autor: Áďa
Prošli jsme kolem detektoru kovů, který zuřivě zapípal na naše piercingy, a pak jsme pokračovali chodbou. Bylo mi na omdlení. Ta chodba vypadala úplně stejně jako ta z mého snu! Když jsme se zastavili před soudní síní, zasekl jsem se. Nechtěl jsem tam jít!
„No tak,“ mumlal povzbudivě Tom. „To bude dobrý…“
„Prosím, jděte tam beze mě,“ zašeptal jsem rozechvěle. „Já tu na vás počkám…“
„To nejde,“ řekl tiše Saki a jemným stiskem brady mě donutil, abych se mu podíval do očí. „Jsi hlavní svědek… Dnes bude záležet hlavně na tvé výpovědi, jak to s Davidem dopadne, ty fotky nemají samy o sobě takovou váhu.“
„Jaké fotky?“ vyděsil jsem se.
„No…“ zrozpačitěl Tom a sklopil oči. „Jak jsi měl tu horečku… Tak jsem nafotil tvoje záda. Aby byly důkazy, jak moc tě seřezal. A dali jsme jim to se Sakim jako důkazy. Oni tě totiž chtěli hned vyslýchat, ale tys měl tu horečku, tak to nechali na pak… a pak jsme vlastně skončili v tý nemocnici, a Saki zařídil, aby ten soud proběhl už takhle brzo. Všechna svědectví, teda aspoň ty, který šly, jsem podepsal za tebe, jak jsi byl nemocný. Brali to, páč jsem vlastně hned po tobě nejhlavnější svědek… Takže tebe si nechali až na ten dnešní soud, tamto jim stačilo.“
Zbledl jsem ještě víc, než dosud, pokud to vůbec bylo možné.
„Ale oni mě stejně nakonec usvědčí,“ hlesl jsem. „Prosím, pojďme pryč!“
„Jdeme,“ kývl hlavou Saki. „Ale dovnitř. Neboj,“ dodal, když uviděl, jak jsem se lehce zapotácel. „Bude to dobrý, a nejdýl za hodinu touhle dobou to bude za tebou… Jsi statečný, Bille, ty to zvládneš… Pojď…“
Lehce do mě s Tomem zatlačili, každý z jedné strany, a vešli jsme do dveří. Ve vteřině se na nás upřely zraky všech přítomných. Bylo tu dusno, nedalo se tady dýchat! Měl jsem nohy jako z gumy, když jsem vratkým krokem následoval Sakiho na naše místa, zezadu lehoulince přidržován Tomem. Došli jsme k sedačkám hned v první řadě, a já se nejistě usadil a roztřeseně se rozhlédl kolem sebe. Bylo tady tolik lidí! Všichni si něco vzrušeně šeptali, a pár jich na mě ukázalo. Radši jsem od nich uhnul pohledem…
…a zahlédl jsem Davida. Seděl téměř naproti nám, s rukama v poutech, a vyzývavě se na mě zahleděl. Tiše jsem vyjekl a přitulil se k Tomovi, zatímco Saki se snažil posadit tak, abych na Davida neviděl, ale moc dobře to nešlo. Srdce mi bilo jako na poplach. I když jsem se díval kamkoliv jinam, než na něj, stále jsem cítil, jak mě propaluje pohledem. Přestože jsem věděl, že sedí na druhé straně a nemůže mi takhle na dálku nic udělat, strašlivě jsem se ho bál…
„Dobré dopoledne!“ ozval se soudcův hlas a já k němu s obavami vzhlédl.
Jakmile jsem soudce spatřil, projel mnou zvláštní pocit. Vyzařovalo z něj něco krásného, něco uklidňujícího. Byl to starší šedovlasý muž s laskavou tváří a světle modrýma očima, lemovanými brýlemi, které mu dodávaly respekt a úctyhodnost, nikoliv však zaujatost nebo nelidskost. Třeba to nakonec nebude zas tak zlé…
„Sešli jsme se tu dnes, abychom vyřešili kauzu Davida Josta a Billa Kaulitze. Obžalovaný Joste, jste připraven odpovídat na námi položené otázky?“
„Ano,“ rozlehl se místností Davidův znělý hlas. Tichoulince jsem kníkl a ucítil, jak mi Tom povzbudivě stiskl ruku.
„A Vy, poškozený Kaulitzi? Jste připraven odpovídat pravdivě a podle skutečnosti na naše otázky?“
„A – ano,“ hlesl jsem sotva slyšitelně a radši ještě kývl hlavou.
„Dobrá tedy,“ nadechl se soudce. „Pokud se nemýlím, začalo vše v sobotu jedenáctého listopadu, kdy se po koncertě skupiny Tokio Hotel všichni vrátili z koncertní haly na hotel. Přibližně kolem půl jedné hodiny ranní, manažer této skupiny, obžalovaný David Jost, vešel na návštěvu do pokoje zpěváka skupiny, zde přítomného poškozeného Billa Kaulitze, přičemž zamknutím dveří znemožnil své oběti únik z pokoje, a pod pohrůžkou fyzického násilí donutil poškozeného k pohlavnímu styku. Je to tak, poškozený?“
Na okamžik jsem ze sebe nebyl schopný vydat ani hlásku. Zcela mi vyschlo v krku. Soudcova slova mi celou tu hrůznou noc připomínala, a já ji v nitru opět prožíval. Nedokázal jsem tomu uniknout… Přikývl jsem hlavou.
„Ano,“ podařilo se mi po chvíli zachraplat.
„Souhlasíte, že jste se dopustil výše řečeného trestného činu, obžalovaný?“ otázal se soudce.
„Ano,“ přisvědčil klidně David a na rtech měl stále svůj vítězoslavný úsměv. Věděl, že pokud teď bude se vším souhlasit, bude to pro něj polehčující okolnost. A když se pak na konci triumfálně vytasí s tou mrtvolou, tak už nebudu mít šanci, že se odsud dostanu jako svobodný člověk.
„Dobrá,“ odkašlal si soudce a pokračoval. „Obžalovaný nutil poškozeného k pohlavnímu styku ještě několikrát. Kdykoliv poškozený nesouhlasil, stávaly se pouhé výhružky obžalovaného skutečností. Zpočátku to byly nepříjemné dotyky, posléze však došlo i ke zlomení pravé ruky oběti. Povstaňte prosím, poškozený, a přistupte ke mně.“
Prosebně jsem pohlédl na Toma a poté na Sakiho. S jejich společností jsem ale pro tuto chvíli nemohl počítat. Roztřeseně jsem se postavil a nejistě došel až k soudci. Pousmál se na mě. Viděl, jak jsem vystrašený, a snažil se mi dodat nenápadně alespoň trochu odvahy. Natáhl ruku a já pochopil, že chce, abych mu přes stůl podal svou zlomenou paži. Udělal jsem, co po mně žádal. Chytil mou sádru a zkoumavě ji prohlížel. Poté se tázavě podíval na muže, sedícího po jeho levici, a ten mě za ruku jemně uchopil.
„Pan Schwarz je soudní lékař,“ vysvětloval do ticha soudce. „Posoudí, jestli je ruka napadeného opravdu zlomená tak, jak je uvedeno v záznamu.“
Cítil jsem, jak mi ten muž pečlivě, přitom však opatrně a citlivě, prohmatává dlaň, která mi koukala, a kůži u loktu, kde sádra končila.
„Ach,“ sykl jsem a trhl sebou, když mě stiskl o něco pevněji. Chvíli na mě upřeně hleděl.
„Omlouvám se,“ poznamenal polohlasem, abych to slyšel jenom já. Pak pokračoval nahlas. „Výpověď je pravdivá, končetina je zlomená kousek nad zápěstím.“
„Výborně,“ usmál se soudce a povzbudivě na mě mrkl. „Omlouvám se, ale už jsme tady měli pár případů, kdy oběť své zranění pouze předstírala. Můžete se jít zpátky posadit.“
Vratkým krokem jsem se vrátil na židli a ztěžka na ni dosedl. Soudce pokračoval.
„Všechno Jostovo násilí, stupňované proti Kaulitzovi, vyústilo v úterý dvacátého osmého listopadu, kdy se poškozený neúspěšně pokusil o sebevraždu. Spolykal prášky na spaní, kterých ale bylo málo, a uvedly ho pouze do silného spánku. Je to tak, poškozený?“
„Ano,“ potvrdil jsem jeho otázku.
„Nebylo to kvůli mně!“ vyštěkl náhle David. „Už nevydržel se svědomím! Chtěl se zabít, protože ho pronásledovaly vzpomínky ze dne, kdy umlátil paparazziho! Není to nevinný chudáček, ale nepříčetný psychopat a – „
Zatmělo se mi před očima a zalil mě horký pot, přestože soudce Davida umlčel.
„Ticho, obžalovaný!“ obořil se na něj. „Nedostal jste slovo! Navíc, nepochybuji, že by se Vám více než hodilo, vytáhnout se s historkou o zavražděném, kterého jsme našli u Vás doma! Bylo by to přece pro Vás tak působivé, že? Tvrdit historku, že jste viděl poškozeného, jak zabíjí otravného novináře, a pod pohrůžkou, že to někomu řeknete, ho vydírat! Sice byste nebyl zproštěn viny, ale jak příhodné by bylo, kdyby vina padla i na Vaši oběť, že?“
Stěží jsem dýchal a třeštil na Davida oči. Tom i Saki mě každý z jedné strany tiskli ruce, a já měl dojem, že opravdu asi brzy omdlím. Bylo tu takové dusno…
„Ale vždyť přesně takhle to bylo!“ zařval David. „Podívejte se na něj, jak vypadá! Podívejte, jak se klepe! Nemluví to náhodou samo za sebe?“
„A dost!“ okřikl ho soudce. „Obžalovaný, tělo bylo celé ohořelé! A ve Vašem domě jsme našli prázdné kanystry od benzinu. To jen tak pro Vaši informaci, a tuhle kauzu budeme řešit jindy! Vraťme se zpět k našemu případu!“
Chvíli na Davida zlostně hleděl, a i já jsem našel odvahu na našeho ex-manažera pohlédnout. Poprvé od začátku soudu se tvářil vztekle a hlavně šokovaně. Veškerá jeho sebejistota, která z něj až do doby, než se začala řešit mrtvola, byla náhle tatam. Vypadalo to, že opravdu spoléhal na to, že mu to pomůže, a nejspíš nečekal, že soudce zareaguje takhle.
„Poté, co se poškozený neúspěšně pokusil o sebevraždu,“ pokračovalo slyšení, „ho obžalovaný přinutil, aby přišel za ním na pokoj. Tam ho ale zbil opaskem. Ukažte prosím usvědčující fotky,“ zavolal soudce na někoho.
Zraky všech se upřely na bílou magnetickou tabuli, kde se rozzářilo světlo promítačky, a pak se tam objevila moje záda. Zamotala se mi hlava, když jsem viděl vlastní kůži, rozedranou hluboko do masa. Bylo znát, že rány jsou již vyčištěné a ošetřené, přesto však bylo vidět, že jsou strupy čerstvé, některé z nich dokonce mokvaly. Do záběru se dostala jiná fotka, a mně se z toho pohledu udělalo zle. Odvrátil jsem hlavu a radši se vystrašeně zahleděl do Tomových očí, které na mě vysílaly neviditelné záblesky uklidňování a povzbuzení.
„Vydrž, už bude konec,“ naznačil mi nehlasně ústy.
Se sklopenou hlavou jsem setrval do konce prohlížení fotek. Pak promítačku vypnuli a soudce znovu promluvil.
„Opasek jsme našli a testy DNA skutečně potvrdily, že se jedná o Kaulitzovu krev. Následně potom, co poškozeného zbil, donutil ho obžalovaný opět k pohlavnímu styku, přičemž je nachytal bratr oběti, zde přítomný svědek pan Tom Kaulitz. Ten obžalovaného ze svého bratra strhnul, načež ho předal ochrance a ta ho předala nám.“
Na chvíli se odmlčel a rozhlédl se po místnosti, zatímco já z posledních sil zadržoval slzy. Celý ten příběh se mi opět odehrával před očima. Znovu jsem byl v Davidově pokoji. Znovu na mě surově dopadal jeho pásek, cítil jsem, jak mi moje vlastní horká krev stéká po zádech. Když měl dost, chytil mě za vlasy a praštil mnou na postel, kde si s mým bezmocným tělem dělal, co se mu zachtělo…
Cítil jsem, jak mě Tom lehce dloubl do boku. Zamrkal jsem, abych se zbavil slz, deroucích se mi na řasy. Vydrž… odezíral jsem z jeho očí. Už jenom chvilku a bude to za námi…
„Poškozený Kaulitzi,“ oslovil mě soudce. „Potvrzujete, že vše, co tady dnes zaznělo, se skutečně odehrálo tak, jak to zde bylo řečeno?“
„A – ano,“ hlesl jsem.
„Dobrá. Svědku Kaulitzi, potvrzujete, že jste skutečně svého bratra zachránil ze zvráceností obžalovaného?“
„Ano,“ přikývl Tom.
„Výtečně. A Vy, pane Joste, přiznáváte, že jste se skutečně dopustil trestného činu opakovaného znásilnění a ublížení na zdraví?“
Chvíli bylo ticho.
„Ano,“ zavrčel nuceně David.
Po jeho slovech se mi opět lehce zatmělo před očima. Jeho hlas mi naháněl hrůzu a já z celého následujícího rozsudku nebyl schopný vnímat jedno jediné slovo. Sice jsem věděl, že se právě řeší, co s Davidem bude dál. Já jsem však strnule hleděl do země a okolní diskusi jsem vnímal pouze jako matné hučení roje vos, nerozuměl jsem ničemu. Hlavou mi zase a znovu vířily strašlivé vzpomínky a já se znovu začínal třást. Nedokázal jsem se toho zbavit, obrázky byly až příliš ostré a vzpomínky příliš skutečné. Cítil jsem, jak mě David drtí ve svém sevření, jak mě dusí svým jazykem. Ruka mě palčivě rozbolela, když jsem na ni dopadl tak, že se zlomila a Davidův penis se ve mně dominantně pohyboval a já neměl sebemenší šanci mu uniknout. Do tváří mě znovu štípaly nelítostné facky, následované nepříjemným pohlazením. A já se jen v duchu modlil, aby to všechno už konečně skončilo. Abych omdlel nebo zemřel, a nějaké šustění zvedajících se a odcházejících nohou, jež jsem podvědomě slyšel, mě vůbec nedokázalo vytrhnout z děsivých prožitků…
Někdo mě konejšivě objal kolem ramen.
„Vidíš, žes to zvládl,“ slyšel jsem matně Tomův hlas. „Už je to za námi!“
Ačkoliv jsem ho slyšel, nebyl jsem schopný svého bratra vnímat. Zabořil jsem obličej do dlaní a brečel jsem, jako snad nikdy v životě. Připadal jsem si tak slabý, něčím nakažený, špinavý, bezmocný. Proč se mi to muselo stát? Co jsem komu udělal, že mi čísi mstitel David působil takovou bolest, fyzickou i psychickou? Už jsem myslel, že ty vzpomínky dokážu potlačit, ale tady u soudu se rozjitřily a mučily mě, jako nikdy předtím…
„Pane Kaulitzi, jste v pořádku? Počkejte… klid… tumáte, vezměte si tohle. Uleví se Vám…“
Viděl jsem, jak mi soudce s Tomovou a Sakiho pomocí dává něco do úst, a vzápětí mi přikládají ke rtům sklenici vody. Poslušně jsem polkl, jinak jsem ale s nimi vůbec nedokázal spolupracovat. Nevím, jestli to byl nějaký druh šoku nebo co, že jsem sice okolí vnímal, ale nedokázal jsem s ním blíže jakýmkoliv náznakem komunikovat. Pouze jsem seděl, klepal se, a rozmazaně viděl, jak ti tři sedí vedle mě a snaží se mě neúspěšně utišit.
Po chvíli se můj pláč konečně začal jakž takž tlumit. Saki a Tom mě chytli, každý za jednu ruku, a vytáhli mě na nohy.
„Pojď, půjdeme domů,“ říkal někdo z nich.
Já jsem ale nedokázal udělat jeden jediný krok, nohy mi zcela vypověděly službu, tak jako ruce a hlasivky. Jenom jsem stál, přičemž jediné, co mě drželo na nohou, byly Tomovy a Sakiho ruce, a kulil jsem oči, z nichž stále sem tam kanuly slzy. Jinak jsem byl jako zparalyzovaný, nedokázal jsem nic jiného, než se třást. Začalo se mi dělat mdlo a oči se mi pomalu, ale jistě začaly protáčet v sloup, zatímco moji společníci se mě marně snažili přimět k pohybu. Pak jsem ucítil, jak se moje tělo náhle zvedá do vzduchu, a nad sebou uviděl Tomův obličej.
„Chceš s ním pomoct?“ zeptal se vzdáleně Saki.
„Ne, v pohodě,“ odvětil Tom a usmál se na mě. „To bude dobrý, Billí, uvidíš… Klid…“
Zvrátil jsem hlavu do záklonu, nechal ruce volně viset směrem k zemi a vyplašenýma očima jsem tupě sledoval zdi, kolem kterých jsme procházeli, zatímco Tom mě odnášel k autu, kde mě jemně položil na zadní sedačky. A pak už se jelo domů, zatímco na tvářích se mi leskly poslední slzy…
autor: Áďa
betaread: Janule
Jupí, vydržel to! Jupí! 🙂 Vím, že to bude stopro pokračovat, David se nenechá… Ale jsem ráda, že je soudce hodnej:)
Ufff…..
páni……xO je mi ho neuvěřitelně líto…..x(( nedovedu si představit, že by se to doopravdy stalo….x(( jinak doufám, že už všechno bude dobrý….x)) prožili si toho dost….teď tu mrtvolu hoděj na krk Davidovi a kluci budou šťastný…. já vim, sem děsně naivní…..xD moc hezky napsaný…x)) těšim se na další dílek…..x))
aspoň že ten soud dopad dobře.. chudák Bill.. má toho moc zažitýho.. jinak krásný x))
chudáček…mě je ho líto..ten si vytrpěl…
chudáček Billí… Ještěže měl toma a sakouše
Já jen nechápu jednu jedinou věc… kde je Simone? Je to Billova máma a nechá ho u soudu (stejně tak i v nemocnici Tommyho) "jen" s Tommym a Sakim? Já vím, že Tommy je pro Billa nejdůležitějším člověkem, ale Simone je jeho matka!! U toho soudu měla být!
Jsem strašně šťastná, že to dopadlo takhle. Měla jsem větší strach. Bála jsem se, že Billova pusinka vypustí něco o tom reportérovi, tím myslím pravdu. Já se celou dobu bála. Ale stejně jako Billovi, mi dodával sílu Tommy.
Kéž by už byl klid a mohli být kluci spolu šťastni. Teď přeci má před sebou Bill (a tím i Tommy) ještě jeden úkol. Zbavit se toho šíleného strachu ze společného intimního sblížení. To bude hodně na Tommym, aby Billa toho strašného strachu zbavil. Jen doufám, že se mezi ně nepřiplete nějaká holka (jako v Prosím…ne!), jen tak …aby byla zase "legrace".
Paráda. Já musím číst dál, i když si říkám, že bych neměla. Když ono je to tak krásné, tak aspoň ještě jednuuuu kapitolu. :)♥