Verboten…!! 5.

autor: Tessyna

„Promiň mi to, bráško, promiň, že jsem mu tě nechal, já ti slibuju, že už tě před ním a lidma, jako je on, ochráním,“ šeptal mi Tomča tiše do ouška a ani jeden z nás si nevšiml, že se k sobě tiskneme čím dál tím víc. Jeho horký dech jsem cítil na svých rtech, na krku, a přitom mu tiše roztával v náruči. Bylo to prostě nádherný, nepopsatelný. Tenhle kluk mě prostě dostával pořád a víc a víc. Jeho krásné rty, oči, způsob, jakým chodil, mluvil nebo jedl, to všechno bylo tak nádherné, že jsem myslel, že je to jen sen. Jenže to sen nebyl a teď také není. Moje rty se pořád přibližují k těm jeho, chci ho alespoň na chvilku ochutnat, ochutnat jakou chutí oplývají jeho rty, jeho obličej. Chci okusit, jak hebké můžou být jeho dlaně, jemně sedřené od strun kytary. Jenže tohle se stát nesmí a sám život to tak nechtěl, a proto těsně, než se naše rty spojily, se ode mě Tom odsunul.

„Billí, bráško, tohle nemůžeme, už nejsme malí kluci…“ Ta odmlka mě přímo sžírala, protože jsem nevěděl, co ještě řekne. „Už je nám 12 let a my už se musíme začít chovat jako dospělí… a tohle tomu moc nepomůže. Pojď, půjdeme ke mně a tam zůstaneme přes noc, ano, broučku?“ Po tomhle se Tomí zvedl, chytnul mě do náruče a potom, co Markuse zamknul v mém pokoji, mně odnesl do toho jeho. Oproti tomu mému byl luxusně zařízenej, ještě nikdy jsem tu nebyl. V tomhle pokoji jsem nesměl uklízet a taky to tak vypadalo, ale i přes to všechno to tu bylo nádherné. Načechrané peřiny, nasáklé Tomovou vůní stejně jako celý jeho pokoj, splývaly do nádherné směsi oranžové a šedé barvy, jež tvořila nejútulnější pokoj v domě.

To si mě Tom na onu postel posadil a poté ke mně jemně zvednul ruce a snažil se mi sundat tričko, a když si všiml mého vystrašeného pohledu, řekl: „Billdo, tohle tričko máš celé od toho Markusova hnusu… Dám ti svoje a tohle vyhodíme do koše, ano?“ Nechal jsem se od Tomiho svléknout, ale když se opravdu chystal tričko vyhodit, zastavil jsem ho.

„Ne! Prosím, nevyhazuj ho, to tričko je první, co jsem si koupil sám podle vlastního gusta.“ Poté jsem omluvně sklonil hlavu a do očí se mi vhrnuly slzy. Tom to tričko teda hodil do špinavého prádla a podal mi jeho, abych si ho obléknul. Pak jsem se zachumlal do Tomových peřin a on mě následoval, objal mě a poté pomalu usnul na mém rameni.

Ráno jsem se nechtěl probudit, protože jsem přesně věděl, co mě čeká. A jako vždy, nemýlil jsem se. Jen co jsem přišel do kuchyně, seděla tam rozzuřená máma a výsměšně se usmívající Markus.

„Ty malej hajzle, tak já tě tu zadarmo živím a ty mi budeš svádět přítele? Víš co si? Si ubohej teplouš! Ale nemysli si, chlapečku… teprve začnou muka. Doteď ses tu měl jako v bavlnce, ale to, co příjde, na to ani nechtěj pomyslet. A teď, ty malej parchante, padej nám připravit snídani. Ale běda tobě, jestli jen sousto vezmeš do pusy. Nebudeš tu jíst, pít a umývat se v mé teplé vodě, dokud mi neukážeš, že si to zasloužíš. A ještě dnes půjdeš bydlet do zahradního domku, jasné?“ Máma na mě křičela a já už se ani nesnažil skrývat slzy, které se mi klouzaly po tvářích.Věděl jsem, že tohle je můj konec. Je totiž začátek listopadu, venku už není žádné teplo a zahradním domkem je myšlena malá dřevěná kůlna plná sena a nejrůznější havěti. Nedokázal jsem ale odporovat, a proto jen co jsem pro ty tři nachystal snídani, jsem utíkal do svého pokoje, kde jsem sbalil do malé tašky a jedné igelitky mé věci a pomalu se ploužil do svého nového obydlí.

Když jsem vešel, myslel jsem, že omdlím. Všude byly pavučiny, myší a potkaní bobky a hlavně seno, které se mělo stát mou novou postelí. Proto jsem položil tašky a utíkal si do domu alespoň pro peřiny, které tvořila tenká deka a polštář, co jsem si sám ušil z vyhozeného oblečení, to vše v povlečení snad 1000x zašívaném. Odnesl jsem si to tam, alespoň trošku to tam vysmýčil, i když hnusnej zápach jsem uklidit nemohl, a naskládal si tam své věci. Lehl jsem si do sena a přemýšlel nad tím, jaké to tu bude bez jídla, pití, bez toho, abych se směl umýt, a když, tak jen ledovou dešťovou vodou na zalévání květin. Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležel a přemýšlel, ale z transu mě dostalo teprve otevření dvířek a Tomův hlas.

„Bráško, copak ses zbláznil? Říct mamce, že na truc se odstěhuješ sem? Že nebudeš s náma jíst, a že si od nás už nic nevezmeš a to ani vodu? Kdes nechal rozum? Vždyť v noci bejvaj sotva dva stupně nad nulou a navíc to tu hnusně páchne.“ Díval se na mně těma svýma hnědýma korálkama a nechápavě kroutil hlavou. Já se na něj díval jako na mimozemšťana a nevěděl, co říct. A vlastně jsem ani nemusel, Tom odešel a já tam zůstal celej den sám.

Večer, už dost vyhládlej, jsem se šel napít dešťové vody a poté si s ní alespoň vyčistit zuby. Poté jsem ulehl do svých peřin, sfouknul malý ohýnek v petrolejce a chystal se spát. Jenže hned co jsem sáhnul pod polštář, ucítil jsem tam nežádané těleso, a proto jsem ho nahmatal a vytáhnul ven, abych si prohlídl, co to jen může být. Jenže to málem byla má smrt, protože ono těleso byl…

autor: Tessyna

betaread: Helushka