Už vím, co k tobě cítím 13.

autor: Pajule

Ahojky všichni čtenáři a čtenářky mé úplně první twc ffky. Především vám chci poděkovat, že jste trpěliví, protože ty díly nepřibývají zrovna dvakrát… nejrychleji. Není to webmisskami, ale mnou. Také chci poděkovat… no… je to děkování?… za to, že to vůbec čtete. A teď už od ffky k období, které právě probíhá. Prázdniny, Vánoce a také Nový rok. Nevím, kdy tento díl bude zveřejněný, ale i tak přeju (včas nebo opožděně) Veselé Vánoce a šťastný Nový rok. Ehm… omlouvám se, nikdy mi ty přání moc nešly O:-). Myslím však, že nezáleží na slovíčkách, ale na tom, jak hodně je přání od srdíčka. A věřte mi, že já sáhla hodně hluboko. Užívejte, papejte dobrůtky a koukejte na pohádky, které jsou každý rok stejné. A teď už dost mých keců… Běžte radši číst…;-) Pajule

Sluníčko se dnes probudilo časně zrána a probojovalo si cestu mezi mraky. Vysoký chlapec, který zrovna seděl na parapetu velikého okna, se musel usmát, i když jen sám pro sebe. Sníh se zatřpytil a tím dal najevo, že příroda může být krásná i za mrazivého zimního počasí. Tom se teple oblékl, do kapes u své mikiny poskládal klíče s mobilem a vydal se ke garáži, kde bylo zaparkované jeho auto. Měl už na čase. Za chvíli bude desátá hodina ranní.

…………….

Chlapce probudily časně ráno sluneční paprsky, které se prodraly svým zářením až přes zavřená oční víčka. Dlouhé řasy se tak zatřepotaly a vlna čokolády ožila. Dlouhé prsty promnuly očka, čímž je zbavily otravných ospalků. Křehké vyhublé tělo se na loktech tiše vyhouplo, čímž bylo způsobeno, že už chlapec neležel, ale seděl. V tu chvíli se na pokoj ozvalo tiché zaklepání.

„Dále,“ozvalo se chraplavým hlasem a dveře se neslyšně otevřely. Nejdřív se v pokoji objevila černá bota. Následně ruka s dlouhými a hubenými prsty. A až poté se objevila hlava mladého chlapce.

„Překvápko!“ozvalo se z úst toho mladého chlapce, který vstoupil do pokoje ozářeného ranním sluníčkem.

„Jůů, bráško, co tu děláš?“ polekaně, ale s úsměvem na tváři, se zeptalo to rozkošné stvořeníčko.

„Už se tě nemůžu dočkat, až tě budu mít doma. Nemohl jsem vůbec dospat,“ usměje se blonďáček a posadí se k bráškovi na postel. Zatímco se ti dva radují ze společného návratu domů, příroda se venku dočista zblázní. Ještě před malou chvilinkou sluníčko hrálo ladnou melodii a svými paprsky hladilo vše, co se dalo, teď se schovalo za tmavé mraky. Mraky plné sněhu. Venku vypukla sněhová vánice. Den před Štědrým dnem. V tu chvíli se stromy zahalily do bílých kabátů, zem byla pokryta přikrývkou a všichni lidé zalezli domů, za teplem krbů, kamen či topení.

„Tak, pane Kaulitz, můžete si sbalit věci a společně s bratrem můžete jet domů. Avšak hned po Novém roce se nám, Bille, přijdete ukázat, jaké jste udělal pokroky, ano?“ Vizita, ach ta vizita. Konečně ho pustí domů.

„Samozřejmě. Moc vám všem děkuji. Veselé Vánoce a šťastný Nový rok. Nashledanou,“ to malé černovlasé stvořeníčko se rozloučí s doktory i sestřičkami. Do tašky rychle nahází své věci, obleče se a už je připravený s bráškou nastoupit do jeho černého auta a vydat se po známé silnici, která vede k nim domů.

„Můžeme jít?“ optá se tiše Tom a od brášky vezme jeho tašku. Teď je čas na to, aby si ho hýčkal. Vlásky havraní barvy se zatřepotaly na souhlas a dvě identická, a přesto tak jiná dvojčata, se vydala k nemocničnímu parkovišti, kde nasedla do auta a s širokými úsměvy se vydala domů.

……………

„Vystupovat, pane,“ otevřu dveře Billovi a ten vyskočí na příjezdovou cestu, až pod ním sníh trochu zakřupe. Vichřice už naštěstí ustala a zase je vše, jak má být.

„Děkuju.“špitne a vydá se směr domov. Z kapsy vyndá klíče, které už si připravil v nemocnici. Tiše odemkne dveře a vstoupí dovnitř. Já zatím vyndám tašku a nákupem a věcmi z kufru, zamknu auto a zamířím za svým dvojčátkem.

„Billí, víš, že máš být v klidu.“řeknu se smíchem, když vidím to roztomilé stvoření skákat po sedačce.

„Já vím, jen jsem se nějak neudržel.“usmálo se na mě to stvořeníčko a s obličejem červeným jako rajčátko složil nohy pod sebe a čekal, co se bude dít dál.

„Tak já půjdu udělat něco k obědu. A potom půjdeme na procházku, ano?“špitnu a posadím se vedle brášky.

„A co kdyby…Co kdybychom se jen váleli?“navrhne a šibalsky se na mě podívá.

„Tak dobře. Ale zítra ven půjdeme.“řeknu pevným hlasem. Poté se odeberu do kuchyně, kde začnu připravovat oběd.

…………….

„Billí, no ták. Počkej na mě!“ křičí na mě Tom, když běžím přes zasněženou louku. Jsme na procházce a domluvili jsme se na tom, že půjdeme do chatičky.

„Ano, pane?“ zastavím se a Tom zahučí do hromady sněhu. Nějak nečekal, že zastavím.

„A za to si tě chytnu,“ vstane a s úsměvem za mnou utíká a snaží se mě chytit. Smůla, jsem rychlejší.

„Kdo bude dřív u chatky,“zakřičím. Zase si připadám šťastný. Jako bych se vrátil zpět do dětských let a my byli ti malí roztomilí kluci, kteří měli až nadbytek energie. A k tomu je zima. Štědrý den a já tu jsem se svým bráškou. S nejdokonalejší osobou, která existuje.

„Vítěz!“ zakřičím, když doběhnu ke dveřím chatky. Tom celý udýchaný doběhne, ale na tváři mu stále zůstává jeho nádherný zářivý úsměv.

„Ty vždycky, Billi,“ usměje se na mě a přistoupí ke dveřím, že odemkne. Nevím, co mě to popadne, ale překazím mu to a otočím si ho k sobě tváří. Chvíli se na mě dívá pohledem s plno otazníky v očích. Až po chvíli to opadlo, když jsem mu svou studenou rukou (opět jsem si zapomněl rukavice) přejel po jeho hebké a hřejivé tváři. Nejistě jsem udělal krok vpřed a své boky jsem natisknul k těm jeho. Naklonil jsem se nad jeho tvář a svoje rty otřel o ty jeho. Bylo to jak dotyk motýlích křidélek. Bylo to jak pohlazení větru. A mnou se prolila vlna horka. Nepřipadalo mi, že je zima a venkovní teplota je hluboko pod nulou Celsiova stupně. Pro mě bylo uvnitř mého těla léto. Vášeň, touha, něha, láska. Láska? Ano, láska k bráškovi. Rozlepil jsem oční víčka a podíval se na překvapeného Toma. Teď mě bude nenávidět!

„J-já… promiň, nevím, co…“ načal jsem větu, ale když na mé rty přiložil jeho ukazováček, donutilo mě to mlčet.

„Pššt…“ podíval se na mě a své rty otřel o ty mé. Cítil jsem, jak po sobě oba toužíme, ale zároveň se neskutečně moc bojíme. Bojíme se toho, co bude. Nechtěl jsem však čekat dál a jemně jsem mu skousl spodní ret. Odezva? Dlouhý vzdech a nepolapitelný chtíč. Tom zatím jakýmsi zázračným způsobem otevřel a my se přesunuli dovnitř do chatky. Už to nebylo pouhé „oťukávání“. Teď to byl chtíč. Vášnivě jsme se líbali a já si připadal jako v sedmém nebi. Čekal jsem, co bude dál a nechával tomu volný průběh, ale i přesto jsem tomu dodával jakési tempo a směr. Chci ho. A to už delší dobu. Ono… než se stačím vůbec vzpamatovat, ležíme na posteli a navzájem si vysvlékáme bundy. Jakoby nás naše těla vůbec neposlouchala a dělala si to, co chtěla sama.

autor: Pajule

betaread: Janule