autor: Áďa
„A tímto jste nekompromisně odsouzen k deseti letům za mřížemi!“ zahřměl místností soudcův hlas.
„Neee!“ vykřikl jsem, zatímco se mi kolem zápěstí zacvakla studená pouta. Zděšeně jsem trhl rukama, ale okovů jsem se už nezbavil. „To přece nemůžete!“
„Můžu všechno, Kaulitzi!“ zařval na mě. „To jste si měl rozmyslet dřív, než jste toho nebožáka zabil! Svědectví pana Josta je více než přesvědčivé!“
„Ale Bill za nic opravdu nemůže!“ zaprotestoval hlasitě Tom a vzpurně vzhlédl k soudci. Já jsem mezitím v slzách klesl na podlahu, kde jsem propukl v hlasitý pláč. Tom se ke mně přikrčil a konejšivě mě objal kolem ramen. Cítil jsem, jak mi po tváři stékají rozmazané linky, když jsem k bráškovi natahoval spoutané ruce.
„Tommy, prosím, pomoz mi!“ vzlykal jsem prosebně. „Řekni jim, ať mě pustí!“
„Tak už dost, to by stačilo!“ prskl soudce. „Konec s tou trapnou scénou! Odveďte ho, kam patří!“
Koutkem oka jsem zaznamenal, jak se ke mně blíží dva policisté. Vedle soudce stál David, který se škodolibě usmíval, a já zabořil hlavu do Tomova ramene.
„Neboj, Billí,“ šeptal mi bráška do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel. „Dnes už to nevymluvím, ale přísahám, že ti zajistím kauci a dostanu tě odsud ven… Do té doby to tu budeš muset vydržet, ale slibuju ti, že to bude co nejdřív. Nenechám tě ve štychu.“
Ucítil jsem, jak mě policajti chytili za nadloktí, každý z jedné strany, a pevně mě vytáhli na nohy.
„Ne, já nechci!“ křičel jsem hystericky, když mě táhli ze soudní síně ven. „Ne! Tome! Tome!“
Policajti však byli silnější a bez větších problémů mě vyvlekli na chodbu. Ačkoliv jsem se zmítal ze všech sil a s pláčem se snažil alespoň trošku obměkčit jejich srdce, moje cela byla blíž a blíž, až mě nakonec hrubě vstrčili dovnitř, sňali mi pouta a zamkli mě. Roztřeseně jsem se rozhlédl po svém novém „domově“.
„No nene,“ ozvalo se za mnou jízlivým hlasem. „Ahoj, broučku!“
Vyjekl jsem a prudce se otočil. Za mnou stál David! Zbledl jsem strachy a o pár kroků ucouvl, za mnou však byla už jenom zeď, do které jsem narazil.
„Teda, nezdá se mi, že bys byl nadšený, že mě vidíš,“ uculil se David.
Blížil se ke mně, dokud nás od sebe nedělilo jenom pár centimetrů. Svezl jsem se před ním k zemi do kouta, ale ani to mě nezachránilo. Sklonil se ke mně a tvrdě si vynutil hluboký polibek. Poté mě chytil za vlasy, dovlekl na druhou část pokoje a hrubě mnou smýkl na postel. Drsně si klekl na můj hrudník, až jsem dýchal jen s největšími obtížemi, zkroutil mi ruce za hlavu a připoutal je policejními pouty ke kovovému lemování postele. Sjížděl mě lačným pohledem, zatímco já se začínal třást.
„Vypadáš dokonale,“ zašeptal mi. „Tak krásný… tak bezmocný… zcela absolutně v mojí moci…“
Políbil mě na čelo, načež si rozepnul kalhoty a stáhl je jenom tak, jak to bylo nejnutnější. Totéž pak udělal se mnou, přičemž se mi zahleděl do očí.
„Ty sis vážně myslel, že to nechám jen tak?“ zasyčel. „Že za to, co jste mi provedli, tě nechám vyvléknout se ze zabití toho člověka? Ty ubohá naivko…“
Bolestivě mě štípl do krku, načež do mě prudce vnikl. Vykřikl jsem bolestí.
„Pomoc! Pomoc! Tome!“
Naříkal jsem, ale mé volání o pomoc zůstalo nevyslyšeno. Nikdo nepřicházel a David se krákavě rozchechtal.
„No? Kdepak máš bratříčka?“ smál se mi do očí. „Kdepak je? Copak ti nepomůže?“
„Nech toho,“ vzlykl jsem. „On pro mě přijde! Tome!“
Odnikud však nepřicházela žádná reakce a David mi působil čím dál tím hlubší bolest…
„Bille? Bille! No tak, Bille! Slyšíš mě? Probuď se!“
Cítil jsem, jak mnou někdo cloumá. „Ne, prosím!“ vzdychl jsem.
„Billí, vzbuď se! Vzbuď se! Něco se ti jenom zdá! To není doopravdy, je to jenom sen!“
Vyplašeně jsem rozevřel oči. Nade mnou se skláněl Tom, který mnou dosud cloumal. Cítil jsem se, jako bych uběhl závod na deset kilometrů. Celý jsem se třásl, vlasy jsem měl k čelu slepené potem a dýchal jsem jako o život. Tom mě pohladil po zpocené tváři.
„To… Tome,“ vydechl jsem a stále ještě lapal po dechu. „Já k tomu soudu… nepůjdu.“
„Cože?“ zatvářil se překvapeně. „Vždyť tam musíme jít oba dva!“
„Jo, ale já tam nejdu!“ vypískl jsem slabým hláskem. „Teď… teď se mi o tom zdálo… Že mě odsoudili za tu mrtvolu, poznali, že jsem ji původně zabil já. Dali mi deset let. Bylo to tak reálné,“ rozklepal jsem se ještě víc. „Taky jsem v tom snu u soudu potkal Davida. A on…“
Zasekl jsem se. Náhle mi vyschlo v krku a já zjistil, že o Davidově zvrácenosti nedokážu vůbec mluvit.
„… on ti to zase udělal, viď?“ dokončil za mě smutně bráška.
Překvapeně jsem se na něj podíval.
„Jak to víš?“
„No úplně jsi změnil spánek,“ vysvětloval mi. „Nejdřív jsi ležel docela v klidu, jen občas jsi něco zamumlal. Ale pak jsi sebou začal strašně moc házet, kopal jsi kolem sebe, křičel ze spaní, zrychleně dýchal a celý ses zpotil. A vůbec jsi nešel probudit! Trvalo mi snad minutu čistého času bez přehánění, než jsem tě vzbudil.“
Povzdychl jsem si. Tak to je paráda. Teď se mi to všechno zase začne jevit ve spaní. A já už myslel, že ty noční můry dávno skončily! Že už konečně budu mít aspoň trochu klid! Ale vypadá to tak, že asi ne… Nešťastně jsem si opřel hlavu o Tomovu hruď a naslouchal pravidelným úderům jeho srdce, zatímco on mě hladil a svými tajuplnými pohyby nutil mé tělo, aby se přestalo chvět.
„Tommy, já se tak bojím!“ špitl jsem. „Oni na mě u toho soudu něco vytáhnou… Vím to… David se mi bude chtít pomstít…“
„Billí, klid,“ šeptal mi do vlasů a dýchl mi na čelo svým hřejivým dechem. „Vždyť víš, že tam budu s tebou. Nenechám je, aby ti ublížili, kdokoliv z nich. Nedám tě.“
Nejistě jsem vzhlédl a naše oči se setkaly.
„Ale ty proti jejich rozsudku nic nezmůžeš,“ hlesl jsem.
Chtěl jsem pokračovat, Tom mě však umlčel něžným polibkem na rty. Sice mě hodně uklidňoval, ale můj strach mě neopouštěl. Nechtěl jsem skončit za mřížemi a děsil jsem se okamžiku, kdy David odhalí tajemství ohořelé mrtvoly v jeho skříni. Bráška to zřejmě vycítil. Viděl, že se opět jemně klepu, já sám jsem však nevěděl, jestli to bylo zimou, nebo pocitem slabosti a zranitelnosti. Jakoby tohle všechno věděl, zesílil Tom stisk objetí, a opatrně, aby mě znovu nevyděsil, si na mě postupně lehl. Trošku jsem strnul očekáváním toho, co se bude dít dál a dech se mi lehce zrychlil nervozitou. Tom mi ale pouze zabořil prsty do vlasů a začal je prohrabávat, tak, jak věděl, že mi to je příjemné.
„Neboj se,“ dýchl mi do ucha. „I kdybych se měl servat s celým světem a chránit tě vlastním tělem, tak to udělám… Nikdo ti neublíží, pokud já budu ve tvé blízkosti, rozumíš? Nedovolím, aby ses bál. Aby ti někdo udělal cokoliv nepříjemného. Vždycky tě budu chránit, ať se bude dít cokoliv.“
Postupně na mě dolehl celým svým tělem, ale tak, aby mi nepůsobil sebemenší námahu či komplikaci při dýchání. Jeho ruce mě svíraly v železném, nikoliv však nepříjemném objetí. Hřál mě svým vlastním tělem a dýchal mi do tváře a za krk, a díky tomuhle všemu jsem se pomaloučku přestával třást. Díky té neuvěřitelně citlivé těsnosti tohoto objetí jsem se začínal opět cítit v bezpečí. Nenápadně, ale jistě, se do mé mysli dostával pocit, že když spočívám v Tomově milující náruči, tak se mi opravdu nic nestane. Zvolna jsem pootevřel oči a vyhledal ty jeho. Tázavě jsem se do nich podíval.
„Spinkej, bratříčku,“ zašeptal a lehce položil svou dlaň na má víčka, čímž je donutil znovu se zavřít. „Jsi hodně unavený a potřebuješ sílu. A neboj se usnout… Budu hlídat tvé sny, aby se ti nezdálo nic ošklivého… Nikdo ti už nebude ubližovat. Ani ve skutečnosti, ani ve snech. O to už se postarám. Spinkej…“
Tichoulince, jenom sotva stěží slyšitelně, mumlal konejšivá slůvka a hladil mě, dokud jsem skutečně neupadl do hlubokého spánku beze snů. Teprve pak také usnul.
Tichoulince, jenom sotva stěží slyšitelně, mumlal konejšivá slůvka a hladil mě, dokud jsem skutečně neupadl do hlubokého spánku beze snů. Teprve pak také usnul.
V neděli jsme se rozhodli, že teda pojedeme nakupovat dárky, abychom se trochu před pondělkem rozptýlili. Po snídani jsme na sebe natáhli snad troje svetry a při pohledu na naši zahradu, která se utápěla ve víření vloček, jsem zvažoval i čtvrtý svetr, který mi ale Tom nakonec nekompromisně vymluvil s tím, že v obchodech bych se pak uvařil. Uznal jsem, že má pravdu. Namazal jsem si tedy pečlivě obličej krémem, přejel rty balzámem, kolem krku omotal šálu, zachumlal se do svého kabátu a přemýšlel, kterou čepici si mám vzít, abych nebyl jen tak k poznání. Chtěl jsem mít alespoň při nějakém nakupování jakž takž klid, i když jsem kdesi v duchu matně tušil, že se beztak pár fotkám či autogramům nevyhneme.
„Vem si ten šedivý s tou velikou bambulí, co ti mamka upletla, když ti bylo dvanáct,“ ozval se těsně za mnou Tom, ukazujíc přitom na šedivý kulich s megající chundelatou bambulí. „V tom tě nikdo nepozná, i kdyby ses stavěl na hlavu,“ uculil se.
Kriticky jsem se na něj podíval a zkoumal, zda je sám zamaskovaný natolik dobře, aby mě mohl poučovat o tom, co si mám vzít, aby mě lidi nepoznali. Musel jsem připustit, že byl opravdu k nepoznání. Měl na sobě moje nejvytahanější džíny, ve kterých vypadal neuvěřitelně štíhle, ve srovnání s těmi pytli, které běžně nosil. Byl zachumlaný v péřové bundě, ve které dříve chodíval venčit Scottyho, což bylo vidět, pozůstatky psích šlápot z jedné deštivé procházky byly dosud patrné, i když od onoho dne uteklo již několik dlouhých měsíců. Dredy ukrýval pod šátkem, který mu spadal až na obočí, a přes hlavu měl chundelatě lemovanou kapuci bundy. Vypadal tak trošku jako eskymák. Pousmál jsem se. Kdybych nevěděl, že je to opravdu on, tak se od svého bráchy, který současně vypadal jako kříženec polárního badatele a bezdomovce, držím co nejdál. Ano, Tom prostě věděl, když nechtěl být poznán, jak toho přesně docílit.
Dal jsem tedy na jeho radu, narazil na hlavu kulicha, ve kterém jsem teda vypadal absolutně šíleně, zejména když vezmu v úvahu bambuli, vytáhl si šálu přes obličej tak, že mi koukaly jenom oči, a vyrazili jsme do zimy.
„No nene!“ vydechl jsem.
Že byla zahrada plná sněhu, to mě nepřekvapovalo, vždyť to bylo vidět z okna, a mráz byl cítit i doma. Ale že bude sněhu po kolena, to jsem fakt netušil! Tom na tom nebyl o nic lépe, byl taky značně zaskočený, když se propadl do závěje.
„Tak to je síla!“ vydechl jsem, když jsme se brodili k mému Bucifálkovi. Oprášil jsem mu z čelního skla sníh, ale i tak můj miláček vypadal jako pocukrovaný.
„No,“ zavrtěl hlavou Tom. „To se bude podkluzovat jako prase! Podívej na tu námrazu na silnici! A než z tohohle vyjedeš…“
S klíčkama v ruce jsem se na něj bezradně podíval.
„Jak teda v tom případě pojedeme? Tramvají nebo busem?“
V tu chvíli nám však přišla odpověď dřív, než Tom stihl otevřít ústa. Veselé zatroubení Sakiho klaksonu nám napovědělo, že způsob naší cesty je vyřešený. Vděčně jsme vlezli do jeho vyhřátého auta.
„Uf, díky,“ vydechl jsem, zatímco jsem se připoutával pásem. „Seš naše záchrana.“
„Není vůbec zač,“ usmál se Saki při pohledu na to, jak nám během pár minutek venku zčervenaly tváře. „Tak kam to bude?“
„Kam jedeme, Tome?“ zeptal jsem se bráchy.
„Nevím, tys chtěl jet nakupovat dárky!“ pokrčil rameny.
„Nejsem vůl,“ protočil jsem oči v sloup. „Ale kde začneme?“
„Co já vím? Já ani nevím, co ještě budu kupovat!“
„Víš co, Saki?“ rozhodl jsem tedy. „Vyhoď nás u nejbližšího většího obchoďáku, kde najdeme všechno.“
„Ok,“ odpověděl obr a opatrně se rozjel.
Cesta nebyla moc příjemná. Čelní sklo zasypávaly nové a nové přívaly vloček, které stěrače nestíhaly stírat, a zledovatělý povrch vozovky o sobě dával vědět nepříjemným podkluzováním kol. Teprve když jsme vjížděli hlouběji do centra, tak tam byly silnice zasypané pískem a solí. V duchu jsem opravdu ocenil to, že jsem za těchhle podmínek nemusel řídit. Ne, že bych to nezvládl, ale bylo by to pěkně komplikované. S radostí jsem uvítal konec cesty, když jsme zastavili před gigantickým obchodním domem.
„Tak kde začneme?“ zeptal jsem se Toma, zatímco Saki se nenápadně držel v povzdálí.
„Nevím,“ pokrčil zase rameny. „Asi něčím pro mamku…“
V obchoďáku jsme nakonec strávili celý den. Ale o to šťastnější jsme byli, když jsme se odpoledne vraceli k autu, obtěžkaní plnými taškami a s o to lehčími peněženkami. Pro mamku jsme nakonec vybrali nějaké kosmetické doplňky jako vždycky. Gustavovi jsme po dlouhém váhání, zda to bude vhodné, koupili nové paličky k bubnům, zdobené vyrytými ornamenty. Při tomhle výběru jsem ocenil, že v tomhle obchoďáku byly opravdu krámky všeho druhu, a i jeden speciální na hudební nástroje, takže jsme pro paličky nemuseli jinam. Vzhledem k tomu, že pro Gustava jsem vymyslel dárek já, Tom se rozhodl vybrat něco pro Georga. Nezaváhal ani vteřinu, a když jsem se podíval, co hodil do košíku, spatřil jsem láhev šamponu s intenzivní heřmánkovou vůní na extra mastné vlasy a speciální dárkové balení kondomů. Vybuchl jsem smíchy a protočil přitom oči v sloup.
„Ty seš magor, Tome,“ smál jsem se. „Chudák Geo… Víš, jak se snaží si udržovat vlasy v pořádku, a ty mu dáš šampon na mastné vlasy… Chudák… a ty kondomy… Ach jo, Tommy… Ty seš fakt expert!“
„No počkej,“ zchladil mé jiskřičky v očích Tom, když nasadil hodně ustaranou grimasu. „Jenže teď vůbec netuším, co mám koupit tobě!“
„Ajova!“ vydechl jsem. „To je fakt! Co chceš koupit k Vánocům?“
Bezradně jsme se podívali jeden na druhého, načež jsme vyprskli smíchy.
„Jako to není ale vtipný!“ vztekal jsem se naoko. „Řekni mi, co chceš, nebo ti koupím jako každý rok novou čepici a šátek!“
„A víš, že by mě to vůbec nepřekvapilo?“ slzel Tom smíchy. „V tom případě ti kupuju další řetěz na krk, ať se máš na čem oběsit!“
Chvíli jsme oba horečně přemýšleli.
„Hele, ale asi to tak vážně bude nejlepší,“ prohodil po chvíli bráška. „Co myslíš? Aspoň si to sami vyberem a bude to pohoda… Pak si to jenom zabalíme a budeme pak pod stromečkem dělat, jak jsme neuvěřitelně překvapení, ať má mamka radost…“
„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny.
Zamířili jsme tedy ještě do skate shopu a do klenotnictví, než jsme to definitivně stočili ven do mrazivých ulic, směrem k autu a následně k domovu. Společensky unaveni nákupní horečkou, pozvali jsme Sakiho na horké kafe, a zatímco Tom se spokojeně rozvalil do křesla u krbu a Saki zabral gauč, rozhodl jsem se, než mi kafe trošku vychladne, vykrájet mezitím trošku toho cukroví.
Na kuchyňskou linku jsem nasypal trochu mouky, okrojil kousek z lednice ztuhlého těsta, a pečlivě ho vyválel na tenký plátek. Rozhodl jsem se totiž, že na letošní Vánoce vytřu mamce zrak, když, až přijedeme na Štědrý den, jí přivezu vlastnoručně upečené cukroví. Sice jenom jeden druh, ale to stačí, zbytek určitě mamka obstará. Soustředěně jsem tedy krájel hvězdičky, srdíčka a čtyřlístky jeden vedle druhého, dokud jsem nezpracoval celý plátek těsta. Přendal jsem je na plech, odkrojil další kousek a zase vykrajoval a vykrajoval, až byl plech zcela plný. Dal jsem ho do vyhřáté trouby, a hrdý sám na sebe, že jsem se k něčemu takovému nakonec opravdu donutil, přidal jsem se k ostatním, sedícím u plápolajícího ohně.
Zjistil jsem, že Tom se mezitím akčně pustil do balení dárků. Tři čtvrtiny už spočívaly ukryté v krásném vánočním papíře, omotané stuhami, a na zemi byl neuvěřitelný bordel, sestávající z odstříhaných cenovek, kousků izolepy a odstřižků papíru a stužek. Spokojeně jsem sebou plácl do křesla. Byla to neuvěřitelná pohoda, sedět u hučícího ohně, vnímat to horoucí teplo, vidět za oknem tančící vločky a užívat si pocit, že za pár dní jsou svátky. Relaxoval jsem tělem i duší, pokud jsem zrovna neodbíhal kontrolovat, zda se mi nepálí cukroví. Nepřipalovalo se, naopak nádherně vonělo, a Tom i Saki se už párkrát zachvěli nedočkavým očekáváním ochutnávky. S pocitem pýchy jsem vytáhl horký plech z trouby a nechal ho vychladnout v otevřeném okně. Jenomže když jsem chtěl sundat cukroví…
„Ne!“ vykřikl jsem.
Zoufale jsem se snažil cukroví podebrat špachtlí, ale nešlo to! Drželo na plechu jako přikované!
„Že tys ten plech nevymazal?“ zeptal se mě Saki, který se přišel podívat, proč tak vyvádím.
Zaraženě jsem se na něj podíval.
„Jak vymazal? Vždyť se to při pečení vymazávat nemusí!“ namítl jsem překvapeně.
„Ale to jenom v případě, že pečeš na papíru, ty punťo!“ poučil mě Saki a bylo vidět, jak mu těkají koutky rtů, i když se na mě díval s největším možným soucitem. „Úplně se ti to tam připeklo!“
„To ne!“ vykřikl jsem.
To přece nemohla být pravda! Vždyť jsem se s tím tak piplal! To neexistuje, že by se to nepovedlo jenom kvůli nějakýmu trapnýmu vymazání! Zběsile jsem se snažil podebrat aspoň jeden kousek. Jak jsem ale tlačil na špachtli silou, tak mi zničehonic podjela ruka. Ano, povedlo se mi pár kousků od plechu oddělit. Jenže jak mi ruka vystřelila, tak jsem povolil nechtěně sevření… a viděl jsem, jak plech padá na zem… a když jsem ho zvedl, tak z mého díla na zemi zbylo jenom pár roztříštěných drobečků. Stál jsem nad tím vším nadělením a z očí mi kanuly slzy. Tolik jsem se snažil, už jen, abych udělal mamce překvapení… a ono to skončí takhle…
„No tak, Bille,“ utěšoval mě Saki. „Tak se ti to jednou nepovedlo, no… Příště to bude lepší!“
„To teda nebude!“ vřískl jsem. „Protože já už nikdy péct nebudu!“
Otočil jsem se na podpatku, proletěl kolem překvapeného Toma, vydupal schody nahoru do svého pokoje a práskl jsem za sebou dveřmi. Plácl jsem sebou na postel a bylo mi to strašně moc líto. Tolik práce a všechno to přišlo vniveč…
„Bille? Bille, vstávej!“ zaznělo kdesi v dáli nade mnou. „Musíme vyrazit…“
„Kam?“ zamumlal jsem polohlasně, aniž bych otevřel oči. Nechtělo se mi z tepla postele.
„K tomu soudu,“ odpověděl Tom.
Otevřel jsem oči.
„Dole v kuchyni už máš hotový kafe,“ informoval mě. „Je osm, takže to máme úplně akorát se tam dostat na tři čtvrtě na devět… Saki nás tam hodí a půjde tam s námi.“
Odešel z pokoje a já se rozespale začal soukat do oblečení. Nedbale jsem si pročísnul vlasy, a na líčení jsem úplně kašlal. Dopotácel jsem se do kuchyně a bezmyšlenkovitě do sebe kopnul snídani. Dnes se to všechno konečně vyřeší… Dnes se buď navždy zbavím případného podezření, kterého jsem se tak bál, nebo mě naopak zatknou…
Stěží jsem vnímal, jak mě Tom dovedl k autu, hučíce přitom do mě uklidňující slůvka. Neviděl jsem krásně vyzdobené, zachumelené ulice. Zastavili jsme před soudem a mně se žaludek brutálně sevřel strachy. Křečovitě jsem zavřel oči a prudce se zachytil Toma, abych neupadl. Objal mě kolem ramen.
„Neboj se,“ zašeptal mi. „Dopadne to dobře… Věř mi… Nesmíš se jím hlavně nechat vykolejit… Bude to dobrý, věř mi…“
„Tak pojďte, kluci,“ popohnal nás Saki. „Už musíme vyrazit.“
Zhluboka jsem se nadechl, když jsme vešli do velikých těžkých dveří, které se za námi zabouchly.
autor: Áďa
betaread: Janule
Stejně se tam něco po*ere….. 🙁
jen ať to dopadne dobře!!!!
tak jako musí to dopadnout dobře.. ne jako v tom snu.. x(( to by bylo moc smutný..
musí to dopadnoiut dobře chudák Bill je mi ho líto co vššechno tam prožívá 🙁
chudak…. toto si nezasloužil 🙁
Ádi, já jsem ta poslední, co do toho může kecat, ale co nějaký právník? Ochranka je s nimi pořád a k soudu jdou bez právníka, aniž by si předem ujasnili, co kdy říct? Tohle přeci není sranda? Jde o Davida, ten vytáhne jistě to zabití, já nevím, tohle bych nepodceňovala. Dost se bojím, co se tam stane!
Jinak samozřejmě nádherný díl. Miluju, když Tommy Billa konejší, popisuješ jeho tajuplné pohyby, které Billa dokáží utěšit, něžný Tommyho polibek, kterým Billa tišil a konejšil. Líbí se mi Tommyho odhodlání bránit Billa před celým světěm. To, že je ochotný se obětovat vlastním tělem (životem), to už dokázal. Oh, Tommy!♥
Ádi, proč mě okamžitě napadlo, že koupí Tommy Geovi kondomy?? :))) Celej starší Kaulitz, to je mu podobný.
Tak hoši, držím palce! Snad vše dopadne dobře…bojííím! Víc, jak Bill…!
Ježkovy voči, málem bych zapomněla, u čeho jsem s prominutím slintala nejvíc… Když si na sebe Tommy vzal Billovy džíny, jak v nich byl štíhlý. Já vím, že je, ale vidět ho tak… Co bych za to dala. Tommy v úplém oblečení, s rozpuštěnými dlouhými rovnými vlasy…*umírá, ale je šťastná*♥♥♥ Kdy to pro mě, Tommy, uděláš, co??