Only for you 33.

autor: Cera

Zčernalý háv slepé oči zastírá
Jako půlnoční noc
Kol kolem tebe se rozpíná.
Aksamit.
A ty stojíš sám.
Uprostřed všeho.

A tak strašně, strašně se bojíš tmy…

*

Hlubina očí zalita čokoládovou polevou, náhle tak zčernalá, snaží se proniknout tou nekonečnou tmou. Zahlédnout alespoň drobný střípek mdlého světla hvězd, jejichž ledová krása jakoby se rozplynula.
Světlo…

Bledá, mihotavá zář na konci tunelu, nemající klenutého oblouku, neb ho pohltila temnota. Tiché kroky, co nikam nevedou, a přesto jsou stále blíže k svému cíli. Mělký dech. Drobné chomáčky mlhy před rty; několik krátkých setin života, než zmizí.
Světlo…

Zdá se, že je k němu každým dalším okamžikem blíží čím dál víc a postupně pohlcuje tu děsivou čerň.
Fádní.
Tak moc.
Bílé… tolik kontrastuje s havraním peřím, spadajícím do tváře, a odrazem pokřivené duše, která zračí se mu v očích. Čistá, plna zakázané lásky.
– Ztělesněné zlo, nevinné.

Pohltilo ho.

~*~

Opuštěná ulička. Přeplněné popelnice. Neznámé tváře, nahánějící strach. Napřažená dlaň, jež míří až příliš dobře. Dokonale přesně. Přes všechny snahy se jí vyhnout, nachází svůj předem určený cíl.
Tělo se najednou zdá jakoby bez schopnosti kontroly. Tak strašně malátné, až se takřka ještě dítě neudrží a sveze se podél cihlové zdi, jež se mu svými ostrými hranami zarývá do zad a rukou a tvoří táhlé škrábance na jeho bezchybné kůži.
Zhroucené snáší další a další rány. Mlčky. Jako loutka, co postrádá cit. Poslušná. Se slanou vodou na lících, ačkoli studnice slz již dávno vyschly. Otupělá tou strašlivou bolestí a omámená nasládlou, ocelovou chutí karmínu, co se jí uchytila na rtech.
Le sang…

Jeho vlastní.
…krev.

Chutná sladce.
A hořký smích hlasitě nese se ozvěnou, co odráží se od osamělých oprýskaných stěn. Přál by si jej neslyšet…

~*~

Světlo zmizelo a svět uvězněný v memoárech se rozplynul v neprostupnou šeď. Oči černovlasého chlapce jakoby osleply. Osleply uprostřed nicoty.
Okolo něj se široce rozpínala noc věčnosti ve svém smutečním hávu a on, neschopen zahlédnout jediný nepatrný střípek jasu, jenž by jej opět vyvedl z toho prapodivného království tmy, se toužil vrátit zpět. Alespoň na chvíli. Na krátký, bezvýznamný okamžik cítit příchuť teplého proudu z vlastních žil. Rány, co mu zatmívají mysl. Slova, co nepřestávají existovat, pokud je nevyslovíš. Pro pouhý pocit, že i on opravdu vlastní svou minulost.

Říkáš:

„Minulost je preludium přítomnosti, prolog k epilogu budoucnosti.“
„Chci být tím, kým jsem. Neplést si skutečnost a sny.“
„Osamocen tápu ve své duši.“

Víčka klesla a dlouhé řasy zanikly mezi jednotlivými pramínky vlasů, spadajícími mu neposlušně do obličeje. Mlčky naslouchal tichu, doufajíc, že uslyší nezřetelné kroky snu, co by ho odvedl z tohoto světa a vrátil ho zpět. Do země, kam patří. Do země, kde i když se nad hlavou stahují šedá mračna, žije naděje, že jednoho dne znovu vysvitne slunce.
Překvapeně se podíval vzhůru. Z nebes se k němu snášela drobná snítka stříbrného prachu a s téměř neslyšným zazvoněním dopadala na chladnou podlahu. Natahujíc paže, zachycujíc onu ledovou zář ve své dlani, se jeho tvář, sžíraná strachem, pozvolna uvolňuje a na popraskaných rtech vykouzlí se úsměv.
Protože pochopil. Usínal. Možná do probuzení, vzpomínky, či pouhého dalšího snu. Na tom v daném okamžiku pranic nezáleželo.
Přál si jen jediné. Být s ním. S člověkem, kterého miloval. Navěky.
Nebo prozatím alespoň teď a tady. Mimo prostor a čas. Uvíznout ve společném obraze.

~*~

Řev. Neslyší víc. Pouze zoufalé výkřiky do šedivého světa, co postrádá všímavost pro jednotlivce. Čiší z nich nenávist, také však strach. Tak hmatatelný, že by stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se jej bříšky prstů.
Zmatenost ve vlastní mysli – neuvědomuje si přítomnost někoho jiného. Nejspíš další chudák, který se jim v nesprávnou chvíli připletl do cesty, stejně jako on. Nová hračka pro pobavení. Ta stará se rozbila. Ležela opuštěně na zemi a vyhlížela jakoby už bez života. Ač tomu tak nebylo.
Silou vůle se snaží donutit své tělo k sebemenšímu pohybu. Víčka se ale náhle zdají až příliš těžká, aby mu mohl pohlédnout do tváře, a jediný nádech ho stojí veškeré úsilí. Hlava se po jedné z posledních ran zmítá v jednom ohni a drobné kamínky jej tlačí do sedřené kůže. Přestal se bránit, definitivně. Vždyť od počátku samotná tato myšlenka postrádala smysl. A bylo jen otázkou několika setin okamžiku, než to pochopí i jejich další trofej. Stačilo v duchu zvolna počítat jednotlivé údery na hodinách, jež mu vytvořila iluze.
Teplá náruč. Nevnímá nic jiného než pocit bezpečí, ač tichý šepot v koutku duše křičí a varuje před možným nebezpečím. On ho však ignoruje, paralyzován známou podmanivou vůní, k níž najednou není schopen přiřadit jejího majitele.
Starostlivý hlas, povědomý. Někdo na něj mluví?
„Bille…“
Ačkoli slova touží vyslovit odpověď, slova se volně vytrácí z jeho nitra. Mlčí. Neb nemůže jinak.
„Bráško, prosím, prober se…“
„T-ome…“ Otevírá oči. Chvíli trvá, než v jasném světle rozpozná jednotlivé linie obličeje svého dvojčete, co se nad ním sklání, a spatří podivný lesk nyní v temně hnědých hlubinách.
Slzy…
Slzy v očích člověka, jenž ještě nikdy pro nikoho neplakal. Na odhalení takovéto slabosti neměl právo. Kluci jako on…
Nepláčou…

Avšak teď ono nepsané pravidlo porušil. Kvůli němu.
Tom se bříšky prstů jemně dotýkal bledé, uslzené tváře a tiše se omlouval za každičkou ranku, či šrám, které míjel během své cesty od spánku, čela až k popraskaným rtům. Několikrát ještě lehce přejel konečky prstů po sladkých polštářcích, nežli je jeho dlaň navždy opustí, aby ji mohl vystřídat letmý dotyk skrytý v motýlím polibku, lehkém jak první letní vánek.
Nezáleželo mu na tom, co si ostatní okolo nich pomyslí. Nejdůležitější pro něj bylo jeho dvojčátko. Malý bráška, v jehož pohledu, přetékajícím oddaností a láskou, by se mohl utápět navěky.
Nevšímaje si překvapených spolužáků, se opatrně postavil a vyrazil k domovu. Se svým bratrem v náručí. Pryč. Daleko od těch bolestivých vzpomínek a zlostných očí nepřátel. To bylo teď úkolem. Starat se o Billovo bezpečí.
Zbytek zvládne Gustav s Markem.

…

Dvě těla ležící vedle sebe na posteli, jedna osamělá duše putující krajinou chaosu.

„Slib mi, že už mě nikdy neopustíš, že už nikdy nebudu muset být sám.“
„Slibuji.“
„I ve smrti?“
„Zemřeme společně. Navždy spolu.“

…

Starostlivý hlas, povědomý. Někdo na něj mluví? Kdo? Vždyť Tom právě teď odpočívá vedle něj.
„Bille…“
Zmateně se rozhlíží po pokoji, nikoho jiného však nevidí.
„Bille, prosím, prober se…“
Nekonečná tma. Hluboká a nevyzpytatelná. Nemající konce ani počátku. Drobná dlaň tápe rozespale v temnotách, to co ovšem hledá, nenachází. Opojné, přívětivé teplo se rozplynulo s probuzením. Zůstalo jen prázdno. Porušený slib.
„TOME!“

~*~

S trhnutím se probudil. Hleděl na svou vystrašenou tvář, odrážející se v oříškově zbarvených očích. Seděl na chladné kuchyňské podlaze, opíral se o Gustavovu paži a ničemu nerozuměl. Jeho mysl se ztrácela v nekonečném šumu nezřetelných obrazů, neschopna jim dát jakýkoli řád.
Opuštěná ulička. Bolest. Horká krev na rtech…
Polibek…
Porušený slib.
Slzy si opět našly cestu do chlapcových očí a on se je tentokrát ani nesnažil zadržet. Moment pochopení mu zasáhl nitro jako šíp, uvolněný z tětivy, který vystřelila sama beznaděj spolčena s osudem.
Bílá holubice nepřiletí. Pouze ladně mávla perutí na pozdrav, svírajíc zelenou snítku do vlastního hnízda, nechávajíc ho na pospas dalšímu přívalu slaného deště.
Šedé mraky se stáhly do neproniknutelné clony, jež zakrývala indigovou oblohu.
Začalo pršet.

Zavrhnut sám osudem, sudičkou prokletý
Zaslíben nadějí beznaději navěky
Vážeš memoárů zvadlé květy
Osamocen křičíš v tichu –
Bezděky.

autor: Cera

betaread: Janule