autor: Áďa
Celou cestu jsem ani nedutal. Jenom jsem koulel očima, z čela mi sem tam stekla krůpěj potu, na řasách se občas zatřpytila slza, ale krom občasného popotáhnutí jsem ze sebe nevydal ani hlásku. Zůstal jsem ležet tak, jak mě Tom položil, a ani jsem se nehnul. Nedokázal jsem to. Neměl jsem sebemenší ponětí, co se to se mnou děje, proč mi je tak, jak mi je, když mi nikdy takhle nebylo. Připadal jsem si tak bezmocný.
Když Saki zastavil před naším domem, pomohl Tomovi vytáhnout mě z auta. Snažil jsem se s nimi spolupracovat, ale nemohl jsem. Byl to tak zničující pocit. Asi to na mně bylo vidět, že mě to trápí, že se snažím ze všech sil, ale marně, protože Tom mi něžně otřel slzy a smutně se na mě pousmál.
„Šššššššt, to bude dobrý,“ konejšil mě. „Nehýbej se, ať se ještě víc nevysílíš. Postarám se o tebe.“
Nato mě láskyplně uchopil do náruče a nesl mé bezvládné tělo do domu. Prošel dveřmi, které mu Saki otevřel, a donesl mě až do mého pokoje, kde mě položil na postel. Sundal mi kabát a boty a přikryl mě až po krk peřinou. Pak mě začal hladit po tvářích a na čele, zatímco já na něj strnule hleděl bezmocnýma očima. Jeho dotyky mě hřály u srdce, a i když jsem mu zatím nemohl dát odezvu jinak, než velice slabounkým úsměvem, postřehl to. Usmál se na mě a v očích se mu po dlouhé době opět rozzářily ty nádherné hvězdičky, které mohl mít ve svém pohledu jedině on. Zlatavé tečky v jeho duhovkách opět evokovaly dojem hvězdného prachu, zatímco venku se zpod hustých mraků vydral jeden jediný váhavý sluneční paprsek, který brášku pohladil po obličeji. A já opět zjišťoval, jak moc je Tom nádherný.
Po chvíli se zvedl. Vyplašeně jsem se po něm podíval. Kam jde? Snad mě tu nechce nechat samotného! Prosím, to ne, teď mě nemůže opustit! Tome, nechoď pryč! Tak zoufale jsem se na tuhle myšlenku soustředil, až mé rty opustilo polohlasné chraplavé „Neee“. Tom, i když byl už u dveří, se překvapeně zarazil.
„Ty zase mluvíš?“ rozzářil se jako sluníčko a vrhl se mi kolem krku. „Ty už to zase dokážeš! To znamená, že už ti šok trošku polevil!“
Nevím, jestli měl pravdu. Cítil jsem se pořád tak slabý a sotva jsem se hýbal… Ale aspoň už jsem mohl zase mluvit, sice jen hodně potichu, ale přeci jen.
„Kam… kam jdeš?“ zamumlal jsem a upřel na něj smutný pohled. „Prosím, buď tu se mnou…“
Zadíval se mi do očí.
„Chtěl jsem ti jen uvařit čaj, aby se ti ulevilo… Ale pravda, to vlastně může udělat Saki… Saki?“ houkl do chodby.
„No?“ ozvalo se zespoda a podle vzdáleného praskání dříví náš bodyguard nejspíše rozdělával v obývákovém krbu oheň.
„Prosím tě, že Billovi uděláš čaj? Černý a hodně sladký, tak, jak ho má rád… třeba mu to uleví…“
„Jasný, spolehni se,“ odpověděl Saki. „Dáš si taky?“
„Já? Třeba,“ kývl hlavou Tom a znovu si přisedl na hranu mojí postele.
Byl jsem mu hodně vděčný za to, že neodešel. V jeho přítomnosti mi bylo tak krásně a cítil jsem, že mě slabost sice pomaloučku a neochotně, ale přitom docela citelně opouští. Dech se mi zklidňoval a měl jsem pocit, že už ani v očích nemám takový strach, jako ještě před chvílí. Přesto jsem ale nebyl ještě v pořádku, byl jsem pořád tak vysílený, že jsem se nemohl hýbat více, než zápěstími a kotníky. Smutně jsem si povzdechl. V téže vteřině dopadl Tomův hebký ukazováček na mé rty.
„No tak,“ tišil mě. „Nesmutni… Už je po všem… David je na dvanáct let za mřížemi a půjde nejspíš navíc i na psychiatrický vyšetření, tebe z ničeho neobvinili, takže už je zase dobře!“
„Já vím,“ hlesl jsem tiše a nedokázal se odtrhnout od jeho očí, které mě přitahovaly jako dva jiskřivé čokoládové magnety. „Ale připadám si jako přejetý parním válcem… Nemůžu se ani moc hýbat…“
„A ty se divíš?“ nadzvedl Tom obočí. „Po tom všem, co ti ten parchant udělal? Vždyť to by normálního člověka už dávno přivedlo do blázince, kdežto tobě to udělalo jenom silný šok před soudem! Ještěže ty nejsi normální…“
Tak tohle jsem nevydržel. Dostal jsem ze svého brášky a jeho filozofování výtlem. Jenže to se neprojevilo jako moc dobrý nápad, mé svaly v obličeji byly pořád ještě ztuhlé, a já se nedokázal více než pousmát, a z toho tlaku, který ve mně Tomova poznámka vyvolala, mě hodně rozbolely tváře. Vyčítavě jsem se na něj podíval.
„To mi děláš schválně, žejo? Když se nemůžu smát,“ hodil jsem na něj lítostivý pohled.
„Promiň, Billí,“ omluvil se mi. „Já jsem si ale jenom nemohl odpustit skutečnou realitu… Ne, to byl vtip,“ ujistil mě a na usmířenou mě pohladil po tváři. Byl nade mnou tak blízko, že jsem mohl spočítat každou jeho dlouhou řasu. A skláněl se ještě níž…
A pak se naše rty spojily v jemném dotyku. Bylo poznat, že od našeho posledního bližšího kontaktu je Tom spíše váhavý a nejistý. Letmo se mě dotkl a už to vypadalo, že se chce zase vzdálit. Snad aby mi nepřipomínal minulost. Já jsem to ale nehodlal připustit. Miloval jsem svého bratra, i když jsem to dosud moc nedokázal, tak už jsem věděl, že Tomovo místo v mém srdci nikdy nikdo nenahradí, a chtěl jsem na minulost zapomenout. Už jenom kvůli němu.
Trošku jsem své rty našpulil, on to ale asi nepochopil a vzdaloval se ode mě. Ne! Tohle nedělej! Pojď zpátky ke mně, prosím! přesvědčoval jsem ho v duchu. Byl jsem z toho nešťastný, potřeboval jsem, aby se mě dotýkal! Jakkoliv… S největším vypětím všech svých sil jsem trošku nadzvedl hlavu, abych dohnal jeho prchající rty.
Překvapeně se na mě podíval.
„Tys hýbnul hlavou,“ vydechl radostně. „No vidíš, že se ti to zlepšuje!“
Neunikl mu však můj prosebný pohled, který se upínal na jeho sametové rty. Pochopil. Pomalu se ke mně vracel. Když už nás však od sebe dělily jenom milimetry, tázavě se na mě podíval.
„Určitě to tak chceš?“ zeptal se mě opatrně. „Já jen, že… tě nechci do ničeho tlačit, vím, jak ses k tomuhle vždycky stavěl. Nemusíš to dělat z vděčnosti, že jsem tě dostal od toho hajzla. Udělal bych to, i kdybych tě nemiloval…“
„Tommy, prosím, pšššt,“ zaškemral jsem a smutnýma očima se zahleděl do těch jeho. „Já to… nedělám z vděčnosti. Uvědomil jsem si, že tě opravdu miluju, tak jako ty miluješ mě… A to jsem ti už říkal… Ale mám strach,“ stočil jsem smutně hlavu směrem ke zdi. „Já… nevím, jestli to zvládnu… ti to všechno oplácet… Jestli ti budu stačit… Nechci, aby ses kvůli mně omezoval…“
Cítil jsem, jak mě v očích znovu začíná pálit, jak se mi do nich hrnuly slzy. Opravdu jsem nechtěl, aby bráška, navyklý na akční milostné radovánky, trpěl kvůli mému psychickému komplexu. V tu chvíli mě ale chytil za bradu a prudce mi stočil hlavu směrem k sobě, až mě z toho píchlo za krkem. Setřel mi z řas slzy a naléhavě se na mě zadíval.
„Bille… prosím,“ vydechl. „Říkáš mi pravdu? Opravdu to říkáš proto, že to cítíš?“
„Ano,“ špitl jsem. „Ale nechci tě nijak omezova – „
Položil mi prsty na rty.
„Neomezuješ mě,“ zašeptal. „Jestli to myslíš opravdu vážně – „
Zakýval jsem hlavou, že ano. No nene! Jak se při jednom rozhovoru začínám pomalu rozhýbávat! A jde to skoro samo!
“ – tak máš mé slovo, že na tebe vůbec nespěchám,“ zdůraznil poslední slovo. Chvíli mi upřeně koukal do očí a pak pokračoval.
„Billí, vím, jak se cítíš. Po tom všem, co jsi s tím bídákem prožil. A úplně tě chápu, že se teď nějakého bližšího kontaktu bojíš, to je samozřejmé! Ale jestli máš strach jenom z tohohle, tak se neboj. Počkám, než se ti bude chtít… Než budeš chtít něco bližšího ty sám. A počkám rád, i kdyby to mělo trvat několik let! Pro tebe udělám cokoliv… a společně to překonáme, věř mi… Já ti totiž věřím, že to s postupem času zvládneš… A pokud nevěříš ani sám sobě, ani mně, věř nám oběma…“
Jeho slova mě dojala. On by se skutečně zřekl svých milostných návyků jenom kvůli mně? Opravdu by na mě takhle čekal? Nechtěl jsem tomu věřit, ale Tomův pohled mluvil za vše a tvrdil pravý opak.
„Tommy, ty bys opravdu – „
„Ano,“ nenechal mě domluvit. „Pokud budeš chtít ty…“
Na tohle byla možná jen jedna jediná odpověď. Nadzvedl jsem hlavu, kam až mi to mé ztuhlé tělo dovolovalo, a dlouze, láskyplně Toma políbil. Do toho polibku jsem dával vše – svůj vděk, lásku i omluvu za to, jak dlouho jsem ho nechával čekat. Tom nezůstával pozadu. Jemným tlakem mě donutil opět položit hlavu na polštář a vpíjel se do mých úst. Bože… Poprvé v životě jsem si uvědomil, jak moc dokáže být polibek nádherný. I když už jsem měl s líbáním pár zkušeností, tak to bylo akorát s bráchou v dobách, kdy jsem se k němu stavěl ještě odmítavě, a pak s Davidem, který mě tím záměrně mučil. O to víc jsem si teď vychutnával ty nádherné pocity, které mě spolu s Tomovým jazykem zaplavovaly…
Prudce jsme se od sebe odtrhli, když jsme na schodech zaslechli kroky. Bylo to na vteřinu akorát, v momentu, kdy se Tom dostal ode mě do jakž takž patřičné vzdálenosti, vstoupil do pokoje Saki se dvěma šálky čaje.
„Tak, něco teplého do žaludku na posilněnou,“ zahlaholil, když jsem k němu stočil hlavu. „Jak je našemu pacientovi?“
„Už může celkem slušně mluvit, a trošku se i hýbá,“ informoval ho ihned Tom. „Ale hýbá jen hlavou a konci zápěstí a kotníků,“ dodal posmutněle.
Saki došel až k nám. Položil hrníčky na noční stolek a povzbudivě se na mě usmál.
„To bude dobrý,“ mrkl na mě. „Nejdýl za pár hodin budeš zase ok… Hele, vydržíte to tu do večera sami? Sjel bych rodině nakoupit pár dárků pod stromeček.“
„Beze všeho,“ mávl rukou Tom. „Vždyť jsi u nás stejně pořád, tak ať tě taky doma viděj… Krom toho, za tři dny jsou Vánoce, tak už doma klidně zůstaň až do konce roku, taky si zasloužíš oddech… My to tu zvládnem, a kdyby byl nějakej problém, tak zavoláme, ok?“
„Ok,“ potvrdil Saki. „Díky moc… Ale stejně vás pro jistotu budu jezdit kontrolovat,“ zamrkal na nás u dveří. „Tak se zatím mějte!“
„Ty taky,“ zavolal za ním Tom. „A kdybychom se už do té doby neviděli, tak hezký svátky!“
„Díky, vám taky a nepodpalte hlavně barák!“ zažertoval Saki a odešel.
Chvíli jsme naslouchali jeho slábnoucím krokům, a když před domem zabrumlal motor jeho auta a on odjel, Tom se na mě podíval. I když bylo venku ještě světlo, jeho tvář ozařovala barevná světélka z blikaček v okně.
„Kdeže jsme to skončili?“ zeptal se s úsměvem.
Místo odpovědi jsem se na něj zaculil a našpulil rty. Nenechal se dlouho pobízet. Zase a znovu se jich dotýkal v letmých polibcích, než se ustálil a vplul do mých úst svým jazykem. Hladil mi přitom dlaněmi obě tváře, čelo i zavřená oční víčka. Měl jsem pocit, jako by se mi v žaludku náhle třepotalo snad tisíc motýlků, kteří mě svými hebkými křídly šimrali po celých mých útrobách. Rozevřel jsem ústa ještě víc a odvážil se svým jazykem dotknout jeho patra.
V momentě, kdy se kulička mého piercing zevnitř dotkla jeho tváří a posléze i patra, Tom ustal ve svých polibcích a jako by zkameněl. Nechal svůj jazyk tam, kde byl, a jeho ruce, které se mi teď probíraly vlasy, se mi trošku zaryly do kůže na hlavě. Pootevřel jsem oči a viděl jsem, jak má ty své zavřené. I když jsem mu sice do očí díky tomu neviděl, vyzařovalo z něj, jak moc je šťastný, a ten fakt způsobil, že mnou začala projíždět jedna mocná vlna euforie za druhou. Byl jsem tak vděčný za to, že se mi povedlo přivodit mu ty kouzelné pocity, které až dosud přinášel on mně.
Po několika vteřinách? minutách? hodinách? se Tom opět vzpamatoval a začal mi pohyby mého jazyka vracet i s úrokama. Dokonce se dostal i trošku hlouběji, až do mého krku, kam se dosud dostal jenom David…
Nepatrně jsem sebou škubl, když se mě dotkl v místech, kde mě Davidův jazyk dusil. Snažil jsem se sice ovládnout, ale to trhnutí jsem nedokázal potlačit. I když jsem se snažil, aby bylo pokud možno co nejslabší, Tom ho zaregistroval. Odpojil se ode mě a omluvně se na mě podíval.
„Promiň,“ omlouval se tiše, já ale prudce vrtěl hlavou.
„Nic se neděje, Tommy, všechno je v pořádku! Já jen…“
Zarazil jsem se a nevěděl, jak dál pokračovat. Jak mu jenom mám říct, že i když mě to jako by dusilo, tak to byl nejspíš jenom reflex z minulosti, kdy tomu tak opravdu bylo? Jak mu vysvětlit, že i když jsem sebou trhl a na okamžik znovu zažil hrůznou vzpomínku, tak že to chci v sobě potlačit, že chci nad svým traumatem zvítězit?
„Na,“ řekl a podával mi hrníček s čajem. „Skoro bychom na něj zapomněli.“
Vjel mi svou rukou pod krk, nadzvedl mi hlavu a přiložil mi šálek ke rtům. Poslušně jsem pil a pil, dokud nebyl šálek prázdný. Tom mě potom položil a znovu mě přikryl peřinou. Poté do sebe kopl svůj čaj. Nevím proč, vždyť jsem moc unavený nebyl, teda aspoň jsem si to myslel, ale nějak se mi začaly klížit oči.
„Tommy, prosím,“ zaškemral jsem. „Že tu teď budeš se mnou?“
Lehce překvapeně se na mě podíval.
„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl. „Vždyť se snad nechystám pryč, nebo jo?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a cítil, jak se mi spánek pomaloučku vkrádá do mozku. „Ale já… se bojím usnout,“ hlesl jsem. „Něco se mi zase bude zdát…“
Při té myšlence se mi sevřel žaludek. Prosím, já už nechci, aby se mi zdálo cokoliv z minulosti! Nechci zase vidět Davida nebo oživlé mrtvoly, prosím? Proč nemůže minulost prostě zemřít?
Ucítil jsem, jak si Tom lehl vedle mě. Jeho ruce se semkly kolem mých ramen a upřeně se mi zadíval do zatemňujících se očí.
„Neboj, Billí,“ zašeptal. „Nedovolím, aby se ti zdálo něco ošklivého. Nesmíš se bát usnout, tím to jenom přivoláš… Hezky spinkej a neboj, já tě budu chránit. Slibuju.“
Políbil mě na čelo, a stále mě svírajíc ve svém něžném objetí, začal mě hladit po zádech. Tiše jsem si povzdychnul. Jeho slova sice zněla krásně, ale určitě to mé noční můry nezaplaší. Aspoň, že tu leží se mnou… nebudu to mít daleko, až se zase probudím strachy a se slzami v očích… Nechal jsem ho, ať mě hladí, trošku mě to uklidňovalo, ač ne úplně. Nejistým krokem jsem se vydal k tajuplné bráně snů a doufal, že mám za sebou svého neviditelného brášku, který pro mě znamenal vše na tomhle světě a o kterém jsem věděl, že mě bude chránit a nikdy mě neopustí.
autor: Áďa
betaread: Janule
Náádherný :))
Rychle dál x)
On je jak malý dítě, který se bojí "bubáků" Chudaček malej. Jak mu takto mohl někdo ublížit?
sakra ty píšeš tak nádherně!!!!
To zas byla jedna velká krása. Tebou psanou Tommyho postavu miluju!♥ On je prostě "Pan Božský"! Když napíšeš, že Tommyho doteky hřály Billa u srdce, když postřehl Billyho úsměv – to je něco tak nádherně hebkého… Pak mi ještě připomeneš Tommyho hvězdný prach v očích (oči, husté, dlouhé řasy, rty – hlavně ten plný spodní ret- tím mě naprosto dostáváš, to je na něm nejkrásnější, magické), tak to už mě zabíjí. Vůbec se Billovi nedivím, že ho ta slabost díky Tommyho síle a hlavně lásce opouští.
A popis toho jedinečného polibku dal této části neopakovatelné kouzlo, protože to byla chvíle, kdy Bill udělal Tommyho šťastným, tolik jsem mu to přála, aby pocítil Billovu lásku. Dočkal se.
Věřím, že spolu všechno zvládnou.♥