Unfaithful 11.

autor: Angel + Tajemná Neznámá

Bill
Cítil jsem, jako by se mnou někdo třásl, jako by mě budil. Byl to jen vnitřní pocit, ale cloumal se mnou celkem silně. Nutilo mě to probrat se, otevřít oči. Oslepilo mě prudké světlo, musel jsem přivřít oči. Když jsem si přivyknul, uviděl jsem, jak nade mnou stojí jakýsi chlapec. Hladil mě po tváři, šeptal mi něco jako „Lásko… Billi… Konečně“… A hrozně plakal… Absolutně jsem nevěděl, kdo to je. Nevěděl jsem, co po mně chce. Celý můj život se mi vykouřil z hlavy. Chtěl bych si vzpomenout… Ale on mi říkal „Lásko“…. Já jsem homosexuál?!!? Ne že by se mi ten kluk nelíbil, v jeho očích se odráželo něco pekelně přitažlivého, ale… Netušil jsem, co se děje.

„Kdo… Kdo jsi?“ zeptám se šeptem. Všechno mě bolí. Nemůžu se skoro pohnout. Jen tyhle dvě slova mě neuvěřitelně bolela, vyčerpala mě. Když vidím jeho oči, zamrazí mě. Jsou pokryté slzami, čiší z nich smutek, bolest… Já opravdu nevím, kdo to je. Ale myslím si, že pro toho člověka hodně znamenám. Cítím, že ke mě nějak patří. „Bille… To jsem já… Tom… Ty mě nepoznáváš?“ zavzlyká. Mně je to moc líto. Nevím, kdo to je. Nepamatuju si na nic. Na něj už vůbec ne. Já se jmenuju Bill? No… Není to špatné…

„Ty jsi… Něco moje?“ zeptám se s námahou. Cítím, že mi zase těžknou víčka. Pootevře ústa. Snaží se něco říct, ale pláče ještě víc.

„Bille… Ty jsi… My jsme… Dvojčata… A milujem se… Chodíme spolu,“ rozpláče se ještě víc. Cože? Dvojčata? Milujem? Chodíme spolu? Twincest? Já jsem něco takového dopustil?!

Začne mě nesnesitelně bolet celé tělo. Ale ještě předtím si chci promluvit… Se svým dvojčetem… „Jsme dvojčata… Nebo… Milenci…“ zašeptám. Kdybych promluvil hlasitěji, asi by se mi rozletěla hlava.

„Obojí, bráško,“ praví. Tomu odmítám uvěřit. Já že spím s vlastním bráchou?! Nevěřím tomu. Nevěřím ani slovo! Chtěl bych se pohnout, ale jaksi to nejde.

„Já jsem… Jsem gay?“ zeptám se ostýchavě.

„Ne… Gay jsem já… Ty jsi… Bisexuál… Hergot, brácho, ty si fakt nepamatuješ?“ vyjede. Tohle bych fakt nečekal. Nečekal bych takové probuzení. Najednou se opět začnu svíjet v bolestech. Nedá se to vydržet. Tom pádí pro doktory, ti mi vzápětí něco píchnou a já opět usnu. Byl to šok. Obrovský šok. Dozvím se, že jsem bisexuál, mám homosexuální dvojče, s kterým ještě navíc spím, to se mi snad jen zdá! To nejde!

Kdybych měl být ještě chvilku vzhůru, bůh ví, co bych se ještě o sobě dozvěděl. Twincest! Taková zvrhlost, to přece nejde! On si určitě jen vymýšlí… Ale ty oči… Tak úžasně hluboké oči… Tak smyslně vykrojené rty. Ten úžasný úsměv… Hele, uklidni se! Je to tvoje dvojče! On si to vymyslel, je to zvrhlík, co když to vůbec není tvůj brácha! Co když je to úchyl?! Ne, on ne… Tom vypadá tak… Nevím, jak to říct, ale líbí se mi. Co když mi nekecá, co když to myslí vážně? Doopravdy vážně?! Jak si v hlavě sumíruju myšlenky, přijde mi absolutně absurdní, že bych s ním mohl něco mít. Ale když jsem se tak na něj díval, přeci jen se ve mně něco hnulo. Nevím, jestli to byla láska, nebo cokoliv jiného. Ale není mi lhostejný. Asi to se mnou myslí vážně. Proč by jinak tak plakal?! Je vidět, že ho to očividně mrzí.

A mě taky. Vůbec si nevzpomínám, že se něco dělo. Nevzpomínám si na to, že jsem byl někdy zamilovaný, kde jsem žil, co jsem dělal… Jak se jmenuju. Jen už vím, že se jmenuju Bill. Že mám dvojče. A že asi máme nějaký hlubší vztah. Ale víc si toho nepamatuju. Jen to, co jsme si řekli. Asi si budem mít ještě hodně co říct.

Tom
Nemůžu věřit vlastním uším. On vůbec neví, kdo jsem! On neví, kdo je! Neví, co mezi námi bylo, on ani nezná svojí orientaci! Tak tohle ne, to je na mě moc. Pořád se mě jen vyptává, ale i to mu dělá problémy. Doktoři ho museli na chvíli uspat. Asi hodně trpí. Vím, že se asi necítí moc dobře. Že je mu to líto. Znám jeho povahu. Mrzí ho, když někoho musí zklamat. Moje plány na scuknutí Tokio Hotel opět dohromady padají. Když ani neví, kdo jsem já… Nemůže vědět, kdo jsou oni. Hrozně mě to mrzí. Všechny ty okamžiky v našich životech…. A on neví vůbec nic… Můj malý andílek…

No nic, jdu se uklidnit. Vylezu z pokoje a jdu si dolů do automatu pro pořádně silné kafe. Plánuju, že tu s ním budu přes noc i po celou dobu, co bude ve špitále. Chci, aby si na mě vzpomněl. Aby si připomněl, kdo jsem. Ale na jednu stranu je to dobře. Nepamatuje si Julii a připomenu se mu jen já. Takže můžem začít hezky od začátku. I když… Moc se mi nechce… Aby to nebylo dalších 23 let… Kdy budem nejdřív bráškové, pak kolegové a pak konečně milenci. Chtěl bych začít tou poslední fází. Ale nevím, jestli mi to Bill spolkne. Nevím, na co zrovna myslí, co zrovna chce, ale vypadal hodně zmateně. Takového jsem ho snad ještě neviděl. Malé zvířátko chycené do pasti. Do pasti vlastních citů a myšlenek. Hrozně mě bolí, že si nepamatuje na naší lásku, ale já mu to připomenu. Ukážu mu, kde je jeho místo. Vedle mě. Vedle nikoho jiného, jen mě.

Asi to vypadá, že jsem si ho sobecky přivlastnil, ale… Bylo by to jinak, kdyby nepřišla Julia. Kdyby nepřišla ona, bylo by všechno pořád stejné. A Billovi by se tohle nestalo. Je jasné, že ho převálcovalo to, že musel dát té ženské kopačky. Ale on už neví, kdo je. Neví vůbec nic. A ona tu není, aby se mu připomněla. Jsem tu jen já. A budu chránit svého brášku. Nikomu ho nedám. To, co se mu stalo, mě bolí víc, než kdyby do mě bodaly miliony nožů. Moje láska je zoufalá, naléhavá. Tolik po Billovi šílím. Jako on po mně na začátku, kdy jsem ho jen odmítal, chladně jsem ho odmítal, abych potom úplně propadl vášni, smyslnosti jeho těla, jeho sexy rtům, nádherným, dokonalým očím. Vždycky jsem hodně žárlil, a vím, že tentokrát jsem to přehnal. Máme oba dva druhou šanci začít znovu. A začneme líp. Jen my dva.

Už se dívám na dno kelímku. Hypnotizuju jen sedlinu. Ta malá dávka kofeinu mě dokonale vzpružila, i když jen tělesně. Kdyby i psychicky, šel bych si dát panáka. Ale nemůžu, musím za Billem. Opět nedočkavě letím na intenzivku. Rozrazím dveře. Bill tu leží stále ve stejné poloze. Odrhnu pramínek černých, sametově hebkých vlasů z jeho tváře. Spí, pořád ještě spí. Je tak krásný. Opravdu… Vypadá jako anděl. Asi to muselo hodně bolet, když jsi mi spadnul z nebe. Ne… Nebolelo to, spadl jsi mi do náruče. Co bych dal za to, kdybys zase věděl, kdo jsem. Ale jak už jsem řekl, postarám se o to, abys byl zase takový jako dřív. Někde uvnitř tebe to dřímá, cítím to. Lásko moje, neopouštěj mě…

Políbím ho na čelo, mírně se cuká… Pak ale dál klidně oddechuje. Je to jako po každém milování, které jsme spolu prožili. Poslední dobou to byl hlavně sex, ne milování. Milování a sex byly v tomhle případě něco úplně jiného. Dřív jsi sténal moje jméno, jak moc mě miluješ. Pak už ses nezatěžoval ani tím. Prostě jsme si odbyli svoje. Ale to je pryč, miláčku. Zase se budem milovat. A nic nás nerozdělí. Jen pomyšlení, že bych o tebe přišel, mě stahuje na dno. Úplně na dno.

Bill
Mám před sebou jen dva obrazy. Moment, kdy jsem ucítil silný náraz, a… Tomovu tvář. Je to neuvěřitelně krásný člověk. Cítím neuvěřitelné štěstí, že tenhle člověk je můj bratr. Moje dvojče. Že jsem s někým takhle těsně propojený. Pořád vidím jeho oči, úplně se v nich topím. A ta jeho starostlivost, zoufalství… Už přestávám pochybovat o tom, že ke mně patří. Patří ke mě, cítím to. Cítím hřejivý pocit, jaký člověku může dát jen jedno – láska. Asi jsem se zamiloval. Na první (nebo kolikátý vlastně?!) pohled. Moc mě mrzí, že jsem ho nepoznal, že jsem nevěděl, kdo to je. Mrzí mě to. Ale s tím nic nemůžu udělat…

Proč se to stalo zrovna mě?! Proč si nepamatuju na svojí lásku, na nic, co se stalo. Kdybychom se tak moc milovali, jak Tom říkal, proč bych na to potom zapomněl?! Ale Bille, dost už! Nemůžeš za to. Nemůžeš za nic. Ani jsem si nepamatoval, kdo jsem, co jsem, jak se jmenuju, co jsem dělal. Nemůžu se z toho vinit. Ale proč jsem tady? Zatraceně, já chci pryč! Chci se všechno dozvědět a hned! Nechci už dál čekat, až se mi vrátí paměť! I když vlastně spím, slyším, že vedle mě je. Že na mě potichu mluví. Jeho hlas mi dává neuvěřitelnou sílu. Vlastně ho znám i neznám. Myslím, že to se mnou myslí dobře. Vidím to na něm. Jeho oči, ty průzračné oči… Ty rty… Můj bože… Bille, sakra, uvědom si, že jestli je to tvůj bratr, tak se ho nesmíš ani dotknout! Ale… On je tak krásný… Hele nemysli na to, Bille! Bille, nech toho!

Tohle jméno se mi hrozně líbí, musím ho pořád opakovat. Moje máma asi byla nebo je úplně úžasná. Bill… Ale jak dál? Kde bydlím? S kým? Kolik mi je? Netuším, nevím, kdo jsem. Mám totálně vymytý mozek. Mám pocit, že mně by pomohla akorát pořádná rána do hlavy. Ale další bych už asi nesnesl. Myšlenky na to, že je to všechno zvrhlé, jsem už zapudil. Líbí se mi. A to mě už nikdo nepřesvědčí o opaku. Sice si nepamatuju nic ze svého života, ale vím, že on je to nejsladší, co jsem kdy v životě viděl. Bille, uklidni se! Nech toho! Nejradši bych si dal facku… Perou se ve mně moje dvě já. Jedno chce Toma jako bratra, jedno ho chce jako milence. Tak s tou orientací měl pravdu. Sice mě překvapuje, že tak krásný kluk jako Tom je teplej, musí mít kolem sebe spoustu krásných koček, ale taky je to určitá šance… Šance na co?! Mně už opravdu začíná hrabat…

Jsem opravdu blázen. Nemá to obdoby. Dělat si choutky na vlastního bráchu. Je mi celkem jedno, že je na kluky… Ale mírně mě nervuje, když se mě dotýká. Ještě jednou na mě sáhne a já po něm fakt skočím. Až se proberu… Tak asi něco uvidí. Sice mám pocit, že se známe teprve pár minut, ale… Známe se zřejmě celý život. Ta představa, že jsem se s ním třeba miloval… Já snad shořím… Když si to jen představím, jak by asi mohl vypadat nahý… A jaké by to bylo mít ho v sobě… Nebo jsem mu to snad dělal já? Ne to není zrovna důležitý. Důležitý je to, abych se probral. A poznal toho člověka, který o mě má strach, který mě miluje… Který mě zřejmě i chce…

Tom
Tak tohle mě opravdu zaráží. Přemýšlím o tom z každého úhlu pohledu. Nevím, co si mám myslet. Je najednou tak zase křehký, nevinný… Jako na začátku. Už jen já vím, co se v něm skrývá. Co všechno Bill umí. Pohyby své štíhlé pánve mě leckdy přivádí až k extázi… Jeho rty a jazyk… Už zmapoval snad celé moje tělo, jako já to jeho. Tak krásné tělo jako on nemá snad nikdo. Je úplně dokonalý. Je to můj Billi. Můj ustrašený malý bráška, který se každou noc mění v člověka totálně nabitého smyslností. Stačí jen pohled na jeho rty, a… No… Tady ne, Tome! Tady ne!

Do pokoje vejde doktorka. Měří si mě svým přísným pohledem. Přísahám, že kdybych neměl svoje obrovské kalhoty, tak hned pozná, jaké mám s bráškou úmysly.

„Pane Kaulitzi… Museli jsme vašemu bratrovi dát injekci na uklidnění, to jste si už všimnul. Pár dní ho budeme udržovat v umělém spánku, jistě s tím souhlasíte, má obrovské bolesti, asi by to nevydržel. Jen potřebuji, abyste mi podepsal souhlas k operaci. Váš bratr má poškozenou páteř a utrpěl silný náraz do hlavy. Operace je nezbytná,“ praví a už mi pod nos cpe lejstro.

„Operace čeho?“ zeptám se. Nějak mi neřekla, o co se přesně jedná, nebo jsem asi natvrdlej, ale nějak jsem to nepochopil.

„Musíme vašemu bratrovi, laicky řečeno, sešroubovat páteř, dát mu jí opět dohromady, a úlomky kosti v jeho hlavě musíme odstranit. Mohly by zevnitř poničit oko, ale také mozek. Váš bratr má amnézii… Je to nutné… Hned zítra,“ vysvětlí. Vezmu si papír a podepíšu. Jestli je to pro jeho dobro, musí se tak stát… „Děkuji,“ odvětí. Má se k odchodu, ale zadržím ji.

„Je možné… Že se mu paměť… Vrátí se mu paměť?“ vysoukám ze sebe.

„Je to možné… Nevypadá to na trvalou ztrátu paměti. Vzpomene si, když mu budete připomínat různé maličkosti, vodit ho na místa, která má rád, když mu ukážete, jak žil. Rozhodně ale nedoporučuju manipulovat jím. Předkládat mu věci, které nikdy nedělal, které neměl rád a tvrdit mu, že to ve skutečnosti měl nejradši. Mohlo by to na něj mít špatný vliv, byl by zmatený. Něco uvnitř by mu říkalo, že je to tak špatně, ale protože by nevěděl, jak to bylo dřív, tak by to v sobě dusil, nenechal by to znát, že ho něco trápí. Proto bude v jeho nejlepším zájmu, když mu jako bratr se vším pomůžete. Pokud vím, jste dvojčata. Půjde vám to spolu skvěle… Přeju hezký den. A hodně štěstí,“ praví doktorka, usměje se a s grácií sobě vlastní zabouchne dveře.

Takže on je na tom Billi až takhle zle. Rozpláču se. Nekontrolovatelně se rozpláču. Vzpomene si na nás. Nás dva. A bude to dobrý. Ukážu mu všechno. A o Julii se nikdy nedozví. Nebude vědět, že kdy existovala. Bude mít mě. Jako to bylo vždycky. Nikdy bych svýho brášku neopustil. Vezmu do ruky jeho bezvládnou paži. Líbám jeho ruce. Jestli to dopadne špatně… Víš, co jsme si bráško slíbili… Na to nemůžeš zapomenout… My dva zemřeme spolu… Pokud se ti něco stane, tak… Umřu… Ne… Tobě se nic nestane. Já tu budu s tebou a bude nám spolu krásně. Jako dřív. Jen my dva, lásko. Zase dáme dohromady Tokio Hotel. A budem zase všichni spolu. A už nikdy jeden druhého neopustíme. NIKDY.

Jsem rád, že jsi to neslyšel. Že nevíš, co tě čeká. Vím, že by ses moc bál. A i kdyby ses bál, zase by ses choulil v mojí náruči. Postaral bych se o tebe jako velký bráška. Zase bychom byli spolu… A nic by nás nemohlo zastavit.

Bill
Slyšel jsem nějaké hlasy. Jen neurčitý šum. Ale Tomův hlas, ten jsem poznal zřetelně. Ne jako hlas té druhé osoby. Vím, že byly ty hlasy dva. Tomův hlas, ten mi zněl jako rajská hudba. Nikdy jsem neslyšel nic tak krásného. Je tu se mnou. Vůbec nevím, kdo to je, ale dává mi neuvěřitelnou odvahu, sílu nevzdat to. Je to něco ohromného. Něco mě opět nutí otevřít oči. Jen na chvíli. Vidět tu dokonalou tvář. I když počítám s tím, že asi neřeknu nic oslnivě inteligentního. Chci se na něj jen podívat. Na svého bratra. A prý i lásku. Pomalu otvírám oči… Zase cítím bolest, která mnou úplně prostupuje.

„To… Tome… Proč… pláčeš…?“ vysoukám ze sebe. Hrozně to bolí. Ale ten pohled na to plačící dredaté stvoření mi úplně rve srdce.

„Billí…“ zašeptá. Vrhne se mi kolem krku. Je tak moc blízko. Nejradši bych ho začal líbat. Na místě. Nejradši bych ochutnal jeho ústa, abych věděl, jak mi dřív chutnala. A taky proč ne?! Najednou všechna má bolest zmizí. Vnímám jen ty heboučké polštářky. Líbat jsem nezapomněl, to musím říct. Jak mi dovolí vpít se do jeho úst, nemůžu přestat. Cítím křeč v celém mém těle. Ale je mi to jedno. Teď mám Toma, tak blízko. Je tak sladký. I když si vůbec nevzpomínám, že bychom spolu něco měli… Cítím, že bych měl zájem si s ním něco začít.

Pořád pláče… Kdybych měl víc síly, klidně bych mu jednu plesknul, jen aby přestal. Musel jsem ho pustit, moc to bolí… Odtáhne se ode mě. „Děkuju ti, lásko,“ zašeptá, políbí mě do vlasů. Na chvíli mě obejme, pak jde ale opět pro doktory. Nechce mě nechat trpět, ale já trpím ne tou bolestí, ale tím, že vidím jeho vzdalující se záda. Je pryč jen pár minut, ale už tak mi moc chybí. Bude mi muset připomenout, kolik lásky a péče jsme si dávali. Myslím, že pro něj to nebude zas takový problém. Kdybych nebyl připoutaný k posteli a necítil se jak mátoha, rozeběhnul bych se k němu.

Opět další injekce. Opět nedobrovolně upadám do spánku. Ale ohromně mi pomáhají ty velké, hluboké, hnědé oči, které jsou zalité slzami. Tome… Tome…

Tom
Líbal mě. Několik krásných, nepřekonatelných minut mě líbal. I přes to, že měl bolesti, že vlastně ani neví kdo jsem… Líbal mě… Vášnivě, nenasytně… Jako kdysi… Na naše polibky tedy rozhodně nezapomněl. Nikdy nezapomene… Jsme jen my dva, semknuti osudem…

Ještě chvíli se dívám na tu spící dokonalost, než mi klesnou víčka. Hlavu položím na jeho postel. Dál tisknu jeho ruku. Usnu… Blažený… Plný klidu… Nemyslím už na nic zlého, co by nás mohlo potkat… Pravidelný tep Billova srdce mě ukolébá k spánku. Co bude zítra… To odnesla ta sladká nevědomost… Usínám, spím… A před sebou ten nejkrásnější obraz. Já… Já a Bill… Navždy spolu, jako v této nádherné chvíli…

autor: Angel + Tajemná Neznámá

betaread: Janule