autor: Angel + Tajemná Neznámá
Bill
Sice spím, ale… V hlavě mám neustále myšlenku na ten polibek. I když si nic nepamatuju, vím, že ten polibek je to nejsladší, co jsem kdy mohl dostat. Tom líbal tak krásně. Něžně. Jemně. Nemohl jsem se jeho úst nabažit. Ale bolest a injekce morfinu mě zcela přemohla. Vidím pořád ty krásné mandlové oči. Ani pořádně nevím, jak vypadám, třeba jsme si s Tomem podobní. Ale nevím. Mně přišel spíš jako takový ležérní frajírek, myslící si o sobě bůh ví co. Ale podle toho, jak se ke mně choval, tak nějak tuším, že je to dobrý člověk. Ten polibek… Na něj nezapomenu, ani kdyby já nevím co. Ani, kdybych měl dostat další ránu do hlavy. Tohle byl jedinečný okamžik.
Chtěl bych vlastně vědět, jak se to mezi námi stalo. Jak jsme se vlastně dali dohromady, jak jsme se dozvěděli, že jsme něco víc než bratři. Mám v hlavě vzduchoprázdno, vůbec na nic si nevzpomínám. Nevím, kdo jsem, co jsem dělal, s kým žiju, koho miluju… Ale Tom mi určitě pomůže. Moc bych si přál, aby mě z toho vytáhnul. Vynahradím mu tyhle dny, kdy se o mě musel bát. Dám mu tolik lásky, že se tím udusí. Nevím, kde vlastně beru tolik jistoty, ale vím, že on to se mnou myslí upřímně. Vidím to v jeho očích, cítil jsem to při našem polibku. Bylo tam všechno… Celý můj život se scuknul do jednoho jediného okamžiku.
Chci Toma, nikoho jiného. A vzhledem k tomu, že už jsme spolu dřív něco měli, tak to nebude zas takový problém. Cítím jen drobné lechtání na mojí levé ruce. Všimnul jsem si předtím, že mám tetování. Ta změť klikyháků se mi docela zamlouvá. Taky mám černé vlasy. No bezva. A super postavu. Já musím být asi model. Nebo umělec. Jinak to nevidím. Nevím sice přesně, jak vypadám, ale asi to stojí za to. Podle toho, jak se na mě Tom díval, to je asi opravdu pecka. Nepamatuju se, že by mi někdy nějak záleželo na vzhledu, ale tak… Nepamatuju si vůbec nic, tak… by mi Tom mohl všechno připomenout. Všechno, co jsem kdy dělal, čím jsem byl a jaký byl náš vztah. Myslím, že to mezi námi bylo krásné. Jinak by tady tak netruchlil, nebyl by tak skleslý.
Tom
Až se zítra probudíme, pak to bude jinak. Bill půjde na tu operaci a já se tu budu svíjet strachy. Strachy, jestli se mu něco neděje, jestli to nebolí, jestli to doktoři nezpackají… Je toho strašně moc. Málem jsem o něj přišel už úplně a představa, že mi zmizí a už nikdy nebude můj, mě absolutně irituje. Nemůžu ani spát, jen se dívat na Billovu dokonalost. S jakým klidem spí. Doufám, že mého andílka nic nebolí, že je mu dobře a že v klidu spí. Myslím, že je v klidu. Pomalu oddechuje. Rád bych věděl, na co myslí. Jestli na mě nebo na něco jiného. Třeba je hodně zmatený, nebo o sobě vůbec neví… To je taky jedna z možností. Jen… Aby se mnou zůstal… Vypadal hodně vyděšeně.
Na jednu stranu se mu vůbec nedivím. Na druhou stranu mám strach, abych něco nepokazil, nějak mu neublížil nebo tak. Chci jen jeho štěstí. Tu štětku jsem odstranil z cesty a Bill patří už jen mně. Když se mnou zůstane, budeme mít nový život. Položím hlavu těsně vedle jeho tváře, prsty zajíždím do těch dokonalých vlasů, temnějších než noc, která nás právě stravuje. Billi, kdybys tak věděl… Jestli se někdy dozvíš o mém malém podvodu, zřejmě mě budeš z duše nenávidět. Ale můžeš si být jistý tím, že já jsem tě vždycky miloval. A NIKDY bych ti vědomě neublížil.
Potichu oddechuje, je jak spící anděl, jak malé nevinné dítě, které po dni plném her znaveně ulehne do svého měkoučkého pelíšku. Pelíšek… Už se nemůžu dočkat… Až tam zase budem my dva spolu… Připadám si až perverzní, ale… Teď už budu mít konečně čas si Billa vychutnat, bez toho, abych musel myslet ještě na někoho dalšího. Pomalu se mi klíží víčka. Ještě, než zamhouřím oka nad tou nevýslovnou krásou, něžně políbím jeho spánkem zatížené čelo. Jeho řasy se zamihotají v jemném závanu a dál klidně spí. Nechci, aby přišlo ráno… Pomalu padám do říše snů…
Bill
Je to krásný pocit. Nevědět, kdo jste… A přesto mít u sebe někoho, kdo vám to ujasní. Kdo vám vrátí váš život. Myslím, že Tom je na to ideální kandidát. Spím klidně, téměř nehybně. Zvenku je slyšet až neuvěřitelně hlasité ticho. Takové krásné ticho, do noci… Do noci… Do noci… Něco mi to říká, ale ať si to sumíruju v hlavě jak chci, prostě na nic nepřijdu. Nechám to plavat. Časem… Mi to poví Tom. Věřím mu. Jsem si jistý, že jediný on mi dokáže ukázat cestu, věřím jeho očím, věřím všemu, co mi říká. Doposud mi nelhal, ani neměl příležitost. A ani nemusel. Myslím si to. Asi jsem fakt cvok, že věřím člověku, na kterého se ani nepamatuju, a o kterém nevím zhola nic, ale vím, že on mi to připomene. Jestli tedy po něm nechci moc.
Cítím zvenku jen jemné záchvěvy. Drobné doteky. Žádnou bolest, nic. Jen tohle. Tom překročil mojí bariéru, dostal se mi pod kůži. Nejsem schopen vnímat bolest, utrpení… Jsem schopen vnímat jen jeho. Asi je to znamení, nebo já nevím co. Ostatně… Tolik štěstí si snad ani nezasloužím. Po té injekci zřejmě žádné sny nebudou. Ale já bych chtěl, aby se mi něco zdálo. O Tomovi. I když mám zavřené oči, chci vidět jeho tvář. Neustále. Už teď jsem na těch mandlových očích barvy čokolády doslova závislý. Smrtelně závislý. Jestli neotevřu jen na chvíli oči a nespatřím jeho dokonalý úsměv, asi jim tady umřu. Umučen láskou a touhou. Po svém vlastním bratrovi. Přišlo mi to dřív jako totální zvrhlost, ale… Teď už nechci nic jiného. Chci jen, aby on hřál svým horkým tělem to mé, abych mu mohl dávat všechnu svou lásku, sebe samého, všechno, co mám. Nechci o něj přijít, nikdy… Jsem na něm doslova závislý.
I když jsem si myslel, že nesním, že nemůžu… Tak se mi najednou zjevil obraz. Byl docela reálný, sladký, až nadpozemsky sexy. Viděl jsem Toma. Nahého – samozřejmě. Jak se o sebe třela naše dvě horká, roztoužená těla. Polibky byly až nemožně intenzivní a naše vzrušení tak naléhavé, volající po spojení. I když to byl jen sen, bylo to absolutně dokonalé. Na jednu stranu bych si nejradši nafackoval za moje zvrácené choutky, ale tohle bylo až neuvěřitelně hříšné, lákavé, někdy místy až nesmyslné a nebojím se říct nechutné. Ale je to dokonalá zvrácenost. Nevím, kde se to ve mně bere, ale… Až časem objevím svojí osobnost, asi mi to docvakne….
Najednou mě cosi vytrhne z hlubokého snění. Něco, co zřejmě přebilo i silnou dávku sedativ a jiných léků na uklidnění. S bolestivou grimasou otevřu své oči dokořán. Jedna z mých rukou pod tíhou až nemožně spalujícího snu vykonala svou práci a uvolnila napětí. Nerozumím tomu. Nevím, co se stalo, nevím vůbec nic. Snad jen… Že mám mokrou postel a ruku potřísněnou lepkavou bílou tekutinou. To se mi snad zdá. Málem jsem znásilnil sám sebe ve spánku. Podívám se vedle sebe. Tom sedí na židli, hlavu opřenou o mojí postel a je zkroucený v šíleně krkolomné poloze. Přesto klidně oddechuje a spí. Nedá mi to a rukou jemně zajedu do jeho dredů. Mírně se ošije, ale já nepřestávám. Prsty bloudím všude možně po jeho dokonale krásné tváři. Nemůžu se ho nabažit. Je to jako ve snu…
Najednou mou tvář pohladí vtíravé sluneční paprsky, které si prorazily cestu skrz žaluzie. Jen je mi divné, že i přes mou dokonale fixovanou polohu a včerejší ukrutné bolesti necítím nic. Nic kromě lásky a spalující touhy. Touhy nás dvou. Nevím, Tomí, o čem se ti zrovna zdá, ale podle tvého spokojeného úsměvu na tváři bych řekl, že je to asi něco hodně, hodně krásného…
Tom
Nevím, co to se mnou Bill dělá. Jako by mě ta jeho křehkost, zranitelnost a bezmoc dostala na kolena, obměkčila mě. Cítím, jak mnou cloumá… Tolik touhy, vášně… Jsem snad ještě nezažil za celou dobu, co jsem s Billim… Nikdy jsem ještě nezažil nic tak intenzivního. Možná za to může můj strach… Strach, že mě Bill opustí, že se dozví moje sladké tajemství a vykašle se na mě. Hrozně se toho bojím. Ale na druhou stranu vím, že mě potřebuje. Nemůžu se zatěžovat takovými myšlenkami. Až na ně přijde řada, poté uvidíme, jak to dopadne…
Na mysl mi přicházejí různé věci, různé nápady. Představuju si někdy úplné šílenosti. Po tom, co se mi do snu vkrade obrázek Billa, musím mírně řečeno podotknout, že mě to nenechává chladným. Ani trochu. Když si představuju, jak se ho dotýkám, jak pod mými dlaněmi sténá a chce stále víc… Cítím, jak se dole něco probouzí. Nevěnuju tomu pozornost, dál se oddávám tomu krásnému snu. Přeju si jen jedno. Aby se stal realitou. Možná by se tak i stalo, kdyby tu můj miláček neležel… V bolestech… Co se týče té bolesti, zrovna přišla jedna obrovská rána… Ale zevnitř… Stokrát se mi v hlavě vybavila scénka, kdy jsem totálně bezmocnou Julii svalil na zem a tam jí… OMG… Radši na to nemyslet. Myslel jsem si, že jsem po těch letech, kdy jsem neměl nic se ženou, úplně zapomněl, jaké to s nimi je, ale… Ne, je to pořád nastejno. Jen doufám, že brala prášky… Nechtěl jsem jí ublížit, jen jí od Billa odehnat. A to se mi dokonale podařilo. Doufám.
Tento sen mě dokonale probere. Moje oči samozřejmě směřují k Billovi. Sjíždím pohledem jeho spokojenou spící tvář. Mírně mě zamrazí, když vidím, že jedna jeho ruka provádí pod dekou jakési pravidelné pohyby. Ale ale, Billí… Že by si to dělal ve spánku? To jde? Nedávno jsem četl článek o sexomnii, ale tohle mě dokonale vhodilo do praxe. No, nevěřil jsem tomu, ale teď mám zářný příklad, že sex ve spánku, takřka v dokonale tuhém bezvědomém stavu, může probíhat celkem tiše a ani není potřeba dvou. Ještě na chvilku se na Billa dívám, než šokovaně otevře oči. Položím hlavu opět na postel a dělám, že spím. Hladí mě svýma jemnýma ručkama. Být jím, jednu ruku bych si umyl… Tu, kterou… Ale ne, nechám to být… Pomalu začíná svítat… A vím, co dnes Billa čeká…
Bill
Najednou sebou Tom škubne a naše pohledy se střetnou. Nedá mu to a políbí mě. Je to krásný, dlouhý polibek, ovšem s rizikem, že by sem někdo mohl vpadnout. Očividně je to Tomovi jedno a svádí nekonečnou bitvu s mým jazykem. Za chvilku mi začne tuhnout čelist a budu se dusit, ale tím si přece nenechám kazit ten nádherný okamžik absolutního souznění. Až když uslyšíme cvaknutí kliky, okamžitě se od sebe oddělíme. Tom nasadí pohled nevinného andílka, já se v poklidu sunu zpět na můj totálně proleželý a poslintaný polštář. Nevím, jak před ostatními skryju svou mírně zašpiněnou ruku, nejspíš to bude trapas. Ale v danou chvíli je mi to celkem jedno…
„Dobré ráno, Kaulitzovi,“ pozdraví s úsměvem mladá doktorka. Že je doktorka, soudím podle jejího bílého pláště a jmenovky, připnuté na kapse. Já se jmenuju Kaulitz? Bill Kaulitz? Wow… Zní to velice dobře…
„Dobré ráno,“ odpovíme naráz. Je vidět, že jsme dvojčata. Jsem ohromně pyšný na to, jakého mám brášku. Doktorka nás chvíli pozoruje, pak ke mně přistoupí blíž. Sedne si z druhé strany postele, než o jakou je opřený Tom a zabodne svůj pohled přesně do mých očí.
„Pane Kaulitzi, doufám, že vás už nic nebolí,“ konstatuje s úsměvem.
„Bolí, ale… Ne tolik… Takže injekce už nepotřebuju,“ pravím. Jen zakývá hlavou a začne si chaoticky čmárat něco na papír, který má před sebou.
„Jak jistě víte, trpíte amnézií… Nic si nepamatujete… Váš bratr mi o tom řekl, je to tak?“ zeptá se. „Ano… Nepamatuju si nic. Svoje jméno, kde bydlím, ani kdo je… Nevěděl jsem ani o něm,“ podívám se provinile na Toma a svěsím hlavu.
„Bille… Váš stav je vážný, nemusíte cítit bolest, ale zranění jsou četná, ještě navíc těžká, bude nutná operace… A to tak, že ještě dnes…“ konstatuje lékařka. Málem mi spadla čelist…
„Co… Co?! Co se děje?“ kváknu a nevěřícně těkám očima z doktorky na Toma. Tom se tváří smířeně, zřejmě o tom všem ví a nic mi neřekl.
„Máte problémy s páteří… Při těžké autonehodě, kterou jste zažil, je zázrak, že ještě žijete, nebo že se mnou normálně komunikujete, a že nemáte téměř žádné bolesti. Ale hlavou jste doslova prorazil přední sklo vašeho auta. Bude nutná operace hlavy a páteře,“ domluví. Vážný? Hlava, páteř?!
„A co se stane, když se nenechám operovat,“ vypísknu. Jsem totálně zoufalý a ostatním nejspíš i k smíchu.
„Když se nenecháte, úlomky kosti se vám můžou zapíchnout do nějaké tkáně, narušit chod organismu. A musíme vám sešroubovat páteř, už tak jste utrpěl poškození míchy,“ praví smutným hlasem. Je snad ještě vyřízenější než já.
„Co to znamená?!“ zašeptám mezi vzlyky. Jestli je to to, co si myslím…
„Můžete ochrnout… Zatím jsme vám nezkoušeli reflexy, ale… Zkuste pohnout nohou, vidím, že horní polovina těla je absolutně v pořádku,“ říká.
Ať se snažím, jak chci, nohou prostě nepohnu. Ani jednou, ani druhou. Přivádí mě to na absolutní okraj. Na kraj propasti. Jen mě strčit dolů…
„Operace… Je nezbytná… Dnes si vás vyzvedneme… Kolem oběda, teď je asi deset. Uklidněte se, uvolněte se, doktor Kollmann pro vás přijde,“ řekne a zvedá se k odchodu. Propadnu beznadějnému pláči. Stulím se k Tomovi, který pláče se mnou. Proč já?! Proč zrovna JÁ?!
Tom
Když jsem se díval na Billovy absolutně nehybné končetiny, mělo mi to dojít hned. Že ten náraz nebude bez následků. Ale že to dopadne takhle! Mísí se ve mně vztek, strach, láska, lítost… Nevím, který z těchto pocitů je nejsilnější. Ale asi momentálně láska. Tu mám tady, hned na dosah.
„Tomíííí… Já nechci, neee,“ zaječí. Zaryje své nehty do mých zad a usedavě pláče. Pláče jako miminko, které má hlad. Vždycky se bál operací. Když před pěti lety přišel o hlas, všichni začali panikařit. Byl zdrcený, myslel si, že selhal, dával vinu sobě. Když měl jít na operaci, byl úplně s nervama v kýblu. Tuším, že má ještě stále schovanou tabulku, na kterou mi psal vzkazy, když nemohl mluvit. Myslel na všechno, dokonce se tenkrát naučil i znakovou řeč. Je dokonalý. Silný. Počítal se vším, vždycky chtěl být připravený. Kdyby tomu tak bylo i tentokrát… Tenkrát měl dost času, připravit se. Teď už za dvě hodiny… Svíjí se, je ustrašený. Nechci mu ublížit, jen ho jemně hladím po zádech.
„Tome… Já nechci,“ zašeptá tiše.
„Neboj, určitě to dobře dopadne,“ prohlásím konejšivým hlasem a vtisknu mu polibek do vlasů.
„Co když ne?“ zeptá se.
„Dopadne to dobře… Vždycky jsi byl silnej. Máš mě… Budem spolu… Nic nás nerozdělí… Až se probudíš z narkózy, bude to zase okay a my dva budem spolu, slibuju,“ pronesu až překvapivě klidným hlasem. Některým věcem sám nevěřím, ale teď mě Bill potřebuje… A musím mu dát najevo, že jsem s ním.
„A co když… Nebudu chodit… Budu jako mrzák,“ zapláče. Otře si slzu z tváře a podívá se na mě. Jako by v mých očích hledal odpovědi.
„Budu se o tebe starat… A neboj… Ty chodit budeš, musíš… Jinak… Ty musíš, ty budeš, já to vím,“ prohlásím.
„Miluju tě,“ zašeptá do ticha. Je to krásná chvíle. On mě vlastně zná jen pár hodin, když o tom tak přemýšlím… Přeci jen našel opět tu lásku, zakotvenou hluboko v jeho srdci.
„Já tebe taky,“ opětuju. Chvíli jen tak sedíme, najednou mi pohled spočine na hodinách na zdi. Je dvanáct.
Dva ošetřovatelé vjedou do pokoje s obřím vozíkem, naloží na něj Billovo prokřehlé tělo. Dají Billovi injekci, po chvilce mu začnou klesat víčka. Ještě, než ho z pokoje odvezou, zašeptá tiché „Miluju tě.“ Nemůžu mu odpovědět, bolí to… Když mého andílka odváží z pokoje, rozběhnu se za ním…
„Dokážeš to bráško, ty to dokážeš!“ křičím za ním. I když mě možná už neslyší…
autor: Angel + Tajemná Neznámá
betaread: Janule
nejvíc mě fascinuje, jak Bill Tomavlastně nezná a stejně cítí, že ho miluje, že chce být s níma že Tom je prostě nejlepší:-)
moc krásný.-) jenom doufám, že operace dopadne dobře:-)
ale ze všeho nejvíc mám strach, že ta potvora Jul bude mít dítě, ale nebude se vědět ským, protože Bill se s ní taky vyspal:D a nikdo nebude vědět jestli je Tomovo nebo Billovo, protože sou dvojčata:D. a budou oba tatínci:D
už blázím, ale stejně myslim, ž ona dítě mít bude.-)
Jinak opět krásně napsaný Andílku:-) píšeš vážně krásně
Boshe ja Jul neznašam…čo ked bude mať dieťa?????
OMG!Odstrelim Billa že s nou niečo mal!!
Ano toto urobím!!!!!!!!:DDDDDD
taky se obávám, že tam to malý bude… a podle mě Tomovo…
Áďa: jenže oni to beztak nezjistěj:D
Musíme se modlit,že bere antikoncepci 😀
Terezka: jako na potvoru si ten den zapoměla vzít prášek:D
hej snad ta operace bude ok…no uvidíme
To je dokonalé. Já – zase nemám co říct. Jsi naprosto skvělý! Miluju tvůj styl psaní! A Jul, jestli ty budeš mít nějaké proklaté děcko s Tomem, tak SE ZBLÁZNÍM!!!!!!!