Bill
Je to sladký, krásný pocit. Sladký pocit, že nevím o světě. Netuším, co se kolem mě děje, nevím, kde jsem. Nevím vůbec nic. Posledních pár minut, které jsem prožil, se slily do neurčitého, jednolitého obrazu. Vše smazal ten náraz. Nepamatuju si vůbec nic. Jen vidím před sebou tmu. Hlubokou nepřekonatelnou tmu. Mám pocit, že na mě nikdo nemůže. Že jsem sám, uvězněný ve svém těle. Kdybych jen věděl, proč se tohle všechno stalo. Proč se tohle děje. Kde to jsem, kdo jsem, proč jsem tady…
Lidé si zřejmě myslí, že nic nevnímám. Ale není to pravda. Slyším šum. Strašně hlasitý šum, který mi trhá uši. Určitě kolem mě pořád někdo chodí, pořád mě kontroluje. I když chci, nemůžu otevřít oči. Moje tělo mi to nedovolí. Cítím jen, jak mě brní končetiny. Necítím svoje tělo. Jsem tím vězněm. Otrokem sebe sama, který nemůže nic. Otrokem sebe sama.
Kdo jsem? Kam patřím? Na tohle mi asi nikdo neodpoví. Ani nemůže. Přes ten šum bych nikoho neslyšel. A můj stav… Nemůžu dělat nic. Proč? PROČ?
Najednou na mě všechno dolehlo. Nadával jsem sám sobě. Dal jí kopačky… Už se k ní nechtěl vracet. A já jí ještě zprznil! A můj brácha… Leží ve špitále… Člověk, pro kterého jsem toho tolik udělal. Můj Bill. Nikdo jiný nedokázal pochopit, že ten děvkař Tom Kaulitz je ve skutečnosti gay, který to jen maskuje. Nikdo jiný než můj Bill. Vydám se k domovu, běžím, seč můžu. Nastoupím na první bus domů, abych mohl vyzvednout nějaké Billiho věci. Mísí se ve mně různé pocity, od sebelítosti až po nenávist vůči mojí vlastní osobě. Cítím, jak Billa něco bolí, jak je mu zle, ale nedokážu mu na dálku pomoct. Tady z toho cítím naše pouto. Patříme k sobě. A nikdo, ani ta holka, nás nemůže rozdělit.
Možná to Bill už poznal, proto jí dal kopačky. A já v afektu udělal něco takového. Kdyby mě zažalovala… Byl by konec se vším. S Billem, s námi, s našimi přáteli. Byl bych zase na okraji společnosti jako kdysi… A to si nemůžu dovolit. Nechci to tak. Chci jen, aby mě miloval. Časem snad… Zkontaktuju Julii. Omluvím se jí za všechno. Nevím, jestli to ode mě vezme, ale zkusit to můžu. Musím. Nebo bych si svůj zoufalý čin z lásky musel vyčítat do konce života.
Když dorazím domů, sbalím pár Billových svršků, spodního prádla a nějakou kosmetiku. Musím rychle… Popadnu klíčky od auta. Nasedám do svého blyštivého Cadillacu a obrovskou rychlostí si to mažu k nemocnici. Jistý hlas uvnitř mě mi říká, že bych měl zpomalit. A taky to tak udělám. Bill určitě jel rychle a byl neopatrný. Nechci už dneska udělat další chybu. Chci být jen s ním. I když… Nevím, jestli mi odpustí, jestli se někdy dozví, co jsem udělal jeho teď už ex-lásce. Snad ano. Doufám v to. Je můj. Musí vědět, jak moc mi na něm záleží a musí pochopit, co pro mě všechno znamená a že to dělám z lásky k němu.
Už jsem dorazil do nemocnice. Zastavím se u informací. „Bill… Totiž… Wilhelm Kaulitz… Kde leží?“ zeptám se udýchaně. Žena, sedící za přepážkou, si mě změří pohledem.
Už už beru za kliku, když mě zastaví starší doktor, který mě popadne za ruku.
Otvírám dveře oddělení. Rozhlížím se. Jsou tu malé, prosklené buňky. Jdu skoro až na konec chodby. Podívám se přes sklo dovnitř. Uvidím ten nejkrásnější, ale také nejděsivější obraz ze všech. Za tím sklem leží můj bratr! Bill je napojený na spoustu přístrojů, skoro ho není vidět. Mezi obvazy vidím pár pramenů dlouhých černých vlasů, na levé ruce nápis Freiheit 89. Je to on. Můj bráška. Chci vzít za kliku, vejít dovnitř… Ale nekontrolovatelně se rozpláču. Třesou se mi ramena, zalykám se bezmocí. Vidět někoho tak silného, krásného, energického… Jak tam jen tak bezmocně leží… Odkázaný na přístroje… Můj miláček… Proč tak moc trpí?! Je to snad kvůli mně? Ne ne, Tome, seber se! On tě potřebuje! Nesmíš to znova zkazit!
Vstanu, beru za kliku a vcházím dovnitř. Leží tam. Nehybný, bezmocný, ale tak krásný. Rozčilují mě ty pípající přístroje. Kdyby mou lásku nedržely při životě, vypnul bych je. A nechal se unášet tím tichem. Tou okouzlující chvílí, kdy je ticho. Naprosté ticho. Dost často jsem se díval, jak spí. Strážil jsem Billovy sny. Ale tohle je něco jiného. Snad si jen namlouvám, že Billi spí. Chtěl bych, aby spal jen hlubokým spánkem. Aby to nebylo koma. Ale je to. Sednu si na stoličku blízko jeho postele. Přisunu se těsně k němu. Vypadá opravdu jako anděl. Můj anděl. Kterého si už nikdy nenechám sebrat. Beru ho za ruku. Je tak krásně bezmocný…
„Billi… Slyšíš mě?“ šeptám. Naivně si myslím, že by mě snad mohl slyšet. Vím, že mě nevnímá. Ale chci s ním mluvit. Přemýšlím, zda se mu přiznat ke svému činu. Ale nakonec toho nechám. Nechci kazit tu krásnou chvíli, která je zrovna mezi námi. I když Bill vůbec neví, že jsem tady… „Billi… Lásko… Bráško… Musíš… Se mi… Probrat… Jsem tu bez tebe tak sám… Neopouštěj mě,“ vyrazím ze sebe mezi vzlyky. Silně tisknu jeho bezvládnou ruku, dívám se na jeho oči. Oči, které jsou pevně semknuté. Vím, že mě neslyší. Ale musím s ním mluvit! „Billi… Miláčku…“ zavzlykám. Na víc se nezmůžu. Ještě víc mu stisknu ruku. Je tak krásný… Ten pohled mě přímo bodá u srdce. Lásko, já se o tebe postarám… Budem jen spolu… Jen se prosím tě prober, buď tu se mnou… Nesmíš mě nikdy opustit… Prosím…
Své myšlenky poté vyslovím i nahlas. Něžně hladím ty havraní vlasy, toužím opět spatřit Billovy čokoládové oči i jak se jeho rty roztáhnou do sladkého nevinného úsměvu. Chybíš mi… I když tě mám tak blízko u sebe. Nevnímáš, co říkám, nevíš nic. Opravdu nic. Jen tady bezvládně ležíš. Jestli se zvedneš, sebereš se a budeš se mnou, všechno ti vynahradím, lásko. Všechno. Budeš se se mnou mít jako v bavlnce. Nic ti nebude chybět. Nebudeš k nikomu utíkat a budem jen zase my dva. Bill a Tom Kaulitzovi. Z Tokio Hotel. Naše láska překoná vše, Bille. I to, že zrovna tady jsi i nejsi. Moc bych si přál, abys mě slyšel. Abych ti toho mohl spoustu říct. Ale neslyšíš, Bille…
Bill
Sladká nevědomost. Sladký chaos uvnitř mě. Doufám, že až otevřu oči, bude svět takový jako teď, v mých představách. Představuju si krásný život. Přemýšlím o tom, jestli jsem měl někdy lásku, jaká byla… Jaký jsem byl já, jak jsem vypadal, co jsem dělal… Zajímalo by mě, jestli jsem zamilovaný, jestli mám ženu, děti… Jakou mám práci, co mě baví, co mám rád, co nesnáším… Chtěl bych se probudit. Probudit a vidět to. Chtěl bych vidět, jestli je můj svět takový, jak jsem si ho představoval a vysnil. Najednou však jako bych cítil, že se zvenčí něco děje. Šum pomalu zesiluje. Je silnější než předtím. Asi tu někdo se mnou je. Asi mi něco říká. Je to snad moje láska, někdo, na kom mi záleží? Nevím… Nevím a necítím nic. Jen chvění kolem sebe. A to moc není.
Je to jako bych uvíznul v hlubokém spánku. Spánku, ze kterého mě nemůže nic probrat. Snad jen… Někdo, kdo mě miluje. Vybavuju si různé okamžiky. Ale jako by někdo celý můj život úplně smazal z mojí hlavy. Jako by se moje osobnost vytratila. Necítím nic, nevnímám, neslyším. Jen černočerná tma, šum, chvění. Přál bych si otevřít oči. Na jednu stranu se těším, že uvidím něco, co mě potěší. Na druhou stranu, mám pocit, že mě něco zklame. Neovlivním to vlastní vůlí. Bohužel. Moje vůle je naprosto bezmocná. Nejraději bych křičel, ale nejde to. Nejde nic.
Malinko zvenku cítím něco jako dotek. I když… Moc už si nepamatuju… Nevím, jestli se mě někdy někdo dotýkal. Já ani nevím, kdo jsem, nevím vůbec nic. Ale je mi to hrozně příjemné. Někdo je se mnou, vím to. Někdo, komu na mě moc záleží. Cítím, že je tady se mnou. A že mi dává hodně lásky…
Tom
Pořád si hraju s jeho dlaní. Jen doufám, že je mu dobře. Že ho nic nebolí. Nepřežil bych, kdyby trpěl. Už si toho zkusil tolik. Pořád ho tisknu. Bože… Nechci ho už nikdy pustit. Nikdy… Najednou se ale ve mně něco hne… Ohromná vlna lásky, lítosti, bolesti… A opět začnu plakat… Nezadržitelně se mi začnou po tváři řinout slzy… Třesu se, je mi zle… Jen myšlenka na to, že jsem ho mohl ztratit, že je to s ním vážné a že je v nebezpečí, mě úplně ničí. Úplně mě rozežírá zevnitř. Bille, lásko, sakra, prober se! Mysli na to krásný, mysli na nás dva, nemysli na nic zlého, na tu flundru, na nenávist okolí, spolu to dokážem, když otevřeš oči a budeš tady se mnou… Prosím, lásko, PROSÍM!!!
Úplně se zajíkám pláčem, bezmocí… Jen pocit, že tady nic nezmůžu, mě totálně zmáhá. A pomalu mě kolíbá ke spánku. Už se dýl neudržím, asi mi za chvíli spadne brada a usnu tady. Ale nesmím. Co kdyby se moje láska probrala! Musím tady být, pro něj. Chci, aby věděl, že jsem tady pro něj, a že ho nikdy neopustím. Pak neopustí ani on mě. A bude jen můj. Jen můj miláček. A nikdy ho nikomu nedám. Začíná nová éra, kdy budem spolu jen my dva, nikdo nás nerozdělí. Nikdo. Žádná holka, kluk… Budem jen my dva…
Za chvilku ucítím nepatrný pohyb. Zvednu hlavu. Billova víčka se chvějí. Pomalu, ale hýbou se. Zírám jak idiot s otevřenou pusou. Tohle… On se probírá! Můj bože, on se probírá! Nečekal jsem, že to přijde tak brzy, ale stalo se! Tohle je snad ten nejkrásnější okamžik v mém životě! Bill se probírá, probírá se! Bill… Je vzhůru! Samou radostí začnu skákat po pokoji. Tolik štěstí! Úplně se zajíkám! Brečím, tentokrát jsou to ale slzy štěstí, které mi stékají po bradě. Je to nepopsatelný pocit, je to něco tak krásného!
Najednou otevře oči dokořán. Kolem krku má límec, takže nemůže hýbat hlavou. Oči jemně přivře. Párkrát zamrká, začne hrozně rychle dýchat. Nevím, co mám dělat. Jen přijdu těsně k němu, chytím ho za ruku a opět se rozpláču štěstím. „Bille… Lásko… Konečně,“ zavzlykám. Je to tak krásný pohled. Nádherný, nejkrásnější pohled! Hladím ho po tváři, užívám si ten moment… Najednou otvírá své krásné rty.
no bože on si nic nepamatuju:-o
na jednu strau je to super, že si aspoň nebude pamatovat Jul, ale na druhou:D
nepamatuje si Toma a až se dozbí, že sou dvojčata a ještě k tomu milenci, přijde mu to asi trochu divný:D
to je radosti…Bill zratil paměť……radujte se a plačte zároveň…
né žádná pamět..to nemám moc ráda,ale jinak pěkný.-úrychle dál
Úžasný..ehm, abych pravdu řekla, v jedný části mě naběhly slzy do očí..(Neřešte, asi jsem divná..)
Tak a je to tady… amnézie… uf, já si radši příště nebudu myslet nic dopředu. I když je to vlastně docela zajímavý vývoj situace. Jsem zvědavá, jak se s tím teď oba poperou. Doufám jen, že Bill nezačne Toma odmítat a rychle si rovzpomene alespoň na city, které k němu choval. Uvidíme, uvidíme. Jinak samozřejmě moc pěkné. ;o)
Ne… To nemůže být pravda! Bože. Dokonale mě to rozbrečelo, nemůžu si pomoct. Jsi úplně skvělý.