu takový strach…
„Neboj se,“ dýchl mi Tom do vlasů a přitáhl si mě blíž k sobě. „Nedám tě…“
Otevřel jsem oči… a ucítil, jak se jeho rty dotkly těch mých. V první vteřině mě to lehce zaskočilo, pak jsem ale své rty pootevřel a polibek mu opětoval. V tu chvíli byl pro změnu zaskočený Tom. Věděl, že se takovýmhle něžnostem snažím spíše bránit. Trošku se ode mě odtáhl.
„Bille?“ zeptal se mě překvapeně. „To myslíš – „
„Jo, myslím to vážně,“ špitl jsem odpověď. „Víš, když jsi v té nemocnici ležel na těch hadičkách… tak jsem si uvědomil… že nemá cenu nutit rozum, aby zvítězil nad srdcem.“
Naklonil jsem se k němu a vpil se svým jazykem do jeho úst. Tomovy oči se užasle rozšířily v překvapení. To bylo to poslední, co jsem viděl, než jsem nechal klesnout svá víčka a naplno si vychutnával naše objetí. Bráška neváhal a vplul svým jazykem do mých úst. Dotýkal se snad každého milimetru čtverečního mé ústní dutiny, a dokonce když se odvážil hlouběji do krku, do míst, kde mě Davidův jazyk už dusil, tak teď mi to nevadilo, dokonce mi ten lehký náznak nedostatku kyslíku byl i příjemný. Ani jsem nevnímal, že jsem pozpátku, jemně tlačen Tomem, docouval k posteli, na niž jsem o pár vteřin později bezděčně klesl. Já ale měkkost peřin necítil, věnoval jsem se jen těm krásným pocitům, které ve mně vyvolávaly naše vzájemně propletené jazyky.
Zatímco mě bráška vášnivě líbal, jeho ruce ze mě pomalu začaly stahovat tričko. Vůbec jsem se nebránil. Nebyl jsem si sice jistý, že chci, aby už dneska mezi námi dvěma došlo k něčemu většímu, ale nechal jsem Toma, aby si se mnou prozatím dělal, co se mu zamane. Na chvíli se ode mě odpojil, aby mi mohl přes hlavu přetáhnout tričko, které o pár vteřin později přistálo na zemi vedle postele. Poté si svlékl to svoje. Na chvíli jsem pootevřel oči, abych zjistil, kam se mi můj opečovávatel poděl… a vyjekl jsem, když jsem skoro v prostředku jeho hrudi viděl děsivě načervenalý strup. Všiml si mého polekaného výrazu a shlédl na svou hruď.
„Klid, Billí,“ zamumlal. „To je po tý kulce, no… Asi tam zbyde jizva, no, ale jinak nic…“
Nejistě jsem zkoumal stopy po stehách. Určitě ho to doteď musí hodně bolet.
„Tommy, ale kdyby tě to nějak bolelo, že bys mi to řekl?“ zeptal jsem se ho s obavami. Rána, i když už poměrně zahojená, pořád naháněla na pohled strach a já nechtěl, aby kvůli něčemu podceněnému na to bráška doplatil.
„Neboj se“ odpověděl mi a pousmál se nad mou starostlivostí. „Samozřejmě bys o tom věděl jako první.“
Objal mě a znovu mě jemným tlakem přinutil si lehnout. Opět mě začal líbat, posléze ale opustil mé rty a začal těmi svými laskat celý můj obličej. Vůbec jsem se nebránil. Chtěl jsem mu jeho péči oplácet, ale cosi uvnitř mě svíralo. Nevěděl jsem, co to bylo, ale nějak jsem nedokázal hýčkat Toma tak, jako on teď rozmazloval mě. Pomyslel jsem si, že to bude nejspíš těmi nervy ze soudu, a tak jsem jen přivřel oči, spokojeně vzdychl, když jsem cítil bráškovu blízkost a odevzdaně spočíval v jeho vřelé náruči.
Tom začal postupně své polibky přesouvat na můj krk a ramena. Projíždělo mnou příjemné mrazení, když lehce skousával mou citlivou kůži, načež ji zklidňoval svým hřejivým jazykem. Jeho pohyby a hlazení bylo absolutně dokonalé a i když jsem měl v duši pořád strach z blížícího se soudu, nechal jsem se unášet Tomovým uvolňujícím opečováváním. Posléze jsem ucítil, jak jeho prsty rozepínají můj opasek a knoflík u kalhot. Otevřel jsem oči. Tázavě se na mě podíval. Nedal jsem sice vůbec nic najevo, ale jelikož jsem nijak nevzdoroval, opatrně ze mě stáhl džíny a zároveň se zbavil i těch svých. Projela mnou mírná vlna napětí, když jsem spatřil vybouleninu v jeho boxerkách, a s mírnou provinilostí zašilhal směrem ke svým, v nichž se nedělo nic. Nějak jsem tomu nerozuměl. Jak to, že se se mnou nic neděje, když už konečně vím, že Toma miluji? Byl jsem z toho lehce nervózní, když jsem ale ucítil hřejivé rty na svém břiše, rozhodl jsem se tím nezabývat a nechat vše osudu. Pod jeho dotyky, kterými mě absolutně ovládal, jsem se utápěl ve vlnách tajuplné slasti a pohody…
Slyšel jsem, jak se Tomovi poněkud zrychlil dech, když jedna jeho ruka váhavě a nejistě vjela pod mé boxerky, a když mi je pomaloučku začal stahovat, tak se i mně zvýšil puls. Uvědomil jsem si, že naposledy, když jsem takhle ležel na posteli, tak se nade mnou vždycky skláněl David. Rychle jsem se snažil tu vzpomínku zaplašit, ale moc mi to nešlo. Zaryl jsem prsty do prostěradla a mým tělem prošlehl záblesk napětí a lehkého znepokojení, když se mě Tom dotkl. Poznal to.
„Šššššššt,“ zašeptal a pohladil mě ve vlasech, zatímco hypnotizoval mé vyplašené oči. „Neboj… Nejsem jako on. Já ti neublížím.“
Políbil mě na čelo a začal mě znovu svými prsty a rty laskat po celém těle, dokud ve mně napětí trošku nepolevilo. Vytrvale pokračoval ve svém rozmazlování, dokud jsem opět nebyl absolutně uvolněný a klidný. Celou tu dobu se mi přitom vpíjel do očí, a když jsem se po nekonečně dlouhé době zase pousmál, obdařil mě tím nejkouzelnějším úsměvem, který jsem kdy u něj viděl. Začal sundávat své boxerky…
Vykřikl jsem hrůzou, když jsem spatřil jeho připravený penis. Divoce jsem vykopl nohama, zacouval do horní části postele a bleskurychle se ukryl pod peřinu. Přerývaně jsem lapal po dechu a během pár vteřin jsem byl zalitý horkým potem, jako bych právě uběhl maratón. Klepal jsem se jako ratlík a i když jsem viděl jenom černočernou tmu peřiny, pořád jsem měl před očima ten obraz Tomovy naběhlé chlouby. Ten pohled už jsem dobře znal. Přesně takhle se vždycky postavil Davidovi, než do mě brutálně vniknul. Přestože jsem věděl, že se teď jedná o Toma, který by mi nikdy neudělal nic nepříjemného a už vůbec ne bolestivého, byl jsem vyděšený k smrti. Věděl jsem, jak velikou umí tenhle orgán způsobit bolest, a teď jsem se toho děsu nedokázal zbavit. Hlavou se mi začaly prohánět hrůzné vzpomínky na to, kolik bolesti jsem musel zažít, než David ukojil svůj chtíč, ať už se jednalo o samotný sex, nebo o osahávání pod stolem, výhružné pohledy, nucené polibky, zlomení ruky nebo rány řemenem… Viděl jsem to všechno tak jasně… tak zřetelně…
„Bille?“
Ani jsem se nepohnul, strach mě držel na místě, jako bych tam byl přikovaný.
„Bille, vylez… prosím…“
Rozechvělýma rukama jsem si stáhl peřinu z obličeje a nejistě pohlédl na Toma. Měl své spodky zase na sobě a ve tváři se mu zrcadlil hluboký smutek a výčitky. Došlo mi, že jsem v životě v jeho obličeji neviděl nešťastnější výraz.
„Billí, prosím,“ hlesl. „Odpusť mi to, jestli můžeš. Tohle jsem nechtěl… Nechtěl jsem tě vyděsit.“
„Nic… nic se neděje,“ pípl jsem a povylezl z úkrytu peřiny o kousek víc.
„Ale děje,“ pohlédl na mě Tom a v očích se mu zaleskly slzy, když se na mě podíval. „Tohle jsem neměl dělat! Znovu jsem ti to všechno připomněl, a to jen proto, že jsem se já debil vůbec neovládnul!“
Zabořil obličej do svých dlaní a začal se chvět nekontrolovatelným pláčem. Postupně jsem vylezl zpod peřiny celý a pomalu se přesunul těsně vedle něj. Rvalo mi srdce, když jsem viděl brášku, který byl vždycky tak statečný, takhle brečet. Objal jsem ho kolem ramen.
„Dobrý, Tome,“ konejšil jsem ho a prsty zlomené ruky se mu probíral v dredech. „Nic se neděje přece… No tak… Pššššt…“
Tom ale kvílel čím dál víc. Vůbec jsem ho nedokázal nijak utišit a to nebylo dobře! Nejen, že mě to trápilo, vidět ho takhle zlomeného, ale přerývaný pláč mu určitě nedělal dobrotu v plicích! Je po svém zranění pořád ještě docela slabý, co když se tam teď pod tímhle náporem něco stane a Tom mi tady zkolabuje? Bezradně jsem chvíli přemýšlel… než mě napadl snad jediný způsob, jak ho zkusit umlčet.
Zaklesl jsem svou tvrdou sádru kolem jeho rukou, opřených o kolena a skrývajících uplakaný obličej, a prudce jsem trhl. Povedlo se mi odhalit jeho lesklou tvář, přesně jak jsem plánoval. Zaskočeně se na mě podíval, než se ale zmohl na slovo, vrhl jsem se mu kolem krku… a vášnivě ho začal líbat. Už to nebyly ty nesmělé doteky, kterými jsem váhavě oplácel jeho náklonnost na začátku našeho mazlení. Tohle byl zuřivý útok mého jazyka na jeho ústní dutinu. Hladově jsem se mu vpíjel skoro až do krku a dotýkal se kuličkami svého piercingu všude, kde to jenom aspoň trošku šlo. Doufal jsem přitom, že ho to aspoň trošku zklidní a on přestane brečet.
Nemýlil jsem se. Na řasách se mu pořád ještě třpytily slzy, ale po prvních pár vteřinách se mnou začal spolupracovat. Opatrně mě svalil zpět do peřin. Tiskli jsme se k sobě, jak to jenom šlo, a naše jazyky se vzájemně zauzlovávaly a zase rozplétaly, tak jako naše prsty na rukou. Líbali jsme se tak dlouho, než nám oběma začal docházet kyslík. Na chvíli jsme se odpojili a vyčerpaně lapali po dechu. Poté Tom zhasl lampičku a blikačky, načež mě objal kolem ramen a oba nás přikryl peřinou.
„Opravdu je to už dobrý?“ zeptal se mě starostlivě a provinile klopil oči.
„Neboj,“ odpověděl jsem mu. „Jsem v pohodě… Jenom mi dej prosím trošku času… Pak to už bude fajn…“
Přitulil jsem se těsně pod jeho bradu a nechal jeho ruce, aby mě hladily po zádech. Cítil jsem ve vlasech jeho horký dech a spokojeně vydechl. Bylo mi v jeho náruči tak dobře… Jakoby mě najednou aspoň na chvíli opouštěly všechny starosti a strasti všedních dnů. Nakupování, těsto, soud… To už všechno byly jen nepodstatné drobnosti. Zaposlouchal jsem se do pravidelných úderů Tomova srdce. Snad mu ten pláč nijak neublížil. Chvíli jsem ho ještě pomalinku drbal svými nehty na hrudi, než jsme se postupně oba začali propadat do říše snů.
autor: Áďa
betaread: Janule
naprosto úžasné….a jak se chudinka Bill bojí…to je rozkošné…
krásný….x)) je mi jich hrozně líto…x(( doufám, že ten soud dopadne dobře a že se to nějak neposere…x((
To musel být zažitek vidět Billa jak děla těsto…
Saky je na ně strašně hodnej..
A asi se ztrácím v čase, ale nemá Bill tu ruku zlomenou nějak dlouho? xD
nene, zlomil si ji koncem listopadu, a teď je po půlce prosince :-))) ale když bude hodný, tak mu ji možná i sundají :-)))
Chudák Billuš,má trauma na celej život :´-(
Začátek mi přišel jako děsná legrace – no, představa Billa jako hospodyňky, která matlá své pěstěné ručičky, copak ručičky , ale nehtíčky, v těstu… já chciiií okamžitě vidět Tommyho záznam :))) A prý za trest nenechá Tommyho uždibovat hotové těsto. Já se opravdu kácela.
Pak mě ale veškerá ta legrace rázem přešla. Už jen zmínka o soudu. Všichni Billovi říkají, že to bude dobré, ale já se bojím, že se tam něco právě podělá… A pak mi krvácelo srdíčko nad Tommyho zoufalstvím, když plakal a byl strašně nešťastný proto, že se ho jeho milovaný bráška bojí. JEHO! Člověka, který by pro něj umřel! To by zlomilo každého člověka, který miluje… Přitom to začalo tak dobře, ten polibek, OMG. Ale já tušila, že to Bill nezvládne, ta jeho bolest je příliš velká a čerstvá a dlouho toho na něj bylo až příliš.
No, budu jen čekat, co s nimi, Ádi, plánuješ dál. Jen doufám, že to Tommy přežije. Opět krásný díl.