Bookmakers scrubbers 22.

autor: Ainikki

Tom

Převalil jsem se na záda a poulil oči do stropu. Letmý pohled na budík mě ujistil o tom, že ještě zdaleka nenastala doba mého obvyklého vstávání. Bylo něco málo po deváté ráno a já cítil, že oči se mi už nepodaří zamhouřit, ani kdybych se snažil sebevíc. Skopl jsem ze sebe peřinu, pod kterou mi začínalo být přílišné teplo, a podrbal jsem se na břiše. Pokusil jsem se protáhnout záda, která byla po noci plné neklidného spánku nepříjemně ztuhlá a nyní mě nutila ukončit to utrpení, vstát a pokusit se trochu rozhýbat. Já si ale umanul, že ve vodorovné poloze míním ještě nějakou dobu zůstat. Převaloval jsem se po posteli jako písečný červ, napínal jsem nohy a ruce vytahoval někam vysoko za hlavu, ve snaze ulevit unavené a zbité tělesné schránce. Nezabralo to. Mocně jsem si zívl a následně zakňoural, jak malé dítě. Nic se mi nechtělo a tím míň opouštět vyhřátou postel. Nedalo se ale nic dělat, ležení se stávalo čím dál více nepříjemným.

Neochotně jsem se vyhrabal na nohy a líným krokem jsem se ze svého dětského pokoje šoural do koupelny. První noc doma tedy nedopadla zrovinka nejrůžověji. Připadal jsem si jako zpráskaný pes. Moc jsem to nechápal. Usnout se mi přece povedlo. Lépe řečeno jsem tedy spíše upadl do kómatu hned, jak se moje tělo dotklo matrace. Nemalý podíl na tom zřejmě mělo i pár skleniček vypitého vína, které jsme včera dlouho do noci popíjeli s Gordonem a mámou, a při tom jsme si líčili dny, které jsme díky tour museli strávit odděleně. Tyhle dlouhé dýchánky byly zvykem, kdykoli jsme se odněkud vrátili. Máma vyžadovala podrobné vylíčení i té nejmenší drobnosti a vlastně i já s Billem jsme o tom docela rádi vyprávěli. Byla to příjemná relaxace. Proč se mi tedy ale tak blbě spalo? Byl nesmysl to řešit. Nechal jsem to plavat a chrstnul si do obličeje studenou vodu doufaje, že mě tohle ranní osvěžení trochu zaktivuje a já si přestanu připadat jako právě obživlý umrlec. Bohužel to už byla dnes druhá věc, která se minula účinkem. Zabořil jsem obličej do měkké osušky a následně ji odhodil někam stranou a zadíval jsem se na sebe do zrcadla. ‚Páni, kámo, sekne ti to.‘ Pomyslel jsem si, když jsem uviděl ty svoje ztmavlé kruhy pod očima a únavou zešedlou pleť.

Nikdy jsem neměl moc potřebu svou vizáž řešit, na to byl expert především Bill, ale tohle byla vážně katastrofa. Vypadal jsem fakt neodolatelně. To by se všechny ty moje obdivovatelky nestačily divit. Nejspíš by samou hrůzou vzaly nohy na ramena. Nespokojeně jsem něco neurčitého zamručel, ale nakonec jsem nad tím raději mávl rukou. Nu což, vždyť jsem doma a myslím, že mámu ani Gordona nevyděsím, ti už mě možná viděli i v horších stavech. Ještě než jsem opustil koupelnu, strčil jsem si krátce do úst kartáček, aby se neřeklo, a párkrát jsem těmi štětinami přejel po svém chrupu. Pastu s nepříjemně peprmintovou příchutí jsem vyplivl do umyvadla a pečlivě si vypláchl pusu. Teď už mi nic nebránilo v tom odebrat se do kuchyně a vyhovět svému žaludku, který už se začínal hlásit o pozornost.

Zanořil jsem nos do ledničky a jal se prozkoumávat její obsah. Výběr byl docela slušný. Máma před naším příjezdem nakoupila. Rozhodoval jsem se mezi plátkovým sýrem, šunkou a olivami, a nebo tenkými párky. Ty jsem ale nakonec zavrhl jako něco, co se příliš na snídani nehodí. Ty zbouchnu až k večeři. Usoudil jsem a tu první variantu jsem vytáhl z té chladící skříně ven a zabouchl dvířka. Hned nato jsem úlekem nadskočil, že mi ta ňamka málem vypadla z rukou. V kuchyni se totiž objevil Gordon, aniž bych ho slyšel přijít a samozřejmě se vůbec neobtěžoval na svoji přítomnost upozornit.

„Fuj, jsem se lek. Co tady strašíš lidi!?“ Osočil jsem se na něj místo pozdravu.

„Taky ti přeji dobré ráno. A nikoho nestraším. Pokud vím, tak vy s Billem vždycky vstáváte nejdřív tak k obědu. Nikoho jsem tu teďka ještě nečekal.“

„Hmmm…“ Ucedil jsem skrz zuby a vyrovnal si jídlo na kuchyňskou linku. Z chlebníku jsem si vytáhl toustový chleba a začal jsem si připravovat sendviče.

„Udělej mi taky. Ještě jsem nesnídal. Já ti na oplátku uvařím kafe.“ Mrknul na mě s prosíkem v očích Gordon a vzápětí už natáčel do varné konvice vodu.

„Jasně, kolik jich chceš?“

„Dva budou stačit. Dík.“

Dál už vše probíhalo v tichosti. Gordon se nejspíš, stejně jako já, právě teď probudil, tudíž zatím neměl příliš chuti k tomu si povídat. To bylo typické pro všechny muže v tomhle domě. Ani já s Billem jsme nebyli přespříliš společenští po ránu. Potřebovali jsme ještě chvilku na to, abychom se plně probudili a začali fungovat. To jen máma byla čiperná hned, jak vyskočila z postele. Apropo máma… Ta už touhle dobou bývala většinou dávno vzhůru a bylo jí všude plno a teď nenasvědčovalo nic tomu, že by se tu paní domu někde pohybovala.

„Kde je máma?“ Zvedl jsem zrak od své snídaně a zadíval jsem se na svého nevlastního otce, který na rozdíl ode mě pravděpodobně koupelnu ještě navštívit nestihl. Vlasy měl rozvrkočené na všechny světové strany. Připomínalo to spíše špatně spletené vrabčí hnízdo a oči měl stále zalepené ospalkami.

„Myslím, že odjela na nákup. Včera mlela něco o tom, že je tu stále nedostatek potravy. To víš, když už jste se jí zase na pár dní dostali do spárů, hodlá si vás tu rozmazlovat a hlavně vykrmovat.“ Zazubil se na mě a usrkl ze svého hrnku trochu kávy.

„Já rozhodně nemám nic proti.“ Roztáhla se i mně pusa do širokého úsměvu a zakousl jsem se do svého posledního obloženého chlebíku, který se mi válel na talíři.

Nestačil jsem ho ani dožvýkat a v zámku vchodových dveří zachrastily klíče. Máma byla zpět.

„Gordone? Jsi vzhůru? Pojď mi pomoct s taškama.“ Volala přidušeným hlasem z předsíně, tak aby to zřejmě nedolehlo až k mému a Billovu pokoji a ona tak svoje dva synky nevzbudila dříve než by jim bylo milo.

„Seď.“ Zatlačil jsem hledaného zpátky do jeho židle a šel jsem mámě v ústrety sám.

„Tomí, ty už jsi vzhůru…“ Zmohla se jen na pouhé překvapené zkonstatování.

„To víš, mami, ranní ptáče dál doskáče.“ Poučil jsem ji a líbnul ji na uvítanou.

„Jo, vy jste s Billem ale taky vždy dodávali, že dřív chcípne.“ Oplatila mi moji duchaplnou větu. Vyzula si boty, kabát pověsila na věšák a do rukou mi vrazila dvě tašky a třetí popadla ona a už mě směrovala zpátky do kuchyně. Gordon od ní vyfasoval malou pusu na tvář spolu s nekompromisním doporučením, aby se šel urychleně umýt a převléknout z pyžama do normálního oblečení.

„Jistě, miláčku, tvé přání je mi rozkazem.“ Odvětil jí rozverně a zvedl se ze židle.

„Ty by ses měl jít také obléknout, Tome.“ Zaměřila se její pozornost na mojí osobu a svým zkoumavým pohledem se zastavila na mých boxerkách, což bylo momentálně to jediné, co jsem měl na sobě. „Ráno jsem před odchodem sice zapínala topení, ale ještě takové teplo tu není. Nastydneš.“ Poučila mě a významně pokývala hlavou.

„Není mi zima.“ Ujistil jsem ji a usadil se znovu ke svojí snídani. Nacpal jsem si do pusy poslední sousto toustu a potom už jsem jen pohodlně rozvalený na židli pozoroval mamku, jak vybaluje nákup a usrkával jsem při tom svoji kávu.

„Jsem ráda, že už jsi na nohách. Chtěla bych si s tebou promluvit.“ Máma nechala práce a přisedla si naproti mně ke stolu.

„Poslouchám.“ Povzbudil jsem ji trochu, když evidentně nevěděla, jak by měla začít.

„Víš, já se nechci plést mezi tebe a bratra. Nikdy jsem to nedělala a nemíním s tím začít teď. Přesto mi neuniklo, že jste se k sobě minulý večer chovali divně, tak nějak neobvykle odtažitě. Je všechno v pořádku? Pohádali jste se snad?“

Neubránil jsem se povzdechu, i když mě vlastně mámina otázka nepřekvapila. Tak trochu jsem ji čekal. Naprosto zřetelně jsem totiž včera vnímal její propalující pohledy, kterými se snažila provrtat mě i Billa a přijít tak na kloub tomu, co zapříčinilo změnu v našem chování. A ač jsme se s bráchou snažili, abychom působili, že je vše v naprostém pořádku, podvědomí nejspíš udělalo svoje. Nemohli jsme uhlídat všechno. Navíc máma nás znala natolik zevrubně, že ani nemělo smysl cokoli předstírat.

„Já nevím… nejspíš jo… moc se teď spolu nebavíme.“ Odpověděl jsem neurčitě.

„Aha… koukám, že se ti o tom příliš mluvit nechce… týká se to snad toho Billova krátkodobého vztahu? Pamatuji si, jak ses mi svěřil, že tě to trápí.“

„Jo… asi jo… ta holka byla… hele, mami, to se fakt hrozně těžko vysvětluje… vůbec tobě.“ Pípl jsem a sklopil hlavu. Jsou věci, které by vědět nemusela. Zbytečně by se tím trápila. „Neptej se… já jen… mrzí mě to… chybí mi… chtěl bych to nějak urovnat, ale zatím se mi to nedaří… nám se to nedaří.“

Máma si ke mně přisunula blíž židli a povzbudivě mě pohladila po tváři. Instinktivně jsem hmátl po její ruce a uchopil jsem její jemnou, drobnou, za to hřejivou dlaň do té své. Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem cítit, že je tu pořád někdo, kdo mě podrží.

„Ono to půjde, neboj se. Bill je palice dubová, a jestli má pocit, že je chyba na tvojí straně, tak bude těžké ho přesvědčit o opaku, ale on se probere. Chce to trpělivost. Navíc nebude trvat dlouho a začneš mu scházet taky. Řekni, byli jste už alespoň schopni si sednout a vše si v klidu vyříkat. Určitě ne, viď?“

„Ne…“ Kuňknul jsem.

„To je chyba. Neměli byste se spolu bát mluvit. Vy dva rozhodně ne. Máte k sobě nejblíž. Znáte se jako nikdo. Patříte k sobě. Věř tomu, že nikdy s nikým nezažiješ větší souznění, než se svým bratrem.“ Usmála se na mě a já se jí vděčně vrhnul kolem krku.

„Dík, mami.“ Vydechl jsem jí do vlasů. „Půjdu se oblíknout.“ Informoval jsem ji, když jsem se dostatečně nabažil její láskyplné náruče.

„Jen běž.“ Poplácala mě naposledy po zádech a vrátila se k urovnávání koupených potravin. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se hned cítil lépe. Byla přístavem plným bezpečí a vždy ochotná obdarovat radou nebo povzbuzením. Miloval jsem ji. Tak moc jak jen může syn milovat svoji matku.

…

Mladá žena zaparkovala auto před rodinným domkem na periferii malého města. Chvilku zůstala sedět za volantem a prohlížela si zahrádku, kde odkvétalo pár posledních květin. Tady vyrůstala. Tady byla doma. A to i přesto, že ji před pár lety toto místo děsilo natolik, že odtud musela odejít. Všechno jí ho tu totiž připomínalo. Nemohla zůstat někde, kde se jí ze všech koutů vysmíval. Viděla ho všude. Za jídelním stolem, na pohovce v obýváku, dokonce i v posteli v jejím vlastním pokoji. Tam se to stalo poprvé. Tam ji přesvědčil, aby se s ním milovala. Tenkrát to bylo ještě hezké. Tolik jiné, než ten otřesný zážitek z kolejí. Zpropadený, přitom tolik milovaný a nakonec nenáviděný bratranec. Pošlapal její osobnost. Začala se díky němu dusit ve vlastním domově.

Jaká ironie. Nyní to bylo jediné místo, kam se mohla vrátit. Vystoupila z auta a zamkla. Pomalými kroky se vydala k brance. Stále vrzala. Jako tehdy, když tu byla naposledy. Obezřetně našlapovala po chodníčku vedoucímu ke vchodovým dveřím. Snad čekala, že se za každým rohem skrývá někdo, kdo ji odtud vyžene jako vetřelce. Neviděla rodiče celé ty roky. Ztratila se odtud hned po střední škole a udržovala s nimi jen písemný kontakt, ve kterém vždy žádala o finanční podporu. V každém z těch dopisů ji její matka úpěnlivě prosila o její návrat a vysvětlení toho, co se stalo tak strašného, že ji to donutilo je opustit. A otec. Ten byl natolik zklamaný rozhodnutím své dcery, že to nechával být. Možná i hrdost byla to, co mu nedovolovalo své nezvedené dítě najít a přinutit ho vrátit se domů. Byla plnoletá, přestože ještě nebyla zatím schopná zajistit si po materiální stránce svoje přežití. To jediné jí nedokázal odepřít. Neunesl by představu, že jeho dítě někde trpí hlady. Navíc podle strohých zpráv, které od ní měli, se snažila si doplňovat vzdělání. Byla jejich povinnost podpořit ji alespoň takhle na dálku. A pak… pak ustaly i dopisy. Už nepotřebovala jejich peníze. Potkala ji. Našla si skvělou práci. Stoupala na společenském žebříčku a díky kontaktům, které měla Ariana od své movité rodiny, mohly obě rozehrát tu svou hru, která ji znovu katapultovala sem do místa jejího původu.

Roztřesenou rukou zmáčkla domovní zvonek. Čekala jen nepatrnou chvilku a dveře se otevřely a na jejich prahu stála starší žena, jejíž skráně už pomalu začínaly šednout, přesto měla neuvěřitelně krásné čokoládové oči, stejně jako dívka stojící před ní.

„Lety.“ Vypustila žena tiše mezi svými rty dívčino jméno.

„Ahoj, mami.“ Pozdravila Leticia ostýchavě a s notnou dávkou provinilosti, jež se jí usadila v celém těle. Čekala, že ji matka pošle pryč.

„Holčičko moje.“ Zvolala žena a uvěznila svou dceru ve svém náručí. Neměla nejmenší chuť ji vyhodit, když měla konečně svoje milované dítě u sebe.

„Pojď… pojď dál. Vypadáš unaveně.“ Omotala jí ruce kolem ramen a vedla ji do útrob domu. „Posaď se.“ Ukázala na křeslo v obývacím pokoji. Moc se tu toho nezměnilo. Jen snad… někdo tu scházel.

„Kde je táta?“ Žena sklopila oči, aby nebylo vidět, že se jí zatřpytily slzami.

„Zemřel. Před rokem. Na stavbě, kde zrovna pracoval, na něj spadlo lešení.“ Leticia cítila, jak se začíná chvět. Ochromeně třeštila oči před sebe v naprostém šoku. Trvalo notnou dobu, než se v ní cosi uvolnilo a odstartovalo to vlnu bolestivých emocí, které protrhly pomyslná stavidla a z jejích očí vytryskly potoky slz.

„Mami…“ Vrhla se jí do náruče a usedavě vzlykala. „Je mi to tak líto. Odpusť mi to. Už tě nikdy nenechám samotnou.“

„Vím, holčičko. Všechno bude dobré, teď když tě mám zpátky.“

autor: Ainikki

betaread: Janule